21 Cdo 1553/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátkou, proti žalované B. l. - o.
d., R., a. s., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 235/93, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 1999
č.j. 13 Co 371/98-117, t a k t o :
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 13.10.1993 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k
tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně dne 8.10.1993 v pozdních
odpoledních hodinách v oddělení dámské módy před zákazníky a pracovníky tohoto
oddělení verbálně a fyzicky napadla paní Ch. a že přikázala pokladní z
centrální pokladny a jedné obsluhující prodavačce tohoto oddělení, aby s ní šly
do skladu, aniž by zajistila zejména za pokladní náhradu. Zvlášť hrubé a
"zavrženíhodné" porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobkyně a)
fyzicky omezila svobodu osoby pověřené firmou k plnění úkolů v úseku dámské
módy, b) bez náhrady a samovolně odvolala pokladní z centrální poklady a
obsluhující prodavačku, c) hrubě urážlivými výroky znevažovala autoritu paní
Ch. a tím i vedení firmy a d) hluboce pobouřila morálně etické cítění
zaměstnanců a zákazníků přítomných incidentu.
Žalobkyně se domáhala určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné. Žalobu odůvodnila v podstatě tím, že se vytýkaného porušení pracovní
kázně nedopustila.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27.4.1995, č.j. 14 C 235/93-36,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně dne 8.10.1993 kolem 17.
hodiny vyvolala v obchodním domě B. l. incident s vedoucí oddělení E. Ch.
Žalobkyně E. Ch. před zákazníky obchodního domu, přítomnými prodavačkami a
učni, v době, kdy paní Ch. obsluhovala zákaznici, uchopila za rameno a snažila
se ji od zákaznice odtáhnout; počínala si přitom arogantně, celá věc vzbudila v
obchodním domě takovou pozornost, že se kolem začali shlukovat lidé, a až na
zásah prodavačky I. Ch. odešla do kanceláře. Soud prvního stupně dovodil, že
tímto svým chováním žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem,
neboť "není možné, aby se vedoucí pracovník obchodního domu choval na
veřejnosti tímto způsobem". Další vytýkané porušení pracovní kázně (odvolání
pokladní s tím spojené "ohrožení firmy") nebylo podle názoru soudu prvního
stupně prokázáno.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.1.1996, č.j. 16
Co 299/95-58, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl;
současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni "na účet její
právní zástupkyně" na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.340,-
Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 460,-Kč, to vše do tří dnů od
právní moci rozsudku. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně
dospěl odvolací soud dospěl k závěru, že "skutečnosti uvedené v písemném
zrušovacím projevu žalované se provedenými důkazy včetně výslechu rozhodné
svědkyně Ch. nepotvrdily". Svědkyně Ch. totiž "jednoznačně vypověděla, že ji
žalobkyně uchopila za rameno, otočila ji a snažila se ji přimět, aby s ní šla
do skladu, a poté ji začala chytat za ruku". Podle odvolacího soudu takovéto
jednání žalobkyně nelze považovat za fyzické napadení, "nýbrž jako nevhodnou
snahu vynutit si tímto způsobem pozornost svědkyně Ch.". Prokázáno nebylo ani
"verbální napadení", neboť žádná ze svědkyň neuvedla, "jakými konkrétními
výroky je měla žalobkyně realizovat". Protože bylo zjištěno, že všechny
pokladny na oddělení byly zajištěny, nemohla žalobkyně odvoláním pokladní a
další prodavačky "vyvolat stav nebezpečí odcizení pokladní hotovosti". Odvolací
soud dospěl k závěru, že žalobkyně se "bezpochyby vůči své spolupracovnici E.
Ch. dopustila nevhodného jednání, které bylo neadekvátní jejímu pracovnímu
postavení, toto jednání však měla žalovaná sankcionovat v krajním případě
výpovědí z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce". S ohledem
na intenzitu porušení pracovní kázně žalobkyní nebylo na místě v daném případě
přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 7. 5. 1997,
č.j. 2 Cdon 842/96-76, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že změnil rozsudek soudu prvního
stupně, když dospěl k odlišnému skutkovému závěru o tom, zda žalobkyně vůbec
jednáním uvedeným v dopise žalovaného ze dne 13. 10. 1993 porušila pracovní
kázeň, aniž však k odlišnému (jinému) skutkovému zjištění než soud prvního
stupně dospěl postupem podle ustanovení § 213 o.s.ř. (zejména neprovedl výslech
žalobkyně a svědkyň E. Ch., L. K. a I. Ch., jejichž výpovědi se dovolává).
Usnesením ze dne 23. 9. 1997, č.j. 16 Co 214/97-87, Městský soud v Praze
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 1995, č.j. 14 C 235/93-36,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že "vzhledem k právnímu názoru
dovolacího soudu, v jehož důsledku se odvolací soud nemůže od skutkových závěrů
soudu prvního stupně odchýlit bez zopakování dokazování, které však odvolací
soud provádět nehodlá, neboť by tím v rozporu se svou přezkumnou funkcí
nahrazoval činnost soudu prvního stupně, pak nutno uzavřít, že skutkové závěry
soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování, a že tudíž jeho
závěr o splnění předpokladu pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53
odst. 1 písm. b) zák. práce (včetně posouzení intenzity případného porušení
pracovní kázně žalobkyní) je nepřezkoumatelný".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 1. 1998, č.j. 14 C 235/93-94,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady
řízení ve výši 4.070,- Kč "na účet" JUDr. T. S. Dovodil, že bylo prokázáno, že
dne 8. 6. 1993 žalobkyně uchopila paní Ch. za rameno a snažila se ji proti její
vůli odtáhnout z prodejního úseku, že hovořila zvýšeným hlasem, což upoutalo
pozornost okolních zákazníků, že přikázala Š. D., která byla v centrální
pokladně, aby s ní šla do skladu a nezajímala ji náhrada za tuto pracovnici, a
že stejně tak odvolala z práce na prodejně svědkyni Ch. Užila-li žalovaná v
dopise ze dne 13. 10. 1993 výraz "fyzicky napadla" jednalo se podle soudu
prvního stupně o hodnocení jednání v návaznosti na popsaný děj, jež byl důvodem
k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní. Uvedené jednání žalobkyně
hodnotil soud prvního stupně jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem, a to s přihlédnutím k chování žalobkyně na pracovišti i v předchozí
době.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 1999, č.j. 13
Co 371/98-117, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité
zrušení pracovního poměru dané žalobkyní dopisem ze dne 13. 10. 1993 je
neplatné; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám
JUDr. A. Š. na nákladech řízení před soudem prvního stupně 5.450,- Kč a na
nákladech odvolacího řízení 4.300,- Kč.
Po doplnění dokazování opětovným výslechem svědkyň Š. D. a E. Ch. dovodil, že
uchopení E. Ch. za rameno a snahu ji odtáhnout z prodejního úseku, nelze
považovat za fyzické násilí, které by omezilo svobodu E. Ch. nebo její fyzickou
stabilitu, a proto je nelze považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem. Vycházel přitom z toho, že ani svědkyně Ch. před odvolacím soudem
neoznačila "chycení za rameno" za fyzické násilí a že mezi svědkyní a žalobkyní
šlo o jednání, při němž obě hovořily se zvýšeným hlasem. Ze žádné svědecké
výpovědi podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by žalobkyně odvoláním
pokladní z centrální pokladny a obsluhující prodavačky "vytvořila stav ohrožení
pokladny, která byla po celou dobu obsazena, pokud by nebyla uzavřena".
Přihlédl rovněž k tomu, že žalobkyně vyžadovala vůči svým podřízeným dodržování
všech pracovních povinností, což se projevilo i v konfliktu s E. Ch., které
byla "do určité míry pracovně nadřízená", kdy trvala na tom, aby prodejna byla
řádně vybavena zbožím, které bylo ve skladu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že skutkové
zjištění odvolacího soudu, podle kterého mezi žalobkyní a svědkyní E. Ch. byl
vztah nadřízenosti a podřízenosti nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Nesouhlasí ani se skutkovými zjištěním odvolacího soudu, podle
něhož nelze uchopení za rameno považovat za "fyzické napadení", a s tím, že
verbální napadení vymezil jen vytýkáním nedostatků. Podle přesvědčení
dovolatelky, jestliže svědkyně K. viděla, jak žalobkyně svědkyni Ch. uchopila
za rameno a táhla ji pryč, nelze hovořit o "nějakém přátelském položení ruky na
rameno". Z výpovědí svědků D., K. a dr. P. dále podle dovolatelky vyplývá, že
šlo o velmi hlasité vytknutí údajných nedostatků jak v prostoru prodejny, tak
skladu, a že krátce po incidentu svědkyně Ch. na svém pracovišti plakala.
Nesprávná skutková premisa odvolací soud vede i k nesprávnému určení míry
intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní. Odvolací soud totiž nesprávně
rozčleňuje jednání žalobkyně na jednotlivé části a tyto hodnotí dílčím
způsobem, aniž je posuzuje jako celek, a jednání žalobkyně tak "rozmělňuje" a v
jeho jednotlivých fázích "zlehčuje a bagatelizuje". Vycházeje z toho, že je
"zcela nesporné", že žalobkyně uchopila svoji spolupracovnici za rameno a
pokoušela se ji odtáhnout z prodejního úseku a že k tomuto jednání došlo před
zraky dalších pracovnic a před zraky zákazníků, kteří v oddělení nakupovali, a
s přihlédnutím k tomu, že podle jejích podnikatelských zkušeností je jedním z
největších a nejhrubších pochybení v prodejní praxi, jestliže personál prodejny
či obchodu vzbuzuje v zákaznících dojem, že nepůsobí jednoznačně pozitivně,
když se například zaměstnanci mezi sebou perou, dovozuje dovolatelka, že se ze
strany žalobkyně jednalo o porušení pracovní kázně takové intenzity, aby s ní
bylo možno ukončit pracovní poměr okamžitě. Za "bagatelizaci závažnosti
porušení pracovní kázně žalobkyně" považuje dovolatelka též to, jak odvolací
soud hodnotil skutečnost, že zaměstnanec žalované K. při šetření deliktu
jednotlivé svědkyně poučoval "snad ve smyslu ustanovení § 100 a 101 tr. řádu",
když svojí argumentací způsobil stav, jako by toto šetření nebylo vůbec
relevantní a nebylo použitelné. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle
dovolatelky rovněž postiženo vadou podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b)
o.s.ř., neboť odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud
prvního stupně, aniž provedl stran odůvodněnosti jiného skutkového děje důkaz.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je
i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu - jak uvádí ve svém podání ze dne 1.
3. 1999 - proto, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování", tedy z důvodu uvedeného v ustanovení §
241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná dále napadá rozsudek odvolacího soudu proto, že podle jejího názoru
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci, tedy
z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nesouhlasí
pouze se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází.
Podrobuje sice kritice právní posouzení věci odvolacím soudem, podstatou jejich
námitek je ovšem to, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené
důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Žalovaná
zároveň, jak výše uvedeno, vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací
soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr a na něm pak buduje i
své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci). Z uvedeného
vyplývá, že žalovaná netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav
nesprávně posoudil po stránce právní; ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými
závěry odvolacího soudu. Tím, že žalovaná na odlišných skutkových závěrech
buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci
odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci
odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení
(tedy i vymezení dovolacích důvodů) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl
nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované
uplatnění také dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř., ale pouze dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c)
o.s.ř.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor,
nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové
zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze
dovoláním úspěšně napadnout.
Závěr o tom, že žalobkyně byla E. Ch. "do určité míry pracovně nadřízená"
převzal odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - ze závěrů
soudu prvního stupně, jež doplnil výslechem svědkyň Š. D. a E. Ch. Tento jeho
závěr zcela koresponduje s tím, co svědkyně Ch. uvedla před odvolacím soudem
("žalobkyně jako sektorářka byla určitým způsobem nadřízenou") i s tím, jaké
skutkové závěry učinil soud prvního stupně ("jednání žalobkyně bylo proto nutné
posuzovat z hlediska ..... působení žalobkyně ve vedoucí funkci na ostatní
zaměstnance", "jednání žalobkyně nelze akceptovat ani v případě, že by příkaz
vůči vedoucí oddělení byl oprávněný", "žalobkyně neměla v pracovní náplni v
průběhu prodejní doby zasahovat vedoucí do prodeje v oddělení"). Rovněž Ing. J.
M., který v době konfliktu mezi žalobkyní a E. Ch. zastával funkci obchodně
provozního ředitele, před soudem prvního stupně vypověděl, že žalobkyně
pracovala ve funkci "vedoucí sektoru OT" a že jejím úkolem bylo "metodicky
řídit prodejny přes vedoucí a nebo jejich zástupkyně". Odvolací soud tedy svůj
závěr o tom, že žalobkyně byla E. Ch. "do určité míry pracovně nadřízená",
učinil z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro
rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v
provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je
zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti,
které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné
skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly
za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc nepominul a že v jeho
hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků není z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti
logický rozpor. Namítá-li dovolatelka, že žalobkyně byla svědkyni E. Ch.
nadřízena jen v rozsahu metodického řízení maximálně s právem navrhovat a
upozorňovat na nedostatky, nikoliv však přímo vůči zaměstnancům zaměstnaným na
tom kterém oddělení žalované, potvrzuje tak vlastně shora uvedený závěr
odvolacího soudu, že žalobkyně byla E. Ch. nadřízena "do určité míry".
Výše uvedené se týká i námitek dovolatelky směrujících k tomu, jaký závěr
učinil odvolací soud ohledně incidentu, který se mezi žalobkyní a E. Ch.
odehrál dne 8. 10. 1993. Nesouhlasí-li dovolatelka se závěry odvolacího soudu,
že "za fyzické napadení nelze považovat chycení za rameno" a že "žalobkyně s E.
Ch. hovořily zvýšeným hlasem" a předstírá-li vlastní hodnocení důkazů a z
těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud ("nešlo jen o nějaké
přátelské položení ruky na rameno", "šlo o velmi hlasité vytknutí údajných
nedostatků"), napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak
uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Rozsudek odvolacího soudu není postižen (jak se dovolatelka v dovolání domnívá)
ani vadou uvedenou v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., kterou
dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového
základu než soud prvního stupně, aniž provedl stran odůvodněnosti jiného
skutkového děje důkaz. Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud se od
skutkových závěrů soudu prvního stupně odchýlil jen tam, kde provedl vlastní
skutková zjištění, případně tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně
doplnil vlastními důkazy. V ostatním se odvolací soud se skutkovými závěry
soudu prvního stupně shodl.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř. a není postižen ani jinou vadou, která by měla
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst.1, části věty před středníkem,
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. l a § 151 odst. l věty první o.s.ř., neboť žalovaná s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni,
která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1, věta první,
o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová