21 Cdo 1422/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. z. n. v P., a.s.,
zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a
náhradu mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 479/91, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2000
č.j. 15 Co 378/99-228, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
21. dubna 1999 č.j. 35 C 479/91-213 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v
Brně k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 11.5.1970 č.j. 711/70-20 Z. z. n., oborové ředitelství,
se sídlem v P., O. č. 4, sdělilo žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst.
1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem spatřovalo v tom, že se žalobce bez omluvy a bez udání
důvodu „po řadu dní\" nedostavil do práce.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné, že pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trvá, a aby
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy za období „od
11.5.1970 do doby opětovného nástupu do práce\". Jako žalovaného v žalobě
označil „Z. z. n., oborové ředitelství, O. 4, P.\". Žalobu odůvodnil zejména
tím, že svou nepřítomnost v práci ve dnech 28. až 30.4.1970 nepovažuje za
neomluvenou, neboť si „nezbytně musel vybrat\" řádnou dovolenou v délce tří
pracovních dnů za rok 1969, o čemž předem vyrozuměl vedoucího pracoviště v P.,
a „navíc ještě písemně nástup dovolené oznámil ZV ROH podniku žalovaného\".
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 6.8.1970 č.j. 4 C 266/70-14
žalobu zamítl. Vycházel ze zjištění, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu
Brno-město ze dne 10.3.1967 č.j. 21 Nc 902/67-7, potvrzeným rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 27.6.1967 č.j. 5 Co 239/67-15, byla omezena způsobilost
žalobce k právním úkonům tak, že „byl prohlášen za neschopného jednat s
národními výbory a soudy\". Protože žalobce není způsobilý samostatně jednat
před soudem a opatrovník mu dosud nebyl ustanoven, soud prvního stupně dovodil,
že „návrh není důvodný proto, že byl podán osobou právně nezpůsobilou\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8.10.1970 č.j. 5 Co
417/70-26 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že postupoval v rozporu s
ustanoveními § 103 a § 104 o.s.ř., protože nedostatek zastoupení procesně
nezpůsobilého účastníka je nedostatkem podmínky řízení, o jejíž odstranění se
má procesní soud pokusit. Povinností předsedy senátu je proto, aby v případě,
hrozí-li nebezpečí z prodlení, za podmínek ustanovení § 29 o.s.ř. sám ustanovil
opatrovníka tomu, kdo nemůže před soudem samostatně jednat, anebo se s
požadavkem o ustanovení opatrovníka obrátil na obecný soud toho, kdo má být
zastoupen.
Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 13.5.1971 č.j. 4 C 266/70-44
připustil zpětvzetí žaloby a řízení zastavil, neboť opatrovník žalobce S. N.,
zaměstnanec Městského národního výboru v P. (který byl žalobci ustanoven
usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15.12.1970 č.j. 22 P 6/70-42 a 22 P
7/70, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.1.1971 č.j. 18 Co
25/71, s oprávněním žalobce zastupovat při jednání před národními výbory a
soudy), vzal žalobu zpět.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne
21.3.1991 č.j. 15 Co 1/91-53 usnesení soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze
zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11.10.1990 č.j. 22 Nc
902/90-43 byl zrušen rozsudek Okresního soudu Brno - město ze dne 10.3.1967 č.j.
21 Nc 902/67-7, jímž byla omezena způsobilost žalobce k právním úkonům, neboť
nebylo prokázáno, že by žalobce trpěl duševní chorobou nebo poruchou
přechodného či trvalého rázu. Protože toto rozhodnutí má zpětnou účinnost, je
třeba na žalobce hledět, jako by nikdy nebyl ve způsobilosti k právním úkonům
omezen. Odvolací soud proto dovodil, že v dané věci žalobu vzala zpět osoba,
která k tomu neměla oprávnění, a že v dalším řízení „bude na soudu prvního
stupně, aby nadále jednal se žalobcem jako s účastníkem řízení a postupoval ve
věci podle ustanovení § 115 a násl. o.s.ř\".
Městský soud v Brně (jemuž byla věc přikázána usnesením Krajského soudu
v Brně ze dne 11.10.1991 č.j. 15 Nc 42/91-57 podle ustanovení § 12 odst. 2
o.s.ř.) usnesením ze dne 28.3.1995 č.j. 35 C 479/91-109 vyslovil, že připouští,
aby z řízení vystoupila žalovaná „Z. z. n. v P., a.s\" a na její místo
vstoupila „Česká republika - Pozemkový fond České republiky se sídlem v Praze,
Těšnov 17\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Podle názoru soudu prvního stupně vystupuje v řízení „doposud platně\"
jako jediná žalovaná „akciová společnost Z. z. n. v P. se sídlem v P., která
vznikla dnem 5.5.1992 na základě schváleného privatizačního projektu\", na
kterou přešla práva a povinnosti původního zaměstnavatele žalobce. Protože tato
společnost s návrhem žalobce na záměnu účastníků souhlasila, soud prvního
stupně připustil záměnu účastníků podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř.
K odvolání „Pozemkového fondu České republiky v Praze 1, Těšnov 17\"
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12.9.1995 č.j. 21 Co 561/95-121 usnesení
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle
názoru odvolacího soudu jsou podání, na základě kterých bylo rozhodnuto o
připuštění záměny účastníků, „dílem nesprávná (neodpovídají zákonné úpravě),
dílem neurčitá\". Proto soudu prvního stupně uložil, aby tyto nedostatky
odstranil postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. a poté aby řízení dále doplnil
a „najisto postavil\" otázku procesního nástupnictví žalované společnosti „Z.
z. n., oborové ředitelství P., O. 4\".
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 21.4.1999 č.j. 35 Co
479/91-213 rozhodl o části uplatněného nároku tak, že určil, že okamžité
zrušení pracovního poměru provedené dopisem ze dne 11.5.1970 čj. 711/70-20 vůči
žalobci je neplatné. Po doplnění řízení vycházel ze zjištění, že na základě
rozhodnutí Ministerstva zemědělství a výživy ČSR ze dne 3.12.1975 č.j.
1289/75-III/4 došlo ke změně názvu původního zaměstnavatele žalobce na „Z. z.
n., generální ředitelství v P.\" a že tato organizace byla rozhodnutím ministra
zemědělství a výživy ČSR ze dne 16.12.1981 č.j. 2051/81-314 sloučena ke dni
1.1.1982 se Z. z. n., koncern, se sídlem v P., O. č.4. Dalším rozhodnutím
Ministerstva zemědělství a výživy ČSR ze dne 15.12.1988 č.j. 1866/77-323 byl
uvedený koncern ke dni 31.12.1988 zrušen a jeho „majetek, práva a závazky\"
přešly ke dni 1.1.1989 na nově vznikající „státní podnik Z. z. n.\" se sídlem v
P., O. č. 4. Poté, co na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne
7.11.1990 č.j. 3831/90-230 uvedený státní podnik ke dni 31.12.1990 zanikl,
přešly jeho „závazky související s hospodářskou činností a personálními
záležitostmi\" ke dni 1.1.1991 na nově vznikající „Z. z. n. v P. - v., státní
podnik\", se sídlem v P., O. č. 6. Část majetku tohoto státního podniku byla ke
dni 1.5.1992 převedena na F. n. m. ČR a následně, v souladu se schváleným
privatizačním projektem, došlo k předání peněžitého i nepeněžitého majetku ze
„státního podniku Z. z. n. v P. - v.\", se sídlem v P., O. č. 6 do nově vzniklé
společnosti „Z. z. n. v P., a.s.\", se sídlem (od 21.3.1997) v P., S. 88/109.
Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně dovodil, že posledně
zmíněný subjekt - „Z. z. n. v P. a.s. se sídlem v P., S. 88/109\" - je právním
nástupcem původně žalovaného zaměstnavatele žalobce. Ve věci samé potom dospěl
soud prvního stupně k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné, neboť jeho důvod není ve smyslu ustanovení § 55 zák. práce náležitě
vymezen po stránce skutkové tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.3.2000 č.j.
15 Co 378/99-228 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil proti svému
rozsudku přípustnost dovolání. Odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního
stupně ohledně „časové posloupnosti nástupnictví\" z původně žalované
společnosti „Z. z. n., oborového ředitelství\" se sídlem v P., O. č. 4 na „Z.
z. n., generální ředitelství v P.\", následně na „Z. z. n., koncern\" se sídlem
v P., O. č.4, dále na „státní podnik Z. z. n., koncern\" se sídlem v P., O. č.4
a konečně na „státní podnik Z. z. n. v P.-v.\" se sídlem v P., O. č. 6.
Dovodil, že „Z. z. n. v P.-v., státní podnik se sídlem v P., O. č.6, IČO: ...
\", který byl zapsán do obchodního rejstříku vedeného Obvodním soudem pro Prahu
1 v oddílu ALX, vložka 647, ke dni 28.12.1990 a který byl pro zrušení vymazán
ke dni 31.3.1991, je „identický\" se „státním podnikem Z. z. n. v P.-v. se
sídlem v P., O. č.6, IČO: ...\", zapsaným v obchodním rejstříku u téhož soudu v
oddílu ALX, vložka 849 ke dni 28.3.1991. Dále vycházel ze zjištění, že na
základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze dne 27.4.1992 č.j. 201/1992
byla „v souladu s § 11 zákona č. 92/1991 Sb\" převedena ke dni 1.5.1992 část
majetku tohoto státního podniku na F. n. m. ČR, a že na základě protokolu ze
dne 5.5.1992 o předání majetku a v souladu se schváleným
privatizačním projektem ze „státního podniku Z. z. n. v P.-v.\" do nově vzniklé
„akciové společnosti Z. z. n. v P.\" přešel veškerý majetek včetně práv a
závazků státního podniku Z. z. n. v P. - v. až na „zanedbatelnou část
zůstatkového kmenového jmění\". Za tohoto stavu podle názoru odvolacího soudu
„je třeba dovodit\", že na „Z. z. n. v P., a.s se sídlem v P., O. č. 6\" přešla
práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči žalobci ve smyslu ustanovení
§ 250 odst. 1 zák. práce. Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního
poměru neodpovídá ustanovení § 55 zák. práce „ve znění platném v roce 1970\",
neboť „již z rozdílných představ obou účastníků je zřejmé, že ani výkladem
projevu vůle žalovaného ve smyslu § 240 odst. 3 zák. práce\" nelze dovodit, že
vymezení neomluvené absence „po řadu dní\" je konkrétní natolik, aby je nebylo
možné zaměnit s jiným výpovědním důvodem. Přípustnost dovolání odůvodnil
odvolací soud tím, že posouzení přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů z původního státního podniku na nově vzniklý subjekt je otázkou
zásadního právního významu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve
kterém „uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.
\". Namítala, že soudy obou stupňů dospěly v otázce právního nástupnictví
žalované k nesprávným právním závěrům, neboť nerozlišovaly přechod práv a
povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce
a přechod povinností uspokojit nároky zaměstnanců zrušeného zaměstnavatele
podle ustanovení § 251 zák. práce. Dovozovala, že povinnost uspokojit nároky
žalobce vůči původnímu zaměstnavateli přešla ze zaniklého „státního podniku Z.
z. n., koncern\" se sídlem v P., O. č. 4 (potud posloupnost právního
nástupnictví dovolatelka nezpochybňuje) na „státní podnik Z. z. n. v P. - v.\"
se sídlem v P., O. č. 6 právě na základě části rozhodnutí ministra zemědělství
ČR učiněného „ve smyslu § 251 zák. práce\", z níž vyplývá, že uvedený státní
podnik přebírá „závazky související s hospodářskou činností a personálními
záležitostmi zanikajícího státního podniku\". Pokud by tedy povinnost k
uspokojení nároků žalobce měla dále přejít ze „státního podniku Z. z. n. v P. -
v.\" zapsaného v obchodním rejstříku u Obvodního soudu pro Prahu 1,
v oddílu ALX, vložka 647, na „státní podnik Z. z. n. v P. - v.\" zapsaný v
obchodním rejstříku u téhož soudu, v oddílu ALX, vložka 849, a poté na Fond
národního majetku ČR, musela by i v těchto případech existovat obdobná
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 251 zák. práce. Existence takových rozhodnutí
však z provedených důkazů nevyplývá, resp. soudy ani tímto směrem nevedly
dokazování. I pokud by však bylo prokázáno, že na „státní podnik Z. z. n. v P.
- v.\" zapsaný v obchodním rejstříku u Obvodního soudu pro Prahu 1, v oddílu
ALX, vložka 849 uvedený závazek přešel, měl ho podle názoru dovolatelky
vypořádat právě tento - nyní již zaniklý - státní podnik. Pro posouzení věci z
uvedených hledisek si však soudy neobstaraly všechny „důležité dokumenty ve
vztahu k otázce, zda na žalovaného přešly práva a závazky z pracovněprávního
vztahu žalobce\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.a že jde o
rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1
o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit
přípustnost dovolání proti svému rozsudku ve věci samé, proti němuž by jinak
dovolání nebylo přípustné, tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního
významu; jiné než právní otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují. Právním
posouzením se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy kdy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí dovolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena
výrokem odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř., tedy namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci; uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. c) o.s.ř. nepřichází v úvahu, protože tento důvod neslouží k řešení
právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V posuzované věci odvolací soud svým rozhodnutím připustil dovolání pro
posouzení otázky přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů „na nově
vzniklý subjekt\", resp. - jak plyne z obsahu odůvodnění - „pro posouzení
otázky právního nástupnictví v dané věci\". Žalovaný sice uplatňuje rovněž
dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., z obsahu
dovolání (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) je však zřejmé, že podrobuje kritice
právní posouzení věci; uplatňuje tak způsobilý dovolací důvod podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je zákoníkem práce
upravován v ustanoveních § 249 až § 251a a § 205d odst. 8 (ustanovení § 251
zák. práce upravuje uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl
zrušen) a byl upravován v hlavě třetí páté části v ustanovení § 249 a násl. i v
dřívější době. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na
jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle těchto ustanovení, ale i v
dalších případech stanovených právními předpisy. Zvláštní zákony upravují
přechod těchto práv a povinností např. v ustanovení § 17 zákona č. 92/1991
Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších
předpisů, v ustanovení § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 30 odst. 2 zákona č.26/2000 Sb. o
veřejných dražbách, v ustanovení § 59 odst. 3 obch. zák, nebo § 480, resp. §
487 obch. zák. Přechod práv a povinností (závazků) z
pracovněprávních vztahů upravoval též v ustanovení § 49 odst.1 zákon č.
109/1964 Sb., Hospodářský zákoník (zrušen dnem 1.1.1992), v ustanovení § 21
zákon č. 88/1988 Sb., o státním podniku (zrušen dnem 1.1.1990) anebo v
ustanovení § 14 zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku (zrušen dnem
1.7.1997).
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního
zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného
zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, tj. tehdy, splní-
li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu práv a povinností
mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř.
na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (např. smluvního
ujednání o delimitaci v oblasti pracovněprávních vztahů), neboť v tomto směru
není vůli účastníků přiznávána jakákoliv relevance. Uvedený názor, který je v
současné době vyjádřen v ustanovení § 251b zák. práce, byl zastáván i v
minulosti a rozhodovací praxe soudů z něho vycházela i v dřívější době (srov.
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994, sp.zn. 6 Cdo 82/94,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1995, pod č. 38).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl v
pracovním poměru u společnosti „Z. z. n., oborové ředitelství\" se sídlem v
P., O. 4, v její organizační složce (na pracovišti) „V. a p. P.\". Dopisem ze
dne 11. května 1970 zaměstnavatel sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní
poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce pro „hrubé porušení pracovní kázně\". Rozhodnutím ministra zemědělství a
výživy ČSR ze dne 3. 12. 1975 č. j. 1289/75-III/4 došlo ke změně názvu
původního zaměstnavatele žalobce na „Z. z. n., generální ředitelství\".
Pracoviště „V. a p. P.\" bylo v roce 1981 převedeno do „národního podniku Z.
p.\" se sídlem v P., O. č. 4. Rozhodnutím ministra zemědělství a výživy
(zřizovací listinou) ze dne 10. 12. 1981 č. j. 1987/81-314 byla zřízena s
účinností od 1. 1. 1982 samostatná příspěvková organizace „V. z. v.\" se sídlem
v Č., se kterou byla současně „sloučena podle § 48 hospodářského zákoníku\"
„část státní hospodářské organizace Z. p. n. p. P. - středisko v. a p. P.\".
Dodatkem č. 2 ze dne 1. 3. 1991 č. j. 4309/90-230 byla výše uvedená zřizovací
listina změněna tak, že název organizace zní „P. C., propagační a tisková
služba ministerstva zemědělství České republiky\" se sídlem v Č.
Podle ustanovení § 250 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., Zákoníku práce, ve znění
zákonů č. 88/1968 Sb., č.153/1969 Sb., č.100/1970 Sb. a č. 20/1975 Sb. (tj. ve
znění platném do 30.6.1982) - dále též jen „zák. práce\" - převádí-li se
samostatná organizační jednotka do jiné organizace, přecházejí práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči pracovníkům této jednotky na
přejímající organizaci. Toto ustanovení na rozdíl od ustanovení § 249 odst. 1
zák. práce upravuje případy, kdy dosavadní zaměstnavatel nezaniká a kdy jeho
organizační jednotka nebo jiná složka zaměstnavatele je převáděna k
jinému zaměstnavateli, a stává se tak součástí jiného právního subjektu.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům
této části zaměstnavatele na přejímajícího zaměstnavatele je odůvodněn tím, aby
zůstala zachována v zájmu jeho ekonomického využití jednota hmotných, osobních
a nehmotných složek podnikání v převáděné části zaměstnavatele.
Z uvedeného vyplývá, že převedením části zaměstnavatele žalobce - pracoviště
„V. a p. P.\" do „národního podniku Z. p.\" se sídlem v Pr., O. č. 4 a
následným sloučením „části státní hospodářské organizace Z. p. n. p. P. -
středisko v. a p. P.\" se samostatnou příspěvkovou organizací „V. z. a v.\" se
sídlem v Č. přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči žalobci z
původního zaměstnavatele žalobce, tj. „Z. z. n., oborového ředitelství\" v P.
(po jeho přejmenování na „Z. z. n., generální ředitelství\") na uvedenou
samostatnou příspěvkovou organizaci, jejíž název byl později změněn na „P. C.,
propagační a tisková služba ministerstva zemědělství České republiky\".
Ve prospěch názoru, že v posuzované věci nemohlo dojít k přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů, nelze úspěšně argumentovat tím, že
pracovní poměr žalobce skončil již před převedením organizační složky - „V. a
p. P.\" původního zaměstnavatele žalobce do „národního podniku Z. p.\" se
sídlem v P., O. č. 4 dnem doručení okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne
11.5.1970 a že proto podle ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce práva a
povinnosti dosavadní organizace vůči pracovníkům této organizační jednotky,
jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny.
.
Ze znění ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce se jednoznačně podává (srov. slova
„...vůči pracovníkům této jednotky.....\"), že na nového zaměstnavatele
nepřechází všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec
kdy dosavadnímu zaměstnavateli vznikly, ale jen práva a povinnosti vůči těm
zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s dosavadním zaměstnavatelem trval
alespoň v den převodu k novému zaměstnavateli; skončil-li
pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti dosavadního
zaměstnavatele vůči bývalým zaměstnancům nedotčena.
Poněkud odlišná situace nastává (a tak tomu bylo i v posuzovaném případě)
tehdy, jestliže ke dni převodu části zaměstnavatele (organizační složky,
samostatné organizační jednotky) na nového zaměstnavatele u soudu probíhá (tj.
nebyl dosud pravomocně skončen) spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru zaměstnance, který působí (podle pracovní smlouvy má působit) v
převáděné části (organizační složce) zaměstnavatele. V důsledku toho, že
platnost rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo před převedením části
(organizační složky) dosavadního zaměstnavatele, byla zpochybněna, není tu a
ani nemůže být jistota, zda pracovní poměr následkem výpovědi, okamžitého
zrušení, zrušení ve zkušební době nebo dohody skutečně skončil, nebo zda stále
(bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné) pokračuje. Protože v
okamžiku rozhodném pro přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu k
takovémuto zaměstnanci [tj. v den převodu části (organizační složky)
zaměstnavatele] nelze považovat pracovní poměr za skončený, a protože pracovní
poměr (bude-li rozvázání pracovního poměru určeno jako neplatné) může nadále
trvat, je odůvodněn závěr, že podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce
přechází na nového zaměstnavatele práva a povinnost z pracovněprávních vztahů
též k těm zaměstnancům, s nimiž byl před převedením části (organizační složky)
dosavadního zaměstnavatele rozvázán pracovní poměr, avšak platnost rozvázání
pracovního poměru se stala předmětem sporu, který nebyl ke dni převodu
pravomocně rozhodnut.
Na základě smlouvy zaměstnavatelů dochází k přechodu práv a povinností z
pracovně právních vztahů - jak výše uvedeno - jen tehdy, jestliže právní
předpisy s jejím uzavřením takový následek spojují. K přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů dochází proto například uzavřením smlouvy
o prodeji podniku, příp. jeho části (§ 476 a násl. obch. zák.); uvedené vyplývá
z ustanovení § 480 obch. zák., podle něhož \"práva a povinnosti vyplývající z
pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přechází z prodávajícího na
kupujícího\". K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází
dnem, v němž se smlouva o prodeji podniku stala účinnou. K přechodu práv
a povinností z pracovněprávních vztahů dochází též v případech,
kdy je do obchodní společnosti jako nepeněžitý vklad vkládán podnik nebo jeho
část, což vyplývá z ustanovení § 59 odst. 3 obch. zák., které výslovně stanoví,
že na tyto případy (pokud se týče přechodu práv a povinností) se
přiměřeně použijí ustanovení o smlouvě o prodeji podniku
V posuzovaném případě na základě schváleného privatizačního projektu č. 26040
ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky
vydalo dne 10. 9. 1993 rozhodnutí č. j. 402/92-350 „o privatizaci části
státního subjektu\" - areálu výstaviště Č., metodou vytvoření akciové
společnosti bezúplatným převodem. Zakladatelskou listinou sepsanou formou
notářského zápisu dne 17. 11. 1993 založil Pozemkový fond ČR jako jediný
zakladatel společnost „P. C., a. s. se sídlem v Č., H. 523\", která byla
zapsána do obchodního rejstříku vedeného Okresním soudem v Českých Budějovicích
ke dni 1. 1. 1994.
Na základě usnesení vlády ČR ze dne 20. 4. 1994 č. 209 bylo rozhodnuto kromě
jiného o privatizaci formou přímého prodeje majetku podniku „P. C. Č. - část
majetku provozovny P.\".
Převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. se prováděl podle schváleného
privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu
účasti státu na podnikání (srov. § 5 tohoto zákona); předmětem privatizace byl
mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a
finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu rozumí státní
podnik, státní peněžní ústav nebo jiné státní organizace) právo hospodaření
nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových
hodnot a závazků podniku (srov. § 1 odst. 1 a § 2 tohoto zákona).
Privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen
určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění
jeho úkolů. Součástí tohoto souboru, (jeho části) je i osobní prvek
(zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních
i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické
funkčnosti podniku, zákon č. 92/1991 Sb. (obdobně jako ustanovení § 250 zák.
práce) stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho
organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. § 17, větu první tohoto
zákona).
V posuzovaném případě na základě aktualizovaného privatizačního projektu č.
26040, bylo kupní smlouvou ze dne 20. 6. 1994 č. 369/94 „P. C. Č. - část
majetku provozovny P.\" prodáno Pozemkovým fondem České republiky B. O. a J. R.
Podle čl. VI uvedené smlouvy dnem účinnosti smlouvy (t.j. 1.7.1994) spolu s
převáděným movitým a nemovitým majetkem přecházejí na kupující veškerá práva,
závazky a pohledávky vyplývající z předmětu činnosti, zejména v oblastech
obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních.
S přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno o přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů zaměstnance, s nímž byl před převedením části
(organizační složky) dosavadního zaměstnavatele rozvázán pracovní poměr, avšak
platnost rozvázání pracovního poměru se stala předmětem sporu, který nebyl ke
dni převodu pravomocně rozhodnut, z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího
soudu o přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce na v
záhlaví označenou žalovanou Z. z. n. v P., a.s. se sídlem M. čp. 124, není
správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (243b odst. 1, část věty za středníkem
a § 243b odst. 2, věta první o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud České republiky zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová