21 Cdo 1508/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. s., a.s., za účasti
K. p., a.s., V. I. G., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o
odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6
C 43/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
září 2006 č.j. 29 Co 245/2006-285, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, v níž byl změněn
rozsudek obvodního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci „další
částku 50.206,10 Kč“, a v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o uložení
povinnosti žalovaného platit žalobci 4.712,40 Kč měsíčně, se odmítá
II. Rozsudek městského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního
soudu o zamítnutí žaloby co do částky 298.529,80 Kč s úroky z prodlení a
3.141,60 Kč měsíčně, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. prosince
2005 č.j. 6 C 43/98-262 v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení
298.529,80 Kč s úroky z prodlení a o placení 3.141,60 Kč měsíčně, se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil 773.959,50 Kč s úroky z
prodlení, které v žalobě specifikoval, a aby mu počínaje dnem 1.12.2005 platil
pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 7.854,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména
tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy od 15.6.1984 do
20.11.1997 jako řidič-značkař. Dne 9.12.1996 dopoledne po cca třech hodinách
přenášení a mytí gumových klemfixů (provizorních vodorovných značek) pocítil
při zvednutí jednoho dílu prudkou bolest v bederní a krční páteři, která
nepřestávala, docházelo k brnění jeho levé ruky a bolestem hlavy. Protože
nemohl dále pokračovat v práci, podobil se neprodleně lékařskému vyšetření,
jímž bylo zjištěno, že utrpěl „blokové postavení C a LS trapesy, zkráceny
bilat, především sin. blok SI jako stav po traumatu“. Z toho je podle názoru
žalobce „patrno, že současný nepříznivý zdravotní stav vznikl v důsledku
zmíněného úrazu, a je nepochybná věcná a časová souvislost mezi činností
žalobce při plnění pracovních povinností a vzniklou újmou na zdraví“. Žalovaný
uznal svoji odpovědnost za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem pouze ve
výši 33,3%, ačkoli žalobce neporušil žádné bezpečnostní předpisy a „počínal si
při pracovní činnosti obvyklým způsobem“. Žalobce, který se v důsledku
pracovního úrazu stal plně invalidním, však má za to, že žalovaný za pracovní
úraz „plně odpovídá“. Po žalovaném proto požadoval bolestné a náhradu za
ztížení společenského uplatnění (včetně jejího zvýšení) v celkové částce
17.739,50 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od
9.12.1996 do 20.11.1997 ve výši 47.514,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti od 21.11.1997 do 30.11.2005 ve výši 708.706,- Kč
a dále na „budoucně ucházející výdělek“ 7.854,- Kč měsíčně.
Obvodní soud pro Prahu 9 mezitímním rozsudkem ze dne 5.4.2001 č.j. 6 C
43/98-113 rozhodl, že „nárok žalobce na náhradu škody z pracovního úrazu ze dne
9.12.1996 je do základu nároku oprávněn do výše 30%“ a že „o výši nároků
žalobce a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“. Soud prvního
stupně vycházel z názoru, že pro odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz je
základní podmínkou příčinná souvislost mezi úrazovým dějem a poškozením zdraví
zaměstnance, přičemž „nemusí jít o jedinou příčinu úrazu, nýbrž stačí, když jde
o jednu z příčin, avšak důležitou, podstatnou a značnou“. Bylo-li tedy v daném
případě zjištěno, že pracovní výkon žalobce „byl vyvolávajícím činitelem
poškození žalobcovy páteře“, pak podle jeho názoru „existence chorobného stavu
žalobce nemůže ovlivnit přímou příčinnou souvislost mezi úrazovým dějem a jím
vyvolaným následným chorobným stavem a zdravotním postižením“. Protože „tímto
chorobným stavem žalobce“ byly jednak následky jeho nepracovního úrazu a jednak
degenerativní změny na páteři, „ztotožnil se soud se závěrem odborného posudku,
že jde o tři zásadní vlivy na zdravotní poškození žalobce a jeho následnou
invaliditu“, a proto dospěl k závěru, že „škoda, za kterou žalovaný objektivně
odpovídá, je důvodná do výše 30% požadovaných nároků žalobce“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 3.10.2001 č.j. 62 Co
334/2001-127 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho závěr o
procentuálním rozsahu důvodnosti žaloby je „zcela nepřezkoumatelný“. Z obsahu
znaleckých posudků Prof. MUDr. F. H., DrSc., a Doc. MUDr. E. H., CSc., je podle
názoru odvolacího soudu zřejmé, že se znalci „zásadně liší v posouzení otázky,
jaký je podíl pracovního úrazu na zdravotním poškození žalobce“, přičemž „ani
podle jednoho posudku uvedený podíl nepředstavoval 30%“, k čemuž dospěl soud
prvního stupně. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v dalším řízení
odstranil rozpory mezi oběma znaleckými posudky a teprve po náležitém objasnění
základu nároku žalobce o věci znovu rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 9 poté rozsudkem ze dne 8.12.2005 č.j. 6 C 43/98-262
žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil „na bolestném a ztížení společenského
uplatnění“ částku 21.698,50 Kč a „na ušlém výdělku od 10.12.1996 do 30.11.2005“
částku 425.223,60 Kč a aby mu počínaje dnem 1.12.2005 platil měsíčně částku
4.712,40 Kč; co do částky 348.735,90 Kč a měsíčního důchodu ve výši 3.141,60 Kč
žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit Českému státu na
soudním poplatku 19.020,- Kč a na „zálohovaném znalečném“ 33.574,80 Kč „na účet
Obvodního soudu pro Prahu 9“ a žalobci náklady řízení ve výši 91.981,- Kč k
rukám advokáta, a že „vedlejší účastník na straně žalovaného, žalovaný a
žalobce nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení“. Po doplnění
řízení revizním kolektivním znaleckým posudkem Katedry posudkového lékařství I.
p. v. ve zdravotnictví a výslechem vedoucího kolektivu MUDr. J. B. dospěl soud
prvního stupně k závěru, že za úraz žalobce, který „je úrazem pracovním“,
žalovaný „odpovídá do výše 60%“, neboť „bylo prokázáno znaleckými posudky“, že
vedle degenerativních změn na páteři nesouvisejících s pracovním úrazem je
„převažujícím důvodem omezené pracovní schopnosti žalobce“ jeho nepříznivý
zdravotní stav způsobený pracovním úrazem ze dne 9.12.1997, „přičemž u žalobce
jako poškozeného se tím podstatně změnily poměry ve smyslu § 202 odst. 1 zák.
práce, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody“. S ohledem na
stanovenou „míru odpovědnosti žalovaného za následky pracovního úrazu žalobce“
přiznal soud prvního stupně žalobci v odpovídajícím rozsahu (60%) nároky, na
něž „má právo dle § 193 zák. práce“.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.9.2006 č.j.
29 Co 245/2006-285 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „výrocích II. a
IV.“ (tj. ve výrocích, jimiž bylo žalobci přiznáno placení pravidelného
měsíčního peněžitého důchodu ve výši 4.712,40 Kč a co do částky 3.141,60 Kč
měsíčně žaloba v tomto směru zamítnuta), „ve výroku III.“ (o zamítnutí žaloby
do částky 348.735,90 Kč) změnil tento rozsudek tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci „další částku 50.206,10 Kč“ a že „žaloba se co do částky
298.529,80 Kč s příslušenstvím zamítá“, a „ve výrocích V. až VII.“ (o nákladech
řízení účastníků a státu) tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně zastavil „odvolací řízení
zahájené odvoláním žalovaného“ a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení“. Odvolací soud přisvědčil soudu
prvního stupně, že „správně při výpočtu výše náhrady škody vycházel ze
znaleckých posudků stanovících na straně jedné bodové ohodnocení bolestného a
ztížení společenského uplatnění a rozsah, ve kterém s ohledem na příčinnou
souvislost mezi pracovním úrazem a jako následky, žalovaný odpovídá za škodu
žalobci vzniklou, a na straně druhé výši nároků žalobce na náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení“. Vycházeje „z
jednotlivých částí, ze kterých vychází v odůvodnění napadeného rozsudku i soud
prvního stupně“, však odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k
poněkud odlišným výpočtům náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho výroků „III. a IV.“) podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. Namítal, že pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz je
rozhodující, zda pracovní úraz byl příčinou škody nebo ne. Podle ustálené
judikatury přitom pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou škody, ale postačí,
jde-li jen o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatou a značnou. Tak
se tomu stalo právě v případě dovolatele, neboť soustavně výdělečná činnost
byla u žalobce před úrazem snížena pouze o 10% a po pracovním úraze se žalobce
„rázem stal plně invalidním“. Z toho je zřejmé, že rozhodujícím byl právě
pracovní úraz, neboť, kdyby k němu nedošlo, „žalobce by i s 10% snížením své
pracovní schopnosti mohl pracovat i nadále na 100%“. Protože v řízení „bylo
jednoznačně prokázáno, že šlo o pracovní úraz“, a protože v daném případě
nebyly zjištěny ani žalovaným prokázány žádné skutečnosti, které by měly za
následek částečné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §
191 zák. práce, neměl soud podle názoru dovolatele „pro krácení náhrady na 60%
oporu v zákoně“ a nároky dovolatele tudíž „krátil v rozporu s právem“. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou subjektivní a
objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím
přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy
lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.10.1997 sp.zn.
2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobce uvádí, že dovoláním „jsou napadány výroky III. a IV.“ rozsudku
odvolacího soudu; podává tedy dovolání i proti části rozsudku odvolacího soudu,
v níž byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci „další částku 50.206,10 Kč“, a v níž byl potvrzen rozsudek obvodního
soudu o uložení povinnosti žalovaného platit žalobci 4.712,40 Kč měsíčně.
Rozsudkem odvolacího soudu v této části však nemohla být žalobci způsobena újma
na jeho právech, neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z
tohoto pohledu tedy žalobce nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný
zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti
uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy není žalobce oprávněn (subjektivně
legitimována). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v tomto
směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že jinak je žalobce k podání dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu subjektivně legitimován, se dovolací soud dále zabýval otázkou objektivní
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce svým subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu
v části, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby ohledně
placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 3.141,60 Kč, a rovněž
napadá část měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž byla zamítnuta
žaloba co do částky 298.529,80 Kč s úroky z prodlení. Vzhledem k tomu, že touto
částí měnícího výroku odvolací soud rozhodl o právech a povinnostech účastníků
stejně (oba soudy shodně shledaly žalobu o zaplacení 298.529,80 Kč s úroky z
prodlení jako neopodstatněnou), je rovněž v této části rozsudek odvolacího
soudu rozsudkem potvrzujícím.
Protože dovolání proti napadenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v této věci přípustné (oběma
rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním
dotčeného předmětu řízení stejně – žalobu zamítl), může být přípustnost
dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce utrpěl jako zaměstnanec žalovaného
dne 9.12.1996 dopoledne při plnění pracovních úkolů úraz – poškození zdraví
(blokádu krční a bederní páteře s iritací míšního kořene C8). Pro následky
úrazu byl žalobce v pracovní neschopnosti až do 21.11.1997, kdy mu byl z téhož
důvodu přiznán (plný) invalidní důchod. Podle výsledků revizního znaleckého
posudku K. p. a r. l. I. p. v. ve zdravotnictví ze dne 26.2.2004 hlavní
příčinou, která poškození zdraví a následnou škodu, jejíž náhrady se žalobce
domáhá, vyvolala, byl žalobcův pracovní úkon (zvedání klemfixu); kromě toho
žalobce v době úrazu trpěl vrozenými degenerativními změnami na páteři, které
se (až do listopadu 2001) „podílely na zdravotním stavu žalobce jen okrajově“.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – řešil mimo jiné právní otázku, jaký význam pro posouzení žalobcova
nároku na náhradu škody na zdraví má skutečnost, že od okamžiku pracovního
úrazu (až do listopadu 2001) se na nepříznivém zdravotním stavu žalobce
„okrajově“ podílely rovněž vrozené degenerativní změny na páteři. Tuto otázku
však odvolací soud posoudil jinak, než je řešena v ustálené judikatuře soudů.
Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané
věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z
tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v
tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.
provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České
republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. přede dnem, kdy
nabyl účinnost zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965
Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za pracovní úraz jsou
– jak vyplývá z výše citovaného ustanovení - existence poškození na zdraví nebo
smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi
pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je
zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li
kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je
tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek
(za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění. V řízení o odškodnění pracovního
úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101
odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a §
120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti
za škodu.
Pracovním úrazem se rozumí porušení zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno v
přímé souvislosti s výkonem jeho zaměstnání nezávisle na jeho vůli krátkodobým,
náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též
jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého
subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo jen s
určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i
v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém napětí sil,
velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé,
každodenně vykonávané práce nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce,
ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé
namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na
kterou svými schopnostmi nestačí.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy vznikla-li škoda následkem
pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak
vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v
důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná
souvislost postavená najisto. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou
vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou,
podstatnou a značnou (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 11,
str. 35). Bylo by v rozporu se smyslem zákona chránit zaměstnance před škodami
z pracovních úrazů, kdyby byla z této ochrany vyloučena poškození na zdraví
vykazující všechny znaky pracovního úrazu jen z toho důvodu, že u poškozeného
existovala určitá predispozice, která spolupůsobila při vzniku poškození na
zdraví způsobeného úrazovým dějem. Z uvedeného vyplývá, že existence určitého
chorobného stavu, třeba latentního, nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým
dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je přímá příčinná souvislost a
že tedy vyvolání tohoto chorobného stavu bylo způsobeno jako jednou z hlavních
příčin, které jej vyvolaly, pracovním úkonem, při jehož provádění k němu došlo.
Na tom nemůže ničeho měnit skutečnost, že na vznik poškození zdraví vyvolaného
úrazovým dějem spolupůsobily i jiné vnitřní faktory, vrozené nebo získané, jež
vyvolávají pro organismus neobvyklé podmínky, jak je tomu kupř. u dispozice
vyvolané dříve vzniklým chorobným stavem (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího
soudu ze dne 28.4.1962, sp. zn. 4 Cz 86/61, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1963, pod č. 1).
Závěr odvolacího soudu o „rozsahu, ve kterém žalovaný - s ohledem na příčinnou
souvislost mezi pracovním úrazem a jeho následky - odpovídá za škodu vzniklou
žalobci“, nebere dostatečně v úvahu, že, vyskytne-li se (tak jako v posuzovaném
případě) u poškozeného současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho
celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické
zjištění podílu, jakým se následky pracovního úrazu podílejí na nepříznivém
zdravotním stavu poškozeného, neboť rozhodující je, zda pracovní úraz byl
příčinou škody (zda jeho důsledkem byl vznik škodního nároku) anebo, zda má
škoda podklad v příčinách jiných s pracovním úrazem nesouvisejících. Přitom je
třeba mít na zřeteli, že - jak uvedeno výše - pro závěr o existenci příčinné
souvislosti mezi pracovním úrazem a škodou, jíž se zaměstnanec z tohoto titulu
domáhá, stačí, aby pracovní úraz byl jednou z příčin škody, avšak příčinou
důležitou, podstatnou a značnou.
V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že (hlavní) příčinou vzniku žalobcem
požadované škody byl pracovní úraz ze dne 9.12.1996 (poškození zdraví žalobce
způsobené úrazovým dějem), který jako příčina důležitá, podstatná a značná
dovršoval celkovou nezpůsobilost žalobce k soustavné výdělečné činnosti. Za
tohoto stavu je odůvodněn závěr, že všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného
za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem byly splněny. Skutečnost, že na
nepříznivém zdravotním stavu žalobce se (do listopadu 2001) „okrajově“ podílela
také určitá predispozice (vrozené degenerativní změny na páteři) nemá na rozsah
odpovědnosti žalovaného podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce ani na rozsah
jeho povinnosti hradit žalobci vzniklou škodu žádný vliv. Je totiž nepochybné,
že žalobce i při méně příznivém zdravotním stavu - ve srovnání s ideálně
zdravým člověkem – byl přesto schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy v
plném rozsahu a dosahovat tomu odpovídajících výdělků, a že příčinou, proč toho
přestal být schopen, byly následky pracovního úrazu. Odvolací soud přehlédl, že
předmětem odškodnění zaměstnance není jeho zdravotní stav jako takový (ta jeho
část, která byly zhoršena pracovním úrazem), nýbrž ztráta na výdělku, která od
určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následkem pracovního úrazu. Úvahy
odvolacího soudu dovedeny do důsledků by znamenaly, že plného odškodnění se
může dostat jen tomu zaměstnanci, který je zcela zdráv, zatímco těm
zaměstnancům, jejichž zdravotní stav se stal (např. v důsledku osobních
dispozic nebo v závislosti na věku) méně příznivý, by příslušelo jen poměrné
uspokojení nároku. Odvolací soud náležitě neuvážil, že podkladem pro úvahu o
nižší míře (rozsahu) odpovědnosti žalovaného mohou být pouze okolnosti uvedené
v ustanovení § 191 zák. práce; jinak je žalovaný povinen hradit žalobci škodu v
plném rozsahu, dokud nenastane (po vzniku nároku) skutečnost, která představuje
změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj.
dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu v zamítavých
výrocích o věci samé není správný, neboť spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b
odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. února 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu