21 Cdo 149/2004

21 Cdo 149/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v

právní věci žalobce Ing. P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. P.

s.r.o., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,

vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 53/2000, o dovolání žalovaného

proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2003, č.j. 16 Co

82/2003 – 146, takto:

Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k

dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 27. 10. 1999 žalovaný (jeho právní předchůdkyně G., a.s.)

sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm.

c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že v souvislosti s

rozhodnutím vedení společnosti ze dne 7. 9. 1999 o snížení stavu zaměstnanců za

účelem zvýšení efektivnosti práce bylo zrušeno žalobcovo pracovní místo a

žalovaný jej nemá možnost dále zaměstnávat.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je

neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval od 1. 8. 1972,

naposledy jako technolog oddělení námelové alkaloidy, že žalovaný řádně

nerozhodl o snížení počtu zaměstnanců a že nesplnil svoji nabídkovou povinnost

podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Mimo to byl žalobce v době doručení

výpovědi členem příslušného odborového orgánu a podniková rada „ZO OSCH ČR G.,

a.s.“ neudělila k výpovědi souhlas. Protože žalobce považuje výpověď za

neplatnou, dopisem ze dne 7. 1. 2000 sdělil žalovanému, že trvá na dalším

zaměstnávání. Za žalovaného označil: „G. a.s. se sídlem O., O. 29“.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 2. 10. 2001, č.j. 8 C 53/2000-52, žalobu

zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po

provedeném řízení vzal za prokázáno, že žalobce pracoval u žalovaného od 1. 8.

1972, naposledy jako technolog na středisku 622, a že vedení žalovaného

rozhodlo o organizační změně, kterou písemně sdělilo zaměstnancům, odborové

organizaci i primátorovi města O. Vedoucí zaměstnanci žalovaného vypracovali

seznam pracovních míst přicházejících v úvahu ke zrušení a z organizační

struktury žalovaného bylo prokázáno, že pracovní místo žalobce bylo zrušeno.

Uzavřel, že žalobce se stal pro žalovaného nadbytečným. Protože nezjistil, že

by žalovaný měl nějaké volné pracovní místo, které mohl žalobci nabídnout v

době, kdy mu dával výpověď, případně v době, kdy se rozhodovalo o jeho

nadbytečnosti, a protože neshledal, že by po žalovaném bylo možno spravedlivě

požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával, dovodil, že projednávaná výpověď z

pracovního poměru je platná.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 1. 2002, č.j. 16

Co 377/2001-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu

řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že jeho závěr, že po žalovaném nelze

spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával, je předčasný. Uložil

soudu prvního stupně, aby přihlédl k okolnostem, za nichž k organizační změně

došlo, k tomu, že nebyly zrušeny funkce všech technologů u žalovaného, k tomu,

že funkce technologa byla zachována a je i nadále obsazena, a připomněl, že

nelze ignorovat názor odborové organizace, že žalobce je dlouholetým kvalitním

zaměstnancem se zkušenostmi a praxí, vysokoškolsky vzdělaný. Teprve poté,

dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že na žalovaném nelze požadovat

spravedlivě, aby žalobce nadále zaměstnával, bude možno se zabývat dalšími

předpoklady platnosti sporné výpovědi dané žalobci podle § 46 odst. 1 písm. c)

zák. práce.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 15. 10. 2002, č.j. 8 C 53/2000-108,

žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení. Opět vyšel z toho, že žalobce byl zaměstnán u žalovaného od 1.

8. 1972, naposledy jako technolog na středisku 622, že o organizační změně bylo

řádně žalovaným rozhodnuto a že v důsledku takového rozhodnutí se žalobce stal

nadbytečným. Ze zjištění učiněných ohledně pracovních míst, jež žalobci mohla

být podle jeho tvrzení nabídnuta, dovodil, že žádné z těchto pracovních míst

neměl žalovaný možnost žalobci nabídnout, neboť všechna jím uváděná pracovní

místa byla obsazena jinými zaměstnanci, případně to byla pouze pracovní místa

ve stádiu požadavku manažerů, kterému nakonec nebylo vedením žalovaného

vyhověno. Dospěl též k závěru, že by nebylo spravedlivé po žalovaném požadovat,

aby žalobce nadále zaměstnával, neboť funkci klasického technologa žalobce

vykonávat nemohl pro nedostatek zkušeností, případně znalostí, a po žalovaném

nelze spravedlivě požadovat, aby zřídil pracovní místo technologa, který by měl

v pracovní náplní pouze regeneraci rozpouštědel a technologických odpadů,

protože by to bylo v rozporu s jeho rozhodnutím snížit stav zaměstnanců a zvýši

efektivnost práce.

Usnesením ze dne 24. 2. 2003, č.j. 8 C 53/2000-135, Okresní soud v Opavě ve

smyslu ustanovení § 107 o.s.ř. rozhodl, že na straně žalované bude v řízení

pokračováno se společností I. P. s.r.o..

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 9. 2003, č.j. 16 Co 82/2003-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že

výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 27. 10. 1999

je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech

řízení před soudy obou stupňů 25.498,- Kč k rukám advokáta. Stejně jako soud

prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí vedení žalovaného ze dne 7. 9. 1999 lze pokládat za rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za

účelem zvýšení efektivnosti práce tak, jak to vyžaduje stanovení § 46 odst. 1

písm. c) zákoníku práce. Nesouhlasil však s názorem soudu prvního stupně, že

žalovaný neměl žádné volné pracovní místo, které mohl podle ustanovení § 46

odst. 2 zák. práce žalobci nabídnout. Vyšel z toho, že v řízení byl proveden

důkaz celou řadou organizačních schémat zachycujících organizační strukturu

žalovaného v průběhu postupujícího času. V těchto organizačních schématech, jež

jsou vždy podepsána, orazítkována a schválena žalovaným, jsou označeni

zaměstnanci konkrétní složky žalovaného co do počtu i jmenovitě ve vztahu k

zastávaným funkcím a jsou zde i některá pracovní místa označena jako

„neobsazena“. V organizačním schématu žalovaného platném ke dni podání výpovědi

žalobci je v divizi výroba a operace jako neobsazené (kromě jiných míst)

uvedeno místo referenta nákupu. Žalovaný jistě může rozhodovat o tom, v jakých

profesích u něj budou zaměstnanci pracovat, tj. jaká místa budou obsazována a

kým. Žalovaný rozhoduje v pravidelných intervalech, v závislosti na čase,

výrobním programu a dalších okolnostech o tom, jak bude vypadat jeho

organizační struktura, to znamená počet zaměstnanců, v jakých profesích u něho

bude pracovat a v jakém období. Má-li ovšem do nějakého svého rozhodnutí –

organizačního schématu – vložen údaj, že konkrétní pracovní místo (na oddělení

nákupu adjustačního materiálu) je „neobsazeno“, nelze na takové místo pohlížet

jinak, než jako na místo volné. Rozhodne-li se nakonec žalovaný místo

neobsazovat, bude zrušeno. Uvedenému je proto třeba rozumět tak, že pracovní

místo uvedené v organizačním schématu žalovaného jako neobsazené je místem

volným, a to až do doby, než bude zrušeno nebo obsazeno. Na uvedeném závěru

nic nemění ani tzv. „schvalovací a podpisová pravidla“ žalovaného, neboť z

těchto pravidel nevyplývá, že pracovní místa označená v organizačním schématu

nejsou místy volnými a z jakého případného důvodu. Tvrzený postup žalovaného,

který rozhoduje o tom, zda neobsazená místa v organizačních schématech jsou

opravdu volná (aniž by je předtím zrušil), představuje do značné míry

zneužívání práva zaměstnavatele na újmu zaměstnance znemožňující zaměstnanci,

který se soudí o platnost výpovědi, možnost prokázat své tvrzení o existenci

volných pracovních míst platným organizačním schématem, které je obvyklým

důkazem prokazujícím existenci volných pracovních míst.

Protože žalovaný mohl

žalobci nabídnout místo referenta nákupu v oddělení nákupu adjustačního

materiálu, v divizi výroba a operace (případně i jiná pracovní místa, označená

jako „neobsazená“), nesplnil žalovaný vůči žalobci před podáním výpovědi tzv. nabídkovou povinnost. Nebyly-li splněny všechny podmínky platnosti výpovědi

stanovené zákonem (žalovaný nesplnil svou povinnost, kterou mu ukládá

ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce), nebylo nutné posuzovat věc ještě podle §

59 odst. 4 zák. práce a zkoumat, zda na zaměstnavateli lze či nelze spravedlivě

požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že v průběhu řízení

popsal a doložil, jakým způsobem u něho vznikají nová pracovní místa. Dle jeho

názoru je vytvoření nového pracovního místa svou povahou obdobné rozhodnutím o

organizačních změnách a „jedná se tedy zřejmě o tzv. faktický úkon“; protože

zákon výslovně neupravuje, kdo je oprávněn u zaměstnavatele takové úkony činit,

je třeba v tomto směru vycházet ze zásad uvedených zejména v ustanovení § 9

odst. 1 a 2 zák. práce. Oprávnění prezidenta (generálního ředitele) a

viceprezidenta žalovaného rozhodovat o vzniku nového pracovního místa vyplývá z

vnitřních organizačních předpisů žalovaného. Proto pouze tyto osoby a nikoli

např. zaměstnankyně personálního úseku, která pouze požadavek na pracovní místo

znázorňuje do návrhu „organogramu“, mohou rozhodovat o vzniku nového pracovního

místa. Proto nové pracovní místo vzniká až v okamžiku, kdy požadavek vznesený

zaměstnanci na nižších stupních je schválen viceprezidentem pro lidské zdroje a

prezidentem (generálním ředitelem) žalovaného; teprve v tomto okamžiku se stává

i součástí schválené organizační struktury. Podle názoru dovolatele je tedy bez

právního významu, že žalovaný v rámci svého vnitřního mechanismu vyhotovuje

návrhy organizační struktury, tyto opatřuje svým razítkem a parafou

zaměstnankyně personálního úseku, která tyto návrhy jako podklady pro

rozhodnutí o vytvoření navrhovaných (tzv. „neobsazených“) pracovních míst

příslušných zaměstnanců připravuje. Jedná se pouze o pracovní materiál, který

má být podkladem pro rozhodnutí oprávněných zaměstnanců. Protože zákoník práce

umožňuje zaměstnavatelům, aby sami regulovali počet svých zaměstnanců a jejich

kvalifikační složení tak, aby se zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v

takovém složení, jaké odpovídají potřebám, nemůže dle názoru dovolatele soud

posuzovat platnost rozhodnutí zaměstnavatele o vzniku nového pracovního místa a

nemůže ani určovat, jakým způsobem má toto rozhodnutí učinit a kdo je oprávněn

toto rozhodnutí učinit. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu

zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce vyslovil názor, že dovolací důvod tak, jak je obsahem dovolání blíže

rozváděn, neobstojí a že věc není dovolacím přezkumu otevřená.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání

bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,

proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.a) o.s.ř. dovolání

přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1

věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že

žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi ze dne 27. 10.1999 – podle zákona

č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 11. 1999, tj. do dne, než nabyl

účinností zákon č. 225/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s

přijetím zákona o vojácích z povolání – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci

výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro

který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže

a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo

výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,

b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu

zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo

v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.

Nemožnost zaměstnance dále zaměstnávat znamená, že zaměstnavatel nemá pro

zaměstnance žádnou práci; jde tu tedy o absolutní nemožnost zaměstnance dále

zaměstnávat. Zaměstnavatel musí totiž zaměstnanci nabídnout jakékoliv volné

místo, které je k dispozici v době výpovědi, nejen místo odpovídající původní

pracovní smlouvě, popřípadě kvalifikaci zaměstnance kdykoliv získané (ať před

uzavřením smlouvy nebo po jejím sjednání), a to i tehdy, když toto místo

vyžaduje předchozí průpravu zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude

využito, je dáno výlučně zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost

odmítnout, čímž je pak dovršena podmínka uvedená v ustanovení § 46 odst. 2 zák.

práce pro platnost výpovědi (srov. Sborník Nejvyššího soudu o občanském soudním

řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních

III, SEVT Praha 1980, str. 57-58). Podmínka platné výpovědi je tedy splněna

nejen tehdy, odmítne-li zaměstnanec nabídku jiné pro něho vhodné práce, nýbrž i

v případě, jestliže zaměstnavatel nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat

proto, že takovou práci pro něho nemá.

Z uvedeného ustanovení však nevyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet pro

zaměstnance, který se stal v důsledku rozhodnutí o organizační změně

nadbytečným, nové pracovní příležitosti, aby mohl učinit nabídku ve smyslu

ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce; stejně tak není smyslem uvedeného

ustanovení, aby zaměstnavatel nabízel práci, o níž je zřejmé, že i na nabízeném

místě bude zaměstnanec nadbytečný. Aby byla splněna nabídková povinnost, musí

mít zaměstnavatel potřebu, aby určitá pracovní činnost byla reálně vykonávána.

Z tohoto hlediska není rozhodné, je-li potřeba této práce formalizována v

podobě „funkčních schémat“, rozhodující je potřeba určitou práci zajistit;

vznikne-li o tom pochybnost, je na zaměstnavateli, aby prokázal, že tuto

potřebu má. Jestliže však zaměstnavatel nemá žádnou pro zaměstnance vhodnou

práci, nemá možnost jej dále zaměstnávat (v tomto smyslu nemá pro zaměstnance

volné pracovní místo) a je tudíž splněna podmínka platné výpovědi podle

ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce.

Námitku dovolatele, který nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pracovní

místa, uvedená v návrzích organizačních schémat předložených žalovaným jako

„neobsazená“, jsou pracovními místy volnými, považuje dovolací soud za

důvodnou.

Podle ustanovení § 241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí

vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části

oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve

smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který

neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v

úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků

nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné

skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení

najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z

přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti

(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor,

nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v

podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro

posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek

činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak

vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud

dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani

polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému

svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové

zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové

zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze

dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkový závěr o tom, že v době dání výpovědi z pracovního poměru žalobci bylo

u žalovaného přinejmenším jedno volné pracovní místo, a to referenta nákupu v

oddělení nákupu adjustačního materiálu, v divizi výroba operace, odvolací soud

učinil z organizačního schématu platného ke dni podání výpovědi z pracovního

poměru žalobci, který podle obsahu odůvodnění rozsudku, považoval za jediný a

rozhodující důkaz o tom, zda vůbec a která volná pracovní místa byla u

žalovaného ke dni dání výpovědi z pracovního poměru žalobci. Takový skutkový

závěr - s ohledem na zjištění učiněná v řízení - není správný.

V prvé řadě nelze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že k důkazu předložená

organizační schémata, která navíc považoval za „rozhodnutí“ žalovaného, „jsou

vždy podepsána, orazítkována a schválena žalovaným“, neboť toto zjištění je v

rozporu s obsahem předložených fotokopií dokumentů označených „organizační

struktura“. Jen jeden z těchto dokladů, označený navíc nadpisem „Organizační

změna k 1. 10. 1999“, obsahuje podpisy vedoucích zaměstnanců žalovaného a slova

„Schváleno 27. 9. 1999“. Z fotokopie však není patrno, že by tento doklad byl i

orazítkován; mimo to se týká „Divize výroba a operace, Útvaru výroby substancí,

Oddělení námelové alkaloidy“ (nikoli oddělení nákupu adjustačního materiálu) a

neobsahuje žádný údaj o volném („neobsazeném“) pracovním místě. Ostatní

fotokopie dokumentů označených „organizační struktura“ neobsahují ani podpisy

vedoucích zaměstnanců žalovaného (jen parafu „Vě.“), ani slovo „schváleno“. Na

většině z nich je patrno, že originál je opatřen razítkem. Odvolací soud, který

opřel svůj skutkový závěr ve věci pouze o tyto dokumenty, uvedené nejasnosti

neodstranil (neobjasnil).

Jak už bylo uvedeno výše, pro posouzení otázky, zda zaměstnavatel měl nebo

neměl volné pracovní místo, které mohl zaměstnanci podle ustanovení § 46 odst.

2 zák. práce nabídnout, není rozhodné, zda je potřeba konkrétní práce

formalizována v podobě „funkčních schémat“, rozhodující je potřeba určitou

práci skutečně zajistit.

V projednávané věci žalovaný od počátku řízení tvrdil, že předložená

organizační schémata nejsou rozhodujícím a závazným dokumentem žalovaného o

tom, která pracovní místa u žalovaného jsou volná („neobsazená“) a která

nikoliv. Přinášel tvrzení a nabízel důkazy o tom, jaký mechanizmus (postup) byl

u žalovaného potřebný k tomu, aby volné („neobsazené“) pracovní místo u

žalovaného vzniklo. Odvolací soud [ani soud prvního stupně, který mechanicky

převzal tvrzení žalovaného o způsobu vzniku volných („neobsazených“) pracovních

míst] se však věcí z hlediska toho, zda u žalovaného existovala skutečná

potřeba určitou práci zajistit či nikoli, nezabýval. Přitom z hlediska

hodnocení důkazů je nepochybné, že, vydával-li žalovaný pravidelně organizační

schémata, jež znázorňovala jak organizační strukturu žalovaného, tak i

obsazenost jednotlivých pracovních míst, představují tato organizační schémata

informaci o tom, která pracovní místa byla obsazena a které mohla být volná

(„neobsazená“). Tento důkaz však z hlediska posuzování existence volných

pracovních míst u zaměstnavatele (jak výše uvedeno) není jediný, a to zejména

za skutkové situace v projednávané věci. Proto odvolací soud i soud prvního

stupně měly přihlížet i k dalším tvrzením a důkazům, jež byly v řízení

předneseny a provedeny, případně navrženy ve vztahu k existenci volných

pracovních míst, všechny provedené důkazy hodnotit, navržené důkazy podle

potřeby provést, event. vyzvat účastníky k označení dalších důkazů pro svá

tvrzení, a teprve po provedení všech důkazů potřebných k skutkovému závěru pro

posouzení věci nezbytnému (zda u žalovaného bylo či nebylo volné pracovní místo

v době výpovědi z pracovního poměru žalobci) zhodnotit tyto důkazy jednotlivě i

ve svých souvislostech tak, jak to soudu ukládá ustanovení § 132 o.s.ř. Protože

odvolací soud takto nepostupoval, je jeho rozhodnutí založeno na skutkovém

zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud

České republiky proto napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za

středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§

243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§

243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .

V Brně dne 23. září 2004

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu