21 Cdo 1451/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Z. D., zastoupené advokátkou, proti žalované S. p. š. t. a S. o. u. t., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 1330/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 1998 č.j. 15 Co 604/96-120,
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou přípisem ze dne 18.6.1993, který byl žalobkyni předložen dne 23.6.1993, je neplatné\", a že pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá. Žalobu odůvodnila tím, že „údajná výpověď z pracovního poměru\", kterou „okamžitě ústně odmítla\" a z tohoto důvodu ani nepřevzala její písemné vyhotovení, neměla „ani ty nejzákladnější formálně právní náležitosti\", neboť „jedinou skutečností, která v ní byla uvedena, bylo ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce s odkazem na jakési regionální zvláštnosti a zvýšení efektivnosti práce\". Výpověď postrádala zejména údaj o tom, jakým rozhodnutím bylo její „funkční místo\" zrušeno a tento nedostatek podle jejího názoru zakládá již sám o sobě neplatnost výpovědi.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27.3.1995 č.j. 7 C 1330/93-63 zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou „přípisem ze dne 18.6.1993, který byl žalobkyni předložen dne 23.6.1993 a pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá\" a žalobkyni uložil, aby žalované zaplatila na nákladech řízení částku 1.150,- Kč „k rukám právní zástupkyně žalované E. H.\". Vycházel z toho, že v dané věci žalobkyně uplatnila neplatnost právního úkonu, který specifikovala jako „rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou přípisem ze dne 18.6.1993, který byl žalobkyni předložen dne 23.6.1993\". Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jí „cokoliv tedy zejm. i výpověď z 18.6.1993 byla žalovaným předložena dne 23.6.1993\", dospěl k závěru, že právní úkon, jehož určení neplatnosti se žalobkyně domáhá, „prostě neexistuje\", resp. žalobkyní „nebylo prokázáno, že by existoval\", a proto „nebylo možné zabývat se dále jeho platností či neplatností\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.5.1996 č.j. 15 Co 380/95-78 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl zamítnuta žaloba na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované nadále trvá, potvrdil a ve zbývajících výrocích (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi, a akcesorickém nákladovém výroku) tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. na určení, že její pracovní poměr u žalované trvá, neboť touto žalobou „nesleduje nic jiného než se domoci neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí\", a že zamítavý výrok ohledně žaloby na určení neplatnosti výpovědi „nedává vzhledem ke své formulaci smysl a není proto pro svoji nesrozumitelnost přezkoumatelný\", neboť soud prvního stupně převzal původní neúplný žalobní petit a pominul, že žalobkyně původní neúplný žalobní petit v průběhu řízení opravila. Ze žalobního návrhu podle názoru odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že se žalobkyně domáhá neplatnosti výpovědi ze dne 18.6.1993, jejíž existenci žalovaná potvrzuje, a proto nelze učinit závěr, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru neexistujícím úkonem.
Okresní soud v Třebíči poté rozsudkem ze dne 10.10.1996 č.j. 7 C 1330/93-93 rozhodl, že rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovanou přípisem žalované ze dne 18.6.1993 označeným „Rozvázání pracovního poměru výpovědí\" je neplatné a že žalovaná je povinna „nahradit\" žalobkyni na nákladech řízení částku 3.340,- Kč k rukám její „právní zástupkyně\" J. Ch. Soud prvního stupně dovodil, že výpověď, která byla žalobkyni „předložena\", jejíž převzetí žalobkyně odmítla a která byla „s ohledem na odmítnutí výpovědi ze strany její osoby i doručena\", není totožná s textem výpovědi předložené v průběhu řízení soudu v zalepené obálce. Za „podstatný důvod\" neplatnosti „předmětné výpovědi\" považoval skutečnost, že v době, kdy žalovaná žalobkyni výpověď dala, nebylo „odpovídajícím právně relevantním způsobem\" rozhodnuto o organizační změně, v důsledku níž by se žalobkyně stala nadbytečnou; i v případě, že rozhodnutí ředitele školy ze dne 26.5.1993 „zde v rozhodné době bylo\", nelze toto rozhodnutí podle názoru soudu prvního stupně „obsahově\" považovat za rozhodnutí o organizační změně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.10.1998 č.j. 15 Co 604/96-120 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 2.530,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.725,- Kč, obojí k rukám zástupkyně žalované E. H. Odvolací soud ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy se účastníci shodli na obsahu výpovědi doručované žalobkyni v tom směru, že šlo o výpověď pro nadbytečnost, která vznikla v souvislosti se zrušením dělení hodin českého jazyka, byla výpověď skutkově jednoznačně vymezena, že „byla učiněna písemně\" a v důsledku odmítnutí jejího převzetí také doručena žalobkyni v souladu s ustanovením § 266a zák. práce. Zdůraznil, že rozhodnutí o organizační změně ve smyslu ustanovení § 46 odst.1 písm. c) zák. práce - protože jeho formu zákon nestanoví - mohl statutární orgán učinit i jinou než písemnou formou; jestliže ředitel školy rozhodl v době před dáním výpovědi o organizační změně spočívající ve zrušení dělení výuky českého jazyka, což mělo za následek úbytek počtu vyučovacích hodin, stala se žalobkyně v důsledku této organizační změny jako učitelka českého jazyka nadbytečnou. Protože soud prvního stupně se svým závěrem, že výpověď založená ve spise není totožná s výpovědí doručovanou žalobkyni osobně zaměstnavatelem v červnu 1993, nespojil žádné právní hodnocení, odvolací soud - „i když je tento závěr v logickém rozporu s provedenými důkazy\" - uvedený závěr nepřezkoumával, neboť „pro rozhodnutí ve věci nemá právní význam\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.. Vytkla odvolacímu soudu, že se závěrem soudu prvního stupně o \"možnosti dvojího vyhotovení výpovědi\" zabýval „jen okrajově\" a považoval ho za „nelogický\", přestože soud prvního stupně provedl v tomto směru „podrobné a důkladné dokazování\". Dále namítala, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil věc, když došel k závěru, že výpověď splňuje formální náležitosti a že bylo rozhodnuto o organizační změně\". Poukázala zejména na výpověď svědka Ing. K., u něhož „lze předpokládat informovanost o organizaci školy\", který považuje za rozhodnutí ředitele zápis v knize porad ze dne 16.6.1993 a „nic mu není známo\" o rozhodnutí ředitele školy ze dne 26.5.1993. Dovolatelka sice připouští, že forma rozhodnutí o organizační změně není zákonem stanovena, ale „je nutno prokázat, že k tomuto rozhodnutí došlo, jakým způsobem a kdy\". Podle jejího názoru však toto žalovaná neprokázala, a proto „odvolací soud měl tedy tomu odpovídajícím způsobem věc právně posoudit\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla rozsudek odvolacího soudu „potvrdit\". Uvedla, že existuje pouze jediné vyhotovení výpovědi a že o organizační změně, na základě které se žalobkyně stala nadbytečnou, bylo žalovanou rozhodnuto „naprosto kvalifikovaně \". Při stanovení data, kdy bylo o organizační změně rozhodnuto, přitom nelze podle jejího názoru vycházet ze zápisu v knize porad, kde rozhodnutí bylo pouze „zveřejněno\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 18.6.1993 - podle zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 31.5.1994 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen \"zák. práce\".
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce organizace může dát pracovníku výpověď, stane-li se pracovník nadbytečným vzhledem k rozhodnutí organizace nebo příslušného orgánu o změně jejích úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, jak správně uvádí odvolací soud, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jejího technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem \"vyhlášeno\" nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, kterého se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru.
Zaměstnanec nemusí být vždy nadbytečným již v době podání výpovědi (srov. dikci ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce \"stane-li se pracovník nadbytečným\"). Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru) je třeba posuzovat v okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost konkrétního zaměstnance musí být přijato před podáním výpovědi.
Žalobkyně napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo prokázáno, že v době před dáním výpovědi ředitel jako statutární orgán žalované rozhodl o organizační změně, spočívající ve zrušení dělení výuky českého jazyka. Tuto námitku nelze považovat za opodstatněnou.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že v době před dáním výpovědi ředitel jako statutární orgán žalované rozhodl o organizační změně, spočívající ve zrušení dělení výuky českého jazyka, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování, zejména na základě výslechu ředitele žalované Ing. Votického, výslechu svědka Ing. K., učitele žalované, a zápisu z porady učitelů žalované ze dne 16.6.1993 (pořízeného samotnou žalobkyní), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které současně byly významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Namítá-li dovolatelka, že závěr, k němuž odvolací soud dospěl, není správný z toho důvodu, že „svědek Ing. K., u něhož lze předpokládat informovanost o organizaci školy, považuje za rozhodnutí ředitele zápis v knize porad ze dne 16.6.1993 a nic mu není známo o rozhodnutí ředitele školy ze dne 26.5.1993\", předestírá tím vlastní hodnocení důkazů a činí ve skutečnosti jiné skutkové závěry, než odvolací soud (aniž ve skutečnosti tímto tvrzením vyvrací závěr, že rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách jako takové bylo přijato před podáním výpovědi). Kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu představuje rovněž námitka, že písemné vyhotovení výpovědi předložené žalovanou (zasílané, z hledisek ustanovení § 266a zák. práce nadbytečně, žalobkyni ještě dodatečně poštou, která převzetí této zásilky rovněž odmítla) „není ta stejná listina, která byla žalobkyni předložena\", neboť směřuje ke zpochybnění skutkových závěrů vztahujících se k obsahu posuzované výpovědi. Žalobkyně tak napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Namítá-li dále dovolatelka, že k rozhodnutí o organizační změně nedošlo „relevantním způsobem\", a že odvolací soud neposoudil věc správně, jestliže dospěl k opačnému závěru, nelze ani této námitce přisvědčit.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce je právním úkonem projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle ustanovení § 242 odst. 2 zák. práce právní úkon, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas nebo který nebyl učiněn formou předepsanou tímto zákoníkem je neplatný, jen stanoví-li to tento zákoník, popř. zvláštní zákon. Ustanovení § 242 odst. 2 zák. práce dopadá - jak vyplývá z jeho dikce - jen na takový projev vůle, který je právním úkonem (§ 240 odst. 1 zák. práce).
Rozhodnutí organizace nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolu, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Z toho, že rozhodnutí o organizační změně je jen faktickým úkonem (skutečností), vyplývá, že námitky zaměřené na způsob a formu, ve které bylo rozhodnutí o organizační změně přijato, nemohou být opodstatněné.
Ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce - jak bylo výše uvedeno - pouze předpokládá, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách bude rozhodnuto zaměstnavatelem nebo příslušným orgánem. Závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí ředitele jako statutárního orgánu žalované o organizační změně, spočívající ve zrušení dělení výuky českého jazyka, tudíž přestavuje řádné rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně i z hlediska způsobu a formy, je proto také v tomto směru v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 1, částí věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.075,- Kč [srov. § 7, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, věty první o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. září 2000
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková