21 Cdo 1473/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce N. C. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. O.,
zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 11 C 1310/2000, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze
dne 11. dubna 2001 č.j. 35 Co 47/2001-37, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 7.6.2000 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 54
odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto
opatření spatřoval v tom, že „do dnešního dne neobdržel mzdu za měsíc duben
2000“, kterou mu měl žalobce vyplatit „nejpozději dne 12.5.2000“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že mzdu nevyplatil „z důvodu prodlení
na straně žalovaného“, který si včas a řádně nabídnuté plnění přes opakované
výzvy u žalobce nevyzvedl, ačkoli tak učinit mohl.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 18.12.2000 č.j. 11 C 1310/2000-21
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady
řízení ve výši 5.375,- Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalovaného. Soud prvního
stupně vycházeje ze zjištění, že žalobce nevyplatil žalovanému mzdu za duben
2000 „v řádném výplatním termínu 12. května 2000, ale ani do 15-ti dnů po
řádném výplatním termínu“, dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního
poměru, k němuž žalobce přistoupil důvodně a včas (ve lhůtě podle ustanovení §
54 odst. 2 zák. práce), je platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem
ze dne 11.4.2001 č.j. 35 Co 47/2001-37 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady odvolacího řízení
ve výši 1.935,- Kč „u J. H.“, a vyslovil proti svému rozsudku přípustnost
dovolání. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy řádný výplatní termín byl
žalobcem stanoven k dvanáctému dni v měsíci a jiný termín výplaty žalovanému
oznámen nebyl, „je třeba vycházet z toho“, že dnem splatnosti výplaty
žalovaného za měsíc duben 2000 byl den 12. 5. 2000. Protože žalovaný v tento
den, ačkoli byl na pracovišti, výplatu neobdržel a nestalo se tak ani v dalších
patnácti dnech, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že
okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák.
práce, učiněné v „zákonné subjektivní lhůtě“ je platné a „právně účinné“.
Odvolací námitku žalobce, že žalovaný si výplatu nevyzvedl účelově, odmítl s
odůvodněním, že jde „pouze o žalobcovo tvrzení, pro které nenabídl potřebné
důkazy“. Výrok o připuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že „s ohledem
na neexistenci právní úpravy výplatního termínu považuje otázku splatnosti mzdy
za otázku zásadního právního významu, stejně tak i posouzení intenzity porušení
povinnosti zaměstnavatele podle § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že „svědecky
prokázal“, že mzda byla pro žalovaného připravena a že v daný výplatní termín
byla vyplacena ostatním zaměstnancům. K výplatě mzdy tak „nedošlo pouze
chováním žalovaného a omluvitelnou nepozorností jednatele“, který se domníval,
že mzda byla vyplacena řádně. Takové jednání žalovaného, který „účelově neměl
zájem na výplatě mzdy“, nemůže podle názoru dovolatele „nacházet ochranu, byť
by formálně bylo provedeno v souladu se ZP“, neboť nikdo nesmí svých práv
zneužívat na újmu jiného účastníka. Dále zdůraznil, že skutečnost, že žalobce
obvykle vyplácel mzdu dvanáctého dne v měsíci, „ještě nesvědčí o určení
termínu“. Jestliže v daném případě nebyla mzda vyplacena a výplatní termín
nebyl jednoznačně stanoven, je třeba - jak žalobce dovozoval - „mít za to, že
mzda je splatná do konce následujícího měsíce“, a v takovém případě by pak bylo
okamžité zrušení pracovního poměru „pro nedostatek času - lhůty“ neplatné.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 239
odst.1 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní
poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo náhradu
mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
uvedených zjištění nebyla v dovolacím řízení napadána), že žalovaný pracoval u
žalobce od 1.9.1997 v pracovním poměru jako obsluha pneuservisu. Splatnost mzdy
nebyla v pracovní nebo kolektivní smlouvě mezi účastníky dohodnuta; výplatní
termín měsíční mzdy stanovil žalovaný na dvanáctého následujícího měsíce.
Žalovaný nevyplatil žalobci mzdu za měsíc duben 2000 „v řádném výplatním
termínu“ 12. 5. 2000. Dopisem ze dne 7. 6. 2000, který žalobce obdržel
13.6.2000, žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr
„poněvadž do dnešního dne mzdu za měsíc duben neobdržel a uplynulo již více než
15 dní od její splatnosti“.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci významné, kdy nastala
splatnost mzdy žalovaného za duben 2000 a jaký význam má z tohoto hlediska
skutečnost, že žalovaný nedodržel při výplatě této mzdy stanovený výplatní
termín.
Uvedenou otázku je třeba posuzovat i v současné době podle ustanovení
zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č.10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č
74/1994 Sb. a č. 118/1995 Sb. (dále též jen „zákona o mzdě“) vzhledem k tomu,
že tento zákon upravuje poskytování mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož
i zjišťování a používání průměrného výdělku pro pracovněprávní účely (srov. § 1
zákona o mzdě), pro zaměstnance zaměstnavatele, který není rozpočtovou
organizací anebo, pokud tak stanoví zvláštní zákon, který není příspěvkovou
organizací (srov. § 2 zákona o mzdě).
Podle ustanovení § 10 odst.1 zákona o mzdě je mzda splatná pozadu za měsíční
období, a to nejpozději v následujícím kalendářním měsíci, pokud nebylo v
pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě dohodnuto jinak.
Podle ustanovení § 11 odst.1 věty první zákona o mzdě se mzda vyplácí
zaměstnanci v penězích.
Podle ustanovení § 11 odst.2 zákona o mzdě se mzda vyplácí v pracovní době a na
pracovišti, nebylo-li v kolektivní smlouvě dohodnuto jinak. Nemůže-li se
zaměstnanec dostavit k výplatě z vážných důvodů, popřípadě pracuje-li na
vzdáleném pracovišti, zašle mu zaměstnavatel mzdu v den stanovený pro její
výplatu, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj
náklad a nebezpečí, pokud se nedohodnou jinak.
Z ustanovení § 10 odst.1 zákona o mzdě vyplývá, že zákon především umožňuje
samotným účastníkům pracovního poměru, aby si splatnost mzdy dohodli buď sami v
pracovní smlouvě (pracovní smlouvou lze rozumět i dohodu o změně sjednaných
pracovních podmínek, uzavřenou podle § 36 odst. 1 zák. práce), nebo
zprostředkovaně v souvislosti s úpravou kolektivních pracovněprávních vztahů
kolektivní smlouvou v rámci normativního obsahu kolektivní smlouvy. Pro případ,
jestliže splatnost mzdy není uvedeným způsobem dohodnuta, zákon o mzdě stanoví,
že „mzda je splatná pozadu za měsíční období, a to nejpozději v následujícím
kalendářním měsíci“. Protože splatnost mzdy v tomto případě není určena
konkrétním dnem, nýbrž časovým úsekem vyznačujícím se svým počátkem a koncem,
je mzda splatná po celou tuto zákonem stanovenou lhůtu. Uplynutím splatnosti
mzdy zaměstnanci příslušející je proto třeba rozumět v tomto případě až marné
uplynutí posledního dne následujícího měsíce.
Tento závěr nemůže být dotčen ani ustanovením § 11 odst. 2 zákona o mzdě
(odvolací soud přehlédl, že ustanovení § 22 zákona o mzdě vylučuje souběžné
použití ustanovení zákoníku práce, která upravují poskytování mzdy, splatnost a
výplaty mzdy, včetně ustanovení § 119 odst. 1 zák. práce, které zahrnuje do
rámce svých úvah). Uvedené ustanovení totiž neupravuje podmínky splatnosti
mzdy, nýbrž poskytuje zaměstnancům zvýšenou ochranu při výplatě (již splatné)
mzdy tím, že stanoví místo a dobu jejího vyplácení, popřípadě stanoví postup a
podmínky výplaty, nemůže-li se zaměstnanec ve výplatním termínu z vážných
důvodů dostavit na pracoviště.
Z uvedeného vyplývá, že není-li splatnost mzdy dohodnuta, rozumí se uplynutím
splatnosti mzdy příslušející zaměstnanci za vykonanou práci až marné uplynutí
posledního dne následujícího měsíce; okolnost, že zaměstnavatel stanovil svým
jednostranným opatřením termín, kdy bude mzda v pracovní době na pracovišti
vyplácena, není pro posouzení splatnosti mzdy významná.
V posuzované věci při úvaze, kdy nastala splatnost mzdy žalovaného za měsíc
duben 2000, soudy náležitě nerozlišily, že si účastníci termín výplaty dne
12.5.2000 v pracovní smlouvě nedohodli, že tento termín nevyplýval ani z dohody
obsažené v kolektivní smlouvě, ale že šlo o termín, který k výplatě mzdy určil
samotný žalobce. Závěru odvolacího soudu, že splatnost mzdy žalobce za měsíc
duben 2000 nastala k uvedenému datu, by bylo možné přisvědčit pouze v případě,
kdyby termín výplaty mzdy dne 12.5.2000 vyplýval z dohody obsažené v pracovní
smlouvě účastníků nebo v kolektivní smlouvě. Jestliže však v posuzované věci
šlo o stanovení výplatního termínu, který k výplatě mezd určil sám
zaměstnavatel a který proto mohl kdykoliv změnit, nastala splatnost mzdy
žalovaného za měsíc duben 2000 ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona o mzdě
teprve uplynutím dne 31.5.2000.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem a § 243b odst. 2 věta
první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu