21 Cdo 1550/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně České republiky – Finančního ředitelství v Ú.n. L., proti žalované J.
K., zastoupené advokátem, o 22.714,- Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod
sp. zn. 18 C 1/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. prosince 2007 č.j. 35 Co 177/2007-55,
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. září
2006 č.j. 18 C 1/2006-37 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 22.714,- Kč. Žalobu odůvodnila
tím, že dne 16.9.2003 byla mezi účastníky na žádost žalované uzavřena podle
ustanovení § 143 zák. práce „dohoda o poskytování pracovních úlev a hmotného
zabezpečení po dobu studia při zaměstnání a o setrvání v pracovním poměru a
úhradě nákladů za zvýšení kvalifikace“, která navazovala na pracovní smlouvu ze
dne 31.3.2003 uzavřenou mezi účastníky na dobu určitou nejprve do 31.3.2004,
posléze do 31.12.2004. Protože pracovní poměr žalované u žalobkyně skončil
uplynutím sjednané doby dne 31.12.2004, vznikla žalované podle bodu 8) zmíněné
dohody povinnost uhradit žalobkyni vynaložené náklady na zvýšení její
kvalifikace studiem na F. s. e. v Ú. n. L., které započalo dne 2.10.2003.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 11.9.2006 č.j. 18 C 1/2006-37 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a
že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v
Děčíně na soudním poplatku 910,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění,
že na základě pracovní smlouvy ze dne 31.3.2003 byl mezi účastníky sjednán
pracovní poměr na dobu určitou do 31.3.2004 (následně prodloužený do
31.12.2004) a že dne 16.9.2003 uzavřeli účastníci dohodu o zvýšení kvalifikace,
která „má všechny zákonné náležitosti a soud tuto dohodu považuje za platnou“,
v níž se žalobkyně zavázala umožnit žalované studium na vysoké škole po dobu
tří let od 2.10.2003 a poskytovat žalované sjednané pracovní úlevy a žalovaná
se oproti tomu zavázala setrvat v pracovním poměru u žalobkyně po dobu tří roků
po složení závěrečné státní bakalářské zkoušky; pro případ, že rozváže pracovní
poměr před zvýšením kvalifikace, se žalovaná zavázala uhradit skutečné náklady,
které žalobkyně vynaložila v souvislosti s tímto studiem, což podle ujednání
účastníků (obsaženého v bodu 8 zmíněné dohody) „platí i v případě uplynutí doby
pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou“. Protože pracovní poměr účastníků
skončil uplynutím sjednané doby dne 31.12.2004 a žalovaná tak „nedostála svému
závazku setrvat v pracovním poměru u žalobkyně nejméně po dobu tří let od
úspěšného ukončení studia“, vznikla žalované podle názoru soudu prvního stupně
povinnost vrátit žalobkyni alikvotní část nákladů vynaložených v souvislosti se
studiem žalované. Námitku žalované, že to byla právě žalobkyně, která tím, že
neprodloužila se žalovanou pracovní poměr, znemožnila žalované splnění závazku,
odmítl s odůvodněním, že o umožnění studia při zaměstnání a o poskytnutí
pracovních úlev žádala sama žalovaná, která „si musela být vědoma toho“, že
pracovní poměr mezi účastníky je uzavřen na dobu určitou a nemusí dojít k jeho
prodloužení, a vzhledem k obsahu dohody ze dne 16.9.2003 „byla jednoznačně
srozuměna“ s tím, že pokud pracovní poměr skončí, bude povinna vynaložené
náklady žalobkyni vrátit.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 7.12.2007 č.j. 35 Co 177/2007-55 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle
ujednání účastníků obsaženého v dohodě o zvýšení kvalifikace ze dne 16.9.2003
pod bodem 8 vznikla žalované „v důsledku ukončení pracovního poměru uplynutím
doby ke dni 31.12.2004“ (a tím nesplnění povinnosti setrvat u žalobkyně v
pracovním poměru po dobu tří let po složení státní bakalářské zkoušky)
povinnost uhradit žalobkyni skutečné náklady, které žalobkyně vynaložila v
souvislosti s jejím studiem a které činily 22.714,- Kč, a že za situace, kdy
pracovní poměr žalované neskončil jednostranným právním úkonem žalobkyně ani
dohodou účastníků, „nelze na daný případ aplikovat ustanovení § 147 odst. 7
zák. práce“, které obsahuje taxativní výčet výjimek z povinnosti uhradit
zaměstnavateli vynaložené náklady na zvýšení kvalifikace, jejichž rozsah „nelze
extenzivním výkladem rozšiřovat“. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně akcentoval, že žalovaná v době uzavření dohody o zvýšení kvalifikace
věděla, že její pracovní poměr byl uzavřen pouze na dobu určitou do 31.3.2004
(až následně byl prodloužen do 31.12.2004), a proto „si musela být vědoma, že
může nastat situace, že její pracovní poměr skončí uplynutím doby podle § 56
odst. 1 zák. práce dříve, než bude schopna splnit závazek setrvat po určenou
dobu v pracovním poměru u žalobkyně“, a že v takovém případě bude muset náklady
vynaložené na její pracovní úlevy v souvislosti se studiem žalobkyni vrátit.
Dohoda o zvýšení kvalifikace tudíž byla „od počátku vázána na její pracovní
poměr a byla tedy uzavřena s tímto rizikem“, a podle názoru odvolacího soudu
„není vůči žalované diskriminační a svým obsahem ani účelem se nepříčí ust. §
143 zák. práce ani jinému zákonnému ustanovení, neobchází jej, ani se nepříčí
dobrým mravům“, neboť práva a povinnosti účastníků v dohodě „nebyly rozvrženy
nerovnoměrně“ (prospěch žalované spočívající v tom, že po dobu trvání
pracovního poměru a studia čerpala pracovní volno s náhradou mzdy a dosáhla
studiem zvýšení kvalifikace, je „na druhou stranu vyvážen“ jejím závazkem
setrvat v pracovním poměru u žalobkyně po dohodnutou dobu a při nesplnění této
podmínky uhradit žalobkyni skutečné náklady vynaložené žalobkyní v souvislosti
se studiem). Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že
dohodu o zvýšení kvalifikace se závazkem setrvání v pracovním poměru po
dohodnutou dobu po ukončení studia uzavřela s vědomím, že uzavírání pracovního
poměru na dobu určitou je u žalobkyně – jak byla z její strany ujištěna –
„běžnou praxí a formalitou s tím, že s ní bude uzavřen pracovní poměr na dobu
neurčitou“. Za této situace žalovaná „nemohla předpokládat“, že nastanou osobní
zájmy nadřízeného zaměstnance, které vedly k tomu, že pracovní poměr s ní nebyl
prodloužen, ačkoli měla v úmyslu v pracovním poměru setrvat a splnit tak
podmínky stanovené dohodou o zvýšení kvalifikace. To ovšem bez vlastního
zavinění „pro jednostranné jednání a postoj žalobkyně, jež sama nemohla nijak
ovlivnit“, učinit nemohla a „bezdůvodným jednáním zaměstnavatele jí bylo
znemožněno závazky naplnit“ a závazek se tak stal „závazkem nesplnitelným“.
Podle názoru žalované „tento právní stav nepochybně odporuje záměru
zákonodárce, jakož i smyslu a duchu příslušné právní úpravy, zejména ust. § 143
zák. práce“, neboť „jeho smyslem je zajistit vyšší vzdělanost a odbornost
perspektivního zaměstnance a zajistit pro zaměstnavatele kvalitnější pracovní
sílu“. Proto také předmětné ustanovení „nepředpokládá“, že by byla uzavřena
dohoda o zvýšení kvalifikace a současně uzavřen pracovní poměr na dobu kratší,
než je závazek plynoucí z dohody o zvýšení kvalifikace, „což de facto
znemožňuje splnění závazku sjednaného v dohodě“. Protože práva a povinnosti
účastníků dohody jsou navíc „nevyvážená, čímž byl záměrně vytvořen nerovný stav
v postavení smluvních stran, a to zjevně ve neprospěch žalované“, jsou podle
mínění dovolatelky příslušná ujednání obsažená v dohodě o zvýšení kvalifikace
(upravující „de facto nesplnitelný“ závazek o setrvání v pracovním poměru po
určitou dobu a povinnost vrátit poskytnutou náhradu) neplatná, neboť „se příčí
dobrým mravům a též svým obsahem nebo účelem se příčí zákonu nebo jej obchází“.
Žalovaná má rovněž za to, že „je třeba přistoupit k extenzívnímu výkladu
zákonného ust. § 143 odst. 7 písm. b) zák. práce“, které stanoví „liberační
důvody“, kdy nevzniká povinnost vrátit vynaložené náklady v případě výpovědi ze
strany zaměstnavatele a dohody, z něhož „lze analogicky dovodit“, že také v
daném případě, kdy pracovní poměr skončil „projevem jednostranné vůle, resp. ze
strany zaměstnavatele“, povinnost zaměstnance k vrácení nákladů na zvýšení
kvalifikace nevzniká. Kromě toho dovolatelka „zastává názor“, že, i kdyby jí
povinnost k úhradě vynaložených nákladů vznikla, „jedná se při zvážení všech
okolností předmětné věci o typický případ, na něhož lze aplikovat ustanovení §
7 odst. 2 zák. práce“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že dne 31.3.2003 byla mezi účastníky uzavřena
pracovní smlouva, podle které žalovaná začala pracovat u žalobkyně od 1.4.2003
jako „pracovník pro správu daní“ v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou
do 31.3.2004. Dne 16.9.2003 uzavřeli účastníci dohodu, podle níž se žalobkyně
zavázala umožnit žalované zvýšení kvalifikace formou tříletého kombinovaného
bakalářského studia na F. s. e. v Ú. n. L. (které mělo započít dne 2.10.2003) a
„v souvislosti s tímto studiem poskytnout žalované pracovní úlevy podle
vyhlášky ministerstva školství č. 140/68 Sb.“ v dále sjednaném rozsahu [srov.
bod 1), 2) a 3) dohody]. Žalovaná se v dohodě mimo jiné zavázala po úspěšném
složení závěrečné státní bakalářské zkoušky „setrvat v pracovním poměru k
žalobkyni po dobu tří roků“ [srov. bod 5) dohody] a pro případ, že tento
závazek nesplní, případně „rozváže pracovní poměr před zvýšením kvalifikace“,
se zavázala uhradit žalobkyni „skutečné náklady, které žalobkyně vynaložila v
souvislosti se studiem před skončením pracovního poměru, maximálně však do výše
nákladů odpovídajících náhradě mzdy poskytnuté za pracovní volno podle bodu
3)“; současně bylo mezi účastníky dohodnuto, že uvedený závazek žalobkyně
„platí i v případě uplynutí doby pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou,
rozvázání pracovního poměru ve zkušební době nebo okamžitým zrušením pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele“ [srov. bod 8) dohody]. Dne 5.2.2004 žalobkyně
uzavřela se žalovanou dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které se pracovní
poměr uzavřený na dobu určitou do 31.3.2004 změnil na pracovní poměr „uzavřený
na dobu určitou po dobu mateřské dovolené D. D.-M., nejpozději však do
31.12.2004“. Pracovní poměr mezi účastníky skončil před zvýšením kvalifikace
žalované uplynutím sjednané doby dne 31.12.2004. Žalobkyně se touto žalobou
domáhá po žalované, aby jí uhradila náklady, které vynaložila v souvislosti s
jejím studiem do doby skončení pracovního poměru.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud mimo jiné právní otázku, jaký
význam z hlediska platnosti dohody o zvýšení kvalifikace má skutečnost, že je
uzavřena na delší dobu (upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru
pro delší období), než na kterou je sjednán pracovní poměr. Tato právní otázka
dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Protože posouzení uvedené
otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje
napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po
právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku platnosti dohody o zvýšení kvalifikace je třeba i v současné době
posuzovat - vzhledem k tomu, že byla uzavřena dne 16.9.2003 – podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2003, tj. do dne, než
nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku
ochrany veřejného zdraví (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 143 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel může se zaměstnancem
uzavřít dohodu, kterou se zaměstnavatel zavazuje umožnit zaměstnanci zvýšení
kvalifikace poskytováním pracovních úlev a hmotného zabezpečení a zaměstnanec
se zavazuje zvýšit si kvalifikaci a setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu,
nejdéle po dobu pěti let, v pracovním poměru nebo uhradit mu náklady spojené se
zvyšováním kvalifikace, a to i tehdy, jestliže zaměstnanec rozváže pracovní
poměr před zvýšením kvalifikace. Dohodu nelze sjednat, jde-li o prohlubování
kvalifikace pro práci sjednanou v pracovní smlouvě, které je povinností
zaměstnance (§ 141a).
Dohoda o zvýšení kvalifikace je dvoustranným právním úkonem zaměstnavatele a
zaměstnance, který po sankcí neplatnosti musí být učiněn písemnou formou (srov.
§ 143 odst. 1, § 242 odst. 2 zák. práce) a musí povinně obsahovat podstatné
náležitosti uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) až d) zák. práce (tj.
druh kvalifikace a způsob jejího zvýšení, dobu, po kterou se zaměstnanec
zavazuje setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru, druhy nákladů, které bude
povinen zaměstnanec uhradit zaměstnavateli, jestliže nesplní svůj závazek
setrvat u něho v pracovním poměru, a nejvyšší celkovou částku, kterou bude
zaměstnanec povinen uhradit). Platně uzavřená dohoda ve smyslu ustanovení § 143
zák. práce je právním důvodem, na jehož základě může zaměstnavatel po
zaměstnanci požadovat vrácení nákladů spojených se zvýšením kvalifikace, jimiž
jsou kupř. školné a náhrada mzdy za pracovní volno poskytnuté zaměstnanci v
souvislosti se zvýšením jeho kvalifikace.
Délka doby, po kterou se zaměstnanec zavazuje setrvat u zaměstnavatele, může
být maximálně pět let. Délka této doby by měla odpovídat délce předpokládaného
studia, a to i v závislosti na výši vynaložených nákladů zaměstnavatelem.
Jestliže tedy v projednávané věci předpokládaná délka studia žalované činila
tři roky a na stejnou dobu se žalovaná zavázala po úspěšném ukončení studia
setrvat v pracovním poměru u žalobkyně, nelze důvodně dovozovat, že práva a
povinnosti účastníků dohody o zvýšení kvalifikace ze dne 16.9.2003 „jsou
nevyvážená, zjevně ve neprospěch žalované“.
Souhlasit nelze ani s názorem, že dohoda o zvýšení kvalifikace je neplatná,
byl-li „současně uzavřen pracovní poměr na vymezenou dobu a zejména na dobu
kratší, než je závazek plynoucí z dohody o zvýšení kvalifikace“.
Je jistě správné, že důvodem neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 242
odst. 1 písm. a) zák. práce není jen rozpor s obsahem a účelem zákoníku práce a
jeho obcházení, ale i rozpor s obsahem a účelem a obcházení jiných zákonů a
dalších obecně závazných právních předpisů, jestliže byly vydány v souladu se
zákonem nebo k jeho provedení, popř. na základě zmocnění obsaženého v zákoně.
Předpokladem je, že právní normy obsažené v těchto právních předpisech mají
kogentní povahu. Právní úkon je v rozporu s obsahem nebo účelem zákona nebo
jiného obecně závazného právního předpisu tehdy, jestliže neodpovídá příkazu
nebo zákazu právní normy nebo jestliže nesleduje účel v právní normě vyjádřený
a jedině dovolený.
Je také mimo pochybnost, že smyslem a účelem dohody podle ustanovení § 143 zák.
práce je stabilizace zaměstnance, jemuž zaměstnavatel umožnil zvýšení
kvalifikace a který se za to zavázal setrvat u zaměstnavatele po určitou dobu v
pracovním poměru. Stabilizace takového zaměstnance v pracovním poměru je v
zájmu zaměstnavatele na návratnosti prostředků, které vynaložil v souvislosti
se zvyšováním či prohloubením kvalifikace svých zaměstnanců, neboť zaměstnanec,
který porušil svůj závazek z dohody uzavřené se zaměstnavatelem podle
ustanovení § 143 zák. práce setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru po
sjednanou dobu, je povinen uhradit mu náklady spojené se zvýšením kvalifikace.
Samotná okolnost, že pracovní poměr účastníků dohody je sjednán na dobu
určitou, která je kratší než doba, po kterou se zaměstnanec zavázal po zvýšení
kvalifikace setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru, však neplatnost dohody
o zvýšení kvalifikace založit nemůže. Je jistě možné, že účastníci pracovního
poměru na dobu určitou (nejen zaměstnavatel) nemusí tento pracovní poměr
prodloužit. Tato možnost ale presumuje situaci, která v budoucnu může nastat,
ale nemusí, a nepřihlíží náležitě k tomu, že platnost právního úkonu je třeba
posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn
(srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28.12.1986 sp. zn. 1 Cz
34/86, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR roč. 1987, pod č. 28).
Jestliže účastníci uzavřeli dohodu o zvýšení kvalifikace v době existence
pracovního poměru na určitou dobu, která je kratší, než zamýšlená doba
stabilizace, lze spíše vycházet z úvahy, že ji v této době uzavírali s
předpokladem, že počítají s prodloužením pracovního poměru a se stabilizací
zaměstnance. Proto okolnost, že závazek zaměstnance o době setrvání v pracovním
poměru sjednaný dohodou podle ustanovení § 143 zák. práce přesahuje v době
jejího uzavření dobu určitou, na kterou dříve byl sjednán pracovní poměr
účastníků, sama o sobě nezakládá ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a)
zák. práce neplatnost dohody o zvýšení kvalifikace.
Dovolatelka dále dovozuje, že - kdyby byla dohoda o zvýšení kvalifikace platná
– „je třeba přistoupit k extenzivnímu výkladu zákonného ust. § 143 odst. 7
písm. b) zák. práce určujícímu liberační důvody pro vrácení nákladů, kdy
nevzniká povinnost vrátit vynaložené náklady v případě rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele“, kdy „analogicky lze dovodit“, že toto
ustanovení „lze aplikovat i na skončení pracovního poměru projevem jednostranné
vůle ze strany zaměstnavatele ukončit pracovní poměr“. Tomuto názoru rovněž
nelze přisvědčit.
Případy, kdy zaměstnanec povinnost k náhradě nákladů spojených se zvyšováním
kvalifikace ze zákona nemá (srov. § 143 odst. 7 zák. práce), nezakládají
neplatnost dohody o zvýšení kvalifikace, nýbrž ze zákona zaměstnance zprošťují
– ačkoli nedostál svému stabilizačního závazku - povinnosti k úhradě nákladů za
zvýšení kvalifikace, s tím důsledkem, že zaměstnavatel tyto náklady ponese ze
svého. Jde vesměs o situace, kdy zaměstnanec bez svého zavinění nemůže po dobu,
po kterou se zavázal setrvat v pracovním poměru, vykonávat práci, pro kterou si
zvýšil kvalifikaci, buď proto, že pozbyl dlouhodobě způsobilost konat tuto
práci nebo proto, že zaměstnavatel v dostatečném rozsahu jeho zvýšenou
kvalifikaci nevyužíval, anebo proto, že pracovní poměr skončil výpovědí danou
zaměstnavatelem, pokud nejde o výpověď z důvodů, pro které lze zrušit okamžitě
pracovní poměr nebo z důvodu závažného porušení pracovní kázně, popřípadě
dohodou z tzv. organizačních důvodů. Protože výčet případů, kdy podle
ustanovení § 143 odst. 7 písm. a) až d) zák. práce povinnost zaměstnance k
úhradě nákladů za zvýšení kvalifikace nevzniká, je taxativní, nelze
neopodstatněnost uplatněného nároku dovozovat – jak se dovolatelka mylně
domnívá - za pomoci „extenzívního výkladu zákonného ust. § 143 odst. 7 písm. b)
zák. práce“ nad rámec zde uvedené skutkové podstaty, a je třeba přisvědčit
odvolacímu soudu, že „citované ustanovení na daný případ nelze aplikovat“.
V projednávané věci žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 16.9.2003 dohodu o
zvýšení kvalifikace podle ustanovení § 143 zák. práce, v níž se žalovaná
zavázala po úspěšném dokončení tříletého studia setrvat v pracovním poměru u
žalobkyně po dobu dalších tří let, ačkoli pracovní poměr byl mezi účastníky
sjednán na dobu určitou do 31.3.2004, resp. 31.12.2004. Dovolatelka v
neposlední řadě rovněž namítá, že za tohoto stavu „po zvážení všech okolností“,
jde o případ - kdyby povinnost k náhradě vznikla - na který „lze aplikovat
ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce“.
Podle ustanovení § 7 odst. 2 věty první zák. práce nikdo nesmí výkonu práv
a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu
jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské
důstojnosti.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně
opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva
(vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na
straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně
přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva
jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav
nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze
zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem
předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho
(eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na
straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím
realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka
právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy
jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na
zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k
jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo
výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek
tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je
ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale
poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo
veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu
a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska
jednajícího bez významu. Za zneužití práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2
zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení
účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými
dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný
pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V projednávané věci žalovaná v dovolání a předtím v celém průběhu řízení
namítala, že „i pro případ, že by povinnost k náhradě nákladů vznikla, při
zvážení všech okolností předmětné věci, se v tomto případě jedná o typický
případ, na nějž lze aplikovat § 7 odst. 2 zák. práce“. Je skutečností, že
vzhledem ke smyslu a účelu dohody o zvýšení kvalifikace – jak uvedeno výše – je
tato dohoda uzavírána proto, že zájmu zaměstnance na zvýšení vlastní
kvalifikace odpovídá zájem zaměstnavatele na jeho stabilizaci a na využití jeho
nové (vyšší) kvalifikace. Zaměstnanec může při uzavření dohody důvodně vycházet
z toho, že zaměstnavatel má zájem na jeho další stabilizaci, i když (nebo právě
proto), že závazek k setrvání v pracovním poměru sjednaný dohodou je delší, než
doba, po kterou má podle dřívějšího ujednání trvat pracovní poměr na dobu
určitou. Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že se nezabýval tím, jaký
vliv z hlediska ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce může mít (případně spolu s
dalšími okolnostmi, které - ať již na straně zaměstnance nebo na straně
zaměstnavatele - budou v konkrétním případě pro posouzení věci významné)
skutečnost, že zaměstnavatel v dalším průběhu trvání pracovního poměru na
stabilizaci zaměstnance ztratil zájem, a zda tedy jsou zde skutečnosti, které -
jak se toho žalovaná dovolává - soudu umožňují pro rozpor s dobrými mravy výkon
práva požadovat vrácení nákladů odmítnout.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu