21 Cdo 1496/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně A. K., zastoupené Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1009/24, proti žalovanému Centru sociální a
ošetřovatelské pomoci v Praze 10, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 10 –
Vršovicích, Sámova č. 29/7, IČO 70873241, zastoupenému JUDr. Věslavem Nemethem,
advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Senovážné náměstí č. 1463/5, o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 116/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2012 č. j. 23 Co 428/2012-75,
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 2. 11. 2010 žalovaný sdělil žalobkyni, že „ukončuje“ její
pracovní poměr okamžitým zrušením, neboť žalobkyně se dne 27. 10. 2010
„svévolně a bez dovolení zaměstnavatele“ pokusila odnést ze svého pracoviště
potraviny (maso, knedlíky, zelí a sušenky) patřící žalovanému. Toto jednání
žalobkyně hodnotil žalovaný jako porušení jejích povinností vyplývajících z
právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem,
neboť žalobkyně jako kuchařka neměla „žádné oprávnění svévolně odnášet věci
(potraviny) z provozovny kuchyně“ žalovaného pro svoji „osobní (či jinou)
potřebu“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že nebyla nikdy poučena o
tom, že nesmí z pracoviště odnášet žádné potraviny, že potraviny v ceně cca
50,- Kč, které byly kontrolou žalovaného zjištěny v jejím zavazadle (knedlíky,
omáčka, zelí a sušenky, nikoli však maso), byly uhrazeným obědem, který
žalobkyně nestihla zkonzumovat v pracovní době a který si proto odnášela domů,
a v „minimálním rozsahu“ se jednalo o potraviny „určené do drtičky odpadu“, a
že, i kdyby její jednání bylo možné „podřadit pod porušení pracovní kázně“,
nedosahovalo by intenzity „zvlášť hrubého porušení“.
Obvodní osud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 3. 2012 č. j. 14 C 116/2010-48
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 10.800,- Kč k rukám advokáta JUDr. Věslava Nemetha. Na základě
zjištění, že dne 27. 10. 2010 byly při kontrole zavazadla žalobkyně, která
pracovala u žalovaného jako pomocná kuchařka, při jejím odchodu z pracoviště
nalezeny v její tašce potraviny v množství představujícím oběd nejméně pro 8–10
strávníků (igelitová taška plná houskových knedlíků v množství odpovídajícím 3
šiškám, dvě litrové láhve přílohového zelí s masem a 4 originálně balené
sušenky „Tortina“) a že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že „se jednalo o
její nedojedený oběd a zbytky od oběda ostatních kolegyň“, které hodnotil jako
„ryze účelové“ vzhledem k množství zjištěných potravin (na pracovišti působily
spolu se žalobkyní dvě kuchařky a hospodářka) a ke změně tvrzení žalobkyně o
jejich původu v průběhu řízení, dospěl k závěru, že žalobkyně uvedeným jednáním
porušila zvlášť hrubým způsobem svou základní povinnost zaměstnance řádně
hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat
majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím. Při
zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti žalobkyně přihlédl k pracovnímu
zařazení žalobkyně, k tomu, že z její strany šlo o úmyslné jednání, k zájmu
žalovaného na ochraně jeho majetku a k tomu, že žalovaný je „příspěvkovou
organizací zajišťující péči o seniory“, a na základě těchto skutečností
dovodil, že po žalovaném nelze požadovat, aby žalobkyni zaměstnával „byť po
dobu výpovědní doby“, a že proto žalovaný důvodně přistoupil k okamžitému
zrušení pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2012 č. j.
23 Co 428/2012-75 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl,
a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů 26.520,- Kč k rukám advokátky Mgr. Petry Hruškové.
Shledal, že soud prvního stupně měl při hodnocení intenzity porušení pracovních
povinností žalobkyně přihlédnout též k tomu, že žalobkyně byla u žalovaného
zaměstnána devět let, že v řízení nebylo prokázáno, že by po dobu trvání
pracovního poměru neplnila své povinnosti řádně, že žalovaný provedl pouze
jednu kontrolu, a to již v době, kdy bylo rozhodnuto o zrušení pracoviště
žalobkyně ke konci roku 2010, že odnášené potraviny, tj. knedlíky, zelí a
sušenky (tvrzení žalovaného, že se žalobkyně pokusila odnést i maso,
nepovažoval odvolací soud za prokázané), byly zčásti „nesnědeným obědem“
žalobkyně a zčásti jídlem zbylým po vydání objednaných obědů, s nímž nebylo
možné naložit jinak než je zlikvidovat, a nikoliv zásobami potravin, a že
žalovanému nemohla jednáním žalobkyně vzniknout škoda. Na základě těchto
okolností dospěl k závěru, že žalobkyně sice porušila své pracovní povinnosti
uvedené v ustanovení § 301 písm. c) a d) zákoníku práce, avšak nikoliv zvlášť
hrubým způsobem, kdy by nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby
žalobkyni zaměstnával ještě po dobu výpovědní doby.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že v
posuzovaném případě není rozhodná výše škody vzniklé přímým útokem žalobkyně na
majetek žalovaného, respektive hodnota odnesených potravin, nýbrž skutečnost,
že žalobkyně svým jednáním porušila „nezbytnou míru důvěry“, kterou k ní
žalovaný měl, a proto po něm nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni nadále
zaměstnával, a to s ohledem na zájem žalovaného na ochraně jeho majetku a také
s ohledem na nezbytnost chránit zájmy jeho klientů a zaměstnanců. Zdůrazňuje,
že žalobkyně jednala úmyslně proti majetku svého zaměstnavatele s cílem se
„obohatit na jeho úkor, respektive obohatit se na úkor klientů zaměstnavatele –
starobních důchodců“, a že je třeba přihlédnout i k pracovnímu zařazení
žalobkyně jako kuchařky, která „přicházela dnes a denně do kontaktu s
potravinami“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Zdůrazňuje, že byla u žalovaného zaměstnána „pouze jako pomocná kuchařka“ a že
jejím jediným pochybením bylo, že zbytky jídla nerozdrtila v drtičce, ale
odnesla.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze
dne 2. 11. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů
č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č.
362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb.,
č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným
vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní
povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo
k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g)
část věty před středníkem zák. práce].
Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně
hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat
majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a
nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců,
představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance,
jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému
zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve
vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou
úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z
právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301
písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti
s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo
morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo
59/2005, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2006).
Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v
ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k
jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,
k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí
o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné
dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp.
zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný
pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). Výsledné
posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým
průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je
třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i
specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.
Zároveň je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je
nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu
ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, jež zároveň – jak bylo uvedeno výše -
ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem
nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální.
Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek
zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.),
nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez
odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité
hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že
zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21
Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2013).
V posuzovaném případě nebylo – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu i rozsudku soudu prvního stupně - pochyb o tom, že žalobkyně jednáním,
které jí bylo vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 2. 11. 2010
(dne 27. 10. 2010 se pokusila odnést ze svého pracoviště potraviny, které byly
majetkem žalovaného), zaviněně porušila jednu ze základních povinností
zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a
střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením
a zneužitím, vyplývající z ustanovení § 301 písm. d) zák. práce. S odvolacím
soudem lze souhlasit v tom, že při posuzování intenzity porušení pracovní
povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci je třeba přihlížet též k dosavadnímu postoji zaměstnance k
plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní
povinnosti, jakož i k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu. Vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení pracovních
povinností žalobkyní došlo, měl však odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že
žalobkyně se svým jednáním, které spočívalo v pokusu odcizit věci (potraviny)
náležející žalovanému, dopustila přímého útoku na majetek svého zaměstnavatele,
a to v postavení zaměstnankyně, která měla tyto věci používat k plnění svých
pracovních úkolů a která možnosti s nimi nakládat zneužila k pokusu o jejich
odcizení. Na této povaze jednání žalobkyně nemůže nic změnit ani okolnost, že
potraviny, které se pokusila odcizit, žalobkyni „zbyly“ po vydání objednaných
obědů a že by jinak byly „zlikvidovány“, nehledě k tomu, že lze pochybovat o
nezbytnosti „likvidace“ originálně balených sušenek, které se mezi uvedenými
potravinami rovněž nacházely.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s.
ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu