21 Cdo 1582/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce F. P., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Římská č. 1317/32, proti žalovanému TEZAS a. s. se sídlem v
Praze 8, Pernerova č. 52, IČO 60193549, zastoupenému JUDr. Danielem Ševčíkem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 19, o 133.056,- Kč s úrokem z
prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 424/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu
2011 č. j. 55 Co 374/2011-159, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
17.557,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Radka
Vachtla, advokáta se sídlem v Praze 2, Římská č. 1317/32.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 133.056,- Kč „s úrokem z prodlení
od 2. 6. 2008“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, u něhož pracoval na
základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2005 jako strážný, mu dne 3. 1. 2007
doručil okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 27 C 82/2007 ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. 16 Co 134/2008
určeno neplatným, že žalobce sdělil žalovanému dopisy ze dne 15. 1. 2007 a ze
dne 19. 1. 2007, že trvá na tom, aby byl u žalovaného i nadále zaměstnán, že na
jeho písemnou žádost ze dne 17. 6. 2008 o „vyrovnání ušlé mzdy“ mu žalovaný
„přiznal“ na „ušlé mzdě“ za dobu od ledna 2007 do června 2007 55.172,- Kč
čistých s odůvodněním, že „nároky žalobce na výplatu ušlé mzdy neuznává, neboť
žalobce porušil pracovní kázeň, vážně ohrozil majetek žalovaného, nikdy
neprojevil skutečný zájem pokračovat v zaměstnání a podal výpověď, a proto mu s
ohledem na ustanovení § 61 zákoníku práce zasílá náhradu za prvních 6 měsíců“,
a že na písemnou výzvu žalobce ze dne 19. 8. 2008 k úhradě rozdílu mezi
„skutečnou a uhrazenou mzdou za 252 pracovní dní“ ve výši 133.056,- Kč žalovaný
nereagoval.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. 12. 2009 č. j. 25 C 424/2008-77
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 31.120,- Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Ševčíka. Dospěl k
závěru, že náhrada mzdy za dobu 6 měsíců od ledna 2007 do června 2007 ve výši
63.360,- Kč, kterou žalovaný zaplatil žalobci, představuje „dostatečné a
přiměřené odškodnění žalobce za neplatné skončení pracovního poměru okamžitým
zrušením“ a že další nárok na náhradu mzdy uplatněný žalobcem je „rozporný s
dobrými mravy a představující zneužití práva“, neboť důvodem okamžitého zrušení
pracovního poměru ze strany žalovaného bylo svévolné opuštění pracoviště
žalobcem dne 29. 12. 2006, které se žalobce pokusil „zakrýt“ následnou účelovou
návštěvou lékaře se záměrem „získat dodatečný důvod pro omluvu nepřítomnosti v
zaměstnání“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2010 č. j. 55
Co 233/2010-112 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Shledal, že soud prvního stupně se „zcela nad rámec žaloby zabýval
důvody porušení pracovní kázně žalobcem“, které bylo posuzováno v řízení o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 82/2007, a že závěr soudu prvního stupně, podle něhož
je požadavek žalobce na náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců v rozporu s
dobrými mravy, není správný. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný zvolil
„nepřiměřený způsob právní ochrany“, když přistoupil k rozvázání pracovního
poměru žalobce okamžitým zrušením namísto výpovědí, a že tímto jednáním, jakož
i nepřidělováním práce žalobci porušil svou právní povinnost. Uzavřel, že nárok
žalobce na náhradu mzdy, kterou podle ustanovení § 69 odst. 1 zákona č.
262/2006 Sb., zákoníku práce, není možné poskytnout jen za část rozhodného
období a jejíž výši ani nelze snížit, je i za dobu přesahující 6 měsíců „po
právu“ a že není v rozporu s dobrými mravy.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozsudkem ze dne 19. 1. 2011 č. j. 25 C
424/2008-127 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 133.056,- Kč s ročním
úrokem z prodlení od 2. 6. 2008 do zaplacení ve výši „repo sazby stanovené
Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni
každého kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalovaného“, a rozhodl,
že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 93.329,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Radka Vachtla. Opětovně dovodil, že s ohledem na konkrétní
okolnosti případu je přiznání náhrady mzdy žalobci za dobu přesahující 6 měsíců
výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1
zákoníku práce, ale s ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu dospěl k
závěru, že žalobci přísluší náhrada mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku
práce i za dobu od července 2007 do června 2008 v žalobcem požadované výši.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2011 č. j.
55 Co 374/2011-159 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení
36.624,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radka Vachtla. Setrval na svém názoru, že
uplatnění nároku žalobcem na náhradu mzdy z důvodu neplatnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru za dobu přesahující 6 měsíců není v rozporu s dobrými
mravy, a proto shledal rozsudek soudu prvního stupně správným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
jednání žalobce, který v pracovní době bez omluvy opustil své pracoviště a
následně účelově navštívil lékaře se záměrem získat dodatečný důvod pro omluvu
nepřítomnosti v zaměstnání, je v rozporu s dobrými mravy, a z tohoto důvodu je
náhrada mzdy, která byla žalobci vyplacena za dobu 6 měsíců, „adekvátní a zcela
dostačující“. Uplatnění nároku na náhradu mzdy za další období považuje
žalovaný za jednání žalobce „odporující dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3
odst. 1 občanského zákoníku a § 14 zákoníku práce“, které „nemůže požívat
právní ochrany“. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se otázkou „rozporu
nároku žalobce s dobrými mravy“ zabýval „pouze povrchně“. Podle názoru
žalovaného je povinnost mu uložená nepřiměřeně tvrdá, a proto měla být tato
tvrdost zmírněna postupem podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku a
„odepřen výkon práva na základě jeho rozporu s dobrými mravy“. Žalovaný navrhl,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud „postupoval podle ustanovení § 243b odst. 1,
resp. odst. 2 o. s. ř.“, neboť soudy se se všemi skutečnostmi, které žalovaný
uvádí v dovolání a které dříve uváděl ve svých vyjádřeních, „beze zbytku
vypořádaly“. Podle názoru žalobce by argumentace žalovaného, která je v
posuzované věci „zcela irelevantní“, mohla mít význam pouze v případě sporu o
„výpověď danou pro soustavné méně závažné porušování povinností“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalovaný se žalobcem,
který u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2005 jako
strážný, dopisem ze dne 2. 1. 2007 doručeným žalobci dne 3. 1. 2007 okamžitě
zrušil pracovní poměr, neboť žalobce „velmi hrubým způsobem porušil pracovní
povinnosti“, když dne 29. 12. 2006 opustil své pracoviště na tzv. zadní
vrátnici areálu žalovaného a ohrozil tak bezpečnost majetku žalovaného a
dalších společností umístěných v areálu. Žalobce dopisy ze dne 15. 1. 2007 a ze
dne 19. 1. 2007 sdělil žalovanému, že s okamžitým zrušením pracovního poměru
nesouhlasí a že trvá na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával. Rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2008 č. j. 27 C 82/2007-52 ve spojení
s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008 č. j. 16 Co 134/2008-71,
které nabyly právní moci dne 2. 6. 2008, bylo určeno, že uvedené okamžité
zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalovaný zaplatil žalobci náhradu mzdy
za dobu 6 měsíců od ledna 2007 do června 2007 ve výši 63.360,- Kč.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalovaný doručil žalobci neplatné okamžité zrušení pracovního poměru dne 3. 1.
2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č.
585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007 (dále
jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr
okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez
zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho
pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu
mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Ustanovení § 69 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního
poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání
pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době,
které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto
u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí
soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby,
než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní
poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního
poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o
určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl
a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu (§ 69 odst. 1 zák. práce).
Náhrada mzdy nebo platu, která zaměstnanci náleží podle ustanovení § 69 odst. 1
zák. práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního
poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v
rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci
práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho
zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy (platu) je tedy
důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci
trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní
smlouvy. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce má
charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku
toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák.
práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon
tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl
následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.
Rozsah náhrady mzdy nebo platu, na kterou má zaměstnanec nárok při neplatném
rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, je vždy odvislý od toho,
zda zaměstnanec oznámil písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy
(platu) ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá
na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti
rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před
pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru
učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem. Zákoník práce ve
znění účinném v době od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 neumožňoval soudu – na
rozdíl od předchozí právní úpravy (srov. § 61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2006) – v
případě, že celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada
mzdy (platu), přesahovala šest měsíců, na žádost zaměstnavatele jeho povinnost
k náhradě mzdy (platu) za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy
(platu) zaměstnanci vůbec nepřiznat.
Uplatnění nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního
poměru účastníků okamžitým zrušením ze strany žalovaného za dobu přesahující 6
měsíců nelze pokládat za jednání žalobce, které by bylo v rozporu s dobrými
mravy.
Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí být v
rozporu s dobrými mravy (srov. § 14 odst. 1 zák. práce). Dobrými mravy se
rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém
vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence,
jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3
Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně
opačným postavením účastníků pracovněprávního vztahu, vyplývá, že výkon
subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za
následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako
rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby
nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože
stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba,
vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur“, považovat chování,
které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, za dovolené i tehdy, je-li
jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy
na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jeden z účastníků
pracovněprávního vztahu sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím
realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka
pracovněprávního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva
závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který
mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení
výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby
bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší
následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v
souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat
právo, ale poškodit jiného, neboť jeden z účastníků pracovněprávního vztahu je
v rozporu s ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit druhému
účastníku pracovněprávního vztahu újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a
účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska
jednajícího bez významu. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání,
jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které
je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému
účastníku újmu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn
pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V projednávané věci žalovaný přistoupil k rozvázání pracovního poměru se
žalobcem okamžitým zrušením, neboť měl za to, že žalobce porušil povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Protože
soud pravomocným rozhodnutím vyhověl žalobě o určení neplatnosti tohoto
rozvázání pracovního poměru podané žalobcem a protože žalobce oznámil písemně
žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trval
i nadále a žalovaný, který žalobci přes toto jeho oznámení nepřiděloval práci
podle pracovní smlouvy, byl povinen – jak vyplývá z výše uvedeného - poskytnout
mu náhradu mzdy ode dne, kdy oznámil žalovanému, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru, a nikoliv jen za dobu prvních 6 měsíců. Žalovaný
mohl kdykoli v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru ukončit
dobu, za kterou žalobci přísluší náhrada mzdy, tím, že by mu umožnil pokračovat
v práci; neučinil-li tak, nemůže být v rozporu s dobrými mravy jednání žalobce
spočívající v uplatnění nároku na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1
zák. práce za dobu přesahující 6 měsíců.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s.
ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady
potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši
14.210,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
zástupce žalobce, advokát Mgr. Radek Vachtl, osvědčil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 3.047,- Kč (§ 137 odst. 3, §
151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 17.557,-
Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval
(§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu