21 Cdo 1446/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. M., proti
žalovanému Gymnáziu B. se sídlem v B., o určení, že výpovědní důvod není dán, a
o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C
1512/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.
března 2001 č.j. 15 Co 110/99-71, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 27.6.1995 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval
v tom, že žalobce \"bez zavinění zaměstnavatele nesplňuje požadavky pro řádný
výkon práce učitele na gymnáziu\", neboť se nepedagogicky a hrubě chová ke
studentům, nezvládá výuku \"jak po stránce kvalitativní, tak ani kvantitativní
\" a nerespektuje pokyny svých nadřízených.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpovědní důvod podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. e) zákoníku práce, uplatněný žalovaným ve výpovědi, není dán a že
tato výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že způsobem, jenž mu
žalovaný \"klade za vinu\", se při výkonu své práce nechoval a že žalovaný mu
ani v době posledních 12 měsíců před doručením výpovědi žádné nedostatky v
práci nevytýkal. Zdůraznil, že tvrzení žalovaného o nedostatečné úrovni jeho
výuky odporuje skutečnosti, že jím vyučovaní studenti byli schopni nejen
úspěšně skládat maturitní zkoušky, ale mnozí z nich i pokračovat ve studiu na
vysoké škole.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 11.9.1998 č.j. 6 C 1512/95-58 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 4.300,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dovodil, že
žalobce \"dlouhodobě a opakovaně\" porušoval pracovní řád žalovaného, že
neplnil zadané úkoly a že svoje chování nezměnil ani poté, co jej žalovaný
písemně upozornil na neuspokojivé pracovní výsledky. Soud prvního stupně dospěl
k závěru, že žalovaný písemně vyzval žalobce k odstranění nedostatků v práci v
době posledních 12 měsíců před doručením výpovědi a že v dopise ze dne
27.6.1995 dostatečně skutkově vymezil výpovědní důvod; byly tedy splněny
všechny předpoklady \"pro to, aby se žalobcem byl rozvázán pracovní poměr\", a
výpověď ze dne 27.6.1995 je platným právním úkonem. Námitku žalobce, že v době
výpovědi vykonával funkci člena zastupitelstva města B. a že podle ustanovení §
32 odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších změn a doplňků (dále též jen \"zákon o obcích\"), s ním žalovaný
mohl platně rozvázat pracovní poměr pouze se souhlasem tohoto zastupitelstva,
soud prvního stupně odmítl s tím, že uvedené ustanovení pozbylo na základě
nálezu Ústavního soudu ČSFR platnost dnem 27.10.1992 a účinnost dnem 27.4.1993.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.3.2001 č.j. 15 Co
110/99-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč k
rukám advokáta. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně
zjistil skutkový stav věci a že z něj vyvodil správné právní závěry. Námitku
žalobce o nedostatku souhlasu městského zastupitelstva odmítl s tím, že
vzhledem ke skutečnosti, že zákoník práce s neudělením souhlasu městského
zastupitelstva výslovně nespojuje neplatnost výpovědi, není žaloba důvodná,
\"ať už ust. § 32 odst. 4 ztratilo ke dni 27.4.1993 platnost či neztratilo\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že podle
ustanovení § 242 odst. 2 zákoníku práce účinného v době, kdy mu žalovaný dal
výpověď, je právní úkon, k němuž nebyl udělen souhlas příslušného orgánu,
neplatný nejen, stanoví-li to výslovně zákoník práce, ale rovněž \"zvláštní
zákon\", a zdůrazňuje, že zákon o obcích je \"tímto zvláštním zákonem\".
Poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud ČR odůvodnil ztrátu platnosti a
účinnosti ustanovení § 32 odst. 4 zákona o obcích \"nekompetentností ČNR
rozhodovat v otázkách práce mezd a sociální politiky\" a že tato
nekompetentnost byla zrušena ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., o opatřeních
souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. Navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť je opožděné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání
věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po
1.1.2001 (dne 14.3.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté,
Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení
provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl
vydán dne 11.9.1998), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době
projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních
předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000
(dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve
smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně
vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání
lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li
dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen
do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) ve dnech 13.6.2001 a
17.5.2001 a že dovolání žalobce, sepsané dne 25.9.2001, bylo téhož dne podáno
na poště (u držitele poštovní licence) k odeslání soudu prvního stupně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem
13.6.2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula
podle ustanovení § 243c a § 57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 13.7.2001. Protože
dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až dne
25.9.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze
prominout (§ 240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1
písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst.1 a § 146 odst.2 věty první
(per analogiam) o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení
vynaložil k účelnému bránění práva.
Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že
dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001,
řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy
účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000
Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001
Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 7 písm. c), § 10 odst.3, § 14
odst.1, § 15 a § 18 odst.1) vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za
zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování
žalovanému náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši
75,- Kč (srov. § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalobce povinen
zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu