21 Cdo 1474/2009

21 Cdo 1474/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobkyně Ing. R. K., zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se

sídlem v Praze 1, Mezibranská č. 19, proti žalované České republice -

Ministerstvu financí v Praze 1, Letenská č. 15, zastoupené JUDr. Jaroslavem

Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 20, o 915.643,- Kč

s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C

280/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

29. října 2008 č.j. 23 Co 387/2008-48, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20.

května 2008 č.j. 10 C 280/2007-23 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro

Prahu 7 k dalšímu řízení.

Žalobkyně se žalobou podanou dne 24.8.2007 u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti

České konsolidační agentuře se sídlem v Praze 7, Janovského č. 438/2, IČ

70109966 (dále jen "České konsolidační agentuře"), domáhala, aby jí Česká

konsolidační agentura zaplatila na náhradě mzdy za dobu od 1.1. do 7.6.2007

celkem 915.643,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslila. Žalobu zdůvodnila

zejména tím, že byla jmenována na základě rozhodnutí vlády České republiky dne

29.5.2003 členkou představenstva České konsolidační agentury a ve smyslu

ustanovení § 27 zákoníku práce vrchní ředitelkou, že dne 21.12.2004 uzavřela s

Českou konsolidační agenturou manažerskou smlouvu, podle které měla pobírat

mzdu ve výši 155.000,- Kč měsíčně a při splnění stanovených kritérií též roční

odměnu, že s účinností od 1.8.2006 vykonávala funkci vrchní ředitelky "úseku

3000" a že kromě toho byla s účinností od 1.6.2006 pověřena řízením "úseku 4000

Individuální řešení České konsolidační agentury". Dne 1.8.2006 žalobkyně

obdržela vyrozumění předsedy vlády, že vláda České republiky dne 26.7.2006

rozhodla o jejím odvolání z funkce členky představenstva České konsolidační

agentury, sdělení České konsolidační agentury o tom, že představenstvo dne

26.7.2006 rozhodlo "s okamžitou platností" o jejím odvolání z funkce vrchní

ředitelky "úseku 3000" a "úseku 4000", a dopis ze dne 31.7.2006, kterým jí

Česká konsolidační agentura dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §

46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Žalobkyně podala u soudu žalobu o určení

neplatnosti této výpovědi z pracovního poměru (o její žalobě dosud nebylo

rozhodnuto) a dne 29.11.2006 sdělila České konsolidační agentuře, že je těhotná

a že se na ni "vztahuje" ustanovení § 48 odst.1 písm.d) zákoníku práce. Česká

konsolidační agentura vyplatila žalobkyni na náhradě mzdy ve smyslu ustanovení

§ 130 zákoníku práce za listopad 2006 (včetně náhrady mzdy za dovolenou) částku

274.591,- Kč a za prosinec 2006 částku 256.827,- Kč, kterou určila jako její

průměrný výdělek, počínaje lednem 2007 jí však vyplatila pouze část této

náhrady.

Česká konsolidační agentura namítla, že za měsíce listopad a prosinec 2006

vyplatila žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, pro jehož zjištění

bylo rozhodné třetí čtvrtletí roku 2006. Od ledna 2007 však nelze vycházet z

průměrného výdělku zjištěného z rozhodného období před vznikem důvodu překážky

v práci, ale z průměrného výdělku zjištěnému vždy k prvnímu dni příslušného

kalendářního čtvrtletí, a to - s ohledem na to, že žalobkyně v těchto obdobích

nepracovala - stanoveném jako pravděpodobný výdělek.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20.5.2008 č.j. 10 C 280/2007-23

žalobu proti "žalované České republice - Ministerstvu financí" zamítl a

rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení

67.258,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Hrouzka, CSc. Poté, co zjistil,

že Česká konsolidační agentura dnem 31.12.2007 zanikla a že jejím "universálním

právním nástupcem se stal stát zastoupený ministerstvem financí", v řízení

pokračoval se žalovanou a z výsledků dokazování dovodil, že žalobkyně byla ze

svých funkcí odvolána rozhodnutím představenstva České konsolidační agentury ze

dne 26.7.2006, že žalobkyně obdržela dopisem České konsolidační agentury ze dne

31.7.2006 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c)

zákoníku práce a že Česká konsolidační agentura sdělila žalované "dopisem, že

ode dne 26.10.2006 trvají překážky na straně zaměstnavatele, nebude jí

přidělována práce a bude jí vyplácena náhrada mzdy". I když odvoláním z funkce

pracovní poměr žalobkyně neskončil, požadovaná náhrada mzdy jí nenáleží.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně "v rozhodném období neodpracovala 21 dnů",

přísluší jí za dobu od ledna 2007 náhrada mzdy "ve výši pravděpodobného

výdělku, kterého by dosahovala, kdyby pracovní pozice, které by žalobkyně mohla

vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a vysokoškolskému vzdělání zastávat, nebyly

obsazeny"; zaměstnavatel jím vydanou směrnicí současně "stanovil pravidla pro

výpočet pravděpodobného výdělku, kdy se pravděpodobný výdělek vypočte jako

průměr zjištěných průměrných výdělků zaměstnanců, kteří v rozhodném období

konali pro zaměstnavatele práci, pro níž je zaměstnavatelem požadován stejný

zdravotní stav a kvalifikace, jakou má zaměstnanec, u něhož je pravděpodobný

výdělek zjišťován", a tomu odpovídající náhradu mzdy žalobkyně již obdržela.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.10.2008 č.j. 23

Co 387/2008-48 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně

je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 66.902,- Kč k

rukám advokáta JUDr. Jaroslava Hrouzka, CSc. Na základě skutkových zjištění

soudu prvního stupně dospěl k závěru, že Česká konsolidační agentura

postupovala v souladu se zákonem, když v době do 1.1.2007 poskytla žalobkyni

"náhradu mzdy ve výši pravděpodobného výdělku podle posledně zjištěného

průměrného výdělku za období části října a měsíců listopad a prosinec 2006", že

však od 1.1.2007 "nastala jiná situace, neboť žalobkyně v předchozím období

neodpracovala předepsaný počet dnů", a soud prvního stupně správně stanovil v

souladu se směrnicí České konsolidační agentury výši náhrady mzdy, která jí v

této době skutečně náleží.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že

při aplikaci směrnice České konsolidační agentury vydané ke zjišťování

průměrného výdělku mělo být přihlédnuto též k jejímu ustanovení, které

"výslovně hovoří o tom, že, je-li pravděpodobný výdělek zjišťován ze mzdy,

které by zaměstnanec zřejmě dosáhl, postupuje se tak, že, není-li se

zaměstnancem druh sjednán (sjednaný druh práce odpadl, ČKA se na dalším

pracovním zařazení se zaměstnancem nedohodla, apod.) pravděpodobným výdělkem je

posledně zjištěný průměrný výdělek, a to za podmínky, že tento pravděpodobný

výdělek má být použit nejpozději v přespříštím kalendářním čtvrtletí, z něhož

byl průměrný výdělek zjištěn (průměrný výdělek zjištěný z prvního kalendářního

čtvrtletí je pravděpodobným výdělkem pro třetí kalendářní čtvrtletí). Žalobkyně

dále dovozuje, že sice po odvolání zaměstnance z funkce není "dána konkrétní

náplň práce zaměstnance, která odpadla v důsledku jeho odvolání", avšak

"ostatní aspekty pracovního poměru musí nadále trvat", a to včetně jeho "mzdové

složky". Protože v manažerské smlouvě ze dne 21.12.2004 byla sjednána základní

měsíční mzda 155.000,- Kč, měly soudy při určování pravděpodobného výdělku,

kterého by žalobkyně zřejmě dosáhla, přihlížet též ke sjednané mzdě, přičemž

"správný ekvivalent pro určení pravděpodobného výdělku je nutné hledat nikoliv

v kategorii nižších úředníků, nýbrž v pracovněprávních pozicích srovnatelných s

tou, z níž byla žalobkyně odvolána. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z

ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby

dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek

odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.

7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a

další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou

přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v

ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo

jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně

rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl

vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237

odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)

o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. není v této věci

přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,

kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku

proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí

zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při

splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena

již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,

jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §

237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve

věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno (správnost

skutkových zjištění dovolatelka nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu

nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalobkyně, jejíž

pracovní poměr vznikl jmenováním (do funkce vrchní ředitelky), byla ze své

funkce odvolána dopisy České konsolidační agentury ze dne 26.7.2006, které

žalobkyni byly (podle jejího tvrzení) doručeny dne 1.8.2006. Dopisem ze dne

31.7.2006 Česká konsolidační agentura dala žalobkyni výpověď z pracovního

poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, žalobkyně dne

29.11.2006 sdělila České konsolidační agentuře, že je těhotná, a Česká

konsolidační agentura uznala, že u žalobkyně došlo k prodloužení výpovědní

doby. Žalobkyně podala u soudu žalobu o určení neplatnosti výpovědi z

pracovního poměru, řízení o žalobě však dosud není skončeno.

Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí o žalobě mimo jiné významné vyřešení

právní otázky, v jaké výši má žalobkyně (jako zaměstnankyně) nárok na náhradu

mzdy, jestliže pro ni Česká konsolidační agentura (jako zaměstnavatelka) po

odvolání z funkce nemá práci odpovídající její kvalifikaci, popřípadě jinou pro

ni vhodnou práci, nebo odmítla-li žalobkyně takovou práci. Protože uvedená

právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena a

protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné

(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k

závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné

podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR

dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že řízení před soudy je

postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k tomu, že k odvolání žalobkyně z funkce došlo v době do 17.8.2006, je

třeba projednávanou věc i v současné době (srov. též § 364 odst.1 a 2 zákona č.

262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) posuzovat podle

zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.

153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,

č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,

č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993

Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.

167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000

Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č.

6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb.,

č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004

Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č.

72/2006 Sb., č. 79/2006 Sb., č. 115/2006 Sb. a č. 308/2006 Sb. (dále jen "zák.

práce").

Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, volbou

nebo jmenováním (srov. § 27 odst.2, 3 a 4 zák. práce). Pracovní poměr nemůže

vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v případech, v nichž se pracovní

poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být fyzická osoba do funkce zvolena

nebo jmenována jen se svým souhlasem.

Zaměstnanec, který byl do funkce jmenován (zvolen), může být z funkce odvolán

nebo se může funkce vzdát; funkce zaměstnance zvoleného do funkce zaniká též

uplynutím volebního období. Odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a

doručené druhému účastníku, jinak je neplatné (srov. § 65 odst.2 větu první,

druhou a třetí zák. práce). Výkon funkce končí dnem následujícím po doručení

odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce

uveden den pozdější (srov. § 65 odst.2 větu čtvrtou zák. práce).

Uplynutím volebního období, odvoláním z funkce nebo vzdáním se funkce pracovní

poměr zaměstnance u zaměstnavatele nekončí (§ 65 odst.3 věta první zák. práce).

Zákon v ustanovení § 65 odst.3 větě druhé zák. práce předpokládá (stanoví jako

pravidlo), že zaměstnanec bude nadále u zaměstnavatele konat dohodou účastníků

stanovenou jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho

vhodnou práci.

Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji

zaměstnanec odmítne (k dohodě o jeho dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele

z těchto důvodů nedojde), podle ustanovení § 65 odst.3 věty třetí zák. práce

platí, že "je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák.

práce". Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s

ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání

platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro

zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo

příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu

zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních

změnách [jak to jinak ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce pro platné

rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje].

Jestliže zaměstnanec byl z funkce odvolán nebo se funkce vzdal anebo

uplynulo-li jeho volební období, pak do doby, než se zaměstnavatel se

zaměstnancem dohodne na dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení

pracovního poměru (například na základě výpovědi dané zaměstnanci pro "fikci

nadbytečnosti" nebo dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené z tohoto

důvodu), se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro

zaměstnavatele práci, neboť dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen)

vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno. Z

ustanovení § 65 odst.3 věty třetí zák. práce vyplývá, že uvedený stav

představuje "překážku v práci na straně zaměstnavatele (§ 130 zák. práce)".

Zákon tu vytváří vedle "fikce nadbytečnosti" další "fikci překážky v práci na

straně zaměstnavatele"; nemá-li tedy zaměstnavatel pro zaměstnance jinou práci

odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, nebo

odmítl-li zaměstnanec takovou práci, jde o překážku v práci na straně

zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 zák. práce, aniž by bylo možné se

zabývat tím, zda zaměstnanec skutečně nemůže konat pro zaměstnavatele práci pro

jiné překážky na straně zaměstnavatele než které jsou uvedeny v ustanovení §

129 zák. práce (jak to jinak ustanovení § 130 odst.1 zák. práce vyžaduje), a

takové posouzení by ostatně ani nebylo dobře možné, neboť - jak uvedeno již

výše - zaměstnanec v tomto období ani žádnou práci pro zaměstnavatele nekoná

(nemůže konat), protože dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen)

vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele nebylo určeno. Právní

následky uvedené "fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele" pak

spočívají v tom, že zaměstnanec má až do doby, než se dohodne se

zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení nebo do doby skončení pracovního

poměru nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku.

Nárok na náhradu mzdy z důvodu "fikce překážky v práci na straně

zaměstnavatele" vzniká dnem, kterým zaměstnanec skončil výkon funkce, z níž byl

odvolán nebo které se vzdal (tj. dnem následujícím po doručení odvolání nebo

vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den

pozdější), nebo dnem následujícím po uplynutí volebního období; od tohoto dne

zaměstnanec pobírá náhradu mzdy až do doby, než se dohodne se zaměstnavatelem

na dalším pracovním zařazení nebo do doby skončení pracovního poměru,

samozřejmě s výjimkou doby, kdy nemůže pracovat pro překážky na straně

zaměstnance.

Průměrný výdělek zaměstnance pro účely zjištění výše náhrady mzdy pobírané z

důvodu "fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele" se zjišťuje postupem

podle ustanovení § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní

pohotovost a průměrném výdělku (ve znění pozdějších předpisů). Vyplývá z toho

mimo jiné, že rozhodným obdobím je zásadně předchozí kalendářní čtvrtletí (tedy

kalendářní čtvrtletí předcházející kalendářnímu čtvrtletí, v němž byl

zaměstnanec z funkce odvolán, v němž se zaměstnanec funkce vzdal nebo v němž

uplynulo zaměstnancovo volební období), ledaže by byl důvod postupovat podle

ustanovení § 17 odst.3 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní

pohotovost a průměrném výdělku (ve znění pozdějších předpisů) nebo ledaže by

bylo potřebné místo průměrného výdělku použít pravděpodobný výdělek, a že

zjištěný průměrný (pravděpodobný) výdělek se po celou dobu trvání nároku na

náhradu mzdy z důvodu "fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele" nemění.

V projednávané věci bylo žalobkyni doručeno (podle jejího tvrzení) odvolání z

funkce dne 1.8.2006; výkon své funkce proto ve smyslu ustanovení § 65 odst.2

věty čtvrté zák. práce ukončila dnem 2.8.2006. Pro určení výše náhrady mzdy, na

kterou má žalobkyně nárok z důvodu "fikce překážky v práci na straně

zaměstnavatele" ve smyslu ustanovení § 130 zák. práce, byl tedy významný až do

doby skončení nároku průměrný výdělek, který byl zjištěn z hrubé mzdy zúčtované

žalobkyni k výplatě ve druhém kalendářním čtvrtletí roku 2006 a z doby

odpracované v tomto rozhodném období, popřípadě pravděpodobný výdělek, kdyby

žalobkyně v tomto rozhodném období neodpracovala alespoň 22 dnů. Protože nárok

žalobkyně vznikl v době do 31.12.2006, řídí se právními předpisy do té doby

účinnými i po dni 1.1.2007, kdy nabyl účinnosti nový zákoník práce č. 262/2006

Sb. (srov. § 364 odst.2 tohoto zákona).

Žalobkyně se v projednávané věci domáhala náhrady mzdy za dobu od 1.1. do

7.6.2007. Soudy vedeny chybným právním názorem se zabývaly stanovením

pravděpodobného výdělku (podle právní úpravy účinné od 1.1.2007), ačkoliv

správně měly zjistit průměrný výdělek postupem podle ustanovení § 17 zákona č.

1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku (ve znění

pozdějších předpisů), pro jehož určení bylo zásadně významné rozhodné období

druhého kalendářního čtvrtletí roku 2006.

V průběhu řízení před soudem prvního stupně vyšlo též najevo, že Česká

konsolidační agentura jako subjekt, proti němuž žalobkyně podala žalobu,

zanikla dnem 31.12.2007. Protože tím jeden z účastníků řízení ztratil po

zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení a protože bylo možné v řízení

ihned pokračovat, měl soud prvního stupně - jak vyplývá z ustanovení § 107

odst.1 o.s.ř. - usnesením rozhodnout, s kým bude v řízení na místě žalované

pokračováno. Soud prvního stupně však na tuto procesní situaci "reagoval" tak,

že začal bez dalšího jednat s Českou republikou - Ministerstvem financí jako s

"novou" žalovanou, ačkoliv v řízení mohlo být pokračováno jen tehdy (až poté),

bylo-li pravomocným usnesením rozhodnuto, s kým bude na místě žalované v řízení

pokračováno; nápravu způsobem vyplývajícím z ustanovení § 219a odst.1 písm.d)

o.s.ř. nezjednal ani odvolací soud. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu

ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v

dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud

České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem

o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí

i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též

toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§

243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za

středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. července 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v.

r.

předseda senátu