21 Cdo 1437/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra
Putny v právní věci žalobce B. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
Úřadu vlády České republiky v Praze 1, nábřeží Edvarda Beneše č. 4,
zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 9/98, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 1999 č.j. 20
Co 31/99-25, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 23.12.1997 č.j. 7245/97-OPE žalovaný sdělil žalobci, že
s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje
pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom,
že se žalobce dne 13.12.1997 "ve společnosti dalšího zaměstnance pokusil
odcizit z majetku Úřadu vlády ČR několik ryb během jejich převozu z rybníka do
zámku K.", přičemž k dokonání záměru žalobce však nedošlo, neboť byl při tomto
jednání přistižen "odpovědným pracovníkem Úřadu vlády".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení
pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že se "údajný důvod"
okamžitého zrušení pracovního poměru "nezakládá na pravdě", a přestože dopisem
ze dne 30.12.1997 žalovanému sdělil, že s tímto opatřením nesouhlasí, žalovaný
ho odmítá dále zaměstnávat.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11.6.1998 č.j. 27 C 6/98-10 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vycházeje ze zjištění, že skutkový důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru
s žalobcem byl prokázán, soud prvního stupně dospěl k závěru, že v jednání
žalobce "s cílem zcizit majetek zaměstnavatele, který mu byl svěřen pro plnění
pracovního úkolu", je třeba - bez ohledu na hodnotu zcizovaného majetku -
spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Soud prvního stupně
přihlédl při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně k tomu, že se "v
případě žalobce nejednalo o první pokus zcizit majetek zaměstnavatele" a že
zaměstnanec, který pracuje ve funkci vedoucího údržbáře na zámku K. a má
přístup do všech zámeckých prostor, kde se nachází majetek státu značné
hodnoty, "musí mít naprostou důvěru zaměstnavatele".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.4.1999 č.j. 20 Co
31/99-25 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů 7.375,- Kč "k rukám JUDr. J. P.". Odvolací soud shodně jako
soud prvního stupně považoval za prokázáno, že se žalobce dopustil jednání
uvedeného v dopise ze dne 23.12.1997, pro které žalovaný k okamžitému zrušení
pracovního poměru s žalobcem přistoupil. Protože však na rozdíl od soudu
prvního stupně "neshledal za prokázánu skutečnost, že se žalobce v minulosti
dopustil jednání, které je v rozporu s § 73 odst. 1 zák. práce", dospěl
odvolací soud k závěru, že míra intenzity porušení pracovní kázně ze strany
žalobce nedosahuje "té výše, u níž lze již použít § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Namítal, že odvolací řízení bylo postiženo vadou uvedenou ustanovení § 241
odst. 3 písm. b) o.s.ř. spočívající v tom, že odvolací soud při svém
rozhodování "nevycházel ze všech rozhodných skutečností prokázaných v řízení
před obvodním soudem", a jestliže se odchýlil od skutkového závěru soudu
prvního stupně o tom, že se nejednalo o první pokus žalobce zcizit majetek
zaměstnavatele, měl v tomto směru provést "odpovídající důkazy". Protože
odvolací soud ke svým závažným právním závěrům ohledně hodnocení intenzity
porušení pracovní kázně neprovedl žádný důkaz, nelze podle názoru dovolatele
"bez dalšího dokazování konstatovat", že intenzita porušení pracovní kázně "při
prokázané krádeži ryb, jejichž cena nebyla zjišťována", nedosáhla stupně
požadovaného ustanovením § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Žalovaný přitom
zdůraznil, že úmyslné jednání při plnění pracovních úkolů, které má až na výši
škody objektivní znaky pokusu trestného činu, je porušením pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem, zvláště "je-li zjištěna u zaměstnance Úřadu vlády ČR,
na kterého jsou kladeny přísnější nároky na dodržování pracovní kázně".
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti
kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 35 odst.1 písm.b) zák. práce) a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li
být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních
povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí
dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným,
méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a
porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně
nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53
odst.1 písm.b) a § 46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce -
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru.
Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t.j. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy "méně závažné porušení pracovní kázně", "závažné porušení pracovní kázně"
a "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem" definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce výjimečným
opatřením (srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce "Zaměstnavatel může
okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ..."). K okamžitému zrušení
pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit
jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli
nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí
výpovědní doby.
Soud prvního stupně při zkoumání, zda jednání žalobkyně představovalo porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem přihlížel - jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozsudku - ke skutkovému závěru, že "v případě žalobce se nejednalo o první
pokus odcizit majetek zaměstnavatele". Odvolací soud však na rozdíl od soudu
prvního stupně považoval tento skutkový závěr za neprokázaný.
Závěr odvolacího soudu o tom, že skutečnost, že se žalobce v minulosti dopustil
jednání, které je v rozporu s ustanovením § 73 odst. 1 zák. práce (tj. že se
žalobce v minulosti dopustil porušení pracovní kázně), nebyla prokázána,
představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení
důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě
ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §
132 o.s.ř.).
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o
rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2, věta první
o.s.ř.). Pokud tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přiměřeně ustanovení
o řízení před soudem prvního stupně (§ 211 o.s.ř.); z toho plyne, že i v řízení
před odvolacím soudem má být provedeno dokazování při jednání a účastníci mají
právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu, zda byly provedeny
procesním soudem, dožádaným soudem nebo prostřednictvím soudu prvního stupně.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků řízení
a svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které
byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí
kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně,
obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou
(např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota
výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.).
Jestliže odvolací soud měl pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu
prvního stupně o tom, zda jednání, které je žalobci vytýkáno v dopise ze dne
23.12.1997, bylo prvním porušením pracovní kázně anebo zda se žalobce již v
minulosti dopustil jednání představujícího porušení pracovní kázně, měl
zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, zejména výslech
svědka J. M., k níž soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu "v
souladu se zásadami uvedenými v § 132 o.s.ř. neměl přihlížet", popřípadě
provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Odvolací soud to však
- jak plyne z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 22.4.1999
- neučinil (pouze "přečetl odvolání žalobce, jeho odůvodnění a vyjádření k
odvolání). Jeho závěr o tom, že nebyla prokázána skutečnost, že jednání žalobce
uvedené v dopise ze dne 23.12.1997 nebylo prvním porušením pracovní kázně,
nelze proto považovat za podložený. Uvedený závěr pak představuje od soudu
prvního stupně odlišný (jiný) skutkový závěr o tom, zda posuzované porušení
pracovní kázně vytýkané v dopise ze dne 23.12.1997 bylo ojedinělým vybočením
(excesem), či nikoliv.
Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §
220 odst. 2 o.s.ř., ačkoli ve skutečnosti dospěl k odlišnému (jinému)
skutkovému zjištění než soud prvního stupně (aniž dokazování provedené před
soudem prvního stupně zopakoval nebo doplnil), a protože jeho skutkový závěr
byl učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o.s.ř., trpí
řízení před odvolacím soudem již z tohoto důvodu vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.].
Právní názor odvolacího soudu o tom, jaká hlediska mohou být obecně významná
pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, je - jak ze shora uvedeného vyplývá - ve shodě se
stanoviskem, které dovolací soud zaujal nejen v posuzované věci. Z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu však nelze dovodit, která hlediska (mimo jediného, o
němž je pojednáváno výše) pro posouzení míry intenzity porušení pracovní kázně
právě v této projednávané věci považoval odvolací soud za významná a která
nikoliv a jakými úvahami se při tom řídil; odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
v tomto směru naprosto nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 211 a
§ 157 odst. 2 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu z hlediska úplnosti vymezení
hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce
proto nemohl být v dovolacím řízení pro nedostatek důvodů přezkoumán.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst.
2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová