21 Cdo 1500/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce MUDr. J. M. proti
žalovanému Ú. s. z. s. v H., o určení neplatnosti výpovědi, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 15 C 255/99, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. dubna 2001 č.j. 20 Co
92/2001-92, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
1.325,- Kč k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 18.6.1999 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. f) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto
opatření spatřoval v tom, že žalobce, ačkoliv jej žalovaný dopisem ze dne
11.3.1999 upozornil na opakované porušování pracovní kázně a na možnost
výpovědi, dál porušoval pracovní kázeň tím, že svými \"negativními, neetickými
postoji a jednáním vůči vedení a některým zaměstnancům\", nedodržováním zásad
spolupráce a podrýváním autority vedoucích zaměstnanců vážně zasahoval do
pracovních vztahů mezi zaměstnanci, a ohrožoval tak plnění úkolů žalovaného.
Zdůraznil, že \"mimoto\" se žalobce dopustil porušení pracovní kázně tím, že
dne 2.5.1999 sepsal dopis, adresovaný \"různým státním orgánům a dalším
subjektům\", ve kterém uvedl nepravdivé údaje a tvrzení a zpochybnil odborné a
řídící schopnosti ředitele žalovaného i \"dalších spolupracovníků\", čímž
znevážil \"dosavadní činnost a výsledky\" žalovaného a jednal v rozporu s jeho
zájmy.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že zasláním dopisu ze dne 2.5.1999
\"různým státním orgánům a dalším subjektům\" podle svého názoru pracovní kázeň
nijak neporušil a že další tvrzení žalovaného uvedená ve výpovědi ze dne
18.6.1999 jsou \"ryze účelová a nezakládají se na pravdě\".
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22.11.2000 č.j. 15 C 255/99-62
žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědní důvod, spočívající v
porušení pracovní kázně \"neetickým chováním\" žalobce (jeho negativní postoj
vůči vedoucím zaměstnancům, podrývání jejich autority, nedodržovaní zásad
spolupráce apod.), je ve výpovědi ze dne 18.6.1999 natolik neurčitě skutkově
vymezen, že ani pomocí výkladu projevu vůle podle ustanovení § 240 odst. 3 zák.
práce nelze dovodit, jakého konkrétního jednání se měl vlastně žalobce
dopustit. Jednání žalobce, spočívající v tom, že dne 2.5.1999 sepsal
\"upozorňující dopis\", v němž navrhl \"prošetření poměrů u žalovaného
příslušnými orgány\" a v němž upozornil na chyby, které \"podle jeho názoru
způsobují újmu žalovanému\", a zaslal jej žalovanému, Ministerstvu
zdravotnictví České republiky, Nejvyššímu státnímu zastupitelství České
republiky, Nejvyššímu kontrolnímu úřadu České republiky a Okresnímu úřadu H.,
nelze hodnotit podle názoru soudu prvního stupně jako porušení pracovní kázně.
Zákoník práce ukládá zaměstnancům povinnost upozornit vedoucí zaměstnance na
hrozící škodu a ochraňovat majetek zaměstnavatele před zneužitím; právo žalobce
\"upozornit žalovaného, státní orgány, zejména ministerstvo zdravotnictví jako
zřizovatele žalovaného a orgány činné v trestním řízení na možné pochybení
jiného (vedoucího) zaměstnance\" vyplývá z Čl. 17 odst. 1, 2 Listiny základních
práv a svobod. \"Věcná kritika\", obsažená v dopise žalobce ze dne 2.5.1999,
navíc zahájená slovy \"podle mého názoru\", nebyla nijak v rozporu s
oprávněnými zájmy žalovaného; jestliže byla \"sankcionována\" rozvázáním
pracovního poměru se žalobcem výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f)
zák. práce, lze tento postup žalovaného hodnotit jako \"zneužití práv
zaměstnavatele na úkor zaměstnance\" ve smyslu ustanovení § 7 zák. práce.
Výpověď z pracovního poměru ze dne 18.6.1999 je proto neplatná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9.4.2001
č.j. 20 Co 92/2001-92 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud ve věci samé dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil
skutkový stav věci a že dospěl ke správným právním závěrům. Ztotožnil se s jeho
závěrem, že výpovědní důvod, uvedený v \"první části\" výpovědi ze dne
18.6.1999, není dostatečně skutkově konkretizován a že \"skutek vymezený v
druhé části\" výpovědi nelze hodnotit jako porušení pracovní kázně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný z důvodu nesprávného
právního posouzení věci dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 a za
otázku zásadního právního významu považuje to, zda je zveřejnění nepravdivých
údajů a tvrzení o zaměstnavateli a o jeho vedoucích zaměstnancích zaměstnancem,
ačkoliv \"nedosáhlo intenzity trestného činu pomluvy\", důvodem k výpovědi z
pracovního poměru. Navrhuje, aby dovolací soud posoudil, zda má rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dospěje-li k
takovému závěru, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného \"jako nepřípustné zamítl
\". Uvedl, že přípustnost dovolání je třeba posuzovat podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31.12.2000 a že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu nemůže být přípustné ani podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.,
neboť žalovaný nenavrhl vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání
věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po
1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho
odůvodnění - po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\"
(podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba
dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část
dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) rovněž podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve
smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně
vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání
lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li
dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen
do vlastních rukou zástupcům účastníků advokátům JUDr. M. W. a JUDr. D. D. dne
16.5.2001 a že dovolání žalovaného sepsané dne 29.6.2001 bylo podáno u soudu
prvního stupně dne 3.7.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem
16.5.2001. Jednoměsíční lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
uplynula podle ustanovení § 243c a § 57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 18.6.2001.
Protože dovolání podal žalovaný u soudu prvního stupně až dne 3.7.2001, je
opožděné. S přihlédnutím k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§
240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu
ustanovení § 243b odst.4 věty první, § 224 odst.1 a § 146 odst.2 věty první
(per analogiam) o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení
vynaložil k účelnému uplatňování práva.
Žalobce byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že
dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001,
řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy
účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000
Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001
Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 7 písm.c), § 10 odst. 3, § 14
odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1) vyplývá, že žalobci přísluší odměna za
zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobci
náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč
(srov. § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a
č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k
rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu