U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci otce P. K., zastoupeného JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 7, Veletržní č. 924/14, proti nezletilé H. J., zastoupené
Statutárním městem Ostrava se sídlem magistrátu města Ostrava, Prokešovo
náměstí č. 1803/8, jako kolizním opatrovníkem, a matce V. J., o popření
otcovství vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 Nc 2305/2014, o
dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu
2014 č. j. 14 Co 393/2014-33 takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Otec se návrhem podaným dne 29. 1. 2014 domáhal popření otcovství k nezletilé
H. J.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 6. 2014 č. j. 0 Nc 2305/2014-18
ustanovil nezletilé H. J. opatrovníka město Ostrava (výrok I.) a řízení
zastavil (výrok II.). V odůvodnění usnesení uvedl, že v řízení nelze
pokračovat, neboť projednání věci brání neodstranitelná překážka věci
pravomocně rozsouzené, neboť o otcovství matrikového otce k nezletilé bylo již
v minulosti rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2011 č.
j. 24 C 162/2010-31, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze
dne 26. 5. 2011 č. j. 16 Co 152/2011-49.
Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne
21. 11. 2014 č. j. 14 Co 393/2014-33, neboť za správný považoval závěr soudu
prvního stupně, že věc nelze opětovně projednat, neboť je zde dána totožnost
účastníků i totožnost předmětu řízení. Odvolací soud dále též uvedl, že
ustanovení § 792 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)
nelze aplikovat v případech, které nebyly dosud rozsouzené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec (dále jen „dovolatel“) dovolání, v
němž namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu tím, že „absolutizoval účinky překážky věci pravomocně
rozsouzené, aniž by zkoumal, proč bylo zastaveno předchozí řízení.“ Domnívá se
totiž, že dřívější zamítnutí návrhu na popření otcovství z důvodu uplynutí
popěrné lhůty podle zákona o rodině nezakládá překážku věci pravomocně
rozhodnuté pro řízení o popření otcovství zahájené podle občanského zákoníku,
neboť při dřívějším projednání věci neexistovala možnost prominout zmeškání
lhůty, a tedy posoudit případ věcně. Dovolatel dále též uvádí, že se ve svém
nynějším návrhu opírá o skutečnosti, které jsou nové a které mu v průběhu
předchozího řízení o popření otcovství nebyly známy.
Jelikož rozhodnutí bylo vydáno v řízení zahájeném dne 29. 1. 2014, Nejvyšší
soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve
znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl.
II. bod. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky, zda dřívější zamítnutí návrhu
na popření otcovství z důvodu uplynutí popěrné lhůty podle ustanovení § 61
zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“) zakládá překážku
věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o popření otcovství zahájené podle
ustanovení § 790 o. z., a to včetně překážky pro řízení o popření otcovství bez
návrhu na prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení § 792 o. z., neboť tato
otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Podle ustanovení § 790 odst. 1 o. z., muž, jehož otcovství bylo určeno
souhlasným prohlášením rodičů, může otcovství k dítěti popřít, jen je-li
vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte. Může tak učinit do šesti měsíců ode
dne, kdy bylo takto otcovství určeno; dojde-li k určení otcovství před
narozením dítěte, neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození. Podle ustanovení § 790 odst. 2 o. z., ustanovení § 785 odst. 1 věta druhá a §
785 odst. 2 platí obdobně. Podle ustanovení § 792 o. z., je-li návrh na popření otcovství podán po
uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud
to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Z ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu k otázce překážky věci
pravomocně rozsouzené se podává, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává
v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou
věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již
bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné
procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v
novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok
nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení,
jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v
případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu
universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně
skončeného řízení.
I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně
rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav,
o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu řízení,
jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci
samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v
ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených
zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na
další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí
materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž
byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti
výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se
na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly
účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně
rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl
předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl
soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O
stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj)
v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl
uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.) znemožňuje, aby
byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně
rozhodnuto,
je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud
povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Ve
vztahu k problematice popírání otcovství se k otázce věci pravomocně rozhodnuté
Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2379/2013 a
v usnesení ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2553/2014 v nichž mimo jiné uvedl,
že požadavek na nezměnitelnost soudního rozhodnutí nemůže ustoupit požadavku na
účinnou právní obranu, resp. prosazení biologické reality na úkor právní fikce. Dovolací soud v posledně uvedeném rozhodnutí poukázal i na judikaturu Ústavního
soudu, který k možnosti neaplikovat překážku věci pravomocně rozsouzené (v
případech, kdy má žalobce dojem, že předchozím rozhodnutím bylo zasaženo do
jeho práv) uvedl, že nelze přisvědčit názoru, že překážka rei iudicatae je
pouhým formalismem, jenž musí ustoupit domnělým ústavně zaručeným právům
stěžovatele. V takovém případě by totiž věc pravomocně rozhodnutá mohla být
stále znovu a znovu otevírána pouze na základě tvrzení účastníka, že bylo
zasaženo do jeho ústavních práv (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 977/08, dostupné z: nalus.usoud.cz). V projednávané věci došlo k uznání otcovství dovolatele, matrikového otce, P. K.
k nezletilé H. J. souhlasným prohlášením učiněným rodiči dne 26. 9. 2001
před matričním úřadem Úřadu městského obvodu Ostrava-Vítkovice. Podnětem podaným nejvyššímu státnímu zástupci dne 20. 12. 2004 se dovolatel
domáhal podání žaloby na popření otcovství k nezletilé podle ustanovení § 62
zákona o rodině, které stanoví, že vyžaduje-li to zájem dítěte, podá nejvyšší
státní zástupce návrh na popření otcovství vůči otci, matce a dítěti, pokud
lhůta stanovená pro popření otcovství některému z rodičů uplynula. Dne 20. 12. 2004 nejvyšší státní zástupce dovolatele vyrozuměl, že nejsou splněny podmínky
pro podání popěrného návrhu podle ustanovení § 62 zákona o rodině. Dne 28. 9. 2005 podal dovolatel nový podnět k podání žaloby na popření otcovství podle
ustanovení § 62 zákona o rodině nejvyššímu státnímu zástupci. Dne 21. 12. 2005
jej nejvyšší státní zástupce vyrozuměl, že neshledává jeho podnět
opodstatněným. Dne 18. 1. 2006 podal dovolatel ústavní stížnost proti oběma
přípisům nejvyššího státního zástupce. Ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 158/06, neboť proti
vyrozumění nejvyššího státního zástupce o nevyhovění podnětu k podání žaloby na
popření otcovství není ústavní stížnost přípustná. Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2007, č. 39277/06, K. proti České republice, pak byla
odmítnuta též jeho stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Senát páté
sekce Soudu prohlásil většinou hlasů za nepřijatelnou stížnost, ve které na
poli článků 6, 8 a 13 Úmluvy stěžovatel kritizoval odmítavý postoj Nejvyššího
státního zastupitelství k podání návrhu na popření jeho otcovství k nezletilému
dítěti. Soud poznamenal, že článek 6 odst. 1 Úmluvy je ve své civilní větvi
aplikovatelný pouze na spory o občanských právech, jež jsou alespoň hajitelným
způsobem uznána ve vnitrostátním právním řádu. V dané věci však Ústavní soud
konstatoval, že takové právo přestalo pro stěžovatele existovat uplynutím lhůty
pro podání žaloby na popření otcovství, a proto je tato část stížnosti
neslučitelná s Úmluvou ratione materiae. Stěžovatel dále namítal, že o jeho
právech v rozporu se článkem 13 ve spojení se článkem 8 Úmluvy rozhodovalo
státní zastupitelství, nikoli soud. Soud k tomu sice uvedl, že tato část
stížnosti spočívá na skutkovém základě, který již byl zkoumán na poli článku 6,
nicméně dodal, že v případech, kdy dotyčný zná od narození dítěte, že není
biologickým otcem, je stanovení lhůt pro podání žaloby na popření otcovství
ospravedlněno potřebou zaručit stabilitu rodinných vztahů a chránit zájmy
dítěte, přičemž po uplynutí lhůt převažuje zájem dítěte nad zájmem muže, který
si přeje popřít otcovství. Důvody, které vedly Nejvyšší státní zastupitelství k
odmítnutí žádosti o podání žaloby na popření otcovství, byly tedy naprosto
legitimní. Návrhem podaným dne 21. 6. 2010 se následně dovolatel domáhal popření otcovství
k nezletilé. Rozsudkem ze dne 9. 2. 2011 č. j.
24 C 162/2010-31 Okresní soud v
Ostravě návrh matrikového otce na popření otcovství zamítl, neboť žaloba byla
podána po uplynutí šestiměsíční prekluzivní popěrné lhůty zakotvené v
ustanovení § 61 zákona o rodině, které stanovilo, že muž, jehož otcovství bylo
určeno souhlasným prohlášením rodičů, může je před soudem popřít, jen je-li
vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte a dokud neuplyne šest měsíců ode dne,
kdy bylo takto otcovství určeno; tato lhůta neskončí před uplynutím šesti
měsíců od narození dítěte. Lhůta k popření otcovství tak matrikovému otci
začala běžet dne 26. 9. 2001 a uplynula dne 26. 3. 2002, tedy více než osm let
před podáním návrhu na popření otcovství. Rozsudek soudu prvního stupně byl
následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 16 Co 152/2011-49, ve kterém se odvolací soud ztotožnil s právním
posouzením věci soudem prvního stupně a s jeho závěrem, že návrh byl podán po
uplynutí prekluzivní popěrné lhůty. Odvolací soud dále též uvedl, že samotná
okolnost, že dovolatel od počátku věděl, že nemůže být biologickým otcem
nezletilé, nemůže mít za následek neplatnost prohlášení o určení otcovství. Jde-li o vztah řízení vedeného pod sp. zn. 24 C 162/2010 a současného řízení
vedeného pod sp. zn. 0 Nc 2305/2014, nelze než konstatovat, že je zde dána jak
totožnost účastníků řízení, neboť v obou případech byli účastníky řízení
matrikový otec dítěte, matka dítěte a nezletilé dítě a také totožnost předmětu
řízení, neboť tentýž stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných
skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v předchozím řízení. Oprávnění soudu prominout zmeškání lhůty pro popření otcovství podle ustanovení
§ 792 o. z., nevede nutně k závěru, že se nemůže uplatnit překážka věci
pravomocně rozsouzené. Prominutí zmeškání lhůty představuje možnost (povinnost)
soudu zasáhnout tehdy, není-li ustanovení stanovující prekluzivní popěrnou
lhůtu, jehož účelem je ochrana zájmů dítěte, ve skutečnosti v souladu se zájmy
dítěte a příčí-li se jeho důsledky veřejnému pořádku. Byť se tedy podmínky pro
zamítnutí nebo naopak vyhovění návrhu na popření otcovství s přijetím nové
právní úpravy změnily, jde stále o totožné řízení o popření otcovství
matrikového otce založeného na základě totožné domněnky otcovství (souhlasné
prohlášení rodičů), v němž je rozhodováno o stále stejném předmětu řízení
(stejném stavu) a které je vedeno mezi týmiž účastníky. Jestliže dovolatel odkazuje na závěr Ústavního soudu, že překážka věci
pravomocně rozsouzené se neuplatní v případě postupu podle ustanovení § 792 o. z., byla-li již dříve žaloba na popření otcovství zamítnuta z důvodu uplynutí
lhůty podle ustanovení § 62 zákona o rodině, vyjádřený jako obiter dictum v
bodu 36. nálezu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2964/12, pak přehlíží, že
závěry Ústavního soudu se vztahují (musí vztahovat) k první domněnce otcovství
(otcovství manžela matky), neboť Ústavní soud zde uvedl, že „nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 otevřel prostor pro neaplikování lhůty podle § 57 odst. 1 zákona o
rodině, ve znění účinném do 31.
prosince 2011, pouze za předpokladu, že
pochybnost domnělého otce ohledně jeho biologického otcovství vyvstala po
uplynutí popěrné lhůty, resp. v jejím průběhu. V opačném případě by žaloba
vedlejšího účastníka mohla být úspěšná pouze tehdy, pokud by soud podle § 792
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozhodl o prominutí zmeškání lhůty z
důvodu, že to vyžaduje zájem dítěte nebo veřejný pořádek. Možnost postupovat
podle tohoto ustanovení lze v tomto řízení dovodit s ohledem na jeho účel. I
kdyby totiž soud jeho aplikaci v tomto řízení vyloučil a žalobu zamítl,
vedlejšímu účastníkovi by nic nebránilo, aby obdobnou žalobu podal znovu,
tentokrát již za účinnosti platného občanského zákoníku, v řízení o níž by soud
možnost prominutí zmeškání lhůty bez dalšího zvažovat musel.“
Postavení dovolatele jako muže, jehož otcovství bylo určeno podle druhé
domněnky otcovství (otcovství založené souhlasným prohlášením otcovství) se od
otcovství založeného první domněnkou otcovství (otcovství manžela matky)
podstatně liší, což zákonodárce vyjádřil i délkou lhůty pro popření otcovství. V případě souhlasného prohlášení otcovství vzniká otcovství z vůle právního
otce. Takový muž své otcovství uznává, tedy lze předpokládat, že je přesvědčen
o tom, že je otcem dítěte a má v úmyslu převzít rodičovskou zodpovědnost, o
dítě se starat a zastávat v jeho životě roli otce sociálního. Zároveň, neboť
otcovství vzniká na základě jeho prohlášení, má možnost předem uvážit
pochybnosti o svém otcovství a případně je i vyvrátit či potvrdit. Má
samozřejmě také možnost prohlášení o určení otcovství neučinit. Takové možnosti
manžel matky dítěte nemá, neboť jeho otcovství vzniká nezávisle na jeho
souhlasu či někdy dokonce bez jeho vědomí. Nelze tedy přisvědčit názoru, že
popěrné lhůty jsou vzájemně disproporční. Zákonodárce při jejich stanovení
vycházel z výrazně odlišného postavení muže, jehož otcovství vzniká na základě
první domněnky otcovství a muže, jehož otcovství vzniká na základě druhé
domněnky otcovství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 544/2014 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 51/15). Namítá-li dovolatel, že současný návrh na popření otcovství je odůvodněn novými
skutečnostmi, pak přehlíží, že k odstranění soudních rozhodnutí uplatněním
nových, přípustných skutečností, slouží obnova řízení. V režimu určení a
popření otcovství došlo k časově rozšířenému uplatnění obnovy řízení zákonem č. 296/2017 Sb., který s účinností od 30. 9. 2017 v ustanovení § 425a odst. 1 z. ř. s. stanoví, že žalobu na obnovu řízení o určení nebo popření otcovství lze
podat i po 3 letech od právní moci napadeného rozhodnutí, jestliže a) otcovství
bylo určeno soudem přede dnem 31. prosince 1995 a b) jsou tu nové důkazy, které
souvisí s novými vědeckými metodami, které v původním řízení nebylo možné
použít.
K tomu důvodová zpráva uvádí, že bezvýjimečná překážka věci rozsouzené
po uplynutí tříleté objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu, je
neudržitelná ve vztahu k případům, kdy k určení otcovství na základě třetí
domněnky došlo v době, kdy věda neznala testy DNA. Je tomu tak především ve
světle závazků České republiky na poli práva na respektování soukromého a
rodinného života dle článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech), jak je
vyložil Evropský soud pro lidská práva. Z uvedeného je zřejmé, že časové
rozšíření obnovy řízení se uplatní toliko u třetí domněnky otcovství (otcovství
určené soudem) a nikoliv druhé domněnky otcovství (otcovství založené
souhlasným prohlášením otcovství), jako je tomu v případě dovolatele. Nad rámec uvedených úvah Nejvyšší soud poznamenává, že Ústavní soud v usnesení
ze dne 29. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3338/15 připomněl, že Evropský soud pro lidská
práva již dříve přezkoumával z hlediska Úmluvy případy, kdy se manžel matky či
osoba stanovená na základě některé z právních domněnek otcovství, domáhala
popření otcovství z důvodu rozporu právního postavení se skutečným stavem
zjištěným na základě biologického důkazu (testu DNA), a kdy lhůty k popření
otcovství stanovené právní úpravou již marně uplynuly. Ve své judikatuře však
neformuloval právo na určení biologického otcovství absolutně, ale realizoval
test na poli článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného
života), jehož obsahem je srovnání zájmu stěžovatele s konkrétními okolnostmi
obecného zájmu či zájmu dítěte. V jeho judikatuře je s ohledem na zájem dítěte
rozlišována situace, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se
domnívat, že nebyl otcem dítěte od prvního dne jeho života, ale z důvodů
nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné
lhůtě (např. Y. proti Rakousku, stížnost č. 34308/96, rozhodnutí senátu o
nepřijatelnosti ze dne 19. 10. 1999, R. proti Dánsku, stížnost č. 8777/79,
rozsudek senátu ze dne 28. 11. 1984). V těchto případech Evropský soud pro
lidská práva přiznává větší váhu zájmu dítěte, ospravedlnitelnému snahou
zajistit právní jistotu, než zájmu stěžovatele na vyvrácení otcovství (bod 15. odůvodnění). Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel uznal
otcovství, ačkoliv s matkou neměl pohlavní styk, věděl, že není a nemůže být
biologickým otcem (viz jeho vlastní návrh
- č. listu 1 soudního spisu). Vědomí uznání otcovství k dítěti, o kterém muž
ví, že není jeho biologickým otcem, je významný závazek k dítěti, matce, i
společnosti. Muž tím na sebe přijímá povinnosti podle § 855, § 858 a dalších,
občanského zákoníku. Rodiče se těchto vzájemných práv a povinností nemohou
vzdát. Uznání otcovství je krokem stejně závažným, jako osvojení dítěte (bod
18. odůvodnění). Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen
vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř.
a nebyla zjištěna ani jiná vada, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení
právo, zatímco ostatním účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu