21 Cdo 1411/2003

21 Cdo 1411/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce V. S., zastoupeného Odborovým svazem pracovníků dřevozpracujících

odvětví, lesního a vodního hospodářství v České republice se sídlem v P., nám.

W. č. 2, proti žalovanému P. L., státnímu podniku, zastoupenému advokátem, o

neplatnost výpovědí z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního

soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 1/97, o dovolání žalovaného proti

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. června

2002 č.j. 29 Co 221/2002-242, takto:

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního

stupně tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne

8.10.1999 je neplatná, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému

soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 8.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §

46 odst. 1 písm. f) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí z důvodu

opětovného porušování pracovní kázně a „neplnění povinností vedoucího

pracovníka”. Naplnění výpovědního důvodu spatřoval v tom, že:

1. Žalobce ve funkci vedoucího hrázného „vytváří nepřijatelné pracovní podmínky

pro své podřízené“, takže „se nedaří trvale obsadit funkci pomocného hrázného

nutnou pro bezpečné spravování vodního díla“; poslední zaměstnanec zastávající

tuto funkci - pan F. K. podal dne 9.9.1996 žádost o rozvázání pracovního poměru

„s poukazem na žalobcem vytvářené neúnosné podmínky k výkonu práce“ a „je již

několikátým pracovníkem, který z místa pomocného hrázného na VD H. na takovéto

poměry poukazuje“.

2. Toto „porušování § 72 a 73 zákoníku práce“ navazuje na „dříve činěné

pracovně právní akty“ („předčasné opuštění pracoviště bez souhlasu nadřízeného

– dopis zn. 43/10-3950/96 ze dne 16.8.1996 a zneužití fondu pracovní doby a

prostředků organizace k práci pro sebe – dopis zn. 43/10-4343 ze dne

12.9.1996“).

Dalším dopisem ze dne 15.10.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje

pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce,

neboť na funkci „vedoucího hrázného VD H.” nesplňuje předpoklad stanovený

kvalifikačním katalogem organizací povodí - úplné střední vzdělání.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpovědi ze dne 8.10.1996 a ze dne

15.10.1996 jsou neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil „ušlou mzdu”ve výši

84.370,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytýkaných porušení pracovní

kázně nedopouštěl, že žalovanému byla za dlouhá léta pracovního poměru jeho

kvalifikace dobře známa a přesto byl v roce 1992 zařazen do funkce „vedoucí

hrázný”. Za „zásadní právní vadu” obou výpovědí však považoval skutečnost, že

žalovaný, který věděl, že žalobce je členem odborového orgánu, nepožádal tento

odborový orgán o jeho předchozí souhlas k oběma výpovědím.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 26.6.1997 č.j. 11 C 1/97-35

žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit” žalovanému náklady

řízení ve výši 21.729,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že obě výpovědi byly

žalobci dány důvodně, a protože žalobce „dostatečně neprokázal, že je skutečně

členem odborového orgánu - závodního výboru základní odborové organizace”, jsou

platnými právními úkony.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem

ze dne 30.1.1998 č.j. 29 Co 750/97-71 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,

že určil, že výpovědi žalovaného dané žalobci dne 8.10.1996 a 15.10.1996 jsou

neplatné; ve výroku o náhradě mzdy a o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a

věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud

na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobce byl v roce 1994 řádně

zvolen do závodního výboru odborové organizace a že členem tohoto výboru byl i

v době, kdy mu byly doručeny výpovědi žalovaného z pracovního poměru. Protože

si žalovaný nevyžádal podle ustanovení § 59 odst. 2 zák. práce předchozí

souhlas příslušného odborového orgánu, jsou obě výpovědi neplatné.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.8.1999

č.j. 21 Cdo 1375/98-86 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil názor, že při

posouzení, zda zaměstnanec byl členem příslušného odborového orgánu, který je

oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem (§ 59 odst. 2 zák. práce), soudu

nepřísluší řešit jako otázku předběžnou platnost volby (její průběh a výsledek)

zaměstnance do tohoto orgánu; soud vychází ze stanoviska, které po

uskutečněných volbách k jejich průběhu a výsledku zaujal k tomu příslušný orgán

odborové organizace. Pro danou věc proto není podstatné, jak byly po skutkové

stránce volby organizovány a kolik hlasovacích lístků bylo odevzdáno ve

prospěch žalobce, ale skutečnost, zda volbu uznala a její výsledek akceptovala

jako nejvyšší orgán základní organizace členská schůze (konference).

Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 10.2.2000 č.j. 11 C

1/97-164 nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby, zamítl žalobu, kterou se žalobce

domáhal určení neplatnosti výpovědí ze dne 8.10.1996 a 15.10.1996 a zaplacení

„ušlé mzdy“, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady

řízení ve výši 42.655,- Kč na účet advokátky a České republice na účet

Okresního soudu v Jablonci nad Nisou soudní poplatek ve výši 3.376,- Kč. Z

výsledků doplněného dokazování dovodil, že žalobce v době, kdy mu byly dány

předmětné výpovědi, nebyl členem závodního výboru odborové organizace, ani jeho

funkční období v takovém orgánu neskončilo v období jednoho roku před dáním

těchto výpovědí. Jelikož žalovaná za tohoto stavu neměla povinnost požádat

příslušný odborový orgán o předchozí souhlas ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2

zák. práce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že obě výpovědi jsou platné

(„se skutkovým základem výpovědních důvodů se soud vypořádal již v předchozím

řízení“) a že žalobci proto nepřísluší ani požadovaná náhrady mzdy podle

ustanovení § 61 zák. práce.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením

ze dne 21.9.2000 č.j. 29 Co 255/2000-193 rozsudek soudu prvního stupně „ve

výrocích zamítajících žalobu o neplatnost výpovědí z pracovního poměru ze dne

8.10.1996 a ze dne 15.10.1996, a o náhradu ušlé mzdy, a ve výroku o nákladech

řízení“ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení. Odvolací vytkl soudu prvního stupně, že pouze stručně odkázal na

zhodnocení naplnění výpovědních důvodů provedené v předchozím řízení a že se

zatím „jeví jako předčasný“ jeho závěr o tom, že žalobce v době dání výpovědí

nebyl členem závodního výboru příslušného odborového orgánu, neboť dosud nebyly

vyčerpány všechny důkazní prostředky navržené žalobcem k objasnění této

„stěžejní otázky“. Soudu prvního stupně uložil, aby v tomto směru řízení

doplnil.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou nato rozsudkem ze dne 7.11.2001 č.j. 11 C

1/97-226 žalobu o neplatnost výpovědí z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 a ze

dne 15.10.1996 a o náhradu „ušlé mzdy“ zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen

„nahradit“ žalovanému náklady řízení ve výši 61.978,- Kč na účet „právní

zástupkyně“ žalovaného. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru,

že v daném případě byl naplněn jak výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst.

1 písm. f) zák. práce (bylo prokázáno, že se žalobce dopustil vytčeného

porušování pracovní kázně a že byl dvakrát písemně upozorněn na možnost dání

výpovědi), tak výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák.

práce, neboť žalobce nedosahoval požadované kvalifikace pro výkon sjednané

práce. Protože z provedeného dokazování vyplynulo, že „se nekonala žádná

členská schůze ani konference základní organizace odborového svazu, která by

zaujala stanovisko k průběhu a výsledku korespondenční volby žalobce do

závodního výboru“, a že „na žalobce tedy nelze pohlížet jako na člena vyššího

odborového orgánu, u něhož by žalovaný měl povinnost požádat příslušný odborový

orgán o předchozí souhlas k výpovědním“, dovodil, že obě výpovědi byly dány

žalobci platně a že opodstatněným není ani uplatněný nárok na náhradu mzdy.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem

ze dne 27.6.2002 č.j. 29 Co 221/2002-242 rozsudek soudu prvního stupně změnil

tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dne 8.10.1996 je

neplatná; ve výroku týkajícím se výpovědi ze dne 15.10.1996, ve výroku o

náhradě „ušlé mzdy“ a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc

v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud

přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že by byl platně

zvolen za člena výboru základní organizace odborového svazu, a že tedy za této

situace žalovaný nemusel žádat příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k

předmětným výpovědím (§ 59 odst. 2 zák. práce). Na rozdíl od soudu prvního

stupně však dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 je

neplatná „pro nedostatek formálních náležitostí“, neboť neobsahuje řádné

vymezení (konkretizaci) výpovědního důvodu, jak vyžaduje ustanovení § 44 zák.

práce (tj. tak, aby bylo možno zjistit, zda žalobce opětovně porušil pracovní

kázeň či nikoliv), a kromě toho žalovaný nedodržel dvouměsíční lhůtu uvedenou v

ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, neboť podle názoru odvolacího soudu

„nepochybně již v červnu 1996 uznal, že žalobce se dopustil jednání, jež by

mohlo též zakládat důvod k použití výpovědního důvodu podle § 46 odst. 1 písm.

f) zák. práce“. Zrušovací výrok odvolací soud odůvodnil tím, že závěry soudu

prvního stupně o tom, že žalobce nesplňuje kvalifikační předpoklady, „nejsou

podloženy konkrétním obecně závazným právním předpisem“, a že tedy posouzení

platnosti výpovědi dané žalobci dne 15.10.1996 podle ustanovení § 46 odst. 1

písm. e) zák. práce i důvodnosti uplatněného nároku na náhradu mzdy závisí na

dalším dokazování, „jež se vymyká možnostem odvolacího soudu“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) podal žalovaný

dovolání. Namítal, že „napadený výrok má všechny znaky tzv. překvapivého

rozhodnutí“, neboť odvolací soud shledal neplatnost výpovědi ze dne 8.10.1996 z

důvodu její neurčitosti zcela náhle, aniž by k tomuto právnímu názoru měl

žalovaný možnost zaujmout patřičné stanovisko a procesní obranu. Dovolatel

zdůraznil, že listinu obsahující spornou výpověď je nutno „vykládat v celém

jejím souhrnu“, přičemž podle jeho názoru z explicitních formulací ve výpovědi

(i ze svědeckých výpovědí F. K. či M. Š.) vyplývá několik naprosto konkrétních

výtek, ve kterých je spatřováno vytváření nepřijatelných pracovních podmínek ze

strany žalobce, a to „nemožnost obsadit místo pomocného hrázného, nezasvěcování

do pracovní problematiky, neexistující organizace práce, nespolupráce,

nevyužívání pracovní doby podřízenými, dále z tohoto plynoucí zanedbanost

vodního díla, zbytečné mzdové náklady“. Žalovaný podrobil kritice rovněž závěr

odvolacího soudu o nedodržení dvouměsíční lhůty k podání výpovědi, neboť - jak

zdůraznil - z žádného právního předpisu neplyne, že by všechna předešlá

porušení pracovní kázně musela být zaměstnanci vytčena ve lhůtě dvou měsíců. I

kdyby však tento názor neplatil, tak ani za této situace by nemohla být výpověď

ze dne 8.10.1996 shledána neplatnou, neboť závěr odvolacího soudu, že se

žalovaný dozvěděl o důvodu výpovědi již v červnu, podle názoru dovolatele

neodpovídá listinným důkazům. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený

rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu

řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání

bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,

proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání

přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1

věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že

žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 8.10.1996,

který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,

ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.

167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění

pozdějších přepisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů

České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.

65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) – dále jen „zák.

práce“.

Podle ustanovení § 46 odst.1 písm. f) zák. práce může zaměstnavatel dát

zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním

zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení

pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát

zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti

s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci

výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1.; výpovědní důvod

musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným

důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi

uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého

účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly

pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi

uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno,

že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní

podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým

způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění

zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se

výpověď dává (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1967

sp.zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 1968).

Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován tak, aby byly

splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, je třeba

mít na zřeteli, že ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové

podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v

konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním

úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma

předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru.

V případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce musí být

důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi

obsažených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně

takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance

je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce

zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem

rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit.

Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do

všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je

výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit,

proč byla výpověď dána. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může

směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně

projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“

vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale

neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne

14.10.1996 sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že v dopise žalovaného ze

dne 8.10.1996 není v rozporu s ustanovením § 44 odst. 2 zák. práce důvod

výpovědi (uvedený v bodu 1.) skutkově vymezen, neboť „blíže nekonkretizuje, v

čem spočívá jednání žalobce, jímž jsou vytvářeny na pracovišti nepřijatelné

pracovní podmínky pro podřízené zaměstnance“. S tímto názorem lze souhlasit,

neboť z dopisu ze dne 8.10.1996 skutečně nelze dovodit, jakým konkrétním

jednáním (kdy a jakým skutkem) se měl žalobce porušení pracovní kázně dopustit.

Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že na splnění požadavků vyplývajících

z ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce usuzoval jen z obsahu samotné písemné

výpovědi z pracovního poměru, aniž by se pokusil neurčitost písemného projevu

vůle žalovaného odstranit jeho výkladem.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva,

výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku,

změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým

projevem spojují.

Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak,

jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům

slušnosti a občanského soužití.

Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý (a že právní úkon, k němuž projev vůle

směřoval, je pro neurčitost neplatný), musí vždy předcházet výklad projevu

vůle. Projev vůle je totiž neurčitý, jen jestliže ani jeho výkladem nelze

odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Vzniknou-li pochybnosti o

určitosti projevu vůle, pokusí se soud - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy

odstranit tuto vadu výkladem projevu vůle; vychází přitom z výsledků dokazování

a přihlédne též ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli

účastníci.

Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v

níž je obsažen (obsahu písemné výpovědi z pracovního poměru), je třeba zabývat

se zejména tím, za jakých okolností žalovaný projev vůle směřující k rozvázání

pracovního poměru výpovědí učinil a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky

zřejmé, proč žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru. Při výkladu

projevu vůle není významná samotná existence skutečností, které by jinak mohly

být způsobilým důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí (pomocí výkladu

projevu vůle nelze nahrazovat neprojevenou vůli), ale jen zjištění takových

objektivních okolností existujících v době doručení dopisu ze dne 8.10.1996

žalobci (neplatnost výpovědi z pracovního poměru je třeba posuzovat podle stavu

existujícího v době, kdy bylo její písemné vyhotovení doručeno žalobci), za

kterých byl projev vůle vůči žalobci učiněn a z nichž lze na obsah vůle

písemným projevem vyjádřené objektivně usuzovat. Jen v případě, kdyby ani

pomocí výkladu projevu vůle provedeného na základě výsledků dokazování a všeho,

co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, nebylo možné

spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo po skutkové stránce důvodem výpovědi z

pracovního poměru, šlo by o neurčitý projev vůle a o neplatný právní úkon, k

němuž takto vadný projev vůle směřoval.

Odvolací soud - veden svým nesprávným právním názorem - se neurčitost projevu

vůle obsaženého v dopise žalovaného ze dne 8.10.1996 vůbec nepokusil pomocí

jeho výkladu odstranit a nepřihlédl v tomto směru ani k výsledkům dokazování

provedeného před soudem prvního stupně, popřípadě k tomu, co vyšlo za řízení

najevo. Jeho závěr o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný

dal žalobci dopisem ze dne 8.10.1996 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f)

zák. práce, pro rozpor s ustanovením § 44 odst. 2 části první věty za

středníkem zák. práce proto nemůže obstát.

Za tohoto stavu, kdy dosud nebylo náležitě objasněno, v jakém konkrétním

jednání žalobce spatřoval žalovaný výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst.

1 písm. f) zák. práce, není možné učinit spolehlivý závěr ani o tom, zda

žalovaný dodržel dvouměsíční lhůtu podle ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce,

která v případě výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci z důvodu

soustavného méně závažného porušování pracovní kázně podle ustanovení § 46

odst. 1 písm. f) část věty za středníkem zák. práce začíná plynout ode dne, kdy

zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se) o posledním z vytčených, nejméně tří

porušení pracovní kázně ze strany zaměstnance (která nedosahují intenzity

zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností), mezi nimiž je

přiměřená časová souvislost.

Řízení bylo dále postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí. V posuzované věci se soudy obou stupňů po celou dobu řízení

zaměřovaly výlučně na posouzení otázky, zda výpověď z pracovního poměru ze dne

8.10.1996 je postižena neplatností podle ustanovení § 59 odst. 2 zák. práce

vzhledem k tvrzení žalobce, že byl členem závodního výboru odborové organizace

a že žalovaný předem nepožádal tento odborový orgán o udělení předchozího

souhlasu k výpovědi. Okolností, zda je výpověď dostatečně konkrétní ve smyslu

ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce se začal zabývat poprvé teprve odvolací soud

v dovoláním napadeném rozsudku, který vzhledem k předcházejícímu průběhu řízení

– v tom lze dovolateli přisvědčit – z tohoto pohledu vykazuje „znaky tzv.

překvapivého rozhodnutí“. Protože na splnění požadavků vyplývajících z

ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce lze usuzovat – jak uvedeno výše – teprve,

jestliže neurčitost písemného projevu vůle nelze odstranit výkladem, bylo za

této situace na žalovaném, aby především tvrdil všechny z tohoto hlediska pro

rozhodnutí věci významné skutečnosti a aby ke svým tvrzením také nabídl důkazy

[§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.]. Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout,

že pro tento případ neposkytl žalovanému (jeho zástupkyni – advokátce) ve

smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. potřebná poučení o jeho povinnosti

tvrzení a povinnosti důkazní. Jestliže odvolací soud rozhodl ve věci, aniž by

účastníku, jehož tíží břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, poskytl řádné

poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. (jak tomu bylo v projednávané

věci), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla v

dovolání výslovně uplatněna (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku o

určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 8.10.1996 není správný.

Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku zrušil a věc vrátil

Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za

středníkem a § 243b odst.3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty

za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13.dubna 2004

JUDr. Zdeněk

Novotný

předseda

senátu