21 Cdo 1509/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně R. K., zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se
sídlem v Mostě, J. Průchy č. 1915, proti žalované SPAR Česká obchodní
společnost s.r.o. se sídlem v Praze 10, Nákupní č. 389/1, IČO 27207048,
zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány
č. 3, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 130.252,- Kč,
vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 370/2003, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. října 2009
č.j. 9 Co 412/2007-249, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 18.2.2003 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje
pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že se žalobkyně „ve
dnech 29.1., 30.1. a 1.2.2003 dopustila neoprávněných finančních transakcí,
které způsobily žalované celkovou škodu 23.021,- Kč“. Dne 29.1.2003 v době, kdy
byla na pracovišti sama (její kolegyně sl. B. byla v té době na přestávce),
žalobkyně „provedla v 18.01 hod. účetní převod peněz z trezoru 8.000,- Kč na
doplnění limitu na hlavní pokladně a v 18.02 hod tuto částku vyplatila pod
kódem 995A“, přičemž „při kontrole večerní uzávěrky byl zjištěn rozdíl v
pokladních bonech v celkové výši 8.021,- Kč“ (namísto 22 pokladních bonů v
hodnotě 9.285,- Kč bylo doloženo pouze 21 pokladních bonů v hodnotě 1.264,-
Kč). Dne 30.1.2003 v době, kdy byla v trezoru sama (její kolegyně sl. B. v té
době vykonávala svou práci v prostoru pokladen na marketu), žalobkyně „v 20.57
hod. převedla částku 10.000,- Kč z trezoru na doplnění limitu na hlavní
pokladně“, přičemž „dle uzávěrky se v hlavní pokladně mělo nacházet 18
pokladních bonů v hodně 11.707,- Kč, doloženo bylo 17 pokladních bonů v hodnotě
1.707,- Kč, rozdíl tedy činí 10.000,- Kč“. Dne 1.2.2003 v době, kdy „její
kolegyně sl. Stříbrná byla na přestávce“, žalobkyně provedla „doplnění limitu
na hlavní pokladně v 9.53 hod. v hodnotě 5.000,- Kč“ a „v 9.54 hod byla
vyplacena částka 5.000,- Kč pod kódem 995a“, přičemž „pokladní bon byl
znehodnocen (následně nalezen v odpadkovém koši v místnosti pokladního
dozoru)“. U žádné z uvedených transakcí žalobkyně „nebyla schopna doložit
doklad opravňující tyto transakce provést“, a protože v těchto dnech byla
vedoucí směny, „je plně odpovědná za vzniklý rozdíl ve výši 23.021,- Kč“.
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby
bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a aby
byla žalované uložena povinnost zaplatit jí na náhradě mzdy 130.252,- Kč.
Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní
smlouvy ze dne 10.6.2002, naposledy jako zástupkyně hlavní pokladní, a že „jí
žalovaná nikterak neprokázala, že se vytýkaného jednání dopustila právě
žalobkyně“. Zdůraznila, že v dotčených dnech „k hlavní pokladně při své směně
neměla přístup pouze ona, ale i její kolegyně slečna B.“, a kromě toho je
žalobkyně „přesvědčena o tom, že dne 29.1.2003 byla na hlavní pokladně přítomna
i její vedoucí paní .“, i když toho dne neměla směnu. „Jedinou její chybou“,
které si je žalobkyně vědoma, „bylo to, že při vrácení peněz za vrácené lahve
omylem spolu s penězi vrátila zákazníkovi i lahvový bon, který si měla správně
ponechat“; tuto chybu však ihned oznámila svému vedoucímu s tím, že způsobenou
škodu uhradí. Protože po obdržení okamžitého zrušení pracovního poměru
žalobkyně dopisem ze dne 20.3.2003 oznámila žalované, že s tímto opatřením
nesouhlasí a že trvá na dalším zaměstnávání, požadovala po žalované rovněž od
14.7.2003 (kdy skončila její pracovní neschopnost) náhradu mzdy podle
ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 23.11.2006 č.j. 22 C 370/2003-158 rozhodl
o části předmětu řízení tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru
dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 18.2.2003 je neplatné“, a vyslovil, že
„o nároku žalobkyně na zaplacení náhrady mzdy ve výši 130.252,- Kč a o náhradě
nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném“. Soud prvního stupně z
výsledků provedeného dokazování dovodil, že „lze stěží učinit jiný závěr než
ten, že minimálně ve dnech 29.1.2003 a 30.1.2003 došlo ke zpronevěře částek
8.021,- Kč a 10.000,- Kč“, když „lze přisvědčit názoru žalované, že je krajně
nepravděpodobné“, že by se vydané lahvové bony „znějící právě na takto
nestandardně vysoké částky“ následně v hlavní pokladně „obyčejně“ ztratily,
„přičemž pachatel spoléhal na skutečnost, že lahvové bony nebudou při účetní
uzávěrce přepočítávány, neboť se tak při závěrkách běžně nečinilo“. I když k
vytčenému jednání ze dne 1.2.2003 se žalobkyně přiznala a následně žalované
uhradila vzniklý schodek, podle názoru soudu prvního stupně „souvislost případů
z 29.1.2003 a 30.1.2003 s případem z 1.2.2003 nebyla v řízení jednoznačně
prokázána“, neboť, „byť popsaná jednání jsou způsobem svého provedení obdobná,
a proti žalobkyni tento obdobný způsob provedení všech tří operací svědčí,
přímý důkaz proti ní chybí a nepřímé důkazy nejsou podle názoru soudu zcela
jednoznačné“, když „nelze vyloučit, že finanční transakce souvislost v osobě je
provádějící neměly“, a „lze si představit i jiný průběh událostí, než jak jej
líčí žalovaná, byť takový průběh je méně pravděpodobný“. Vzhledem k tomu, že
„nebylo prokázáno, že se žalobkyně ve dnech 29.1. a 30.1.2003 dopustila
vytčeného porušení pracovní kázně“, je okamžité zrušení pracovního poměru
neplatným právním úkonem, když se soud prvního stupně již dále nezabýval tím,
zda poslední vytčené jednání, jehož se žalobkyně dopustila, by mohlo být
samostatným způsobilým důvodem tohoto opatření, neboť „úmyslem žalované bylo
zrušit pracovní poměr se žalobkyní okamžitě z důvodu všech tří navzájem
souvisejících jednání, přičítaných žalobkyni“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16.10.2009
č.j. 9 Co 412/2007-249 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o zaplacení náhrady
mzdy ve výši 130.252,- Kč zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“
žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 89.875,- Kč na účet
advokáta JUDr. Tomáše Jindry a „nahradit státu – České republice na účet
Krajského soudu v Ústí nad Labem náklady řízení, které nesl, ve výši 1.619,84
Kč“. Odvolací soud poté, co zopakoval výslechy většiny svědků tak, „aby sám
mohl bezprostředně vnímat jejich výpovědi“, dospěl na rozdíl od soudu prvního
stupně k závěru, že „všechny v řízení provedené důkazy (listinné i výslechy
svědků) tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí věci a při jejich posouzení
jednotlivě i ve vzájemných souvislostech lze učinit spolehlivý závěr o tom, že
jednání, které je popsáno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne
18.2.2003, se dopustila právě žalobkyně“. Podle názoru odvolacího soudu
„podstatné je“, že v době všech tří vytčených událostí, které sice „lze
podřadit do tří relativně samostatných skutků“, avšak „které mají shodné nebo
podobné rysy“ a je u nich dána časová a místní souvislost, „měla směnu
žalobkyně, byla na svém pracovišti, a to ve funkci zástupkyně hlavní pokladní,
která ji opravňovala k tomu, že byla vedoucí směny na hlavní pokladně“, a z
tohoto titulu „měla přístup do zabezpečeného trezoru i do hlavní pokladny a
měla proto možnost i schopnost vytčené účetní operace na hlavní pokladně
provést“. Významné podle názoru odvolacího soudu je v této souvislosti tvrzení
žalobkyně, že ona sama skutečně dne 1.2.2003 pochybila, když doplnila limit na
hlavní pokladně z trezoru částkou 5.000,- Kč a tuto částku vyplatila, aniž by
byla schopna doložit lahvový bon, přičemž „není podstatné“, zda se přiznané
chyby dopustila úmyslně či z nedbalosti nebo zda na pochybení upozornila sama
nebo bylo zjištěno nadřízenými. Podle „přesvědčení“ odvolacího soudu „lze
žalobkyni klást za vinu i události ze dne 29.1.2003 a 30.1.2003“, neboť „nebyly
prokázány žádné skutečnosti svědčící o tom, že neoprávněné účetní operace na
hlavní pokladně provedl někdo jiný“. Odvolací soud „neměl důvod pochybovat“ o
věrohodnosti výpovědi svědkyně P. B., která v uvedených dnech měla směnu se
žalobkyní, jestliže též „z docházkového systému vyplynulo, že v rozhodných
okamžicích v prostoru trezoru a hlavní pokladny nebyla, měla přestávky v
práci“, a také podle jeho názoru „ze žádného důkazu nevyplynulo“, že by – jak
tvrdí žalobkyně - v rozhodné době v prostoru trezoru a hlavní poklady se
pohybovala také hlavní pokladní M. J., která v té době neměla směnu.
Odvolací
soud „bral v úvahu také to“, že žalobkyně měla se zaměstnavatelem uzavřenu
dohodu o hmotné odpovědnosti, a že tedy „lze předpokládat, že při vědomí této
odpovědnosti dbala jako vedoucí směny na hlavní pokladně nato, aby se do
prostoru trezoru a hlavní pokladny nedostal nikdo, kdo by k tomu nebyl
oprávněn“, přičemž nelze přehlédnout ani to, že žalobkyně „přinejmenším ve
dnech 29.1.2003 a 30.1.2003 ke konci své směny neodhalila a svému
zaměstnavateli neoznámila, že na její pokladně byla zaznamenána výplata
neobvykle vysoké částky, která nebyla kryta ceninou – lahvovým bonem“. Vytčené
jednání žalobkyně odvolací soud posoudil jako porušení pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem, když přihlédl k tomu, že „žalobkyně ve svém pracovním
zařazení na hlavní pokladně obchodu nakládala se svěřenými prostředky žalované,
přičemž se opakovaně – ve třech případech dopustila neoprávněných účetních
operací na úkor finančních prostředků žalované“. Žalovaná tudíž „řádně a
důvodně“ dopisem ze dne 18.2.2003 okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr,
a protože není důvodná žaloba na určení neplatnosti tohoto zrušovacího projevu
vůle, není podle názoru odvolacího soudu „důvodný ani žalobní nárok žalobkyně
na zaplacení náhrady mzdy ve výši 130.252,- Kč, který může mít návaznost pouze
na neplatné rozvázání pracovního poměru (§ 61 odst. 1 zák. práce)“. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že
odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v tom, že rozhodl nejen o
platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nýbrž i o nároku na zaplacení
náhrady mzdy, ačkoliv k nároku na zaplacení náhrady mzdy neprováděl ani soud
prvního stupně, ani odvolací soud žádné dokazování a podle výroku rozsudku
soudu prvního stupně o tomto nároku mělo být rozhodnuto až v rozsudku konečném. Dále vytkla odvolacímu soudu, že není správný jeho skutkový závěr o tom, že se
žalobkyně dopustila ve třech vytčených případech neoprávněných účetních operací
na úkor žalované. V této souvislosti namítala, že v řízení „nebylo tvrzeno ani
prokázáno, že by žalované v důsledku událostí popsaných v listině ze dne
18.2.2003 vznikla škoda“, a že „z dalších důkazů – zejména ze svědeckých
výpovědí vyplynulo, že dovolatelka neměla současně přístup do trezoru i do
hlavní pokladny“, neboť „na hlavní pokladně byla zavedena praxe, podle které
měla na stejné směně jedna pracovnice na starost trezor a jedna hlavní
pokladnu“. Podle mínění dovolatelky z docházkového systému „nevyplývá“, že
svědkyně B. byla v rozhodné době mimo prostor hlavních pokladen na svačině,
„podle docházkového systému byla na pracovišti“. Odvolací soud podle jejího
názoru rovněž „zcela pominul“, že žalobkyně událost ze dne 1.2.2003 nahlásila
dobrovolně bezprostředně poté, co se stala. Kromě toho dovolatelka považuje za
„nepodložené“ závěry odvolacího soudu o intenzitě porušení pracovní kázně,
jestliže hodnotil intenzitu pouze na základě posouzení jednání popsaného v
listině ze dne 18.2.2003, zatímco k jiným hlediskům nepřihlédl.
Především
odvolací soud nezohlednil to, že žalovaná „netvrdila ani neprokázala, že by v
důsledku vytýkaného jednání došlo ke vzniku škody na její straně“. Dále nevzal
v úvahu, že do té doby „nebyly ze strany žalované k práci dovolatelky žádné
negativní připomínky“ a že žalobkyně sama dobrovolně upozornila na svoji chybu
ze dne 1.2.2003, a pominul též „rozsah a obsah pracovních povinností
dovolatelky a faktickou praxi, která fungovala na hlavní pokladně s tichým
souhlasem nadřízených“. Z uvedených důvodů dovolatelka považuje závěr
odvolacího soudu o tom, že jednání žalobkyně dosáhlo intenzity porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, za nesprávný. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně v dovolání v první řadě vytkla odvolacímu soudu, že zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř.], jestliže napadeným rozsudkem rozhodl nejen o platnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru, nýbrž i o nároku na zaplacení náhrady
mzdy, ačkoliv k nároku na zaplacení náhrady mzdy neprováděl ani soud prvního
stupně, ani odvolací soud žádné dokazování a podle výroku rozsudku soudu
prvního stupně o tomto nároku mělo být rozhodnuto až v rozsudku konečném. Tato
námitka dovolatelky však není opodstatněná.
Podle ustanovení § 152 odst. 2 o.s.ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé
projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout
nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
Zákon v citovaném ustanovení - za podmínky, že je to účelné - připouští, aby
soud rozhodl samostatným rozsudkem jen o části předmětu řízení (částečným
rozsudkem) nebo jen o základu projednávané věci (mezitímním rozsudkem) a aby o
zbývající části předmětu řízení nebo o výši nároku rozhodl v konečném rozsudku.
Částečným rozsudkem může být rozhodnuto o části nároku, o nároku jen jednoho ze
žalobců, o nároku uplatněném vůči jednomu ze žalovaných, o jedné z více věcí
spojených ke společnému řízení nebo o vzájemné žalobě. Mezitímním rozsudkem
soud rozhoduje o základu věci. Základem věci je třeba rozumět posouzení všech
otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se
týkají jen výše nároku. Skutečnost, že soud rozhodl jen o části projednávané
věci nebo jen o jejím základu, je třeba výslovně vyjádřit nejen v záhlaví
rozsudku, ale i v jeho výroku; je proto třeba ve výroku těchto rozsudků uvést,
že o další části předmětu řízení nebo o výši nároku a o náhradě nákladů řízení
bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Předpokladem pro vydání jak částečného,
tak mezitímního rozsudku přitom je, jak uvedeno výše, aby byla splněna podmínka
„účelnosti“ vyjádřená v ustanovení § 52 odst. 2 větě druhé o.s.ř.
V posuzovaném případě soud prvního stupně rozsudkem určil, že „okamžité zrušení
pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 18.2.2003 je
neplatné“, a vyslovil, že „o nároku žalobkyně na zaplacení náhrady mzdy ve výši
130.252,- Kč a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném“.
Ačkoli soud prvního stupně tímto rozsudkem rozhodl pouze o části předmětu
řízení (o nároku na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru),
odvolací soud k odvolání žalované rozhodl konečným rozsudkem o celém předmětu
řízení tak, že zamítl nejen žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru, ale i žalobu na zaplacení náhrady mzdy ve výši 130.252,- Kč.
Při úvaze o tom, zda uvedený postup odvolací soudu byl v souladu se zákonem, je
třeba mít na zřeteli, že, byť v projednávané věci žalobkyně učinila předmětem
řízení dva samostatné nároky, tj. nárok na určení neplatnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru a nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1
zák. práce, z ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce (ve znění účinném do
31.12.2006) vyplývá, že zaměstnanec má právo na náhradu mzdy pouze tehdy, „dal-
li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním pracovní
poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli,
že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával“; oba předpoklady (tj. neplatné
rozvázání pracovního poměru a oznámení zaměstnance, že trvá na dalším
zaměstnávání) musí být splněny současně, jinak nárok zaměstnance na náhradu
mzdy nevznikne. Vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury (srov. například
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2
Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997)
rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením či zrušením ve
zkušební době je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným
soudním rozhodnutím, je zřejmé, že, zamítne-li soud žalobu na neplatnost
rozvázání pracovního poměru, znamená to jednoznačný neúspěch zaměstnance i
ohledně požadavku na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce.
Dospěl-li proto v projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního
stupně k závěru, že nárok žalobkyně na určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru okamžitým zrušením není opodstatněný, a z tohoto důvodu změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti tohoto rozvázání
zamítl, bylo tímto výrokem – jak vyplývá z výše uvedeného – současně rozhodnuto
o zásadní otázce, která se týká základu nároku žalobkyně na náhradu mzdy. Za
této situace by proto vydání částečného rozsudku, jímž by bylo (zamítavě)
rozhodnuto pouze o nároku na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením, nesplňovalo podmínku „účelnosti“ vyžadovanou ustanovením §
152 odst. 2 o.s.ř., a odvolacímu soudu tudíž nelze důvodně vytýkat, že rozhodl
o celém předmětu řízení, jestliže v případě zamítnutí žaloby o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru bylo vyloučeno, aby žalobkyni vznikl nárok
na požadovanou náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce.
Otázku platnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného
dopisem žalované ze dne 18.2.2003. který žalobkyně převzala dne 19.2.2003, je
třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2003, tj. přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany
veřejného zdraví (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) –
dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit
pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení, lze tam uvedený důvod pro okamžité zrušení
pracovního poměru použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení
pracovní kázně. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním
povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1
písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny
právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74, § 75 zák. práce), pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li
být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních
povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí
dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně
závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a
porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně
nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je – jak vyplývá z ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce –
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li
tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě
požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení
pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy,
pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího
zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž
porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z
pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné
chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu,
nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně (srov. například rozsudek
býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.3.1976, sp. zn. 5 Cz 19/76, uveřejněný pod
poř. č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, a rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1755/2002, uveřejněný pod
poř. č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Protože
důvod použitý zaměstnavatelem v okamžitém zrušení pracovního poměru je
charakterizován jeho skutkovým vymezením, vychází soud při posouzení, zda
zaměstnanec porušil pracovní kázeň, z těch skutků, které zaměstnavatel ve
zrušovacím projevu vůle označil (vylíčil).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že pro závěr, zda se žalobkyně
dopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, je kromě jiného
významné zjištění, zda „finanční transakce“, znamenající jinak z hlediska
žalované ve svých důsledcích pouze vznik majetkové újmy - schodku (§ 176 zák.
práce), způsobila žalobkyně porušením svých povinností, a v kladném případě,
zda se jednalo o porušení povinností zaviněné (jak to kupříkladu vyjadřuje v
rámci svých úvah soud prvního stupně – zda „došlo ke zpronevěře“) dosahující
intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
V projednávané věci žalovaná spatřovala důvod k okamžitému zrušení pracovního
poměru se žalobkyní podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, které
provedla dopisem ze dne 18.2.2003, v tom, že se žalobkyně (pracující u žalované
jako zástupkyně hlavní pokladní) ve dnech 29.1., 30.1. a 1.2.2003, kdy byla
vedoucí směny, „dopustila neoprávněných finančních transakcí, které způsobily
žalované celkovou škodu 23.021,- Kč“, přičemž „u žádné z těchto transakcí
žalobkyně nebyla schopna doložit doklad opravňující tyto transakce provést“.
Tyto neoprávněné finanční transakce měly spočívat v tom, že dne 29.1.2003 v
době, kdy „se na pracovišti nacházela sama, její kolegyně sl. B. byla na
přestávce (18:02 – 18:09, doloženo docházkovým listem)“, žalobkyně „provedla v
18.01 hod. účetní převod peněz z trezoru 8.000,- Kč na doplnění limitu na
hlavní pokladně a v 18.02 hod tuto částku vyplatila pod kódem 995A“, přičemž
„při kontrole večerní uzávěrky byl zjištěn rozdíl v pokladních bonech v celkové
výši 8.021,- Kč“ (namísto 22 pokladních bonů v hodnotě 9.285,- Kč bylo doloženo
pouze 21 pokladních bonů v hodnotě 1.264,- Kč). Dne 30.1.2003 v době, kdy „byla
v trezoru sama, její kolegyně s. B. vykonávala svou práci v prostoru pokladen
na marketu“, žalobkyně „v 20.57 hod. převedla částku 10.000,- Kč z trezoru na
doplnění limitu na hlavní pokladně“, přičemž „dle uzávěrky se v hlavní pokladně
mělo nacházet 18 pokladních bonů v hodně 11.707,- Kč, doloženo bylo 17
pokladních bonů v hodnotě 1.707,- Kč, rozdíl tedy činí 10.000,- Kč“. Dne
1.2.2003 v době, kdy „její kolegyně sl. S. byla na přestávce (9:47 – 10:00,
doloženo docházkovým listem)“, žalobkyně „provedla doplnění limitu na hlavní
pokladně v 9.53 hod. v hodnotě 5.000,- Kč“ a „v 9.54 hod byla vyplacena částka
5.000,- Kč pod kódem 995a“, přičemž „pokladní bon byl znehodnocen (následně
nalezen v odpadkovém koši v místnosti pokladního dozoru)“.
Závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobkyně skutečně dopustila jednání (všech
tří vytčených skutků), popsaného ve zrušovacím projevu vůle žalované ze dne
18.2.2003, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování
(hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží
přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci (srov. § 132 o.s.ř.). Zpochybňuje-li dovolatelka správnost tohoto
závěru odvolacího soudu, uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které
skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají
zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů
z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem
poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle
zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost
výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k
projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež
doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu
reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota,
plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na
základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný
s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V projednávané věci však odvolací soud výše popsaným způsobem nepostupoval. Z
odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že
při zjišťování, zda se žalobkyně ve dnech 29.1., 30.1. a 1.2.2003 skutečně
dopustila vytčených neoprávněných finančních transakcí na úkor žalované, tak
jak jsou popsány v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 18.2.2003,
považoval odvolací soud za „podstatné“, že v době všech tří vytčených skutků,
„které mají shodné nebo podobné rysy“, když je u nich dána „především
souvislost časová“ a „souvislost místní“, „měla směnu žalobkyně, byla na svém
pracovišti, a to ve funkci zástupkyně hlavní pokladní, která ji opravňovala k
tomu, že byla vedoucí směny na hlavní pokladně“, a proto „měla přístup do
zabezpečeného trezoru i do hlavní pokladny a měla tedy možnost i schopnost
vytčené účetní operace na hlavní pokladně provést“. Za „významné v této
souvislosti“ odvolací soud považoval tvrzení žalobkyně, že ona sama skutečně
dne 1.2.2003 pochybila, když doplnila limit na hlavní pokladně z trezoru
částkou 5.000,- Kč a tuto částku vyplatila, aniž by byla schopna doložit
lahvový bon, přičemž podle jeho názoru „není podstatné, a to i v kontextu
událostí ve dvou předcházejících dní“ (kdy „ke konci své směny neodhalila a
svému zaměstnavateli neoznámila, že na její pokladně byla zaznamenána výplata
neobvykle vysoké částky, která nebyla kryta ceninou – lahvovým bonem“), zda se
žalobkyně přiznané chyby dne 1.2.2003 dopustila úmyslně či z nedbalosti, „a
není ani podstatné, zda a kdy tuto událost sama nahlásila svému zaměstnavateli
nebo zda byl tento nedostatek zjištěn jejími nadřízenými“. Protože podle názoru
odvolacího soudu „nebyly prokázány žádné skutečnosti svědčící o tom, že
neoprávněné účetní operace na hlavní pokladně provedl někdo jiný“ (odvolací
soud vzhledem k údajům z docházkového systému žalované „neměl důvod pochybovat“
o věrohodnosti výpovědí svědkyň M. J. a P. B.), a protože žalobkyně „nenabídla
zároveň žádné vysvětlení ke vzniklému schodku, neoznačila žádnou konkrétní
osobu, která jej měla způsobit“, odvolací soud uzavřel, že „všechny v řízení
provedené důkazy (listinné i výslechy svědků) tvoří dostatečný podklad pro
rozhodnutí věci a při jejich posouzení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech
lze učinit spolehlivý závěr o tom, že jednání, které je popsáno v okamžitém
zrušení pracovního poměru ze dne 18.2.2003, se dopustila právě žalobkyně“.
Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací
soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené u soudu prvního stupně a v
řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti
svědčící ve prospěch zaujatého názoru. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul
skutečnosti a důkazy, které uvedenému skutkovému závěru nenasvědčují, a s
těmito důkazy se nevypořádal. Jedná se zejména o korektní zhodnocení vypovědí
svědkyň V. Z. (zástupkyně ředitele na dotčené provozovně žalované), Ing. E. Z.
(vedoucí oddělení revize u žalované) a M. J. (vedoucí hlavní pokladny a přímé
nadřízené žalobkyně), z nichž lze učinit jednoznačný závěr pouze o tom, jak a
kdy byly vytčené finanční transakce provedeny a v čem spočívají nesrovnalosti;
„přesvědčení“ svědkyň o tom, že tyto finanční transakce provedla právě
žalobkyně, však zůstává pouze v rovině jejich představ a domněnek, zvláště za
situace, kdy podle výpovědi M. J. „na pracoviště hlavní pokladny a trezoru měly
přístup osoby, které měly klíče a znaly kódy, tyto přístupy měli i jejich
nadřízení“ a že „záleželo na osobách na hlavní pokladně“, jak si mezi sebou
rozdělily přístup na hlavní pokladnu a od trezoru, přičemž P. B. (referentka
informačního centra a spoluzaměstnankyně žalobkyně na hlavní pokladně) ve své
výpovědi uvedla, že „dnes už není schopna říci, které směny měla klíč od
trezorové místnosti u sebe ona“. Z hlediska průkaznosti údajů z docházkového
systému žalované umístěného v prostoru hlavní pokladny, které podle názoru výše
jmenovaných svědkyň i podle názoru odvolacího soudu nenasvědčují tomu, že by
vytčené finanční transakce na hlavní pokladně „provedl někdo jiný“ než
žalobkyně, odvolací soud opominul, že podle shodného vyjádření účastníků u
jednání před soudem prvního stupně dne 3.10.2006 „…bylo možné, aby do prostoru
hlavní pokladny někdo vstoupil, aniž by se přihlásil, že vstupuje do prostoru
hlavní pokladny, zároveň tak bylo možné z prostoru hlavní pokladny odejít bez
odhlášení, zároveň bylo možné na čipovacím zařízení označit odchod z prostoru
hlavní pokladny a z prostoru hlavní pokladny fyzicky neodejít“. Rovněž odvolací
soud ponechal bez povšimnutí, že na docházkovém listě M. J. dne 30.1.2003 je
před údajem „18:14 O NV“ uveden „!“, který podle výpovědi Ing. Evy Zimové se na
docházkovém listě „objeví u časového údaje v případě, že byl opravován“.
Konečně odvolací soud v této souvislosti patřičně neuvážil, že z výpovědí
svědkyň M. J. a P. B. vyplynulo, že zaměstnankyně hlavní pokladny prováděly i
jiné pracovní činnosti (např. storna a doplňování hotovosti na běžných
pokladnách), při nichž opouštěly prostory hlavní pokladny, aniž by se tyto
odchody (a následné příchody) do (z) prostor hlavní pokladny zaznamenávaly v
docházkovém systému.
Odvolací soud v rámci svých úvah o tom, že „nesprávné operace na úkor žalované
ve všech třech dnech provedla právě žalobkyně“, rovněž náležitě nezohlednil
skutečnost, že žalobkyně dne 1.2.2003 ještě v průběhu pracovní doby sama z
vlastní iniciativy telefonicky oznámila své nadřízené M. J., že nemá k
dispozici pokladní bon na částku 5.000,- Kč, kterou předtím vyplatila
zákazníkovi, přičemž právě toto oznámení vedlo k dodatečné kontrole všech
účetních dokladů (včetně bonů) na hlavní pokladně, při níž byly zjištěny
nedostatky v předešlých dnech 29. a 30.1.2003. Akcentuje-li dále odvolací soud
ve prospěch svého „přesvědčení“, že „žalobkyni lze klást za vinu i události ze
dne 29.1.2003 a 30.1.2003“, mimo jiné okolnost, že v uvedených dnech žalobkyně
„ke konci své směny neodhalila a svému zaměstnavateli neoznámila, že na její
pokladně byla zaznamenána výplata neobvykle vysoké částky, která nebyla kryta
ceninou – lahvovým bonem“, pak z hlediska eventuelního záměrného jednání
žalobkyně v tomto směru neměl ponechat stranou svých úvah skutečnost, že do
doby, než žalobkyně dne 1.2.2003 oznámila zaměstnavateli své pochybení, se
lahvové bony při večerních závěrkách s vědomím nadřízené M. J. nepřepočítávaly.
Konečně odvolací soud neměl opomenout uvážit, jaký význam z hlediska
věrohodnosti žalobkyní podaného vysvětlení k události ze dne 1.2.2003 i z
hlediska závěru o (ne)oprávněnosti této finanční transakce má zmačkaný pokladní
bon na částku 5.000,- Kč následně nalezený – jak se uvádí v listině o okamžitém
zrušení pracovního poměru - „v odpadkovém koši v místnosti pokladního dozoru“.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem,
které vyplývají z uvedených důkazů provedených před soudem prvního stupně i
soudem odvolacím, neodpovídá výsledek jeho hodnocení důkazů postupu stanovenému
v ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že
neoprávněné finanční transakce na úkor žalované ve dnech 29.1., 30.1. a
1.2.2003, tak jak jsou popsány v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne
18.2.2003, provedla právě žalobkyně, proto dosud nemá oporu v provedeném
dokazování. Za této situace tedy nemohou zatím obstát ani právní závěry
odvolacího soudu o tom, jakou intenzitou žalobkyně vytčeným jednáním porušila
pracovní kázeň, které byly na tomto skutkovém zjištění založeny.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České
republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.
zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. května 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu