21 Cdo 1529/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. F., proti
žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí v Praze 1, Loretánské
nám. č. 5, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 196/99, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2001 č.j. 13 Co 131/2001-73,
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 4.10.1999 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §
53 odst.1 písm.b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto
opatření spatřovala v tom, že při výkonu práce hospodáře na Zastupitelském
úřadě ČR v Z. porušil vyhlášku č. 205/1991 Sb., Hospodářský řád FMZV č.j.
80.004/91 a Směrnici o hospodaření se závazky a pohledávkami MZV ČR č.j.
225.819/98/FO, neboť řádně nehospodařil s prostředky, které mu svěřil
zaměstnavatel, způsobil mu škodu a poškodil jméno České republiky v zahraničí
(neoprávněně vyúčtoval vyšší částku za pronájem svého služebního bytu,
neuhradil škody na zařízení bytu a nezaplatil za služby související s montáží
svého \"soukromého satelitu\"), a že po návratu \"ze ZÚ zpět na ústředí
nedodržoval a tedy ani plně nevyužíval pracovní dobu\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné a že pracovní poměr mezi účastníky trvá. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že při výkonu funkce hospodáře na zastupitelském úřadu ČR v Z.
dodržoval právní předpisy a řádně hospodařil se svěřenými prostředky a že od
počátku září 1999, \"tj. déle než jeden měsíc, což je délka lhůty, v níž může
dle § 53 odst.2 zák. práce zaměstnavatel zrušit pracovní poměr\", měl \"značný
počet přesčasových hodin\" a \"využívání pracovní doby jeho osobou nemůže být
důvodem zrušení pracovního poměru\".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7.11.2000 č.j. 27 C 196/99-50 určil,
že je neplatné okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala žalobci
dopisem ze dne 4.10.1999, zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr účastníků
trvá, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 8.525,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. Š. Dovodil, že z důvodu porušení
povinností při výkonu práce hospodáře na Zastupitelském úřadě ČR v Z. žalovaná
zrušila se žalobcem pracovní poměr po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 53
odst.2 zák. práce (tato lhůta uplynula dnem 30.7.1999), a že za dobu od 2.9. do
4.10.1999, v níž lze \"z hlediska běhu prekluzívní lhůty\" zkoumat docházku
žalobce do zaměstnání, vykázal žalobce \"krátkodobou absenci\" jen ve dnech
2.9. a 17.9.1999, kterou nelze považovat zejména s přihlédnutím k tomu, že v
ostatních dnech v září 1999 měl \"vyšší počet hodin nad rámec stanovené
pracovní doby\", za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Okamžité
zrušení pracovního poměru ze dne 4.10.1999 je proto neplatným právním úkonem.
K odvolání účastníků (odvolání žalobce směřovalo jen proti výroku rozsudku
soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení) Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 20.6.2001 č.j. 13 Co 131/2001-73 rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradě
nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů odvolacího řízení 6.200,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. Š. Při
rozhodování o věci samé se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že tvrzeným porušením povinností žalobce při výkonu práce na
Zastupitelském úřadě v Z. se nelze zabývat \"pro prekluzi tohoto důvodu\" ve
smyslu ustanovení § 53 odst.2 zák. práce. Další důvod pro okamžité zrušení
pracovního poměru spočívající v nedodržování pracovní doby pak \"pro svou
nekonkrétnost ani prakticky nedává možnost posouzení, zda vůbec šlo o porušení
pracovní kázně, tím spíše, zda šlo o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
jednoměční lhůta, do jejíhož uplynutí může zaměstnavatel okamžitě zrušit se
zaměstnancem pracovní poměr (§ 53 odst.2 zák. práce), počíná běžet dnem, kdy se
o důvodu k okamžitému zrušení dozvěděl. V posuzovaném případě se žalovaná
dozvěděla o porušení pracovní kázně žalobcem až dne 1.10.1999 a okamžité
zrušení pracovního poměru tedy nemohlo být dáno v rozporu s ustanovením § 53
odst.2 zák. práce. Důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru spočívající v
nevyužívání pracovní doby žalobcem byl v dopise ze dne 4.10.1999 řádně vymezen,
soud prvního stupně se jím zabýval a odvolací soud měl jeho závěry přezkoumat.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. Uvedl, že rozsudek
odvolacího soudu nemá v projednávané věci po právní stránce zásadní význam a že
proto proti němu není dovolání přípustné. Odvolací soud posoudil věc v souladu
s ustálenou judikaturou soudů, podle níž pro počátek běhu lhůty podle
ustanovení § 53 odst.2 zák. práce není rozhodující, kdy zaměstnavatel důvod k
okamžitému zrušení pracovního poměru zjistil, ale kdy se o něm dozvěděl.
Tvrzení, která se o počátku běhu této lhůty uvádí v dovolání, považuje žalobce
za účelová.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání
věci dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po
1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle
\"dosavadních právních předpisů\" (podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době
projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních
předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000
(dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve
smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozumí rovněž posouzení přípustnosti dovolání (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo
uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž
bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239
odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že soud prvního stupně
nevydal rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Protože odvolací soud
nevyslovil přípustnost dovolání proti svému, dovoláním napadenému, rozsudku,
není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu,
že žalovaná nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže
být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Za situace, kdy dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by
rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České
republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle
ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, je žalovaná povinna ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst.1 a § 146 odst.2 věty první
(per analogiam) o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení
vynaložil k účelnému bránění práva.
Žalobce byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že
dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001,
řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy
účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000
Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001
Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 7 písm.c), § 10 odst.3, § 14
odst.1, § 15 a § 18 odst.1) vyplývá, že žalobci přísluší odměna za zastupování
advokátem ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobci náleží
paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13
odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000
Sb.). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta,
který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2003
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu