21 Cdo 1565/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně V. P., zastoupené advokátkou, proti žalované České
republice - Okresnímu úřadu v Teplicích, Teplice, Husitská č. 5, zastoupenému
advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu
v Teplicích pod sp.zn. 18 C 223/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 1999 č.j. 10 Co 219/99-200,
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 30.4.1996 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod
výpovědi spatřovala v tom, že „v souvislosti s rozhodnutím přednosty Okresního
úřadu v Teplicích ze dne 30.4.1996 o úpravě organizační struktury kanceláře
přednosty\" bylo zrušeno pracovní místo žalobkyně a že žalovaná poté, co
žalobkyně „odmítla nabízené pracovní zařazení jako pracovnice referátu státní
sociální podpory okresního úřadu\", nemá možnost ji dále zaměstnávat.
Žalobkyně se domáhala určení, že tato výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnila
zejména tím, že výpovědní důvod není dán, neboť nikdy nevykonávala zrušenou
funkci vedoucí organizačního oddělení, že výpověď jí byla doručena v rozporu s
ustanovením § 48 odst. 1 písm. a) zák. práce dne 9.5.1996 v době, kdy byla
uznána dočasně neschopnou práce, a že neměla možnost vyjádřit se, zda místo,
které jí žalovaný podle ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce nabízel, je
pro ni vhodné.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 17.4.1997 č.j. 18 C 223/96-77 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 7.670,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně, který se „neztotožnil
\" s názorem žalované, že účinky doručení výpovědi nastaly dne 30.4.1996, kdy
žalobkyně při osobním jednání převzetí písemnosti obsahující výpověď odmítla,
dovodil, že výpověď byla žalobkyni „prokazatelně doručena\" dne 9.5.1996 v době
její pracovní neschopnosti. Protože se tak stalo v rozporu s ustanovením § 48
odst. 1 písm. a) zák. práce, je výpověď podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a)
zák. práce neplatná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9.2.1998
č.j. 10 Co 391/97-106 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud po doplnění řízení výslechem svědka T.
Ř., přednosty Okresního úřadu v Teplicích, vytkl soudu prvního stupně, že své
rozhodnutí opřel o rozpor ve výpovědi tohoto svědka, jako o jediný důkaz, aniž
tuto výpověď hodnotil jako celek a v souvislosti s dalšími, byť i nepřímými
důkazy. Soudu prvního stupně proto uložil dále doplnit řízení o další v
rozhodnutí naznačené důkazy.
Okresní soud v Teplicích poté rozsudkem ze dne 11.1.1999 č.j. 18 C 223/96-171
žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 12.985,- Kč „k rukám advokáty\". Po doplnění řízení
dospěl k závěru, že „při jednání dne 30.4.1996 žalobkyně odmítla převzetí
výpovědi a tento den nastaly tedy dle § 266a odst. 3 ZP účinky jejího doručení
\". Dovodil však, že rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č.
16/1996 se týká jiné funkce, než kterou žalobkyně vykonávala podle sjednané
pracovní smlouvy, a že toto rozhodnutí a další rozhodnutí přednosty Okresního
úřadu v Teplicích č. 17/1996, které se týká schválení organizační změny a
zrušení systemizovaného místa vedoucí organizačního oddělení, nejsou v souladu
s právními předpisy, neboť změna nebyla provedena po předchozím souhlasem
Ministerstva vnitra, neboť souhlas k tomuto opatření byl dán až dopisem ze dne
7.6.1996.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13.9.1999
č.j. 10 Co 219/99-200 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 8.600,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
5.300,- Kč, obojí „na účet JUDr. P. P., AK Ú., D. 5\". Odvolací soud připomněl
zjištění vyplývající z listinných důkazů, na základě nichž „lze jednoznačně
dovodit, že rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 16/1996 ze dne
30.4.1996, jímž se pod bodem 1. ruší funkce vedoucí organizačního oddělení s
účinností od 1.5.1996, se týkalo právě osoby žalobkyně\". Správnost tohoto
rozhodnutí o organizačních změnách pak soudu nepřísluší přezkoumávat, neboť
„nelze zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů státní správy\". Rozhodnutí o
zrušení funkce vedoucí organizačního oddělení „je pouze součástí řady
organizačních rozhodnutí (č. 15/96, č. 17/96)\" a podstatné podle názoru
odvolacího soudu je, že tyto organizační změny existovaly nejpozději v době
dání výpovědi a že nadřízený orgán - Ministerstvo vnitra dalo svůj souhlas a
„bylo na něm setrváno\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů
uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Vytkla odvolacímu
soudu, že nepřihlédl k tomu, že „výpovědi svědků V. O. a E. K. jsou v rozporu
se skutečností a i s výpovědí svědka T. Ř.\", že právě tyto důkazy, zejména
nadbytečný opětovný výslech svědka T. Ř., „byly příčinou\" nesprávného
rozhodnutí, a že tedy odvolací soud předmětné důkazy nehodnotil ve smyslu
ustanovení § 132 o.s.ř. ve vzájemné souvislosti se všemi provedenými důkazy.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud „bez jakékoliv opory ve skutkovém
zjištění\" dovozuje, že „rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č.
16/1996 ze dne 30.4.1996, jímž se pod bodem I. ruší funkce vedoucí
organizačního oddělení s účinností od 1.5.1996, se týkalo právě žalobkyně\".
Ani z pracovní smlouvy ze dne 18.12.1992 ani z dohody o změně pracovní smlouvy
ze dne 2.1.1995 totiž nevyplývá, že by žalobkyně vykonávala funkci vedoucí
organizačního oddělení, a kromě toho „ke dni 30.4.1996 měla platový výměr
nikoliv jako vedoucí organizačního oddělení, ale pouze zněl na její jméno a
příjmení s uvedením kancelář přednosty\". Na nesprávné zhodnocení důkazů
poukázala, i pokud jde o závěr, že výpověď byla žalobkyni doručována dne
30.4.1996, neboť zde podle jejího názoru bylo přihlédnuto k důkazům, které jsou
„nepravdivé\" a „neprůkazné\". Dále namítala, že z důkazů, které byly
provedeny, nevyplývá ani příčinná souvislost mezi organizační změnou a
nadbytečností žalobkyně, neboť podle jejího názoru „byla prováděna jakási
organizační změna na místo, které nikdy nebylo zřízeno, tj. funkce vedoucí
organizačního oddělení\". Ministerstvo vnitra navíc dalo souhlas k dalším
organizačním změnám až dne 12.6.1996, takže účinnost organizačních změn v době
dání výpovědi nemohla nastat. Výpověď je nutno podle názoru dovolatelky
posuzovat i z hlediska ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, tj. z hlediska
pravidel slušnosti a občanského soužití. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobkyně
nelze považovat za důvodnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.
\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta-novení
§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání pří-pustné, přezkou-mal napadený
rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu – jak uvádí ve svém
podání ze dne 8.12.1999 – mimo jiné proto, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není
možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové závěry o tom, že „při jednání dne 30.4.1996 žalobkyně odmítla převzetí
výpovědi\", a že rozhodnutí o organizačních změnách zahrnujících i zrušení
pracovního místa zastávaného žalobkyní bylo přijato se souhlasem Ministerstvo
vnitra ČR „nejpozději v době dání výpovědi\", odvolací soud učinil - jak
vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování (zejména na
základě výslechu svědků T. Ř., V. O. a E. K. a listinných důkazů – pracovní
náplně ze dne 1.7.1995, z níž vyplývá, že výkon sjednaného druhu práce
žalobkyně zahrnoval mimo jiné „řízení organizačního odd. kanceláře přednosty\",
platových výměrů ze dne 1.12.1993, 1.6.1994, 1.8.1995 a 2.4.1996, podle kterých
žalobkyně pobírala příplatek za vedení ve výši 900,- Kč, rozhodnutí přednosty
Okresního úřadu v Teplicích č. 15/1996 ze dne 29.4.1996 a č. 16/1996, č.
17/1996 ze dne 30.4.1996 a dopisů Ministerstva vnitra ČR ze dne 7.6.1996 a
20.7.1999), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř.
Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné
poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z
odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro
uvedené skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z
provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto
směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které
současně byly významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Dovozuje-li dovolatelka, že výpovědi svědků V. O. a E. K. „jsou v rozporu se
skutečností a i s výpovědí svědka T. Ř.\", že výpověď svědka Ř. je nevěrohodná,
a proto ji „nelze vzít na zřetel\", že důkazy svědčící o doručování výpovědi
dne 30.4.1996 jsou „nepravdivé\" a „neprůkazné\" a že pracovní smlouva ze dne
18.12.1992 a dohoda o změně pracovní smlouvy ze dne 2.1.1995 a rovněž platový
výměr ze dne 30.4.1996, dokazují tvrzení žalobkyně, „že nevykonávala funkci,
pro kterou jí byla doručena výpověď dne 9.5.1996\", neboť v nich „není výslovně
uvedeno, že by žalobkyně vykonávala funkci vedoucí org. odd. OkÚ T.\",
předestírá tím vlastní hodnocení důkazů a činí ve skutečnosti jiné skutkové
závěry, než odvolací soud. Žalobkyně tak napadá hodnocení důkazů soudem, které
samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Namítá-li dále dovolatelka, že „předmětná výpověď datovaná dnem 30.4.1996
nemůže být posuzována jako platná, když Ministerstvo vnitra dalo souhlas k
dalším organizačním změnám až 12.6.1996\", a že tedy účinnost organizačních
změn v době dání výpovědi nemohla nastat, nelze ani této námitce přisvědčit. Je
pravdou, že stanovit organizační strukturu okresního úřadu, zřizovat nebo
zrušovat jednotlivé referáty, určovat náplň práce kanceláře přednosty a
jednotlivých referátů, pokud nebyly tyto referáty zřízeny a jejich působnost
stanovena zvláštním zákonem, může přednosta okresního úřadu jen po předchozím
souhlasu nadřízeného orgánu - Ministerstva vnitra [srov. ustanovení § 9 odst. 1
zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o
některých dalších opatřeních s tím souvisejících (ve znění účinném ke dni
rozhodnutí žalovaného o organizační změně]. Dovolatelka však opomíjí, že pro
tento požadavek, vycházející ze vztahu nadřízenosti a podřízenosti orgánů
veřejné správy, zákon žádné podmínky z hlediska formy nestanoví; předchozí
souhlas proto může být projeven jakýmkoliv způsobem, včetně toho, jak byl tento
souhlas vysloven dne 24.4.1996 v posuzované věci, tedy i ústně při vzájemném
úředním jednání pověřených zaměstnanců zúčastněných orgánů.
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku, že řízení je zatíženo vadou podle
ustanovení § 241 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť podle názoru dovolatelky
„příčinou\" nesprávného rozhodnutí byl – kromě jiného – „nadbytečný\" opětovný
výslech svědka T. Ř.
Uvedená námitka nepřihlíží náležitě k tomu, že odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s.ř.).
Důsledkem systému tzv. úplné apelace, který účastníku umožňuje i v odvolacím
řízení tvrdit nové skutečnosti a nabízet nové důkazy, je, že odvolací soud není
jen přezkumnou instancí v tom smyslu, že by výsledky dokazování před soudem
prvního stupně nemohly doznat změny. Odvolací soud může - jak dovolateka sama
uvádí - opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění
a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím
soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (srov. § 213 odst. 2 o.s.ř.).
Tímto způsobem postupuje kupř. i tehdy, má-li jiný názor, než soud prvního
stupně, na věrohodnost výpovědi účastníka nebo svědka; jaké důkazy budou v
odvolacím řízení provedeny, resp. zopakovány, je přitom věcí odvolacího soudu.
Jestliže v posuzovaném případě odvolací soud doplnil řízení výslechem svědka
„za účelem objasnění rozporů v jeho výpovědi před okresním soudem\", nelze v
uvedeném postupu odvolacího soudu spatřovat jinou vadu řízení, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243b odst.1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva,
spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální
částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.075,- Kč [srov. § 7, § 9 odst.
3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto,
soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1, věty první o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve
smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů
řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. června 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu