21 Cdo 1486/2004

21 Cdo 1486/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce Z. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému U. N. s.r.o.,

zastoupenému advokátem, za účasti K., p., a.s., jako vedlejšího účastníka na

straně žalovaného, o 1.148,890,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu

ve Svitavách pod sp.zn. 7 C 358/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.února 2004 č.j. 24 Co 381/2003-166,

Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci

Králové k dalšímu řízení.

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu

žalovaný zaplatil na náhradě za ztížení společenského uplatnění 841.400,- Kč a

na náhradě ušlého výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od

1.5.2000 do 30.4.2002 částku 307.490,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil

tím, že u žalovaného byl zaměstnán jako technolog a že dne 19.12.1998 utrpěl

pracovní úraz. Po skončení pracovní neschopnosti, která trvala do 30.4.2000,

pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trval, „žalobce však ze zdravotních

důvodů nebyl schopen pracovat a žalovaný jej nechtěl zaměstnávat“. Protože se

mu nepodařilo zajistit odpovídající zaměstnání, vyčíslil náhradu za ztrátu na

výdělku tak, že od pravděpodobného výdělku 20.000,- Kč, jehož by dosáhl v

prvním čtvrtletí roku 2000, odečetl částečný invalidní důchod a, jako

„fiktivní mzdu“, částku odpovídající třem čtvrtinám minimální mzdy.

Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 11.9.2003 č.j. 7 C 358/2002-138

žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 809.290,- Kč s úroky z prodlení (které

ve výroku svého rozhodnutí vyčíslil) a 44.165,- Kč na náhradě nákladů řízení „k

rukám jeho zástupce“, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České

republice na účet Okresního soudu ve Svitavách soudní poplatek ve výši 32.370,-

Kč a 6.125,- Kč na náhradě nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne

11.9.2003 č.j. 7 C 358/2002-141 pak rozhodl, že „žaloba se ve zbývající části,

tj. v částce 339.600,- Kč, zamítá“, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů v souvislosti s vyhlášením doplňujícího rozsudku“ a že „vedlejší

účastník a žalobce nemají vzájemně právo na náhradu nákladů tohoto řízení“. Při

výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vycházel

z pravděpodobného měsíčního hrubého výdělku ve výši 20.000,- Kč, který upravil

podle nařízení vlády č. 464/2001 Sb. o 4,6% na částku 20.920,- Kč. Od takto

zjištěného průměrného výdělku poté odečetl částečný invalidní důchod ve výši

4.339,- Kč od 1.5.2000, 4.491,- Kč od 1.12.2000 a 2.246,- Kč od 12.9.2001, a

dovodil, že kromě částečného invalidního důchodu je třeba od pravděpodobného

výdělku žalobce odpočítat i ¾ minimální mzdy, „když žalovaný neodpovídá za

to, že se žalobci nepodařilo zajistit odpovídající zaměstnání (rozsudek

Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2805/99)“. Soud prvního stupně nepovažoval za

důvodnou námitku žalovaného a vedlejšího účastníka, že přiznání náhrady za

ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti brání příjem, který žalobce

dosahoval mimo pracovní poměr z podnikatelské činnosti zahájené dne 16.10.1998.

Podle názoru soudu prvního stupně „žalobce započal s podnikáním před pracovním

úrazem, jednalo se o podnikání vykonávané ve volném čase žalobce, žalobce by

podnikal ve svém volném čase (po zaměstnání) i nadále, naopak jeho příjmy z

podnikání mohly být vyšší, kdyby neutrpěl pracovní úraz“. Z těchto důvodů soud

prvního stupně při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nepřihlédl k příjmům z

podnikatelské činnosti, „když výsledku podnikatelské činnosti žalobce docílil

zvýšeným úsilím ve svém volném čase“.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4.2.2004 č.j. 24 Co 381/2003-166

k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka změnil rozsudek soudu prvního

stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 600.686,- Kč s 10%

úrokem z prodlení z částky 98.886,- Kč od 1.1.2001 do zaplacení, ohledně

zaplacení dalších 208.604,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 151.008,- Kč od

1.2.2002 do zaplacení a s 7,5% úrokem z prodlení z částky 57.596,- Kč od

1.5.2002 do zaplacení žalobu zamítl, ve výroku o soudním poplatku změnil

rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit České

republice na účet Okresního soudu ve Svitavách soudní poplatek 24.030,- Kč,

vyslovil, že žalobce i žalovaný jsou povinni zaplatit České republice na účet

Okresního soudu ve Svitavách každý 3.062,50 Kč na náhradě nákladů řízení,

rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem

prvního stupně a že žalovaný a vedlejší účastník „jsou povinni společně a

nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve

výši 9.571,20 Kč“. Ve věci samé se odvolací soud „ztotožnil se závěrem

okresního soudu, že omezení žalobce v jeho osobním životě odůvodňují zvýšení

odškodnění žalobce z titulu ztráty společenského uplatnění na šestinásobek“,

neshledal však důvodným nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení

pracovní neschopnosti. Dovodil, že vedle průměrného hrubého měsíčního výdělku

ve výši 20.000,- Kč je třeba vycházet i z příjmu, jehož žalobce dosahoval z

podnikatelské činnosti. Protože za dobu od 7.10.1998 do 19.12.1998 tento

příjem představoval částku 18.988,20 Kč, což odpovídá částce 7.800,- Kč

měsíčně, činil podle názoru odvolacího soudu průměrný výdělek žalobce před

vznikem škody 27.800,- Kč. Protože žalobce po skončení pracovní neschopnosti

dosáhl v průběhu roku 2001 příjmu 1,024.558,- Kč (průměrně 85.379,80 Kč

měsíčně) a v roce 2002 dosáhl zisku 1,006.968 Kč (průměrně 83.914,- Kč

měsíčně), odvolací soud dovodil, že za rok 2001 a 2002 žalobci z titulu náhrady

za ztrátu na výdělku škoda nevznikla, neboť jeho výdělek z podnikatelské

činnosti převyšoval výdělek, kterého dosahoval i s připočtením zisku z tehdy

vykonávané podnikatelské činnosti před pracovním úrazem. Odvolací soud proto

dovodil, že žaloba v části o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od

1.1. 2001 do 30.4.2002 ve výši 208.604,- Kč s příslušenstvím není důvodná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl rozsudek soudu

prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 208.604,- Kč

s příslušenstvím, podal žalobce dovolání. Kromě toho, že odvolací soud, na

rozdíl od soudu prvního stupně, zahrnul do průměrného výdělku před vznikem

škody i příjmy z podnikání, aniž k tomu provedl důkazy, dovolatel odvolacímu

soudu vytýkal, že při určení průměrného výdělku přihlížel u příjmů z podnikání

nikoliv k příjmům před vznikem škody, ale k příjmům před úrazem, kterých dosáhl

od začátku podnikání dne 7.10.1998 do dne pracovního úrazu 19.12.1998. Protože

pro určení náhrady za ztrátu na výdělku není rozhodující průměrný výdělek před

úrazem, ale průměrný výdělek před vznikem škody, odvolací soud při určení

průměrného výdělku tedy vycházel ze dvou různých období. Podle názoru žalobce

je třeba posuzovat každou činnost samostatně, neboť následky pracovního úrazu

žalobci znemožnily konat dřívější zaměstnání, ale neznemožnily (pouze omezily)

jeho možnost podnikat. Škodou na výdělku je z tohoto důvodu jen ušlý výdělek

ze zaměstnání, zatímco příjmy z podnikání nebyly následkem úrazu ovlivněny. Jestliže by však měly být posuzovány všechny výdělky v celku, jak z příjmu ze

zaměstnání, tak z příjmu z podnikání, nebyl podle názoru žalobce stanoven

příjem z podnikání „s přihlédnutím ke všem okolnostem“. Žalobce dovozoval, že

v případě, utrpí-li poškozený úraz krátce po zahájení podnikatelské činnosti,

nelze průměrný příjem z této činnosti stanovit tak, že bude mechanicky vydělen

příjem (po odpočtu nákladů) počtem dnů, po které podnikání trvalo, takto

určen průměrný denní výdělek, a posléze průměrný výdělek měsíční. Podle názoru

žalobce výdělek v případě podnikání musí být stanoven jako pravděpodobný

výdělek analogicky za použití ustanovení § 17 zák. č. 1/1992 Sb. a § 2 odst. 1

nařízení vlády č. 258/1995 Sb. Analogie spočívá v tom, že obdobně jako u

výdělku ze zaměstnání, kde se při neodpracování stanoveného počtu dnů vychází

nikoliv z dosažených příjmů (viz § 17 odst. 4 zákona č. 1/19992 Sb.), ale z

pravděpodobného výdělku, je třeba také při zahájení podnikání stanovit příjem

pravděpodobný s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Zatímco u pracovního

poměru lze již po odpracování 22 dnů stanovit průměrný výdělek z dosažených

příjmů, v případě podnikání tomu tak není. Okolnostem „jednotlivého případu“ ve

smyslu ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. odpovídá, aby v

případě, že poškozený utrpí úraz v době, kdy bylo podnikání rozvinuto a

stabilizováno, byl průměrný výdělek určen jako výdělek pravděpodobný. V rámci

těchto okolností je třeba zvážit i to, po jaké době podnikání lze příjem

považovat za ustálený, zda podnikání pokračovalo i po úrazu, a jakých příjmů

poškozený dosahoval. Vedle toho by pak mělo být přihlédnuto k tomu, zda příjmy

z podnikání, jichž zaměstnanec dosahuje po úraze, nejsou nižší než příjmy,

jichž by dosahoval, jestliže by následků pracovního úrazu nebylo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění,

že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o

rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a

odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním

úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození

na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění

pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná

souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti

se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního

úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při pracovním

úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný

výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce

pracoval u žalovaného v pracovním poměru od 12.1.1998 jako „technik“; dnem

7.10.1998 žalobci vzniklo živnostenské oprávnění s předmětem podnikání

„zprostředkování v oblasti obchodu a výroby“ a „kovoobráběčství“. Dne 19.12.

1998 utrpěl pracovní úraz, pro jehož následky mu byl přiznán od 1.5.2000

částečný invalidní důchod ve výši 4.339,- Kč, který byl od 1.12.2000 zvýšen na

4.491,- Kč, a poté od 1.12.2000 snížen na 2.246,- Kč. Po skončení pracovní

neschopnosti dne 30.4.2000 žalobce nebyl schopen pro následky pracovního úrazu

vykonávat u žalovaného dosavadní práci a nepobíral od něho žádnou mzdu (s

výjimkou náhrady za nevyčerpanou dovolenou a za svátky ve výši 54.157,- Kč za

rok 2000). Pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán dohodou ke dni 31.5.2002,

neboť žalobce „nemůže vykonávat původní práci ve sjednaném místě v M. T., a to

v důsledku zranění, které utrpěl při pracovním úrazu dne 19.12.1998“. Rozdíl

mezi příjmy a výdaji žalobce z živnostenského podnikání činil v roce 2001

částku 1,024.558,- Kč, v roce 2002 částku 1,006.968,- Kč.

Za tohoto stavu je pro posouzení, zda žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu

na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce také v roce 2001 a 2002, kromě

jiného podstatné, jaký význam - za situace, že zaměstnanec není schopen pro

následky pracovního úrazu vykonávat dosavadní práci v pracovním poměru - mají

příjmy, kterých dosahuje z činnosti konané na základě živnostenského oprávnění.

Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo

částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost

zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a

účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění

zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním

úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve

ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi

průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k

němuž je třeba připočítat případný plný invalidní nebo částečný invalidní

důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení

(omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost

dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením

(srov. § 195 odst. 1 zák. práce).

Poškozený zaměstnanec nemusí svůj výdělek vždy dosahovat za vykonanou práci v

pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Začne-li zaměstnanec

vykonávat po pracovním úrazu jako podnikatel (§ 2 odst. 2 obchodního zákoníku)

- místo nebo vedle činnosti konané v pracovním poměru nebo v poměru obdobném

pracovnímu poměru - soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní

odpovědnost, představují jeho příjmy z podnikání rovněž výdělek po pracovním

úrazu ve smyslu ustanovení § 195 odst.1 zák. práce. Také tyto příjmy totiž

mohou být ovlivněny tím, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem

pracovního úrazu snížena (omezena) a že tedy zaměstnanec není schopen při svém

podnikání dosahovat pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem

takové příjmy, které by odpovídaly výdělku, jenž měl před poškozením. Ztrátou

na výdělku ve smyslu ustanovení § 193 odst. 1 písm. a) zák. práce se proto

rozumí nejen ztráta na mzdě (platu) pobírané z pracovního poměru, ale i ztráta

na odměně z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a ztráta na příjmu z

výdělečné činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost zaměstnance

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 953/96,

uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1998, pod č. 7).

Má-li zaměstnanec souběžně více pracovních poměrů, anebo vykonává-li vedle

pracovního poměru rovněž činnost konanou vlastním jménem a na vlastní

odpovědnost, nelze náhradu za ztrátu na výdělku určovat v každém z těchto

pracovněprávních vztahů zvlášť; zásada, aby zaměstnanci byla nahrazena skutečná

škoda, kterou v důsledku poškození zdraví pracovním úrazem (nemocí z povolání)

utrpěl, vyžaduje, aby se při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku přihlíželo

nejen ke ztrátě výdělku, ke které došlo u zaměstnance v tom pracovním poměru,

ve kterém utrpěl pracovní úraz (nemoc z povolání), ale aby bylo přihlédnuto

také k příjmům v dalším pracovněprávním vztahu, resp. souběžné výdělečné

činnosti. Aby bylo možné v úplnosti vyjádřit snížení pracovní způsobilosti

zaměstnance, ustanovení § 33 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí

zákoník práce a některé další zákony, stanoví, že u zaměstnance, který je v

době pracovního úrazu nebo zjištění nemoci z povolání v několika pracovních

poměrech nebo je činný též na základě dohody o pracovní činnosti, se při

stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku vychází z průměrných výdělků

dosahovaných ve všech těchto pracovněprávních vztazích, a to po dobu, po kterou

by mohly trvat.

Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že odvolací soud při úvaze, zda

žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.5.2000 do

30.4.2002 (kdy pracovní poměr mezi účastníky skončil), důvodně přihlížel rovněž

k příjmům žalobce dosaženým na základě živnostenského podnikání. Dovolateli je

však nutno přisvědčit, že podkladem (jedním z podkladů) této úvahy nemůže být

průměrný výdělek, jehož žalobce dosahoval před úrazem, neboť nárok na náhradu

za ztrátu na výdělku vzniká až dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku, což

v daném případě - jak se naznačuje z obsahu spisu – mohlo být až po 30.4.2000,

kdy skončila pracovní neschopnost žalobce. Pro výpočet náhrady za ztrátu na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné

invalidity) proto není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale

průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. 195 odst. 1 zák. práce).

Přitom je třeba mít na zřeteli, že způsob zjištění průměrného výdělku se liší v

závislosti za tom, zda se jedná o stanovení průměrného výdělku zaměstnance v

pracovním poměru, anebo zda jde o určení průměrného výdělku z činnosti konané

vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.

Průměrný výdělek ze závislé činnosti se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované

zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném

období (§ 17 odst. 1 věta první zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za

pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č.

10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 118/1995 Sb., tedy ve znění účinném do

31.12.2000 - dále jen „zákona o mzdě“). Rozhodným obdobím je kalendářní

čtvrtletí předcházející dni vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity)

(srov. § 17 odst. 2 zákona o mzdě), popřípadě doba od vzniku pracovního poměru

v tomto čtvrtletí do jeho konce, jestliže zaměstnání vzniklo v průběhu

rozhodného předchozího kalendářního čtvrtletí (srov. § 17 odst. 3 zákona o

mzdě). Jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 22 dnů,

používá se místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek; pravděpodobný

výdělek se zjistí z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného

období, popřípadě z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl (§ 17 odst. 4 zákona o

mzdě).

Pravděpodobný výdělek se použije místo průměrného výdělku - jak je zřejmé z

ustanovení § 17 odst. 4 zákona o mzdě - nejen tehdy, jestliže zaměstnanec v

pracovním poměru odpracoval v rozhodném období méně než 22 dnů, ale i v

případě, že v rozhodném období vůbec nepracoval například proto, že byl v

pracovní neschopnosti pro následky pracovního úrazu - jako tomu bylo v

posuzované věci - nebo kupř. že nebyl zaměstnán. Má-li být zjištěn průměrný

výdělek, který by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl, není v rozporu s

ustanovením § 17 zákona o mzdě nebo jinými pracovněprávními předpisy, jestliže

bude zjištěn - neodpracoval-li zaměstnanec v rozhodném období alespoň 22 dnů -

jako pravděpodobný výdělek postupem uvedeným v ustanovení § 17 odst. 4, větě

druhé, zákona o mzdě.

V případě, vykonává-li poškozený zaměstnanec podnikatelskou činnost, nelze jeho

příjmy dobře vyjádřit za jednotlivé měsíce, za něž mu přísluší náhrada za

ztrátu na výdělku, a proto je třeba jeho „průměrný výdělek“ i „výdělek po

pracovním úrazu“ stanovit způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ustanovení §

195 zák. práce. Smyslu, účelu a zásadám ovládajícím odškodňování pracovních

úrazů odpovídá postup, který tyto výdělky určuje jako průměrné výdělky,

stanovené jednak ke dni, v němž zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu

na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity),

a dále - pokud se jedná o „výdělek po pracovním úrazu“ - jako průměrné výdělky

za určité časové období, zpravidla za jeden rok. Takový průměrný výdělek nelze

zjišťovat podle pracovněprávních předpisů (§ 1 a § 17 zákona č. 1/1992 Sb. ve

znění pozdějších předpisů), neboť se netýká příjmů z pracovněprávních vztahů,

ale podle jiných předpisů, například „z okolností jednotlivého případu, zejména

z daňového přiznání“ na základě ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č.

258/1995 Sb., které nabylo účinnosti dnem 13.11.1995. Tento postup neznamená -

jak se dovolatel mylně domnívá - že je tímto způsobem průměrný výdělek „určen

jako výdělek pravděpodobný“, a že „zatímco u pracovního poměru lze již při

odpracování 22 dnů stanovit průměrný výdělek z dosažených příjmů, u podnikání

tomu tak není“. Z ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. totiž

vyplývá, že i v tomto případě jsou podkladem výpočtu průměrného výdělku

skutečně dosažené příjmy v rozhodném období, jejichž výše je zjistitelná - jak

z povahy věci plyne - „zejména z daňového přiznání“. Teprve tehdy, jestliže by

výsledek mechanického výpočtu průměrného výdělku založeného na údajích daňového

přiznání dostatečně nevystihoval specifické okolnosti individuálního případu,

lze k těmto skutkovým okolnostem přihlédnout a zjištěný výsledek náležitě

upravit ať již v kladném, nebo v záporném směru.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud v posuzovaném případě vycházel ze správné

úvahy, jestliže pro zjištění, zda žalobci vznikla počínaje dnem 1.5.2000 ztráta

na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, považoval kromě jiného za

rozhodující zjištění průměrného výdělku, kterého žalobce dosahoval nejen v

pracovním poměru, nýbrž i průměrného výdělku z činnosti konané vlastním jménem

a na vlastní odpovědnost. Neuvážil však náležitě, že pro tento závěr mohou být

významné jen výdělky (příjmy) dosažené v obou případech v rozhodném období

„před vznikem škody“, a nikoliv průměrný výdělek zjištěný z příjmů dosažených

za dobu od 7.10.1998 do 19.12.1998 před pracovním úrazem.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky

tento rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu

řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta první

o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty

za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. ledna 2005

JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.

předseda senátu