21 Cdo 151/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.
v právní věci žalobkyně NICOTRANS a.s., se sídlem v Českých Budějovicích,
Hlinská č. 457/2A, IČO 260 33 321, zastoupené Mgr. Eduardem Křiklavou,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova č. 174/2, proti žalované
J. R., o zaplacení 58.537,26 Kč s příslušenstvím, za účasti České pojišťovny,
a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 452 72 956, jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 30 C 370/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 1. října 2015 č. j. 19 Co 1566/2015-112, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne
15.10.2014 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě škody celkem
58.537,26 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 1.10.2014 do zaplacení. Žalobu
zdůvodnila tím, že žalovaná, která pracovala jako řidička, poškodila dne
9.8.2012 při odjíždění z rampy areálu Kaufland v Táboře pravé křídlo zadních
vrat chladírenského návěsu RZ 1C4 4900. Protože dodavatel nebyl schopen dodat
náhradní díly, byla oprava návěsu provedena až v létě 2014, a na opravu byla
vynaložena částka 58.537,26 Kč. Vzniklou škodu žalobkyně projednala se
žalovanou, sepsala s ní předpis náhrady škody, ve kterém předepsala žalobkyni k
náhradě částku 58.537,26 Kč; žalovaná v tomto předpisu uznala svou odpovědnost
za vzniklou škodu. Žalovaná však nic nezaplatila, neboť zjevně spoléhala na to,
že za ni bude plnit pojišťovna.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 4. 2015 č. j. 30 C
370/2014-83 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 58.537,26 Kč s úroky z
prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 58.537,26 Kč od 1.10.2014 do zaplacení a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem řízení 52.972,60 Kč k rukám
advokáta Mgr. Eduarda Křiklavy. Soud prvního stupně vycházel z toho, že
promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tedy
od splatnosti dluhu. V daném případě bylo jasné, kdo je škůdcem, výše škody
byla zřejmá po provedení opravy. Závěr vedlejšího účastníka, že promlčecí doba
běží od vyhotovení předpisu náhrady škody dne 14.8.2012, je spekulativní, neboť
v té době žalobkyně přesnou výši škody nevěděla, a v průběhu doby do provedení
opravy se mohly náklady potřebné na opravu měnit. Navíc, pokud žalovaná
souhlasila s tím, že žalobkyni zaplatí náhradu škody až poté, co bude provedena
oprava, došlo k posunu splatnosti tohoto dluhu, a tedy i k posunu počátku běhu
promlčecí doby. K promlčení nároku na náhradu škody tak nedošlo.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem
ze dne 1.10.2015 č.j. 19 Co 1566/2015-112, ve znění opravného usnesení ze dne
18.11.2015 č.j. 19 Co 1566/2015-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 58.537,26 Kč s
příslušenstvím, zamítl, a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů a že žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu
účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
14.804 Kč. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná svůj
závazek z titulu náhrady škody co do důvodu a výše neuznala a že se žalobcem
neuzavřela ani písemnou dohodu o způsobu náhrady škody ve smyslu ustanovení §
263 odst. 2 zák. práce. Dovodil, že v daném případě byly splněny předpoklady
odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, avšak
oproti názoru soudu prvního stupně dospěl k závěru, že požadovaný nárok je
promlčen. Zdůraznil, že v případě nároku na náhradu škody se nevychází podle
ustanovení § 101 obč. zák. z toho, že možnost uplatnit nárok u soudu nastává
splatností dluhu, nýbrž z ustanovení § 106 obč. zák., kde je upravena
subjektivní dvouletá promlčecí doba, která běží ode dne, kdy se poškozený dozví
o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a dále objektivní tříletá promlčecí doba,
která běží ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Otázka
splatnosti nemá na běh promlčecí doby vliv, a proto je bez významu souhlas
žalované, že škodu svému zaměstnavateli zaplatí až po opravě, „a to za situace,
kdy žalovaná písemně neuznala peněžitý nárok žalobce co do důvodu a výše a
neuzavřela ani písemnou dohodu o způsobu náhrady škody“. Protože poškozený se
dozví o škodě tehdy, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit
vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah, je zřejmé, že žalobkyně již
dne 10.8.2012, kdy vedoucí technického oddělení B. po obhlídce poškozeného
návěsu odhadl rozsah poškození a náklady na výměnu dveří, věděla o škodě a o
tom, kdo za ni odpovídá. Uplatnění námitky promlčení dobrým mravům zásadně
neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, a v daném případě
uplatnění námitky promlčení není výrazem zneužití práva na úkor účastníka,
který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na
plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
uzavřením dohody mezi žalobkyní a žalovanou došlo k určení časového okamžiku,
kdy nastane splatnost náhrady škody. Tato dohoda o okamžiku splatnosti, že
žalovaná zaplatí náhradu škody až po opravě návěsu, je dohodou podle ustanovení
§ 516 obč. zák., jejíž uzavření není zákoníkem práce, ani občanským zákoníkem
zakázáno, a účastníci jsou takovou dohodou vázáni. Uzavřená dohoda měla pro
žalobkyni ten důsledek, že nebyla oprávněna po žalované požadovat zaplacení
náhrady škody dříve, nežli opravila nebo nechala opravit poškozený návěs. To
také znamená, že do té doby nemohla a nebyla náhrada škody splatná a žalovaná
neměla na zaplacení náhrady škody do té doby nárok, protože právo na náhradu
škody sice existovalo, ale nebylo splatné. Teprve okamžikem opravy návěsu
vznikl žalobkyni vůči žalované nárok na zaplacení náhrady škody a teprve tehdy
mohla uplatnit svůj nárok u soudu. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že otázka
splatnosti náhrady škody nemá na běh promlčecí doby vliv, vyslovil tím vlastně
názor, že k promlčení práva na náhradu škody může dojít dříve, než se toto
právo stane splatným. Dovolatelka dále namítala, že v případě, jestliže by
právní posouzení věci odvolacím soudem bylo správné, bylo by nemravné vznést
námitku promlčení a trvat na ní poté, co byla žalovanou ujištěna, že splatnost
náhrady škody byla dohodnuta až na okamžik po opravě poškozeného návěsu.
Jestliže žalobkyně vyčkávala s uplatněním svého nároku v souladu s uzavřenou
dohodou až do doby opravy poškozeného návěsu, pak uplatnění námitky promlčení
se za tohoto stavu příčí dobrým mravům a je výrazem zneužití výkonu práva na
úkor žalobkyně.
Vedlejší účastník uvedl, že otázka splatnosti nemá na běh promlčecí doby vliv.
Jestliže by byl akceptován názor žalobkyně o vázanosti počátku běhu promlčecí
doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, znamenalo
by to nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s
účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu. Žalobkyně již vznikem
škodné události věděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nebyla tedy v
situaci, která by jí znemožňovala uplatnění práva na náhradu škody. Je věcí
každého nositele práv, aby tato svá práva střežil a bránil, a nečiní-li tak,
zcela oprávněně musí nastat účinky, které zákon s promlčením spojuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu,
že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době po 1.1.2014 - posoudit
(srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, účinném od 1.1.2014 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího
soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalovaná
byla u žalobkyně zaměstnána v pracovním poměru jako řidička. Dne 9.8.2012 při
odjíždění od rampy v areálu supermarketu Kaufland v Táboře neodhadla vzdálenost
od rohu přilehlé budovy a zavadila o něj pravým křídlem zadních vrat
chladírenského návěsu. Dne 10.8.2012 vedoucí technického oddělení žalobkyně J.
B. provedl obhlídku návěsu, pořídil fotodokumentaci a odhadl náklady na výměnu
vrat na částku 50 až 70 000,- Kč. Dne 14.8.2012 žalobkyně (zaměstnankyně K.)
vystavila „Předpis náhrady škody č. PU 429 35 35“, aniž v něm uvedla výši
škody. Nad podpisem žalované je uvedeno „R. J. souhlasí s předpisem náhrady
škody“ a „jsem si plně vědom svého zavinění a souhlasím s výše uvedeným
popisem“. Zaměstnankyně K. žalované řekla, že škodu začne splácet až po opravě,
žalovaná s tím souhlasila. Fakturou ze dne 6.8.2014 společnost Domitruck s r.o.
vyfakturovala žalobkyni „za opravu RZ 1C4 4900“ částku 58.537,26 Kč. Tato
částka byla potom doplněna do Předpisu k náhradě škody ze dne 14.8.2012, a
dopisem ze dne 28.8.2014 byla žalovaná vyzvána, aby uvedenou škodu žalobkyni
uhradila. Vzhledem k tomu, že žalovaná (vedlejší účastník) ničeho nezaplatila,
domáhala se žalobkyně zaplacení škody žalobou podanou u Okresního soudu v
Českých Budějovicích dne 15.10.2014.
V projednávané věci soudy při rozhodování posuzovaly otázku, jaký vliv na
počátek běhu promlčecí doby může mít dohoda účastníků pracovního poměru, že
náhrada škody způsobené zaměstnancem na svěřeném dopravním prostředku bude
zaplacena až po provedení a vyfakturování opravy. Vzhledem k tomu, že tato
otázka hmotného práva nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu ve všech
souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je
podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že ke
vzniku škody došlo dne 9.8.2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007
Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č.
121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008
Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č.
347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011
Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č.
466/2011 Sb., č. 429/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „zák. práce“).
Podle tohoto zákona ve znění účinném do 31.12.2012 je proto zapotřebí posuzovat
jak splnění předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem
zaměstnavateli (§ 250 zák. práce), tak také podmínky možného subsidiárního
použití občanského zákoníku. Jak vyplývá z ustanovení § 4 zák. práce,
pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí
se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami
pracovněprávních vztahů. Vzhledem k tomu (i když nelze sdílet názor nacházející
východisko v tomto směru v ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník) je správný závěr odvolacího soudu, že otázky promlčení, které zákoník
práce neupravuje, je třeba posuzovat i v současné době podle zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.8.2012, tj. předtím, než nabyl
účinnosti zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o
mediaci).
Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo
vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud
přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo věřiteli přiznat.
Počátek promlčecí doby je obecně (objektivně) určen ustanovením § 101 odst. 1
obč. zák., podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být
uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na
poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by
obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio
nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu
uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala
nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který
se odvíjí od právních skutečností popř. událostí, jejichž vznik či existence
jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka
odpovědnostního vztahu.
Pro uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s výjimkou práva na náhradu
škody na zdraví) pak platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za
tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo
k události, z níž škoda vznikla (§ 106 odst. 2 obč. zák.).
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z
odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí
za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty
podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody,
tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.
Obecně pak platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě
běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní.
V posuzované věci došlo k poškození návěsu (k události, z níž škoda vznikla)
dne 9.8.2012, a od této doby začala běžet objektivní promlčecí doba. V rámci
této objektivní promlčecí doby se žalobkyně dověděla o škodě a o tom, kdo za
škodu odpovídá, následujícího dne 10.8.2012, kdy vedoucí technického oddělení
žalované J.B. provedl obhlídku návěsu a odhadl náklady na výměnu vrat na částku
50 až 70 000,- Kč, a odtud započal běh subjektivní promlčecí doby. Odvolacímu
soudu je třeba v tomto ohledu přisvědčit, že poškozený se o škodě dozví tehdy,
jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně
(přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v
penězích). Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační
(přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že výše škody
nemusí být zřejmá ani po provedení opravy, jak uvažuje soud prvního stupně,
nýbrž že se zjišťuje (je-li sporná) v soudním řízení a definitivní závazný
závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku. Proto je správný závěr, že
„otázka splatnosti“ nemá pro počátek běhu promlčecí doby podle ustanovení § 106
odst. 1, 2 obč. zák. právní význam.
Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že v případě, dohodnou-li se
zaměstnavatel se zaměstnancem, že „zaměstnanec zaplatí náhradu škody
zaměstnavateli v budoucnosti, v okamžiku stanoveném určitým způsobem“, pak
„taková dohoda má za následek, že počátek běhu promlčecí doby pro právo
zaměstnavatele na zaplacení náhrady škody zaměstnancem a pro její konec se
neřídí § 106 občanského zákoníku“. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.
Je jistě správné, že si účastníci mohou upravit svá práva a povinnosti odchylně
od zákonné úpravy, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy
ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit (§ 4b zák. práce, § 2
odst. 3 obč. zák.). Zde přísluší v první řadě připomenout, že soudní praxe i
právní teorie obecně rozumí promlčením marné uplynutí doby stanovené v zákoně
pro vykonání práva; znamená to výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného
účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem
přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou
promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však
prostřednictvím soudu nevymahatelným. Stanovením doby k uplatnění práva zákon
sleduje nastolení právní jistoty ve vztazích mezi účastníky. Smyslem promlčení
je čelit komplikacím, které by mohly vznikat při časově neomezené možnosti
uplatnit sporné právo u soudu a v důsledku toho zákon podle zásady, že každý má
náležitě pečovat o svá práva (vigilantibus iura), stanoví časové omezení
uplatnitelnosti práv, aniž by poškozeného těchto práv zbavoval.
Dovolatelka svůj názor, že si poškozený a škůdce mohou dohodnout počátek běhu
promlčecí doby v závislosti na tom, jak si dohodnou splatnost náhrady škody,
odvíjí z úvahy, že dojde-li ke změně obsahu závazku dohodou a dosavadní závazek
je změněn novým ujednáním smluvních stran o termínu splatnosti, je třeba od
tohoto nového termínu odvíjet rovněž počátek běhu promlčecí doby. Opomíjí však,
že zákon v ustanovení § 101 až § 110 obč. zák. stanoví počátek běhu promlčecí
doby pro různé nároky, a stanoví jej rozdílně. Dovolatelka k této rozdílnosti
náležitě nepřihlíží a tak směšuje závazky jako takové, resp. závazky z právních
úkonů (závazky z kupní smlouvy v žalobkyní zmiňované věci sp. zn. 33 Odo
399/2005) se závazky z protiprávního jednání (závazky z deliktů), pro které je
právní úprava promlčení stanovena rozdílně, kdy pro počátek běhu promlčecí doby
není významný termín splatnosti závazku, nýbrž den, kdy došlo k události, z níž
škoda vznikla, popřípadě den, kdy se poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá. Vzhledem k uvedenému a s přihlédnutím ke smyslu a účelu promlčení, o
němž byl podán výklad výše, je na místě závěr, že povaha ustanovení § 106 obč.
zák. o promlčení nároku na náhradu škody vylučuje, aby si účastníci
pracovněprávních vztahů upravili dohodou odchylně od zákona skutečnosti, od
nichž by měl být odvíjen počátek běhu promlčecí doby.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit i pokud jde o posouzení vznesené námitky
promlčení z hlediska dobrých mravů. Ustálená judikatura (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudek ze
dne 21.10.2015 sp. zn. 21 Cdo 529/2014 a další), včetně odvolacím soudem
zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2002 sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, vychází z toho, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo
promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající
k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve
vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Za situace, kdy
žalovaná sama neměla žádný vliv na to, kdy žalobkyně svůj nárok uplatní a kdy
byla v tomto směru spíše pasivní, nelze dovodit, že by nějak ovlivnila nebo
zavinila marné uplynutí promlčecí doby a že jde o vyjímečný případ, který by
odůvodňoval odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části
věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované i vedlejšímu účastníku
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
V Brně 23. února 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu