21 Cdo 1563/2019

21 Cdo 1563/2019-96

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce STUDENT AGENCY k. s. se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 86/17, IČO 25317075, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova č. 1008/69, proti žalovanému A. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Hofrichterem, advokátem se sídlem v Brně, Josefská č. 504/8, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 177/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2019 č. j. 15 Co 233/2018-78, takto:

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; jinak se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Hrouzka, advokáta se sídlem v Brně, Pražákova č. 1008/69.

Dopisem ze dne 23. 6. 2017 žalovaný, který byl u žalobce zaměstnán jako řidič autobusu, sdělil žalobci, že podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje svůj pracovní poměr, neboť mu ze strany žalobce nebyla vyplacena část mzdy odpovídající zákonnému příplatku za práci přesčas v rozsahu 82 hodin a 54 minut ve výši 25 % průměrného výdělku, která mu náležela za měsíc duben 2017, v němž odpracoval „minimálně“ 242 hodin a 54 minut, přičemž základní pracovní doba činila 160 hodin.

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 18. 8. 2017 (doplněnou podáním doručeným soudu dne 28. 8. 2017) domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že případné přesčasové hodiny a příplatky za práci přesčas jsou žalobcem propláceny na konci vyrovnávacího období, které končí na konci července 2017, neboť žalovaný souhlasil s prací přesčas i nad rámec nařízené práce přesčas ve výši 150 hodin v kalendářním roce a celkový rozsah práce přesčas mohl činit v průměru maximálně 8 hodin týdně za příslušné vyrovnávací období. Žalobce však nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že odpracoval za měsíc duben 2017 minimálně 242 hodin a 54 minut, neboť „podle rozpisu za měsíc duben 2017 – mzdového podkladu pro řidiče a přehledu docházky řidiče žalovaný celkově odpracoval 153 hod. a 42 min.“ a „k přesčasu tak nemohlo dojít“. Žalobce uvedl, že pracovní doba zaměstnanců v dopravě se řídí nařízením vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, z jehož ustanovení § 3 písm. a) a b) je zřejmé, že při výpočtu fondu pracovní doby v případě dálkového autobusu se dvěma řidiči, kdy tito řidiči se střídají, není možné zahrnovat do pracovní doby celou dobu jízdy autobusu, resp. dobu určenou jízdním řádem pro konkrétní spoj. Každému z řidičů je pak započítána polovina doby jízdy, přičemž zbytek doby, kterou řidič netráví jízdou, případně bezpečnostní přestávkou, manipulací s vozidlem atd., tedy i doba strávená řidičem za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku, připadá na pracovní pohotovost, za kterou byla žalovanému odměna uhrazena, což vyplývá z výplatní pásky za měsíc duben 2017.

Žalovaný namítal, že v měsíci dubnu 2017 nastoupil k celkem 6 zpětným jízdám (6x Praha-Londýn-Praha) v celkovém rozsahu 242 hodin a 54 minut, že tedy odpracoval nad rámec základní měsíční pracovní doby práci přesčas v délce trvání 82 hodin a 54 minut, a že má proto nárok na zákonný příplatek za práci přesčas podle ustanovení § 114 zákoníku práce. Žalovanému však za měsíc duben 2017 nebyl příplatek za práci přesčas vyplacen ani v částečné výši. Žalovaný má za to, že vyrovnávací období práce přesčas a nárok na vyplacení příplatku a jeho splatnost jsou dva odlišné instituty, které je potřeba od sebe vzájemně rozlišovat, a že příplatky za práci přesčas je zaměstnavatel povinen uhradit zaměstnanci v následujícím výplatním termínu, neboť je po ukončení každého kalendářního měsíce vždy zřejmé, jaký počet přesčasových hodin byl odpracován.

K odkazu žalobce na nařízení vlády č. 589/2006 Sb. žalovaný uvedl, že při výkladu jednotlivých ustanovení tohoto nařízení je nutné přihlížet k obecným ustanovením zákoníku práce a že když v ustanovení § 3 písm. b) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. uvádí, že se rozumí „pracovní pohotovostí podle § 78 odst. 1 písm. h) ZP také doba...“, tak jazykovým a logickým výkladem zákonodárce navazuje na definici uvedenou v zákoníku práce a rozšiřuje ji také o výčet činností, které se za tuto dobu považují. Podle názoru žalovaného je tedy prvotním předpokladem pracovní pohotovosti to, že se jedná o výkon práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec rozvrhu pracovních směn zaměstnance, a až pokud je tato podmínka splněna, je možné zaměřit se na výčet činností uvedených v nařízení vlády č. 589/2006 Sb. V projednávané věci však uvedená podmínka splněna nebyla, neboť veškerá doba, po kterou trvala cesta Praha-Londýn-Praha, byla v rámci rozvrhu pracovních směn zaměstnance.

Žalovaný je přesvědčen, že pro rozvázání pracovního poměru „byly v daném případě důvody naplněny a není zde důvodu pro jeho zneplatnění“.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2018 č. j. 38 C 177/2017-51 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12 750 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hofrichtera. „Hlavní rozpor mezi účastníky“ shledal v otázce, zda celá doba jízdy žalovaného podle rozpisu žalobce je pracovní dobou i přesto, že během této doby neřídí, nebo se jedná částečně o pracovní pohotovost podle ustanovení § 3 písm. b) nařízení vlády č. 589/2006 Sb., a dovodil, že toto ustanovení „pouze rozšiřuje definici obecné úpravy“ obsažené v § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce, a že tedy pracovní pohotovost může být zaměstnancem držena jen mimo jeho rozvrh směn.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud zaměstnanec bude za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku v době svého rozvrhu směn, nebude se jednat o pracovní pohotovost, ale o výkon práce, a vycházeje ze zjištění, že z rozpisu směn žalovaného na duben 2017 a z jízdního řádu Praha-Londýn-Praha platného od 18. 4. 2016 vyplývá, že žalobcem byla určena směna na daný spoj, která začínala 17:18 hod. a končila 12:35 hod. následující den, na což navazovala směna začínající 9:40 hod. a končící 6:52 hod.

následující den, uzavřel, že žalovaný v uvedenou dobu nemohl být v pracovní pohotovosti tím, že byl za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku, jelikož „se jednalo o časy v jeho rozvrhu směn“. Protože žalovaný za duben 2017 vykonal celkem 6 těchto jízd, odpracoval za tento měsíc celkem 242 hodin a 54 minut, a vykonal tak 82 hodin a 54 minut přesčasové práce, za kterou mu v souladu s ustanovením § 114 odst. 1 zákoníku práce vznikl nárok na příplatek za dobu práce přesčas ve výši 25 % průměrného výdělku, přičemž tento příplatek, na který žalovanému vzniklo právo v měsíci dubnu 2017, byl podle ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce splatný nejpozději do 31.

5. 2017. Vzhledem k tomu, že žalobce vyplatil žalovanému pouze „příspěvek“ za pracovní pohotovost, který dosahuje 10 % jeho výdělku, nezaplatil žalovanému část mzdy v rozsahu rozdílu mezi příplatkem za přesčas a již zaplaceným „příplatkem“ za pracovní pohotovost, tedy ve výši 15 % průměrného výdělku žalovaného za 86,25 odpracovaných hodin. Podle názoru soudu prvního stupně tedy žalovanému „vzniklo právo na okamžité zrušení pracovního poměru“, a okamžité zrušení pracovního poměru je tak platným právním jednáním.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. ledna 2019 č. j. 15 Co 233/2018-78 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem ze dne 23. 6. 2017 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 26 203,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Hrouzka. Odvolací soud je toho názoru, že jak žalovaný, tak soud prvního stupně, kteří mají za to, že úprava pracovní pohotovosti stanovená v § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce se použije vedle úpravy pracovní pohotovosti stanovené v nařízení vlády č. 589/2006 Sb., při této své interpretaci právní normy přehlížejí ustanovení § 100 odst. 1 zákoníku práce, který vládu zmocňuje stanovit odchylky úpravy pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě.

Nařízení vlády č. 589/2006 Sb. vydané právě na základě zákonného zmocnění v ustanovení § 100 odst. 1 zákoníku práce upravuje odchylně pracovní dobu a dobu odpočinku zaměstnanců v dopravě a přímo stanoví, že pracovní pohotovostí člena osádky autobusu je doba strávená řidičem za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku. Úprava speciální se přitom použije namísto úpravy obecné, dle zásady lex specialis derogat legi generali, nikoliv vedle či společně s úpravou obecnou, a to v té části, kde úpravu obecnou nahrazuje.

Podle mínění odvolacího soudu už to, že nařízení vlády jako pracovní dobu nedefinuje dobu strávenou řidičem za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku, naopak tuto dobu zahrnuje pod pracovní pohotovost, samo o sobě vylučuje závěr o tom, že doba pracovní pohotovosti by mohla být pracovní dobou, byť připadala na dobu, kdy byl žalovaným společně s jiným řidičem plněn pracovní úkol vykonání cesty Praha-Londýn-Praha. V úvahu je třeba vzít i fakt, že ne celá doba strávená zaměstnancem na sedadle spolujezdce musí být nutně pracovní pohotovostí, do pracovní pohotovosti se totiž nezapočítává doba bezpečnostní přestávky, kdy není rozlišováno, jestli vozidlo z důvodu bezpečnostní přestávky stojí, nebo zda střídající řidič přesedá na sedadlo spolujezdce.

Doba strávená za jízdy na sedadle spolujezdce je tedy podle názoru odvolacího soudu pracovní pohotovostí, není-li započítávána na bezpečnostní přestávky, přičemž základní úkolová mzda zahrnovala i bezpečnostní přestávky, jak vyplývá ze mzdového předpisu. Pokud se dva řidiči na lince střídají, dobu pracovní pohotovosti nelze zahrnovat pod pojem části týdenní pracovní doby, kterou je zaměstnanec povinen odpracovat, když je zřejmé, že v této době práci pro zaměstnavatele nekoná. Žalovaný ani netvrdil, že by pro zaměstnavatele jakoukoliv práci v době strávené na sedadle spolujezdce za jízdy vozidla vykonal, nebo že by v této době čerpal bezpečnostní přestávku, která by byla zaměstnavatelem posouzena nesprávně jako pracovní pohotovost, ačkoliv měla být posouzena jinak.

Odvolací soud proto uzavřel, že je zřejmé, že žalovaný pro žalobce v době pracovní pohotovosti nevykonal žádnou přesčasovou práci v rozsahu 82 hodin 54 minut, a že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu, tedy do všech jeho výroků,“ podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně vykládá úpravu pracovní pohotovosti podle nařízení vlády č. 589/2006 Sb. tak, že se touto dobou rozumí i situace, kdy nejsou splněny podmínky stanovené v ustanovení § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce. Tento výklad je podle názoru dovolatele v rozporu s institutem pracovní pohotovosti, která má být podle zákoníku práce dobou mimořádnou, výjimečnou (v případě naléhavé potřeby).

Přestože je tak zaměstnanec – řidič cestující na sedadle spolujezdce zcela omezen co do nakládání s jeho volným časem, neboť je nucen setrvat na sedadle, odměňování takto stráveného času by bylo při tomto výkladu minimální. Dovolatel má za to, že zákoník práce obsahuje obecnou úpravu pracovní pohotovosti a nařízení vlády č. 589/2006 Sb. pak úpravu zvláštní, že nadále platí zásada, že na instituty, které nařízení vlády neupravuje odchylně nebo vůbec, se aplikuje plně zákoník práce, a že při výkladu jednotlivých ustanovení nařízení vlády je proto nutné přihlížet k obecným ustanovením zákoníku práce, přičemž v případě pracovní pohotovosti k tomu zákonodárce přímo vybízí, když v ustanovení § 3 písm. b) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. uvádí, že se rozumí „pracovní pohotovostí podle § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce také doba...“.

Jazykovým a logickým výkladem tak zákonodárce navazuje na definici uvedenou v zákoníku práce a rozšiřuje ji také o výčet činností, které se za tuto dobu považují. Podle názoru dovolatele je „prvotním předpokladem“, aby se mohlo jednat o dobu pracovní pohotovosti, „předpoklad, že se jedná o výkon práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec rozvrhu pracovních směn zaměstnance“, a až pokud je tato podmínka splněna, je možné zaměřit se na výčet činností uvedených v nařízení vlády č. 589/2006 Sb. V projednávané věci však veškerá doba, po kterou trvala cesta Praha-Londýn-Praha, byla v rámci rozvrhu pracovních směn zaměstnance.

Žalovaný současně napadá také

výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť „má za to, že žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem ze dne 23. 6. 2017 měla být zamítnuta a v této souvislosti přiznány náklady řízení naopak straně žalované“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Nesouhlasí s argumentací žalovaného a zcela se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobce má za to, že nařízení vlády č. 589/2006 Sb. kromě případů uvedených v zákoníku práce přidává další možné případy pracovní pohotovosti řidičů nebo osádek v dopravě, „kde však již dané podmínky kladeny nejsou“, že názor žalovaného, že pracovní pohotovost lze držet pouze mimo rozsah směn, se tedy v tomto případě neuplatní, a že z definice uvedené v ustanovení § 3 písm. b) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. vyplývá, že slovo „také“ znamená, že pracovní pohotovost může být podle § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce, ale také se jí rozumí doba strávená řidičem za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný na základě pracovní smlouvy ze dne 10. 6. 2009 pracoval u žalobce jako řidič autobusu, že dopisem ze dne 23. 6. 2017 předaným žalobci téhož dne okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu, že mu žalobce nevyplatil část mzdy za měsíc duben 2017 představující příplatek za 82 hodin a 54 minut práce přesčas, že za duben 2017 měl žalovaný podle rozpisu směn absolvovat celkem 6 jízd na trase Praha-Londýn-Praha, přičemž podle jízdního řádu platného od 18. 4. 2016 směna pro řidiče začínala v 17:18 hodin a odpočinek měli naplánovaný ve 12:35 hodin následujícího dne a cesta zpět pak začínala v 9:40 hodin následujícího dne po odpočinku a končila v 6:52 hodin (celkem cesta měla trvat s manipulací s vozidlem 40 hodin a 29 minut), že žalobce počítal žalovanému za jednu jízdu na trase Praha-Londýn-Praha 22 hodin a 22 minut práce a 14 hodin a 22 minut „pohotovosti“ a že podle výplatního lístku měl žalovaný odpracovat 134,25 hodin a 86,25 hodin byl „na pohotovosti“, za což obdržel mzdu ve výši celkem 38 963 Kč, která sestává mimo jiné z úkolové mzdy ve výši 13 584 Kč (za 134,25 hodin), z „příplatku za pohotovost“ v částce 1 326 Kč (za 86,25 hodin) a z „příplatku za sobotu a neděli“ v částce 619 Kč. Podle mzdového předpisu č. 1/2017 náležela řidiči za spoj Praha-Londýn-Praha úkolová mzda ve výši 2 264 Kč. Dopisem ze dne 24. 7. 2017 žalobce sdělil žalovanému, že považuje ukončení pracovního poměru za neplatné, a dopisem ze dne 3. 7. 2017 žalobce žalovanému znovu oznámil, že ukončení pracovního poměru považuje za neplatné, a požadoval jeho nastoupení do práce.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, zda je doba strávená řidičem autobusu za jízdy na sedadle spolujezdce pracovní pohotovostí i za situace, kdy nejsou splněny zákonné podmínky pracovní pohotovosti podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce, nebo zda se v případě nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce jedná o pracovní dobu zaměstnance. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 23. 6. 2017 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. práce“), a podle nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, ve znění nařízení vlády č. 353/2008 Sb. a č. 337/2016 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „nařízení vlády č. 589/2006 Sb.“).

Od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem [§ 38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Oproti této základní povinnosti zaměstnavatele stojí základní povinnost zaměstnance od vzniku pracovního poměru podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru [§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce].

Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1 zák. práce).

Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. a) zák. práce je pro účely úpravy pracovní doby a doby odpočinku pracovní dobou doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele.

Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. h) je pro účely úpravy pracovní doby a doby odpočinku pracovní pohotovostí doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn; pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele.

S ohledem na zvláštní povahu výkonu jejich práce ustanovení § 100 odst. 1 zák. práce zmocňuje vládu, aby nařízením stanovila odchylky úpravy pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, jimiž jsou a) členové osádky nákladního automobilu nebo autobusu, b) zaměstnanci údržby pozemních komunikací, c) zaměstnanci drážní dopravy na dráze celostátní, regionální a vlečce, d) zaměstnanci městské hromadné dopravy, e) členové posádky letadla a zaměstnanci zajišťující provozování letiště, f) členové posádky plavidla a g) zaměstnanci obsluhující plavidlo v přístavu, a aby přitom blíže vymezila okruh zaměstnanců uvedených v § 100 odst. 1 písm. a) až g) zák. práce a upravila postup a další povinnosti zaměstnavatele a zaměstnanců při úpravě pracovní doby a doby odpočinku. Tato právní úprava je obsažena v nařízení vlády č. 589/2006 Sb., které zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství upravuje odchylně pracovní dobu a dobu odpočinku zaměstnanců v dopravě uvedených v § 100 odst. 1 písm. a) až f) zákoníku práce, jejichž zaměstnavatel je dopravcem nebo správcem pozemních komunikací nebo provozovatelem dopravní infrastruktury podle jiných právních předpisů (srov. § 1 nařízení vlády č. 589/2006 Sb.).

Ustanovení § 2 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. blíže vymezuje zaměstnance v dopravě, na které se vztahuje odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku. Mezi tyto zaměstnance patří – mimo jiné – členové osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství [nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006] nebo podle mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů [Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) uveřejněné ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 62/2010 Sb. m. s., kterým se nahrazují sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 108/1976 Sb., č. 82/1984 Sb. a č. 80/1994 Sb., o vyhlášení přijetí změn a dodatků Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR)], kterými jsou řidiči, pomocníci řidiče a průvodčí [§ 2 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb.].

Podle ustanovení § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. se rozumí pracovní dobou člena osádky nákladního automobilu nebo autobusu doba řízení vozidla, nakládka a vykládka, kontrola a dohled nad cestujícími při nastupování do autobusu nebo vystupování z autobusu, čištění a prohlídka vozidla, sledování nakládky a vykládky, práce, kterou se zajišťuje bezpečnost vozidla, nákladu nebo cestujících, technická údržba vozidla, administrativní práce spojené s řízením vozidla a nezbytná jednání před správními orgány související s plněním pracovních úkolů; doba, kdy je člen osádky nákladního automobilu nebo autobusu připraven na pracovišti k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, zejména čekání na nakládku a vykládku, jejíž doba není předem známa.

Podle ustanovení § 3 písm. b) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. se rozumí pracovní pohotovostí podle § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce člena osádky nákladního automobilu nebo autobusu také doba, během níž člen osádky nákladního automobilu nebo autobusu doprovází vozidlo přepravované trajektovou lodí nebo vlakem, čekací doby na hranicích a čekací doby z důvodu zákazu jízdy a doba strávená řidičem za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku; tato doba není považována za dobu nepřetržitého odpočinku mezi směnami a v týdnu.

Z uvedeného vyplývá, že nařízení vlády č. 589/2006 Sb. na základě zákonného zmocnění obsaženého v ustanovení § 100 odst. 1 zák. práce stanoví odchylky úpravy pracovní doby a doby odpočinku členů osádky autobusu, přičemž v ustanovení § 3 písm. b) výslovně definuje, že pracovní pohotovostí podle § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce člena osádky autobusu se rozumí také doba strávená řidičem za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku. Slovo „také“ obsažené v uvedené definici je přitom třeba vyložit tak, že kromě „obecné“ pracovní pohotovosti vymezené v ustanovení § 78 odst. 1 písm. h) zák. práce, kterou za splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení zákoníku práce mohou nepochybně vykonávat také zaměstnanci v dopravě (členové osádky autobusu), se pracovní pohotovostí členů osádky autobusu rozumí též doba strávená řidičem za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku. Ustanovení § 3 písm. b) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. tak s ohledem na specifickou povahu výkonu práce v dopravě upravuje zvláštní (speciální) typ pracovní pohotovosti – dobu strávenou řidičem za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku, která [není-li započítávána na bezpečnostní přestávky (srov. § 89 odst. 1 zák. práce)] je pracovní pohotovostí bez ohledu na to, zda jsou splněny podmínky „obecné“ pracovní pohotovosti podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. h) zák. práce, tedy i podmínka, aby šlo o připravenost zaměstnance k výkonu práce, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn.

S názorem dovolatele, že prvotním předpokladem, aby se mohlo jednat o dobu pracovní pohotovosti, je, že se jedná o výkon práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě potřeby vykonána nad rámec rozvrhu pracovních směn, a že až pokud je tato podmínka splněna, je možné zaměřit se na výčet činností uvedených v nařízení vlády č. 589/2006 Sb., proto dovolací soud nesouhlasí.

Odvolací soud v projednávané věci navíc správně dovodil, že už to, že nařízení vlády č. 589/2006 Sb. jako pracovní dobu nedefinuje dobu strávenou členem osádky autobusu za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku, naopak tuto dobu zahrnuje pod pracovní pohotovost, „samo o sobě vylučuje závěr o tom, že doba pracovní pohotovosti by mohla být pracovní dobou, byť připadala na dobu, kdy byl žalovaným společně s jiným řidičem plněn pracovní úkol vykonání cesty Praha-Londýn-Praha“.

V projednávané věci tedy odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že střídají- li se při výkonu práce dva řidiči, je doba strávená členem osádky autobusu za jízdy na sedadle spolujezdce nebo na lehátku pracovní pohotovostí (není-li započítávána na bezpečnostní přestávky), že žalovaný (který netvrdil, že by v době strávené na sedadle spolujezdce pro zaměstnavatele vykonal jakoukoliv práci nebo že by v této době čerpal bezpečnostní přestávku, která by byla zaměstnavatelem posouzena nesprávně jako pracovní pohotovost) pro žalobce v době pracovní pohotovosti nevykonal přesčasovou práci v rozsahu 82 hodin 54 minut (za kterou by mu náležel příplatek podle § 114 zák. práce), a že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 23. 6. 2017 [aniž by byly splněny podmínky uvedené v § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce] je proto neplatné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto, a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2018). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát JUDr. Zdeněk Hrouzek, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 10. 2019

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu