Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 16. 11. 1999, č.j. 11 C
143/98-37, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 4.225,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalobce.
Vycházeje z toho, že žalovaná nepředložila rozhodnutí o organizační změně ze
dne 17. 10. 1997 („toto toliko nepřímo vyplývá z předložených listin“) a z
toho, že dosavadní činnost žalobce vykonává jiný zaměstnanec, který byl přijat
v průběhu výpovědní lhůty žalobce, a že zcela shodnou pracovní činnost vykonává
dodavatelsky obchodní společnost, dospěl k závěru, že část pracovní náplně
žalobce z organizačních důvodů neodpadla. Žalovaná navíc tím, že „poukazuje
toliko na volný seznam pracovních míst“, neunesla důkazní povinnost, že nabídla
žalobci zaměstnání, které pro něho bylo vhodné v místě výkonu práce.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8.
11. 2001, č.j. 12 Co 242/2000-61, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nezískal spolehlivý
podklad pro vydání věcně správného a přesvědčivého rozhodnutí, neboť existenci
organizační změny lze prokázat i jinak než z vlastního rozhodnutí o takové
změně; pro spolehlivé zjištění, zda došlo k rozhodnutí o organizační změně,
bude třeba vyslechnout žalovanou navrhované svědky. Objasnit je rovněž třeba,
za jakých okolností žalovaná přijala do zaměstnaní M. M. a jaké pracovní
povinnosti – ve srovnání s pracovními povinnostmi žalobce – plnil.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 14. 3. 2002, č.j. 11 C
143/98-121, znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 12.600,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl k
závěru, že byl sice splněn předpoklad, že zaměstnavatelem (žalovanou) došlo k
přijetí organizační změny za účelem zvýšení efektivnosti práce, že však nebyla
prokázána příčinná souvislost mezi přijetím organizačního opatření a
nadbytečností zaměstnance (žalobce). Nezbytnou podmínkou platnosti výpovědi
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je podle názoru soudu prvního
stupně to, že činnost, která byla propuštěným zaměstnancem vykonávána, odpadla.
Činnost balneotechnika jako taková však nemohla být zrušena a musí být
vykonávána zaměstnancem; nemohla být proto převedena na právnickou osobu, která
navíc neměla tento předmět činnosti uveden v obchodním rejstříku. I když z
provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná v době dání výpovědi (k 30. 10.
1997) nedisponovala volnými pracovními místy a splnila tedy tzv. nabídkovou
povinnost, pro nedostatek příčinné souvislosti mezi organizační změnou a
nadbytečností žalobce považoval výpověď za neplatnou.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18.
3. 2003, č.j. 47 Co 334/2002-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení
5.150,- Kč „na účet“ advokáta. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že
žalovaná provedla organizační změnu za účelem zvýšení efektivnosti práce a
snížení počtu zaměstnanců. I když soud není oprávněn přezkoumávat, jaký způsob
zajištění svých úkolů zaměstnavatel zvolí, musí být prokázána příčinná
souvislost mezi touto změnou a dosavadní pracovní činností zaměstnance, která
se v důsledku této změny stává nepotřebná buď vůbec nebo alespoň v původním
rozsahu či náplni. V projednávaném případě však činnost balneotechnika, kterou
žalobce vykonával, u žalované neodpadla, ale je dále vykonávána. Žalobce se
tudíž nemohl stát nadbytečným, když jeho dosavadní pracovní činnost stále u
žalované existuje.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že
prokázala, že část úkolů, které žalobce vykonával, byla přenesena na jiné
zaměstnance na již existujících pracovních místech a že část byla zabezpečena
externím dodavatelem smlouvou o dílo. Efektivita tohoto uspořádání zajištění
balneotechnické činnosti je zřejmá a osvědčila se. I když balneotechnická
činnost v organizaci nezanikla, nelze to ztotožňovat s povinností zachovávat
existenci samotné pracovní funkce balneotechnika. Proto jsou nesprávné závěry
odvolacího soudu, jestliže dovozuje nutnost zachování pracovní funkce
balneotechnika jen proto, že tato činnost je v organizaci stále vykonávána.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil
k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně
zamítnuto jako nedůvodné. Podle jeho názoru podstatou sporu je řešení obsahu
pojmu „nadbytečný zaměstnanec“, přičemž tato právní otázka je již judikaturou
soudů vyřešena. Mimo to v době doručení výpovědi žalobci bylo podle zákona č.
1/1991 Sb. povinností žalované zajišťovat plnění úkolů vyplývajících z předmětu
její činnosti svými zaměstnanci. Zajišťovat běžné úkoly dodavatelsky přípustné
nebylo, proto i právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud
prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 14. 3. 2002, č.j. 11 C
143/98-121, stejně jako ve svém dřívějším rozsudku ze dne 16. 11. 1999, č. j.
11 C 143/98-37, který byl odvolacím soudem (jeho usnesením ze dne 8. 11. 2001,
č.j. 12 Co 242/2000-61) zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího
soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda
pro platnost výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je
nezbytné, aby činnost, kterou dosud u zaměstnavatele vykonával zaměstnanec,
který dostal výpověď, odpadla nebo zda je důvod k výpovědi podle citovaného
ustanovení dán i tehdy, jestliže dosavadní činnost zaměstnance je nahrazena
(zajištěna) u zaměstnavatele jiným způsobem. Uvedená právní otázka není soudy
řešena jednotně. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí v
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k
tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne
30. 10. 1997 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a předpisů jej
provádějících ve znění účinném do 30. 9. 1999, tedy do dne, než nabyl účinnosti
zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti
orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č . 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a
zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zák. práce“).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno
(správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §
241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce byl zaměstnancem žalované a
že pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 1994, změněné dohodou ze
dne 30. 3. 1995, ve funkci balneotechnika. Podle smlouvy o dílo č. 02/01/98,
uzavřené dne 26. 1. 1998 mezi žalovanou a spol. s r. o. V. p. T., se uvedená
společnost zavázala zajišťovat pro žalovanou „agendy balneotechniky“, přičemž
„vlastní provoz těchto zařízení je však zajišťován speciální pracovní skupinou
(osazenstvo čerpací stanice termálních vod)“. Dopisem ze dne 30. 10. 1997 dala
žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. c) zák. práce, neboť za účelem zvýšení efektivnosti práce byla učiněna
určitá organizační opatření, týkající se mimo jiné i snížení počtu zaměstnanců,
a u žalované není volné pracovní místo ve funkci balneotechnika, které žalobce
podle pracovní smlouvy vykonává, ani jiné vhodné volné místo, na které by mohl
být po dohodě převeden.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal
nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a
přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku
takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je
současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato)
zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o
změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro
něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro
zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách. Zaměstnavatelům zákon uvedeným způsobem umožňuje, aby regulovali počet
svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen
takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá
jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně
zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele
přezkoumávat.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně
úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo
být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být
zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož
se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí
ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru.
V projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaná přijala (svým
představenstvem) rozhodnutí o organizační změně, sledující snížení počtu
zaměstnanců u žalované spočívající mimo jiné v tom, že práce balneotechnické
(dosud prováděné žalobcem) budou zajišťovány externě, prostřednictvím
dodavatelské firmy. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná přijala rozhodnutí o
organizační změně za účelem zajištění větší efektivnosti výkonu své práce, v
důsledku kterého se žalobce pro ni stal nadbytečným. Skutečnost, že činnost
balneotechnika u žalované „neodpadla“ nemá z tohoto hlediska význam. Pro
posouzení věci je ale významné, zda uvedený postup žalované byl v souladu se
zákonem.
Podle ustanovení § 1 odst. 4 části druhé věty před středníkem zákona č.
1/1991 Sb., o zaměstnanosti (ve znění účinném do 30.9.1999) je právnická nebo
fyzická osoba povinna plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její
činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomuto účelu zaměstnává v
pracovních vztazích podle zákoníku práce. Běžnými úkoly vyplývajícími z
předmětu činnosti se rozumí - jak se uvádí v ustanovení § 1 odst. 4 větě třetí
tohoto zákona - zejména úkoly přímo související se zajištěním výroby nebo
poskytováním služeb a obdobnou činností při podnikání podle zvláštních
předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro
tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon, pod vlastním jménem a
na vlastní odpovědnost. Otázkou, zda práce balneotechnika představuje plnění
běžných úkolů vyplývajících z předmětu činnosti žalované, se však odvolací soud
nezabýval. Jedině kdyby činnost balneotechnika představovala plnění běžných
úkolů vyplývajících z předmětu činnosti žalované, nemohla by ji žalovaná
zajišťovat „externě“; opatření učiněné v rozporu za zákonem by nadbytečnost
žalobce nemohlo vyvolat. Bez objasnění uvedené otázky však nelze uzavřít, zda
žalobce byl nadbytečným či nikoli.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný;
Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 234b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu