21 Cdo 1493/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem
v Táboře, Čelkovická č. 445, proti žalované Střední odborné škole a Střednímu
odbornému učilišti, Hněvkovice 1, příspěvkové organizaci se sídlem v Týně nad
Vltavou - Hněvkovice na levém břehu Vltavy č. 1, IČO 00073130, zastoupené JUDr.
Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže
č. 3/66, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 359/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.listopadu 2009 č.j. 8
Co 2266/2009-66, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Stanislava Flašky, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže č.
3/66.
Dopisem ze dne 27.4.2009 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle § 52 písm. f) zák. práce. Důvod k tomuto opatření
spatřovala v tom, že zaměstnanec „nesplňuje odbornou kvalifikaci pro přímou
pedagogickou činnost dle zákona č. 563/2004 Sb. pro výkon sjednané práce
učitele řízení motorových vozidel“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že jako učitel řízení motorových vozidel „splňuje
podmínky dané zákonem č. 563/2004 Sb.“ a je také „držitelem kvalifikace pro
tuto práci požadované“. Má praxi delší než 3 roky, středoškolské vzdělání s
maturitou na Střední průmyslové škole v Mladé Boleslavi, obdržel „Zmocnění k
provádění zkoušek řidičů motorových vozidel A+C pod e. č. 1/1992“, vlastní
„koncesi – potvrzenou průkazem zkušebního komisaře č. 001702 vydanou Dopravním
inspektorátem Policie České republiky 1.6.1993“. Bylo mu rovněž vydáno
Ministerstvem dopravy a spojů ČR dne 24.1.2002 „Profesní osvědčení pod číslem
evidenčním AA 005694 pro skupiny A-C+E skupin ŘO“. Tuto kvalifikaci nabyl před
účinností zákona č. 563/2004 Sb.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17.6.2009 č.j. 30 C
359/2009-33 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 8.400,- Kč „k rukám zástupce žalované“. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že výpověď daná žalobci z důvodu podle ustanovení § 52
písm. f) zák. práce „byla důvodná, neboť žalobce nesplňuje předpoklady
stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce učitele“. Žalobce sice
prokázal svou „odbornou způsobilost v oboru řízení motorových vozidel“, avšak
neprokázal ani netvrdil, že by měl i pedagogické vzdělání ve smyslu ustanovení
§ 9 zák. č. 563/2004 Sb., „nedisponuje tedy potřebnou odbornou kvalifikací pro
výkon práce, na kterou má uzavřenu pracovní smlouvu“. Soud prvního stupně
zároveň dovodil, že na žalobce se nevztahuje ani výjimka uvedená v ustanovení §
32 zák. č. 563/2004 Sb., neboť zejména neprokázal, že by nejméně po dobu 15-ti
let vykonával přímou pedagogickou činnost „na příslušném druhu nebo typu
školy“, i když „v letech 1973-1975 působil při základní vojenské službě jako
instruktor a učitel řidičů“, ale – jak soud dále dovozuje - „armádu nelze
rozhodně považovat za školu, navíc příslušného druhu nebo typu“. Podle názoru
soudu prvního stupně žalobce ani „nepodnikl kroky k doplnění nutné kvalifikace
pro výkon práce učitele“, přestože „byl v tomto směru žalovaným opakovaně
vyzýván, aby v běžící 5leté lhůtě zahájil příslušné studium pedagogiky a bylo
tak využito zákonné výjimky“ ve smyslu ustanovení § 32 písm. b) zák. č.
563/2004 Sb.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
12.11.2009 č.j. 8 Co 2266/2009-66 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení
9.996,- Kč k rukám advokáta JUDr. Stanislava Flašky. Podle názoru odvolacího
soudu „žalobce ani před účinností zákona nesplňoval podmínky pro výkon přímé
pedagogické činnosti dle vyhlášky č. 139/1997 Sb., a proto se neocitl v režimu
§ 30 zákona č. 563/2004 Sb.“, neboť u něj „pedagogická způsobilost absentuje“.
K námitkám žalobce odvolací soud uvedl, že „pedagogický pracovník bez potřebné
kvalifikace je chráněn § 32 písm. b) zákona pouze tehdy, pokud lze k datu
doručení výpovědi z pracovního poměru s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem
případu důvodně usuzovat na to, že zahájí a ukončí příslušné studium“ do pěti
let od data 1.1.2005, toto ustanovení se však na žalobce nevztahuje, neboť –
jak odvolací soud dovodil – žalobce „po účinnosti zákona nezahájil jakékoliv
studium, kterým by si doplnil svoji chybějící pedagogickou způsobilost“, a lze
také „důvodně předpokládat, že ve stanovené lhůtě takové studium ani nedokončí“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť podle jeho
názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a v
tomto směru „spatřuje v něm zásadní význam“. Zejména namítá, že zákon č.
563/2004 Sb. nabyl účinnosti dne 1.1.2005, a proto s ohledem na ustanovení § 32
písm. b) „mohl vykonávat pedagogickou činnost až do 1.1.2010“. Výpověď z
pracovního poměru, „kdy žalobci zbývalo 8 měsíců pro možné naplnění předmětného
předpokladu pro výkon pedagogické činnosti“, je tak podle názoru žalobce
„předčasná“. Odvolací soud – jak dovolatel dále namítá – nesprávně aplikoval
vyhlášku č. 139/1997 Sb., neboť v příloze č. 1 vyhlášky „je třeba správně
položku podmínek pro mistra odborného výcviku vykládat tak, že pro mistra
odborného výcviku není stanovena podmínka pedagogické způsobilosti resp. tato
je omezena na nejméně roční praxi“, a požadavek vzdělání „pro učitele předmětu
praxe je třeba vztahovat pouze na sloupec odborné způsobilosti, kde se u
učitele předmětu praxe hovoří o „vzdělání“, v kolonce pedagogické způsobilosti
není pojem „vzdělání“ použit. Žalobce je tedy přesvědčen, že splňoval jak
podmínky stanovené vyhláškou č. 139/1997 Sb. pro pedagogického pracovníka, a
podle ustanovení § 30 zák. č. 563/2004 Sb. též podmínky tohoto zákona, a
navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Žalovaná uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce nesplňuje podmínky pro
výkon přímé pedagogické činnosti a ani podmínky odborné a pedagogické
způsobilosti podle vyhlášky č. 139/1997 Sb. Zákon nicméně takovým zaměstnancům
umožňuje, aby se souhlasem zaměstnavatele vykonávali přímou pedagogickou
činnost po zákonem stanovenou dobu. Tito zaměstnanci nadále ovšem nesplňují
předpoklady odborné kvalifikace a lze jim dát výpověď.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., a že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s.
ř., neboť v projednávané věci řešená právní otázka výkladu ustanovení § 30 a §
32 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých
zákonů, dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky ve všech
souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru ze dne 27.4.2009 (doručená
žalobci téhož dne), podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 13.9.2009 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 320/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České
republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce) – dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 563/2004 Sb., o
pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění do 27.12.2009
(tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 223/2009 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o volném pohybu služeb) - dále též jen
„zákon o pedagogických pracovnících“.
Podle ustanovení § 52 písm. f) první věta před středníkem zák. práce
zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-
li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.
Pro podání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce není významné,
zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem
pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď
zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon
sjednané práce, i když tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve
v době trvání pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního
poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány (srov. např. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.1998, sp. zn. 2 Cdon 1683/97, který
byl uveřejněn pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Právními předpisy, které stanoví předpoklady pro výkon sjednané práce, se v
první řadě rozumí obecně závazné právní předpisy.
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno (skutková zjištění soudů dovolatel
nenapadá), že žalobce byl v pracovním poměru u žalované na základě pracovní
smlouvy ze dne 31.8.2007 jako „učitel řízení motorových vozidel“ (ujednáno bylo
kromě jiného – „doplnit vzdělání pro výkon funkce dle zákona 563/2004 Sb.).
Dnem 1.1.2005 nabyl účinnosti zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických
pracovnících a o změně některých zákonů, který stanovil předpoklady pro výkon
činnosti pedagogických pracovníků, jejich další vzdělávání a kariérní systém.
Předpoklad odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost stanovený tímto
zákonem pro výkon funkce pedagogického pracovníka žalobce nesplňoval a do doby,
kdy mu byla dána výpověď, nezahájil studium, kterým by potřebný předpoklad
získal. Dopisem ze dne 27.4.2009 sdělila žalovaná žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru „pro nesplnění odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou
činnost“ stanovenou výše uvedeným zákonem pro výkon sjednané práce.
Žalobce v dovolání namítá, že ke dni dání výpovědi splňoval podmínky stanovené
vyhláškou č. 139/1997 Sb. pro pedagogického pracovníka, neboť „pro mistra
odborného výcviku zde není stanovena podmínka pedagogické způsobilosti, resp.
tato je omezena na nejméně roční praxi“, a vztahovalo se tedy na něj i
ustanovení § 30 zákona o pedagogických pracovnících.
Pedagogickým pracovníkem je ten, kdo koná přímou vyučovací, přímou výchovnou,
přímou speciálně pedagogickou nebo přímou pedagogicko-psychologickou činnost
přímým působením na vzdělávaného, kterým uskutečňuje výchovu a vzdělávání na
základě zvláštního právního předpisu (§ 2 část první věty před středníkem
zákona o pedagogických pracovnících). Podle ustanovení § 30 zákona o
pedagogických pracovnících se za pedagogické pracovníky podle tohoto zákona
považují též pedagogičtí pracovníci, kteří ke dni účinnosti tohoto zákona
splňují předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle
dosavadních právních předpisů.
Z uvedeného vyplývá, že podmínkou pro to, aby zaměstnanec, který nesplňuje
předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle právní úpravy
účinné od 1.1.2005, mohl být považován za pedagogického pracovníka ve smyslu
ustanovení § 30 zákona o pedagogických pracovnících, je, aby se jednalo - jak
uvádí odvolací soud – o zaměstnance, kteří před účinností zákona č. 563/2004
Sb. „vykonávali přímou pedagogickou činnost na základě splněných předpokladů
podle vyhlášky č. 139/1997 Sb., o podmínkách odborné a pedagogické způsobilosti
pedagogických pracovníků a o předpokladech kvalifikace výchovných poradců“, a
kteří by podle nové právní úpravy předpoklady pro výkon činnosti pedagogického
pracovníka nadále nesplňovali. Účelem a smyslem tohoto přechodného ustanovení
tedy bylo upravit právní postavení pedagogických pracovníků, kteří v průběhu
trvání svého pracovního poměru přestali od 1.1.2005 objektivně splňovat
předpoklady stanovené novým právním předpisem pro výkon sjednané práce.
O jiný případ se jedná u zaměstnanců, kteří vstupovali do pracovního poměru za
účinnosti nové právní úpravy, jako tomu bylo v případě žalobce. Na tyto osoby
již nebylo možné ustanovení § 30 zákona o pedagogických pracovnících vztáhnout
a jejich právní postavení se zcela řídilo novým právním předpisem, včetně
předpokladů a podmínek, které museli splňovat. Jedním z předpokladů, aby se
fyzická osoba za nové právní úpravy mohla stát pedagogickým pracovníkem, bylo,
aby měla odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost, kterou vykonává
[srov. § 3 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících]. Podle
přechodného ustanovení § 32 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících,
fyzická osoba, která nesplňuje předpoklad podle § 3 odst. 1 písm. b), může
vykonávat přímou pedagogickou činnost po dni nabytí účinnosti tohoto zákona
nejdéle po dobu pěti let, pokud v této době nezahájí studium, kterým potřebný
předpoklad získá, a toto studium úspěšně ukončí.
Citované ustanovení tedy vychází z toho, že osoba, která nesplňuje předpoklad
odborné kvalifikace, nemůže ode dne účinnosti zákona o pedagogických
pracovnících nadále vykonávat přímou pedagogickou činnost. Z tohoto pravidla
stanoví výjimku, která těmto osobám umožňuje vykonávat přímou pedagogickou
činnost ještě nejdéle po dobu pěti let, ovšem za předpokladu, že v této době (v
době pěti let od účinnosti zákona o pedagogických pracovnících) zahájí studium,
kterým potřebný předpoklad získá, a toto studium úspěšně ukončí. I když v textu
ustanovení § 32 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících je výslovně
použita záporná forma slova zahájit („nezahájí studium“), je zjevné, že se
jedná toliko o „formulační lapsus“. Jak totiž vyplývá z důvodové zprávy k
ustanovení § 32 zákona o pedagogických pracovnících, „ustanovení umožňuje výkon
přímé pedagogické činnosti fyzickým osobám, které nesplňují předpoklad odborné
kvalifikace, pokud ve stanovené lhůtě zahájí a úspěšně ukončí studium potřebné
k získání odborné kvalifikace“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 1278/2008).
V projednávané věci žalobce namítal, že „oprávnění vykonávat přímou
pedagogickou činnost osoba ztratí teprve uplynutím 5leté lhůty stanovené v ust.
§ 32 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících, tj., teprve uplynutím dne
31.12.2009“, že „mu tak zbývalo 8 měsíců pro možné naplnění předmětného
předpokladu pro výkon pedagogické činnosti“ a že výpověď daná v dubnu 2009
proto „byla v každém případě předčasná“. Uvedený názor však nebere náležitě v
úvahu okolnost, že smyslem uvedeného ustanovení není, aby byl osobám bez
náležité kvalifikace umožněn po dobu pěti let výkon přímé pedagogické činnosti
bez této kvalifikace, nýbrž, že jde o výjimku, která těmto osobám sice umožňuje
vykonávat přímou pedagogickou činnost ještě nejdéle po dobu pěti let, ovšem za
splnění další podmínky, že v této době (v době pěti let od účinnosti zákona o
pedagogických pracovnících) jednak zahájí studium ke získání potřebného
předpokladu, a jednak toto studium také v uvedené době úspěšně ukončí a
potřebný předpoklad získají. Vzhledem k tomu odvolací soud správně uzavřel, že,
nezahájil-li žalobce „po účinnosti zákona jakékoliv studium, kterým by si
doplnil svoji chybějící pedagogickou způsobilost, a lze-li s ohledem na
uvedenou skutečnost a další okolnosti případu důvodně předpokládat, že ve
stanovené lhůtě takové studium ani nedokončí, není žalobce před výpovědí z
pracovního poměru chráněn výjimkou § 32 psím. b) zákona“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v
ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229
odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, §
16 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4050,- Kč. Vzhledem k tomu, že
zástupce žalované advokát JUDr. Stanislav Flaška osvědčil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které
žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve
výši 810,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů
řízení v celkové výši 4.860,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2011
JUDr. Zdeněk Novotný , v. r.
předseda senátu