21 Cdo 1561/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobců a) M. K., b) N. H., a c) J. K., všech zastoupených advokátem, proti
žalovanému D., s. p., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu
ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 156/94, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2007 č.j. 15 Co
157/2006-211, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne
26. ledna 2006 č.j. 8 C 156/94-187 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali (žalobou původně podanou jejich právním předchůdcem J. K. a
posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jim žalovaný zaplatil
každému 367.000,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnili tím, že J. K.,
[manžel žalobkyně a) a otec žalobců b) a c)], pracoval u právního předchůdce
žalovaného jako horník se stálým pracovištěm pod zemí do 2.9.1975, kdy jeho
pracovní poměr skončil z důvodu dovršení nejvyšší přípustné expozice. Dne
18.3.1991 mu byla zjištěna nemoc z povolání – rakovina plic z radioaktivních
látek, a dne 31.8.1991 skončil pracovní poměr u T. j. N. M. na M. ze
zdravotních důvodů. Dne 30.7.2001 zemřel, a žalobci (kteří jako dědicové J. K.
převzali práva a povinnosti, o které v zahájeném řízení šlo) se jako jeho
procesní nástupci domáhali, aby jim žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.5.1992 do 30.7.2001
rovným dílem každému částku 367.000,- Kč.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 25.6.1997 č.j. 8 C 156/94-28
žalobu J. K. zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že náhrada za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti žalobci nepřísluší, neboť J. K. a právní
předchůdce žalovaného uzavřeli dne 29.8.1975 dohodu o rozvázání pracovního
poměru ke dni 2.9.1975 z důvodu dovršení nejvyšší přípustné expozice. Soud
prvního stupně proto dovodil, že návrh je nedůvodný, „když ztráta na výdělku
navrhovatele není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.11.1999 č.j. 37 Co
539/97-37 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Zdůraznil, že J. K. se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti od 1.9.1991 nadále, která mu měla vzniknout
ukončením jeho pracovního poměru u T. j. N. M. na M. v důsledku onemocnění
nemocí z povolání. Proto bylo v tomto řízení nezbytné řešit otázku, zda žalobce
v době, kdy došlo k ukončení jeho pracovního poměru u T. j. N. M. M., trpěl
nemocí z povolání vzniklou za podmínek, v nichž pracoval naposledy u právního
předchůdce žalovaného, zda v důsledku ukončení jeho pracovního poměru u T. j.
N. M. M. došlo k poklesu jeho výdělku a zda je zde dána příčinná souvislost
mezi nemocí z povolání a tímto poklesem výdělku. „Je tedy zřejmé, že pro
rozhodnutí o žalobě nemůže být významná skutečnost, na základě jakých
skutečností došlo k ukončení pracovního poměru v roce 1975“.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou usnesením ze dne 3.9.2003 č.j. 8 C 156/94-83
rozhodl, že namísto zamřelého žalobce J. K., bude na základě usnesení Okresního
soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 29.1.2002 č.j. D 839/2001-27 v řízení
pokračováno se žalobci.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (poté, co připustil změnu žaloby) rozsudkem
ze dne 26.1.2006 č.j. 8 C 156/94-187 žalobě vyhověl, žalovanému uložil, aby
zaplatil žalobcům 96.300,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta, a aby
zaplatil České republice – Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou soudní poplatek
ve výši 44.040,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že za škodu způsobenou
procesnímu předchůdci žalobců odpovídá podle ustanovení § 190 odst. 3 zák.
práce žalovaný, neboť v řízení byla zjištěna existence nemoci z povolání, vznik
škody a příčinná souvislost mezi nimi. Co se týče průměrného výdělku před
vznikem škody způsobené nemocí z povolání, bylo třeba podle názoru soudu
prvního stupně vycházet z ustanovení § 24 odst. 2 vyhlášky č. 235/1988 Sb.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.12.2007 č.j. 15 Co
157/2006-211 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 79.020,50
Kč k rukám advokáta. Vycházeje z ustanovení § 195 zák. práce ve věci samé
dovodil, že výdělkem před vznikem škody je výdělek, kterého J. K. naposledy
dosahoval u svého posledního zaměstnavatele před uznáním invalidity, tedy
výdělek zjištěný u T. N. M. M. „Odvolací soud však ve shodě se soudem prvního
stupně má za to, že v případě, kdy došlo k ukončení pracovního poměru u
právního předchůdce žalobců s právním předchůdcem žalovaného z důvodu dosažení
nejvyšší přípustné expozice, je tato okolnost zcela srovnatelnou se situací,
kdy ze stejného důvodu je zaměstnanec převáděn na jinou práci (§ 37 zák.
práce). Odvolací soud dospívá totiž k závěru, že postavení zaměstnanců, kteří z
důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice opustili původní místo, by mělo být
srovnatelné bez ohledu na to, zda z tohoto důvodu došlo ke skončení pracovního
poměru, nebo zda z tohoto důvodu došlo k převedení na jinou práci v rámci
původního zaměstnavatele. Vzhledem k tomu byl podle názoru odvolacího soudu
správný postup, „pokud soud prvního stupně při určení výše ztráty na výdělku
aplikoval též ustanovení § 24 odst. 2 vyhlášky č. 235/1988 Sb. a vycházel z
posledního dosahovaného výdělku u právního předchůdce žalovaného“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
ustanovení § 24 odst. 2 vyhlášky č. 235/1988 Sb. odkazující na ustanovení § 37
odst. 1 písm. a) zák. práce se vztahuje pouze na případy, kdy byl zaměstnanec
před zjištěním nemoci z povolání převeden na jinou práci. S J. K. však byl
pracovní poměr z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice rozvázán, a proto
nelze stanovovat průměrný výdělek z období před ukončením pracovního poměru u
právního předchůdce žalovaného, nýbrž z výdělku u posledního zaměstnavatele,
tedy T. j. N. M. na M., u něhož došlo k ukončení pracovního poměru z důvodu
zjištěné nemoci z povolání. Z tohoto důvodu tak „z několika zpracovaných
variant výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
přichází do úvahy pouze ta, která je označena jako příloha č. 1A znaleckého
posudku ze dne 24.10.2005“. Podle názoru dovolatele zohledňuje totiž tu
skutečnost, že procesní předchůdce žalobců skončil pracovní poměr ke dni
31.8.1991, a náhrada za ztrátu na výdělku pak náleží od 1.9.1991. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že J. K. pracoval
u právního předchůdce žalovaného jako horník se stálým pracovištěm v podzemí do
2.9.1975, kdy pracovní poměr skončil dohodou z důvodu „trvalé nezpůsobilosti v
práci v podzemí uranových dolů ze zdravotních důvodů uvedených v § 1 výnosu
federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 1.7.1970 č.j.
FV/1-662/70-1142“ - dosažení nejvyšší přípustné expozice. Od 2.6.1976 mu byl
přiznán zvláštní příspěvek horníků ve výši 1.400,- Kč měsíčně, od 12.4.1988 ve
výši 1.500,- Kč měsíčně, a od 1.1.1989 ve výši 1.900,- Kč měsíčně až do
14.11.1989, kdy došlo k zastavení jeho výplaty z důvodu přiznání invalidního
důchodu. Dne 18.3.1991 byla zjištěna nemoc z povolání – rakovina plic z
radioaktivních látek, od 18.3.1991 mu byl přiznán invalidní důchod „úrazový“, a
ke dni 31.8.1991 ukončil pracovní poměr u T. j. N. M. na M.. Dne 30.7.2001 J.
K. zemřel.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalovaný namítá nesprávné zjištění průměrného výdělku rozhodného pro výši
nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který
měl J. K. vzniknout od 1.9.1991 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do 29.5.1992, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.
231/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce a zákon o zaměstnanosti
(srov. § 264 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce - dále jen zák.
práce) a vyhlášky č. 235/1988 Sb., o zjišťování a používání průměrného výdělku
– dále též jen „vyhlášky“.
Podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce za škodu způsobenou zaměstnanci
nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval
naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž
vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání jsou nemoci
uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení (seznam nemocí z
povolání), jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z
povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající
ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi
průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody (podle právní úpravy účinné
do 31. 5. 1994 limitovaného způsobem uvedeným v ustanovení § 195 odst. 2 zák.
práce) a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní
nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou
vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a
jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako
před poškozením.
Průměrný výdělek a způsob jeho zjišťování je právní kategorií, jejíž obsah je
určován právním předpisem. Otázka správné výše průměrného výdělku je tedy
především otázkou právní, a její vyřešení nelze – jak tímto způsobem nesprávně
postupovaly soudy obou stupňů – přesouvat na znalce. Pro stanovení průměrného
výdělku - jak vyplývá z ustanovení § 2 vyhlášky č. 235/1988 Sb., o zjišťování a
používání průměrného výdělku - mají význam tři základní skutečnosti - rozhodné
období, hrubý výdělek dosažený v rozhodném období a odpracovaná doba v
rozhodném období. Hrubým výdělkem dosaženým v rozhodném období je – není-li
stanoveno jinak – hrubý výdělek zúčtovaný zaměstnanci k výplatě v předchozím
kalendářním roce (srov. § 3 a § 4 vyhlášky). Z uvedeného je zřejmé, že základem
pro výpočet průměrného výdělku je v posuzované věci výdělek, jehož J. K. dosáhl
(při pobírání „stavovského“ invalidního důchodu) v rozhodném období roku 1990.
S názorem, že na základě ustanovení § 24 odst. 2 vyhlášky č. 235/1988 Sb., o
zjišťování a používání průměrného výdělku (dále jen vyhlášky), lze vycházet
rovněž „z posledního dosahovaného výdělku u právního předchůdce žalovaného,
tedy na místě, které právní předchůdce žalobců opustil z důvodu dosažení
nejvyšší přípustné expozice“, dovolací soud nesouhlasí.
Základem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti podle ustanovení § 195 zák. práce je průměrný výdělek před vznikem
škody. Průměrný výdělek před vznikem škody je rovněž východiskem pro zjišťování
průměrného výdělku v případě újmy na výdělku způsobené nemocí z povolání podle
ustanovení § 24 odst. 1 vyhlášky. Stanoví-li se zde, že při zjišťování
průměrného výdělku před vznikem škody způsobené nemocí z povolání se postupuje
podle § 17 až 23, jedná se o zcela totožný postup, jako v případě škody
způsobené pracovním úrazem. Uvedený jednotný postup založený na stejné zásadě
je prolamován pouze ustanovením § 24 odst. 2 vyhlášky, podle něhož u
zaměstnance, který byl pro ohrožení nemoci z povolání nebo pro dosažení
nejvyšší přípustné expozice převeden na jinou práci a u něhož byla nemoc z
povolání zjištěna teprve po tomto převedení, se vychází při výpočtu náhrady za
ztráty na výdělku, pokud je to pro zaměstnance výhodnější, z průměrného výdělku
zjištěného naposled přede dnem převedení na jinou práci. Vzhledem k tomu, že
uvedené ustanovení má povahu legis specialis a tvoří – jak uvedeno výše -
výjimku v jinak jednotné obecné právní úpravě zjišťování škody při pracovních
úrazech a nemocech z povolání, je na místě závěr, že toto ustanovení je třeba
vykládat doslovně, a že extenzivní výklad zahrnující i jiné než v tomto
ustanovení uvedené skutkové podstaty je nepřípadný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný a že je postižen
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu