Nejvyšší soud Usnesení pracovní

21 Cdo 1446/2002

ze dne 2002-12-18
ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1446.2002.1

21 Cdo 1446/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. M., proti

žalovanému Gymnáziu B. se sídlem v B., o určení, že výpovědní důvod není dán, a

o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C

1512/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.

března 2001 č.j. 15 Co 110/99-71, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího

řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Dopisem ze dne 27.6.1995 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď podle

ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval

v tom, že žalobce \"bez zavinění zaměstnavatele nesplňuje požadavky pro řádný

výkon práce učitele na gymnáziu\", neboť se nepedagogicky a hrubě chová ke

studentům, nezvládá výuku \"jak po stránce kvalitativní, tak ani kvantitativní

\" a nerespektuje pokyny svých nadřízených.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpovědní důvod podle ustanovení § 46

odst. 1 písm. e) zákoníku práce, uplatněný žalovaným ve výpovědi, není dán a že

tato výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že způsobem, jenž mu

žalovaný \"klade za vinu\", se při výkonu své práce nechoval a že žalovaný mu

ani v době posledních 12 měsíců před doručením výpovědi žádné nedostatky v

práci nevytýkal. Zdůraznil, že tvrzení žalovaného o nedostatečné úrovni jeho

výuky odporuje skutečnosti, že jím vyučovaní studenti byli schopni nejen

úspěšně skládat maturitní zkoušky, ale mnozí z nich i pokračovat ve studiu na

vysoké škole.

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 11.9.1998 č.j. 6 C 1512/95-58 žalobu

zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů

řízení 4.300,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dovodil, že

žalobce \"dlouhodobě a opakovaně\" porušoval pracovní řád žalovaného, že

neplnil zadané úkoly a že svoje chování nezměnil ani poté, co jej žalovaný

písemně upozornil na neuspokojivé pracovní výsledky. Soud prvního stupně dospěl

k závěru, že žalovaný písemně vyzval žalobce k odstranění nedostatků v práci v

době posledních 12 měsíců před doručením výpovědi a že v dopise ze dne

27.6.1995 dostatečně skutkově vymezil výpovědní důvod; byly tedy splněny

všechny předpoklady \"pro to, aby se žalobcem byl rozvázán pracovní poměr\", a

výpověď ze dne 27.6.1995 je platným právním úkonem. Námitku žalobce, že v době

výpovědi vykonával funkci člena zastupitelstva města B. a že podle ustanovení §

32 odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění

pozdějších změn a doplňků (dále též jen \"zákon o obcích\"), s ním žalovaný

mohl platně rozvázat pracovní poměr pouze se souhlasem tohoto zastupitelstva,

soud prvního stupně odmítl s tím, že uvedené ustanovení pozbylo na základě

nálezu Ústavního soudu ČSFR platnost dnem 27.10.1992 a účinnost dnem 27.4.1993.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.3.2001 č.j. 15 Co

110/99-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je

povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč k

rukám advokáta. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně

zjistil skutkový stav věci a že z něj vyvodil správné právní závěry. Námitku

žalobce o nedostatku souhlasu městského zastupitelstva odmítl s tím, že

vzhledem ke skutečnosti, že zákoník práce s neudělením souhlasu městského

zastupitelstva výslovně nespojuje neplatnost výpovědi, není žaloba důvodná,

\"ať už ust. § 32 odst. 4 ztratilo ke dni 27.4.1993 platnost či neztratilo\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že podle

ustanovení § 242 odst. 2 zákoníku práce účinného v době, kdy mu žalovaný dal

výpověď, je právní úkon, k němuž nebyl udělen souhlas příslušného orgánu,

neplatný nejen, stanoví-li to výslovně zákoník práce, ale rovněž \"zvláštní

zákon\", a zdůrazňuje, že zákon o obcích je \"tímto zvláštním zákonem\".

Poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud ČR odůvodnil ztrátu platnosti a

účinnosti ustanovení § 32 odst. 4 zákona o obcích \"nekompetentností ČNR

rozhodovat v otázkách práce mezd a sociální politiky\" a že tato

nekompetentnost byla zrušena ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., o opatřeních

souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. Navrhuje, aby

dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto

soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť je opožděné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání

věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po

1.1.2001 (dne 14.3.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté,

Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení

provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního

řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl

vydán dne 11.9.1998), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době

projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č.

30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních

předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000

(dále jen \"o.s.ř.\").

Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve

smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně

vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání

do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který

rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání

lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li

dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen

do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) ve dnech 13.6.2001 a

17.5.2001 a že dovolání žalobce, sepsané dne 25.9.2001, bylo téhož dne podáno

na poště (u držitele poštovní licence) k odeslání soudu prvního stupně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem

13.6.2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula

podle ustanovení § 243c a § 57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 13.7.2001. Protože

dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až dne

25.9.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze

prominout (§ 240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky

dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1

písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.

Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu

ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst.1 a § 146 odst.2 věty první

(per analogiam) o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení

vynaložil k účelnému bránění práva.

Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že

dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001,

řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy

účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona

č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000

Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka

advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním

řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o

odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb

(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001

Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 7 písm. c), § 10 odst.3, § 14

odst.1, § 15 a § 18 odst.1) vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za

zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování

žalovanému náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši

75,- Kč (srov. § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.

235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalobce povinen

zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149

odst.1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2002

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu