21 Cdo 1475/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. S. +
C., s.r.o., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 1091/98,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. května
2001 č.j. 15 Co 357/99-99, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 28.9.1998 označeným jako „výpověď z pracovního poměru“
žalovaný sdělil žalobci, že mu pro hrubé porušení pracovní kázně „dává dle §
53, odst. 1, písm. b. okamžitou výpověď z pracovního poměru“. Důvody k tomuto
opatření spatřoval v tom, že žalobce „inkasoval a neodvedl tržbu v hotovosti za
dodávku zboží žalovaným dle faktury č. 703692 firmě V. J.“, kterou žalobce
osobně doručil dne 3.7.1998, a dále že dne 16.7.1998 „inkasoval u firmy T. k.
V. M. bez potřebného pověření částku 17.500,- Kč za neuhrazenou dodávku zboží
dle faktury č. 703002 splatné 8.6.1998 ve výši 17.439,- Kč“ a tuto hotovost
rovněž žalovanému neodvedl. Přestože „byl celý případ s žalobcem dne 21.9. t.r.
projednán“ a žalobce slíbil, že „zkontroluje ve svém bydlišti, zda nedošlo k
založení uvedených částek, a dostaví se dne 24.9. k uzavření celé záležitosti“,
do dnešního dne tak neučinil.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytčeného porušení
pracovní kázně nedopustil a že dopis žalovaného ze dne 28.9.1998 je „svým
obsahem neurčitý“, neboť z něj nelze jednoznačně dovodit, zda bylo úmyslem
žalovaného rozvázat pracovní poměr výpovědí nebo okamžitým zrušením.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 13.4.1999 č.j. 5 C 1091/98-69
žalobu zamítl a rozhodl, že „žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení“. Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy žalobce ve dvou
případech neodevzdal žalovanému tržbu za dodané zboží (poprvé 7.500,- Kč a poté
17.500,- Kč), přičemž v druhém případě navíc uvedenou částku „inkasoval
neoprávněně“ (k jejímu převzetí neměl řádný účetní doklad), žalovaný důvodně
přistoupil k rozvázání pracovního poměru s žalobcem okamžitým zrušením podle
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Protože okamžité zrušení
pracovního poměru splňuje i všechny formální náležitosti požadované ustanovením
§ 55 zák. práce a bylo žalobci doručeno ve lhůtě podle ustanovení § 53 odst. 2
zák. práce, jde o platný právní úkon. Při posuzování dodržení jednoměsíční
prekluzívní lhůty soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný se o
důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru „dověděl teprve dnem 21.9.1998,
kdy vyvolal jednání se žalobcem“, až při kterém vyšlo najevo, že žalobce nemíní
tržby odevzdat (bez tohoto rozhovoru žalovaný nemohl u žalobce předpokládat
úmysl platby nevydat a jeho předchozí chování „si mohl vysvětlovat opomenutím,
liknavostí, nedostatkem času a podobně“); bylo-li tedy okamžité zrušení
pracovního poměru žalobci doručeno dne 29.9.1998, stalo se tak včas.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.5.2001 č.j. 15 Co
357/99-99 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité
zrušení pracovního poměru žalobce učiněné přípisem žalovaného ze dne 28.9.1998
je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 19.536,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. J.
Odvolací soud zdůraznil, že počátek běhu jednoměsíční lhůty podle ustanovení §
53 odst. 2 zák. práce nelze vázat na okamžik, kdy žalovaný nabyl potřebné
znalosti o tom, zda žalobce úmyslně neodevzdal inkasované platby či zda svým
jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, ale je třeba
vycházet z okamžiku, kdy se žalovaný dověděl o neodvedení tržby inkasované
žalobcem dne 3.7.1998 od firmy V. J. a kdy se dověděl o tom, že žalobce dne
16.7.1998 inkasoval bez pověření (a následně neodvedl) platbu od firmy T.-K. V.
M. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že o obou porušení pracovní kázně,
uplatněných jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, se jednatel
žalovaného (jako jeho statutární orgán) dověděl „nejpozději do konce července
1998“, uplynula jednoměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru podle
názoru odvolacího soudu „nejpozději dne 31.8.1998“. Vzhledem k tomu, že dopis
žalovaného ze dne 28.9.1998 byl žalobci doručen dne 29.9.1998, tj. po uplynutí
lhůty podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, je okamžité zrušení pracovního
poměru „ve smyslu ustanovení § 55 zákoníku práce neplatné“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že
závěr odvolacího soudu o tom, kdy se jednatel žalovaného dověděl o vytčených
porušeních pracovní kázně žalobcem, „neodpovídá provedenému dokazování“. Hrubé
porušení pracovní kázně nelze dovozovat - jak to učinil odvolací soud - „pouze
z toho, že kontrolou účetních dokladů bylo zjištěno, že peníze odevzdány
nebyly“, ale podle názoru dovolatele „teprve z té skutečnosti, která vyplynula
z jednání dne 21.9.1998“, kdy bylo zjištěno, že žalobce nehodlá tržby odevzdat.
Teprve při této příležitosti se žalovaný jednoznačně dozvěděl o tom, že se
žalobce dopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně; do té doby nebylo
jasné, proč k odevzdání plateb nedošlo (zda v důsledku opomenutí žalobce či
proto, že byla doba dovolených), a žalovaný tedy nemohl předpokládat úmysl
žalobce platby neodevzdat. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr s žalobcem dopisem ze dne 28.9.1998,
který byl žalobci doručen dne 29.9.1998 - podle ustanovení zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č.
100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb.,
č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991
Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č.
74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle
ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen „zák. práce
\").
Žalovaný v dovolání odvolacímu soudu mimo jiné vytýká, že nesprávně právně
posoudil počátek běhu jednoměsíční subjektivní lhůty podle ustanovení § 53
odst. 2 zák. práce. Této námitce nelze přisvědčit.
Podle ustanovení § 53 odst. 2 věty první zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k
okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento
důvod vznikl.
Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem,
kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně
nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat
pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) zaměstnanci,
který porušil pracovní kázeň zvlášť
závažným způsobem, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil
takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního
poměru.
Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce není
významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil (jako tomu bylo
podle právní úpravy obsažené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, účinné do
31.12.1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova
smyslu), že zaměstnanec porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, které
zpravidla není možné bez vyjádření pracovníka k důvodu okamžitého zrušení
pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet jednoměsíční lhůta k okamžitému
zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost
(dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat
důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.
Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k
okamžitému zrušení pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého
podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru;
jednoměsíční lhůta, během které musí být okamžité zrušení pracovního poměru
zaměstnanci dáno (a také způsobem uvedeným v ustanovení § 266a zák. práce
doručeno), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo
jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda
zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně
nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem), a aby se podle jeho výsledku
rozhodl (když - jak dovolatel uvádí - jsou okolnosti, v nichž lze spatřovat
zvlášt hrubé porušení pracovní kázně naprosto jasné), zda přistoupí k
okamžitému zrušení pracovního poměru. Právní úprava nepochybně nedává prostor
ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu
(jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě
domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem
mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Jednoměsíční lhůta, během které
musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o
platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému
zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č.
6 v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1997 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise
Soudní judikatura č. 10, ročník 1998). Napadené rozhodnutí vycházející z toho,
že žalovaný nejpozději do konce července 1998 získal vědomost (dověděl se), že
žalobce se dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému
zrušení pracovního poměru (tj. jednání k tomu způsobilému), je proto s uvedeným
výkladem ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce konformní.
Dovolatel v tomto ohledu rovněž namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, kdy se
žalovaný dověděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, „neodpovídá
provedenému dokazování“; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241
odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor,
nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění
důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění
jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním
úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalovaný získal vědomost (dověděl se), že žalobce
se dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení
pracovního poměru, „nejpozději do konce července 1998“, odvolací soud učinil -
jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména
bezprostředně z výpovědí jednatele žalovaného Ing. M. a svědkyně M. D.), které
zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Protože ostatní
důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má
uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění
napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené
zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a
přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro
věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle
ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu