21 Cdo 1440/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. M., proti žalovanému M. d. k., zastoupenému advokátkou,
o 80.437,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn.
21 C 153/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 6. června 2001, č.j. 16 Co 57/2001-459, a proti rozsudku Okresního soudu v
Karviné ze dne 25. října 2000, č.j. 21 C 153/98-403, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v
Karviné ze dne 25. října 2000, č.j. 21 C 153/98-403, se zastavuje.
II. Jinak se dovolání žalovaného zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního
stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy z neplatného rozvázání
pracovního poměru za dobu od 28. 7. 1993 do 30. 5. 1995 částku 80.437,- Kč s
26% úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení a aby mu dále zaplatil
nemocenské dávky v celkové částce 18.000 Kč za dobu od 1. 3. 1993 do 27. 7.
1993.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 13. 1. 1999, č.j. 21 C 153/98-37,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v
řízení a že „stát po právní moci rozsudku zaplatí stanovenému právnímu zástupci
žalobce advokátu JUDr. M. R. odměnu za právní zastoupení ve výši 8.550,- Kč z
rozpočtových prostředků soudu“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že
nárok žalobce je promlčen. Vycházel přitom z toho, že rozsudkem Okresního soudu
v Karviné ze dne 19. 5. 1998, č.j. 21 C 150/93-314, který nabyl právní moci
dnem 18. 7. 1998, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovaným
s žalobcem ze dne 8. 7. 1993 je neplatné. Protože žalobce mohl své právo na
náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru uplatnit ihned poté, co
mu bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru, dospěl k závěru, že
nejpozdější lhůta k uplatnění náhrady mzdy za poslední požadovaný měsíc byla
30. 5. 1998. Protože žalobce svůj nárok uplatnil žalobou ze dne 15. 7. 1998 a
žalovaný vznesl námitku promlčení, nelze žalobci takový nárok přiznat.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 3. 1999,
č.j. 16 Co 103/99-87, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nereagoval na přípisy žalobce
ze dne 4. 11. 1998, a nevymezil náležitě předmět řízení. Řízení proto trpí
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uložil soudu
prvního stupně, aby vedl žalobce k řádnému vymezení předmětu v řízení.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 7. 5. 1999, č.j 21 C 153/98-106, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a
že „stát po právní moci tohoto rozsudku zaplatí ustanovenému právnímu zástupci
žalobce advokátu JUDr. M. R. odměnu za právní zastoupení ve výši 14.250,- Kč z
rozpočtových prostředků soudu“. Vycházeje znovu z toho, že žalobce mohl své
právo na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru uplatnit ihned
poté, co mu bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru, z toho, že promlčecí
lhůta, která činí 3 roky, uplynula nejpozději dne 30. 5. 1998, a z toho, že
žalovaný vznesl námitku promlčení, dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 8. 1999,
č.j. 16 Co 278/99-152, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích (o
věci samé a o náhradě nákladů řízení) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že vzhledem k datu
doručení okamžitého zrušení pracovního poměru vznikl žalobci za každý
jednotlivý měsíc nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru
a postupně mohl uplatnit tyto nároky dle jednotlivých měsíců v obecné tříleté
promlčecí době. Vytknul však soudu prvního stupně, že vycházel ze skutečnosti,
že žalobce svůj nárok vůči soudu uplatnil teprve žalobou ze dne 15. 7. 1998.
Přitom z důkazů, které předložil žalobce v odvolacím řízení, je tento závěr
zpochybněn, neboť žalobce prokazuje, že nárok uplatnil již mnohem dříve, a to v
původním sporu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.
Uložil soudu prvního stupně, aby provedl další důkazy k objasnění, kdy žalobce
nárok na náhradu mzdy uplatnil.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 15. 2. 2000, č.j. 21 C 153/98-333,
nepřipustil změnu žaloby, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení a že „stát po právní moci tohoto rozsudku
zaplatí ustanovenému právnímu zástupci žalobce advokátu JUDr. M. R. odměnu za
právní zastoupení ve výši 31.150,- Kč z rozpočtových prostředků soudu“. Po
doplnění dokazování ve smyslu pokynů odvolacího soudu dospěl k závěru, že ani
pomocí dalších důkazů žalobce neprokázal, že návrh na náhradu mzdy z neplatného
rozvázání pracovního poměru uplatnil dříve, než žalobou ze dne 14. 7. 1998, jež
byla doručena soudu dne 15. 7. 1998.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 6. 2000,
č.j. 16 Co 195/2000-386, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, ve
výrocích II. a IV. (o věci samé a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
navzájem), zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění
dokazování přípisy žalobce ze dne 23. 5. 1997 a 31. 10. 1997, které se
nacházejí ve spise Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 21 C 150/93, dospěl k
závěru, že žalobce náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru
uplatnil žalobou ze dne 23. 8. 1993, doručenou soudu téhož dne, a dalšími
doplňky; soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval výší náhrady mzdy za
žalované období. Při posuzování otázky, kdy byl nárok na náhradu mzdy žalobcem
uplatněn, vycházel z toho, že ve spise, sp. zn. 21 C 150/93, se sice nenachází
žádost žalobce ze dne 23. 8. 1993, že však žalobce dokládá, že tuto žádost
podal, fotokopií této žádosti, na které je rovněž fotokopie podacího razítka
Okresního soudu v Karviné s datem 23. 8. 1993 a „podpisem svědkyně“. Dále
žalobce předložil kopii dopisu ze dne 6. 9. 1995, v němž žádal o „rozšíření
žádosti o doplatek mzdy“, a tento dopis doložil kopií podacího lístku ze dne 7.
9. 1995, a další žádost o „rozšíření žaloby“, jež je „opět prakticky totožná s
datem 7. 9. 1995, a podacím lístkem z téhož data“. Závěr soudu prvního stupně,
že žalobce neprokázal, že návrh na náhradu mzdy z neplatného rozvázání
pracovního poměru uplatnil dříve, než žalobou ze dne 14. 7. 1998, považoval za
nepřezkoumatelný, neboť k němu nelze dospět „pouze z té skutečnosti, že shora
uvedené přípisy ve spise, sp. zn. 21 C 150/93, nejsou obsaženy“. Že by snad
žalobce tyto přípisy soudu nezaslal, nelze dovozovat podle odvolacího soudu z
té skutečnosti, že on ani jeho právní zástupce o těchto přípisech při jednání
nehovořili, když navíc, jak vyplývá z uvedeného spisu, zástupce ustanovený
žalobci měl jiný právní názor, pokud jde o počátek běhu promlčecí lhůty.
Neakceptoval ani argumentaci soudu prvního stupně, že ve spise se nacházejí
jiné přípisy žalobce podané „snad ve stejný den“, neboť z vyhodnocení všech
přípisů, které žalobce do obou spisů zaslal, vyplývá, že není nic mimořádného,
pokud žalobce zasílá soudu ve stejný den prakticky dva totožné přípisy,
následující den opět další přípisy, a o této skutečnosti svědčí i obsah obou
dvou spisů; z celého počtu 339 stran ve spise, sp. zn. 21 C 150/93, je 72 stran
ručně psaných přípisů žalobce. Skutečnost, že žalobce podal soudu návrh na
náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru dne 23. 8. 1993,
případně tuto náhradu uplatnil i přípisy ze dne 6. 9. 1995 a podáním ze dne 23.
5. 1995, dosvědčují i dopisy žalobce, které se ve spise, sp. zn. 21 C 150/93,
nacházejí (dopis ze dne 23. 5. 1995 a ze dne 31. 10. 1997).
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 25. 10. 2000, č.j. 21 C 153/98-403,
žalovanému uložil zaplatit žalobci 73.006,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 21.
7. 1998 do zaplacení a ohledně 7.431,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 21. 7.
1998 do zaplacení žalobu zamítl, zastavil řízení ohledně částky 18.000,- Kč za
nemocenské dávky od 1. 3. 1993 do 27. 7. 1993 a rozhodl, že po právní moci
tohoto rozhodnutí bude věc postoupena Okresní správě sociálního zabezpečení v
K.; rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že
žalovaný je povinen zaplatit „státu na účet Okresního soudu v Karviné na
nákladech řízení placených z rozpočtových prostředků částku 37.150,- Kč a
soudní poplatek ve výši 2.924,- Kč“. Jsa vázán názorem odvolacího soudu, že
nárok žalobce není promlčen, dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná.
Vycházel přitom z toho, že žalobce byl zaměstnán u žalovaného od 4. 2. 1986
jako promítač nejdříve na dobu určitou a poté na dobu neurčitou. Dopisem ze dne
8. 7. 1993 zrušil žalovaný s žalobcem okamžitě pracovní poměr podle ustanovení
§ 53 odst. 1 písm b) zák. práce; toto rozhodnutí žalobce převzal dne 15. 7.
1993. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 5. 1998, č.j. 21 C
150/93-314, který nabyl právní moci dne 18. 7. 1998, bylo uvedené okamžité
zrušení pracovního poměru určeno za neplatné. V době od 30. 9. 1992 do 28. 7.
1993 byl žalobce práce neschopen. Za období od 28. 7. 1993 do 31. 5. 1995
vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru
celkem ve výši 73.006,- Kč; v části, v níž se žalobce domáhá částky vyšší,
považoval proto žalobu za nedůvodnou.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 6. 2001,
č.j. 16 Co 57/2001-459, připustil zpětvzetí žaloby na zaplacení částky 18.000,-
Kč za nemocenské dávky od 1. 3. 1993 do 27. 7. 1993 a rozsudek soudu prvního
stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení ve stejném rozsahu zastavil; v bodech
II., IV., V. a VI. (ve vyhovujícím výroku ve věci samé a v nákladových
výrocích) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při posuzování
námitky promlčení žalobcem uplatněného nároku poukázal na odůvodnění kasačního
usnesení ze dne 13. 6. 2000, č. j. 16 Co 195/2000-386, z něhož vyplynul závěr,
že žalobce uplatnil nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního
poměru již žalobou ze dne 23. 8. 1993, doručenou soudu téhož dne, a dalšími
doplňky. Promlčecí doba proto poté neběžela, neboť podle odvolacího soudu není
vinou žalobce, že se soud prvního stupně jeho podáními nezabýval, tedy
neodstraňoval případné vady žaloby na náhradu mzdy.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku
Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 10. 2000, č.j. 21 C 153/98-403, žalovaný
namítá, že žalobce poprvé specifikoval svůj nárok přípisem ze dne 19. 5. 1998
adresovaným statutárnímu zástupci žalovaného. Podle jeho přesvědčení jediné
průkazné doklady o tom, že žalobce požaduje doplatek mzdy, jsou z 27. 5. a 31.
10. 1997, přičemž první je zcela nekonkrétní a druhý vymezuje dobu požadavku;
řízení ve věci 21 C 150/93 u Okresního soudu v Karviné bylo skončeno dne 18. 7.
1998. Písemnosti z roku 1997 neměly požadované náležitosti, žalobce pouze
informoval soud, že mu údajně právní zástupce nechce „napsat doplatek ušlé
mzdy“, a proto se obrací na soud s žádostí o přidělení jiného. Písemnosti, na
které odkazuje odvolací soud v jeho rozhodnutí, neměly podle dovolatele
náležitosti návrhu, přičemž se jednalo o řízení návrhové. Podle jeho názoru
soud není povinen sám pomáhat účastníkům při uplatnění jejich práv; v tomto
případě soud právní pomoc zajistil ustanovením právního zástupce. Navrhl, aby
„oba napadené rozsudky“ byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud ČR rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném
prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §
236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 25. října 2000, č.j. 21 C 153/98-403,
v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního
stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen;
občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně
(srov. § 10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání povinného proti
rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. října 2000, č.j. 21 C 153/98-403,
zastavil (§ 243c, § 104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky dále projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Žalovaný podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jak vyplývá z obsahu
jeho odůvodnění, zejména proto, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud v
projednávané věci posoudil skutečnost, kdy poprvé žalobce u soudu uplatnil
nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, tedy z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor,
nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro
skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani
skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Je-li žaloba (návrh na zahájení řízení) nesprávným podáním (například pro
nesprávnost žalobního petitu), je soud povinen pokusit se postupem podle
ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř., aby takové podání bylo opraveno. Nepodaří-li se
nesprávnost žaloby (návrhu na zahájení řízení) postupem podle ustanovení § 43
odst. 1 o.s.ř. odstranit, soud řízení zahájené takovou žalobou (návrhem na
zahájení řízení) zastaví, jsou-li splněny předpoklady uvedené v
ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. Jestliže účastník řízení (tj. žalobce) neúplnost
nebo nesprávnost žaloby (návrhu na zahájení řízení) odstraní (ať z podnětu
soudu nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které
brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu (návrh na zahájení řízení)
v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává
fikce), že žaloba (návrh na zahájení řízení) byla bez vad již od počátku (tj.
ode dne, kdy byla podána u soudu).
Účinky (hmotněprávní i procesněprávní) nesprávného nebo neúplného podání, jehož
vady byly odstraněny dodatečně, proto působí již od jeho podání. Z uvedených
závěrů vycházel i odvolací soud při posuzování počátku běhu promlčecí doby,
když zkoumal, kdy poprvé žalobce - byť i nesprávným nebo neúplným podáním - u
soudu uplatnil nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru.
Skutkový závěr o tom, že žalobce náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání
pracovního poměru uplatnil žalobou ze dne 23. 8. 1993, doručenou soudu téhož
dne, a dalšími doplňky, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z fotokopie žádosti žalobce ze dne
23. 8. 1993, na které je i fotokopie podacího razítka Okresního soudu v Karviné
s datem 23. 8. 1993 a podpis svědkyně, z kopie žádosti ze dne 6. 9. 1995, kdy
žalobce žádal o rozšíření žádosti o doplatek mzdy, doložil tento dopis a kopii
podacího lístku ze dne 7. 9. 1995, z další žádosti o rozšíření žaloby, která je
prakticky totožná, s datem 7. 9. 1995 a podacím lístkem z téhož dne a z
fotokopie dopisu nadepsaného „Vážený pane předsedo“ ze dne 3. 5. 1995, která je
opatřena fotokopií podacího razítka podatelny Okresního soudu s podpisem
svědkyně ze dne 3. 5. 1995), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení
§ 132 o.s.ř. Přesvědčivě zdůvodnil (poukazem na to, že ze spisu vyplývá, že
není nic mimořádného, pokud žalobce zasílá soudu ve stejný den prakticky dva
totožné přípisy a následující den opět další přípisy - ve spise Okresního soudu
v Karviné, sp. zn. 21 C 150/93, je z 339 stran 72 stran ručně psaných přípisů
žalobce), proč není rozhodující skutečnost, že originály některých přípisů
nejsou ve spise Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 21 C 150/93, založeny.
Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné
poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z
odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro
uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených
důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně
významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logicky rozpor. Namítá-li
dovolatel, že jediné průkazné doklady o tom, že žalobce požaduje doplatek mzdy
jsou z 27. 5. a 31. 10. 1997, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o
sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly
vynaloženy účelně na obranu jeho práva, nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 5. září 2002
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu