21 Cdo 1573/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce A. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se
sídlem v Náchodě, Tyršova č. 64, proti žalovanému SKALIČAN a. s. se sídlem v
České Skalici, Zelená č. 226, IČO 46504958, zastoupenému Mgr. Veronikou Holou,
advokátkou se sídlem v Příbrami I, Pražská č. 140, o 278.208,- Kč s úroky z
prodlení, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 215/2009, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.
ledna 2012 č. j. 20 Co 478/2011-292, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
11.420,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra
Špačka, advokáta se sídlem v Náchodě, Tyršova č. 64.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 278.208,- Kč s úroky z prodlení ve
výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
vykonával v pracovním poměru u žalovaného, který je právním nástupcem jeho
„původního“ zaměstnavatele ZEMKO, k. s., práci řidiče rozvozu a že mu žalovaný
nezaplatil mzdu a příplatek za práci přesčas vykonanou v době od listopadu 2007
do května 2009, kdy žalobce vykonával práci „v rozsahu delším jak zákonných 40
hodin týdně“. Žalobce dále se žalovaným dne 25. 9. 2006 uzavřel „pracovní
smlouvu pro VPČ § 71 ZP“, podle které měl provádět výběr peněz od zákazníků za
dodané zboží a kterou považuje za neplatnou, neboť výkon práce žalobce v
pracovním poměru se časově „prolínal“ s činností podle této smlouvy, žalovaný
touto smlouvou zakrýval přesčasovou práci a „odměnu za ni vyplácel jako podíl
na tržbách, nikoliv za odpracovanou dobu“.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 23. 6. 2011 č. j. 4 C 215/2009-211
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 136.292,- Kč s úroky z prodlení ve
výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu co do 141.916,- Kč s úroky
z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobce je povinen zaplatit
„ČR - na účet Okresního soudu v Náchodě“ náklady řízení ve výši 5.093,- Kč a že
žalovaný je povinen zaplatit „ČR - na účet Okresního soudu v Náchodě“ náklady
řízení ve výši 8.093,- Kč. Na základě zjištění, že žalobce pracoval u
žalovaného podle pracovní smlouvy ze dne 25. 9. 2006 jako „řidič na rozvozu
zboží“, že současně s pracovní smlouvou uzavřel se žalovaným „smlouvu (dohodu)
o vedlejší pracovní činnosti“, podle které měl provádět „výběr peněz od
zákazníků za dodané zboží“ a ve které byl sjednán rozsah práce „maximálně 40
hodin měsíčně“, že práce konaná žalobcem v „hlavním“ pracovním poměru se
„prolínala“ s jeho vedlejší pracovní činností, za kterou mu byla žalovaným
vyplácena odměna stanovená jako „podíl na tržbách“, že doba odpracovaná
žalobcem při vedlejší pracovní činností nebyla žalovaným evidována a že podle
evidence pracovní doby vedené žalovaným žalobce odpracoval v období od
listopadu 2007 do května 2009 celkem 1430,75 přesčasových hodin, za které mu
nebylo poskytnuto náhradní volno, dospěl k závěru, že žalobci přísluší mzda a
příplatek za práci přesčas ve výši 136.292,- Kč určené znaleckým posudkem
znaleckého ústavu NOVA, spol. s r. o. Neshledal důvodnou námitku započtení
plnění vyplacených žalobci na základě dohody o vedlejší pracovní činnosti ve
výši 24.018,- Kč vznesenou žalovaným, „a proto se jí nezabýval“; navíc dovodil,
že tato námitka byla uplatněna jako nová skutečnost až po „skončeném důkazním
řízení, po poučení podle § 119a o. s. ř.“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 1.
2012 č. j. 20 Co 478/2011-292 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části,
ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 96.654,- Kč, změnil jej tak,
že co do částky 39.638,- Kč žalobu zamítl a že uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně, že žalobce je povinen zaplatit České republice náklady řízení
ve výši 5.093,- Kč, že žalovaný je povinen zaplatit České republice náklady
řízení ve výši 8.093,- Kč, oba „na účet Okresního soudu v Náchodě“, a že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení
16.762,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Špačka. Dospěl k závěru, že dohoda
o vedlejší pracovní činnosti uzavřená mezi účastníky je neplatná, protože
obchází zákon (ustanovení § 114 zákoníku práce, jež ukládá zaměstnavateli
platit zaměstnanci mzdu za práci přesčas) a protože dohodu o vedlejší pracovní
činnosti „nelze platně sjednat na práce, které jsou součástí pracovní náplně
kryté pracovní smlouvou“; činnost spočívající ve vybírání peněz při rozvozu
zboží, kterou měl žalobce podle dohody o vedlejší pracovní činnosti vykonávat,
lze přitom „jen stěží oddělovat od pracovních povinností řidiče jako
představitele (či zástupce) dodavatele zboží“. Odvolací soud shledal nedůvodnou
námitku započtení plnění vyplacených žalobci na základě dohody o vedlejší
pracovní činnosti ve výši 24.018,- Kč vznesenou žalovaným, neboť žalobce
převzal uvedenou částku od žalovaného nepochybně v dobré víře, že mu náleží, a
žalovaný se proto nemůže podle ustanovení § 331 zákoníku práce domáhat jejího
vrácení. Změnu rozsudku soudu prvního stupně ohledně žalobci přiznané částky
39.638,- Kč a úroků z prodlení odvolací soud odůvodnil tím, že pohledávka
žalobce vůči žalovanému v této výši zanikla dne 20. 5. 2010 započtením na
vzájemnou pohledávku žalovaného na náhradu škody na základě námitky započtení
uplatněné žalobcem dne 16. 11. 2010 ve sporu mezi účastníky o náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, podle jehož
obsahu (srov. § 41 odst. 2 občanského soudního řádu) napadá rozsudek odvolacího
soudu v jeho potvrzující části. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil
otázku platnosti dohody účastníků o vedlejší pracovní činnosti žalobce, neboť
uvedená dohoda neobchází zákon a nebyla sjednána „na práce, které jsou součástí
pracovní náplně kryté pracovní smlouvou“. Obsahem práce, který vyplýval z
dohody o vedlejší pracovní činnosti, nebylo jen samotné převzetí peněz, ale též
vyúčtování ceny zákazníkovi, přepočítání peněz, vystavení potvrzení o převzetí
ceny zboží, uložení převzaté částky, její opatrování po dobu převozu a následné
vyúčtování v pokladně žalovaného; tyto činnosti žalobce vykonával „nad rámec
práce sjednané dle pracovní smlouvy“. Podle názoru dovolatele nebyla na místě
aplikace ustanovení § 331 zákoníku práce, neboť žalovaný se nedomáhá po žalobci
vrácení nesprávně vyplaceného plnění, ale navrhuje „ponížení“ nároku přiznaného
žalobci o plnění, které mu již bylo za „tutéž materii práce“ vyplaceno.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil rozsah práce přesčas
vykonané žalobcem, neboť vycházel pouze z elektronické evidence docházky
žalobce vedené žalovaným, která eviduje čas příchodů žalobce do „prostor
provozovny“ a čas jeho odchodů z těchto prostor, nikoli však počet
odpracovaných hodin. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil „k dalšímu projednání“.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl,
neboť odvolací soud učinil správná skutková zjištění, na základě nichž dospěl
ke správnému právnímu posouzení věci. Zdůraznil, že jeho pracovní činnost z
„hlavního“ pracovního poměru se prolínala s „pracovním poměrem vedlejším“, že
žalovaný mu odměnu za práci podle dohody o vedlejší pracovní činnosti vyplácel
jako „podíl na tržbách“ a nikoliv za odpracovanou dobu a že „přesčasy“ nebyly u
žalovaného vykazovány ani propláceny, pouze občas „byly zohledněny v prémiové
složce mzdy“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti potvrzující části rozsudku odvolacího
soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; z
důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s.
ř.), lze - jak vyplývá ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí
odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného
pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění
(a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek,
které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním
významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu
dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění
odvolacího soudu o rozsahu práce přesčas vykonané žalobcem, které odvolací soud
učinil z evidence docházky žalobce do práce vedené žalovaným; tím uplatnil
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. I kdyby (snad) byly
jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných
dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. činit - jak vyplývá
z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího
soudu po právní stránce.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a
odst. 2 a 3 o. s. ř.), že žalobce uzavřel dne 25. 9. 2006 s právním předchůdcem
žalovaného ZEMKO, k. s. pracovní smlouvu, v níž se od 26. 9. 2006 zavázal
vykonávat práci „řidiče na rozvoz zboží“, že téhož dne uzavřel s právním
předchůdcem žalovaného „pracovní smlouvu pro vedlejší pracovní činnost“, v níž
se od 26. 9. 2006 zavázal „provádět výběr peněz při rozvozu zboží“, a že dne 2.
1. 2007 uzavřel s právním předchůdcem žalovaného dohodu o pracovní činnosti, v
níž se zavázal od 2. 1. 2007 „provádět výběr peněz při rozvozu zboží“ v rozsahu
pracovní doby sjednaném na „max. 40 hodin v průměru za měsíc“ a v níž se
zaměstnavatel zavázal platit žalobci za tuto činnost odměnu stanovenou v
kolektivní smlouvě. Na základě dohody o pracovní činnosti žalobce prováděl při
výkonu práce řidiče výběr peněžní hotovosti od zákazníků za dodané zboží, které
jako řidič rozvážel. Doba odpracovaná žalobcem při pracovní činnosti
spočívající ve výběru peněz při rozvozu zboží nebyla žalovaným zvlášť evidována
a podle elektronické evidence pracovní doby vedené žalovaným, která byla
založena na vyznačování času příchodu do práce a času odchodu z práce, žalobce
odpracoval v pracovním poměru v období od listopadu 2007 do května 2009 celkem
1430,75 hodin nad stanovenou pracovní dobu.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné vyřešení
právní otázky, za jakých podmínek může být mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem
uzavřena vedle pracovní smlouvy i dohoda o pracovní činnosti. Protože tato
právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že
dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že dohoda o pracovní
činnosti, kterou žalobce pro žalovaného vykonával souběžně s prací v pracovním
poměru sjednaném mezi nimi pracovní smlouvou, byla mezi účastníky uzavřena dne
2. 1.2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č.
585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007 (dále
jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 3 zák. práce závislá práce může být vykonávána výlučně v
pracovněprávním vztahu podle tohoto zákona, není-li upravena zvláštními
právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy podle tohoto zákona jsou
pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo
pracovní poměr.
Podle ustanovení § 13 odst. 4 zák. práce zaměstnanec v dalším pracovním poměru
nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr u téhož
zaměstnavatele nemůže vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny. U
zaměstnavatele, jímž je stát, se věta první použije jen v případě, že se jedná
o výkon práce v téže organizační složce státu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zaměstnanec může vykonávat práci pro
zaměstnavatele nejen v jednom, ale i v dalším pracovním poměru (dalších
pracovních poměrech), a že vedle práce v pracovním poměru může u téhož
zaměstnavatele konat práci na základě dohody o provedení práce (§ 75 zák.
práce) nebo dohody o pracovní činnosti (§ 76 zák. práce); práva a povinnosti
vyplývající z těchto paralelních pracovněprávních vztahů se posuzují
samostatně. Zákoník práce neomezuje rozsah dalšího pracovního poměru u téhož
zaměstnavatele; rozsah dalších pracovněprávních vztahů založených dohodami o
pracích konaných mimo pracovní poměr omezuje pouze limitem 150 hodin v
kalendářním roce, do kterého lze uzavřít dohodu o provedení práce (srov. § 75
zák. práce), a ustanovením, že na základě dohody o pracovní činnosti není možné
vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní
pracovní doby (§ 76 odst. 2 zák. práce). Zákoník práce ani nestanoví, že by
zaměstnanec musel vykonávat práci v dalším pracovním poměru nebo na základě
dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr jen mimo pracovní dobu stanovenou
pro původní pracovní poměr, jak tomu bylo v případě tzv. vedlejší činnosti
zaměstnance u zaměstnavatele podle předchozího zákoníku práce (srov. § 71
zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinných do
31. 12. 2006). Jediným omezením pro vznik dalšího základního pracovněprávního
vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je podmínka, že práce, kterou má
zaměstnanec v dalším pracovněprávním vztahu vykonávat, je jiného druhu než
práce vykonávaná v původním pracovním poměru. Účelem této právní úpravy je
zamezit obcházení ustanovení zákoníku práce o pracovní době, době odpočinku a
práci přesčas, k němuž by při výkonu práce stejného druhu v dalším
pracovněprávním vztahu mohlo docházet.
O práci jiného druhu, kterou může zaměstnanec konat v dalším pracovněprávním
vztahu, se jedná tehdy, jestliže povaha činností charakterizujících práci,
kterou má zaměstnanec vykonávat v dalším pracovněprávním vztahu, je odlišná od
povahy činností, jimiž se vyznačuje práce vykonávaná zaměstnancem v původním
pracovním poměru, a jestliže pracovní činnosti v dalším pracovněprávním vztahu
nepředstavují jen doplnění pracovní náplně zaměstnance vyplývající z druhu
práce sjednaného v původním pracovním poměru o činnosti, které bezprostředně
souvisejí s výkonem práce zaměstnance v původním pracovním poměru, které jsou
výkonem této práce podmíněny a které mají být konány v době stanovené pro
původní pracovní poměr, i když samy o sobě nespadají do druhu práce zaměstnance
sjednaného v tomto pracovním poměru. Za těchto podmínek může zaměstnavatel
uzavřít se zaměstnancem vedle pracovní smlouvy i dohodu o pracovní činnosti,
jestliže na základě této dohody bude zaměstnanec vykonávat práci v rozsahu
nepřekračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby.
V posuzovaném případě měl žalobce na základě dohody o pracovní činnosti, kterou
uzavřel se žalovaným (jeho právním předchůdcem) dne 2. 1. 2007, „provádět výběr
peněz při rozvozu zboží“. Přestože povaha činností spojených s výběrem peněžní
hotovosti za zboží od zákazníků je nepochybně odlišná od povahy činností
charakterizujících práci řidiče při rozvozu zboží, kterou žalobce pro
žalovaného vykonával v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 25.
9. 2006, představovaly činnosti související s výběrem peněz za zboží jen
doplnění pracovní náplně žalobce vyplývající z druhu práce řidiče při rozvozu
zboží, neboť bezprostředně souvisely s výkonem práce řidiče, který rozváží
zboží, jehož cenu má zákazník zaplatit v hotovosti po jeho dodání, byly výkonem
této práce podmíněny (bez toho, že by žalobce jako řidič zboží zákazníkům
přivezl, by jeho cenu v hotovosti od nich nemohl vybírat) a byly konány v
průběhu doby stanovené pro pracovní poměr, v němž žalobce vykonával práci
řidiče, aniž by bylo v rámci evidence odpracované doby, kterou byl žalovaný
povinen u žalobce vést (srov. § 96 odst. 1 zák. práce), rozlišováno, kdy a v
jakém časovém rozsahu žalobce konal práci řidiče a kdy a v jakém časovém
rozsahu prováděl činnosti spojené s výběrem peněz za zboží. Za tohoto stavu
nebyla práce žalobce spočívající ve výběru peněz při rozvozu zboží prací jiného
druhu než práce řidiče při rozvozu zboží, kterou žalobce vykonával v pracovním
poměru na základě uzavřené pracovní smlouvy, a žalobce proto nemohl – jak
vyplývá z výše uvedeného – vykonávat práci spočívající ve výběru peněz při
rozvozu zboží na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené vedle pracovní
smlouvy, v níž se zavázal konat pro žalovaného práci řidiče při rozvozu zboží.
Z toho plyne, že dohoda o pracovní činnosti uzavřená mezi žalobcem a žalovaným
(jeho právním předchůdcem) dne 2. 1. 2007 svým obsahem i účelem, kterým zjevně
bylo dosáhnout toho, aby doba odpracovaná žalobcem v souvislosti s výběrem
peněz od zákazníků nebyla zahrnována do jeho pracovní doby při výkonu práce
řidiče a tím i do doby práce přesčas, odporuje zákonu (ustanovením § 13 odst. 4
a § 114 zák. práce), a je proto podle ustanovení § 39 občanského zákoníku
absolutně neplatná (srov. § 18 a § 20 část věty první za středníkem zák.
práce).
Dovolací soud souhlasí i se závěrem odvolacího soudu, že mzda a příplatek za
práci přesčas, na které žalobci vznikl nárok, nemohou být sníženy o částku
24.018,- Kč zaplacenou žalovaným žalobci na základě neplatné dohody o pracovní
činnosti ze dne 2. 1. 2007.
Přijal-li zaměstnanec od zaměstnavatele nebo zaměstnavatel od zaměstnance
plnění na základě neplatného pracovněprávního úkonu, jde o bezdůvodné
obohacení, které se řídí ustanoveními § 451, § 454, § 455 odst. 1 a § 456 až
459 občanského zákoníku (srov. § 324 zák. práce). Povinnost zaměstnance vydat
zaměstnavateli bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného
pracovněprávního úkonu (§ 451 odst. 1 občanského zákoníku), popřípadě mu
poskytnout peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné (§ 458
odst. 1 občanského zákoníku), je modifikována ve prospěch zaměstnance jednak
ustanovením § 331 zák. práce, z něhož vyplývá, že vrácení neprávem vyplacených
částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec
věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené
nebo omylem vyplacené, a jednak ustanovením § 19 odst. 2 část věty před
středníkem zák. práce, které stanoví, že neplatnost právního úkonu nemůže být
zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. To znamená, že
zaměstnanec je povinen vydat zaměstnavateli plnění z neplatného
pracovněprávního úkonu (poskytnout mu peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání
není dobře možné) jen za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 331 zák.
práce a jen tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu způsobil výlučně sám.
Protože v posuzovaném případě nemůže být pochyb o tom, že neplatnost dohody o
pracovní činnosti uzavřené mezi žalobcem a žalovaným (jeho právním předchůdcem)
dne 2. 1. 2007 nezpůsobil výlučně sám žalobce, není povinen plnění ve výši
24.018,- Kč přijaté na základě této dohody žalovanému vydat a o toto plnění
proto nemůže být snížen jeho nárok na mzdu a příplatek za práci přesčas
vykonanou pro žalovaného v pracovním poměru založeném pracovní smlouvou ze dne
25. 9. 2006.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady
potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši
11.120,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů); náhrada za daň z
přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť
zástupce žalobce, advokát JUDr. Vladimír Špaček, v rozporu s ustanovením § 14a
odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů neprokázal, že by
byl plátcem této daně.
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 11.420,-
Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval
(§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu