21 Cdo 1586/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Lidovému
bytovému družstvu P., zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 42 C 13/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 1. února 2005 č.j. 30 Co 616/2004-127, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
24. září 2004 č.j. 42 C 13/2000-109 (s výjimkou výroku, kterým bylo žalovanému
uloženo, aby zaplatil žalobci 199.593,- Kč) se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 26.10.1999 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává podle
ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru.
Důvod výpovědi spatřoval v tom, že \"dosavadní místo pracovního zařazení\"
žalobce jako ředitele kanceláře správy družstva \"bylo v mezidobí obsazeno z
důvodů nutnosti organizačního zajištění chodu družstva jiným pracovníkem
jmenovaným do této funkce\", že \"jiné volné pracovní místo v kanceláři správy
družstva není k dispozici\" a že se proto žalobce stal pro žalovaného
nadbytečným zaměstnancem.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby mu
žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 10.11.1999 do 31.12.2000 a za
období roku 2002 celkem 293.633,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedená
výpověď je jen \"ryze účelovým\" právním úkonem, neboť žalovaný přistoupil k
podání výpovědi ihned poté, co byl dne 26.10.1999 vyhlášen u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 21 Co 254/99 rozsudek, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 8.1.1999 sp. zn. 19 C 476/96, kterým bylo prohlášeno
za neplatné okamžité zrušení pracovního poměru účastníků provedeného dopisem
žalovaného ze dne 30.9.1996. Žalovaným uváděný důvod navíc \"není výpovědním
důvodem podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce\", neboť žalovaný
nerozhodl \"o žádné organizační změně dotýkající se jeho pracovního místa
ředitele\" a obsazení jeho pracovního místa jiným zaměstnancem není samo o sobě
důvodem pro rozvázání pracovního poměru. Protože mu žalovaný nepřiděluje práci
ani poté, co mu dopisem ze dne 31.10.1999 a znovu dopisem ze dne 11.1.2000
oznámil, že \"má zájem na přidělování práce\", žalobce požaduje ode dne
následujícího po doručení dopisu ze dne 31.10.1999 žalovanému placení náhrady
mzdy.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2.3.2004 č.j. 42 C 13/2000-87
rozhodl (o části předmětu řízení) tak, že vyhověl žalobě na určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru ze dne 26.10.1999 a že \"o povinnosti žalovaného
zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 293.633,- Kč bude rozhodnuto v konečném
rozsudku\". Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že posuzovaná
výpověď z pracovního poměru je neplatným právním úkonem, neboť žalovaný
neprokázal, že by byla doručena žalobci do vlastních rukou, podání výpovědi
nepředcházelo žalobcovo odvolání z funkce a o organizační změně bylo rozhodnuto
až po podání výpovědi ze dne 22.11.1999.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.6.2004 č.j. 30
Co 213/2004-102 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno o svém
tvrzení, že by výpověď z pracovního poměru byla doručena žalobci způsobem
předepsaným v ustanovení § 266a odst.1 zákoníku práce, a že výpovědní důvod
obsažený v této výpovědi není \"v příčinné souvislosti\" se žalovaným tvrzenými
organizačními změnami. I když nemůže obstát názor soudu prvního stupně, podle
kterého žalobce musel být před podáním výpovědi z pracovního poměru odvolán ze
své funkce, je výpověď z pracovního poměru ze dne 26.10.1999 neplatná.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 24.9.2004 č.j. 42 C 13/2000-109
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 199.593,- Kč, žalobu o zaplacení
dalších 94.040,- Kč zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení 35.017,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. M. B. Poté,
co zjistil, že neplatná výpověď z pracovního poměru ze dne 26.10.1999 byla
žalobci doručena dne 3.11.1999, že pracovní poměr měl podle ní skončit dnem
28.2.2000 a že žalobce dopisem ze dne 11.1.2000 oznámil žalovanému, že trvá na
tom, aby ho dále zaměstnával, dospěl k závěru, že žalobce může mít nárok na
náhradu mzdy požadovanou podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce až od
1.3.2000 a že nárok na náhradu mzdy za dobu od 10.11.1999 do 28.2.2000 (tj. za
období před uplynutím výpovědní doby) ve výši 94.040,- Kč \"musel být zamítnut
\". Za dobu od 1.3.2000 do 31.12.2002 má žalobce nárok na náhradu mzdy podle
ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce v plné výši, neboť důvody byť jen pro
snížení náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce nebyly
shledány. Za uvedené období žalobcova náhrada mzdy činí 568.961,- Kč; protože
však požadoval pouze 199.593,- Kč a protože soud nemohl návrh překročit, byla
žalobci přisouzena jím požadovaná částka.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.2.2005 č.j. 30 Co
616/2004-127 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o
náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.803,- Kč k rukám advokátky
JUDr. O. U. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce se domáhal náhrady mzdy
\"v souvislosti s určením neplatnosti skončení pracovního poměru výpovědí ze
dne 26.10.1999\" a že proto \"podle takto vylíčeného skutku\" je třeba věc
posoudit \"jako nároky vyplývající z neplatného rozvázání pracovního poměru, k
němuž došlo výpovědí ze dne 26.10.1999\", které upravují ustanovení § 61 až §
64 zákoníku práce; nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku
práce pak vzniká \"nejdříve prvního dne po uplynutí výpovědní doby podle
neplatné výpovědi\". Vzhledem k tomu, že \"takto skutkově vylíčený a uplatněný
nárok\" lze právně posoudit pouze podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce,
které jako \"speciální ustanovení\" vylučuje užití ustanovení § 130 odst.1
zákoníku práce, soud prvního stupně správně podle názoru odvolacího soudu
žalobu požadující náhradu mzdy za dobu od 10.11.1999 do 28.2.2000 zamítl. Podle
ustanovení § 130 zákoníku práce nebylo možné náhradu mzdy za uvedenou dobu
přiznat, neboť žalobce takový nárok v tomto řízení neuplatnil. Námitku žalobce,
že nebyl soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř.
\"upozorněn na případnou změnu právní kvalifikace v tom smyslu, že nárok je
třeba posoudit nikoliv podle ustanovení § 61 zákoníku práce, ale podle
ustanovení § 130 zákoníku práce\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že soud
prvního stupně \"neměnil právní kvalifikaci\", neboť shodně se žalobcem
zastával \"názor, že se jedná o nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru
\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první
řadě, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého nenáleží
zaměstnanci náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za výpovědní
dobu, během které oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, a ze
znění ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce dovozuje, že náhrada mzdy
zaměstnanci vždy náleží ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání. U neplatné výpovědi navíc nelze podle názoru žalobce hovořit o
počátku běhu výpovědní doby, neboť pracovní poměr zaměstnance, který trvá na
dalším zaměstnávání, nadále trvá. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že
rozhodl v rozporu se zásadou, podle které \"soud není vázán právní kvalifikací
provedenou žalobcem\", a že proto žalobu o náhradu mzdy \"v konkrétní výši za
konkrétní dobu\" nelze zamítnout jen proto, že ji žalobce chybně kvalifikoval
podle ustanovení § 61 zákoníku práce místo správného ustanovení § 130 odst.1
zákoníku práce. Podle názoru žalobce soudy dále chybně aplikovaly ustanovení §
153 odst.2 o.s.ř., když žalobu zčásti zamítly, ačkoliv současně dovodily, že
žalobce měl nárok na vyšší náhradu než skutečně požadoval, a v rozporu s
ustanovením § 118a odst.2 o.s.ř. ho neupozornily na \"případnou změnu právní
kvalifikace - náhrada mzdy za výpovědní dobu nikoliv podle § 61 odst.1, nýbrž
podle § 130 odst.1 zákoníku práce\" a o \"právní kvalifikaci podmínek pro
snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující 6 měsíců podle § 61
odst.2 zákoníku práce. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání \"odmítl jako nedůvodné\". Uvedl,
že již \"logickým výkladem\" ustanovení § 61 zákoníku práce je třeba dospět k
závěru, že \"nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru mohou nastat až
poté, kdy k neplatnosti dojde, tj. po skončení pracovního poměru\", neboť jinak
by \"došlo ke stavu, kdy v době běhu výpovědní doby bude zaměstnanec pobírat
jak mzdu z titulu trvání pracovního poměru, tak i náhradu mzdy z titulu, že již
v této době oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání\". Protože
žaloba \"byla koncipována\" jako \"náhrada mzdy vedle určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru\", nemohly soudy věc posoudit \"jako období
náhrady mzdy za dobu překážky v přidělování práce na straně zaměstnavatele\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
náhrady mzdy nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které
by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího
soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaný dal žalobci dopisem ze dne
26.10.1999 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c)
zákoníku práce, která byla žalobci doručena dne 3.11.1999 a podle níž měl
pracovní poměr účastníků skončit dnem 28.2.2000. Uvedená výpověď byla rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2.3.2004 č.j. 42 C 13/2000-87, potvrzeným
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.6.2004 č.j. 30 Co 213/2004-102, jež
nabyly právní moci (podle potvrzení ve spise) dnem 26.8.2004, prohlášena za
neplatnou.
Nároky účastníků z neplatného rozvázání pracovního poměru se řídí ustanoveními
§ 61 až § 64 zákoníku práce (srov. nadpis nad těmito ustanoveními). Ustanovení
§ 61 až § 64 zákoníku práce upravují - jak vyplývá z jejich znění - práva a
povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy
sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, které učinil jeden účastník
pracovního poměru a jehož platnost druhý účastník neuznává, a v němž proto
panuje nejistota, zda pracovní poměr účastníků skutečně skončil (podle
učiněného rozvázání pracovního poměru) nebo zda bude (může) pokračovat.
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, jejíž platnost
zaměstnanec neuznává, řídí se pracovněprávní vztahy účastníků až do uplynutí
výpovědní doby podle této výpovědi pracovní smlouvou a příslušnými
pracovněprávními předpisy. Až do uplynutí výpovědní doby totiž pracovní poměr
účastníků nepochybně trval a zaměstnanec má nárok na mzdu za vykonanou práci,
popřípadě nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce,
kdyby mu zaměstnavatel ve výkonu práce bezdůvodně bránil nebo kdyby nemohl
práci konat pro jiné překážky na straně zaměstnavatele. Nejistota, zda pracovní
poměr účastníků podle výpovědi z pracovního poměru skutečně skončil nebo zda
bude (může) pokračovat, tu nastává až po uplynutí výpovědní doby; teprve až v
tomto období se nároky účastníků mohou řídit ustanoveními upravujícími nároky z
neplatného rozvázání pracovního poměru.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení § 61 odst.1 věty druhé
zákoníku práce přísluší zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru
náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil, že trvá na dalším
zaměstnávání. Tato úprava se plně prosadí jen tehdy, jestliže zaměstnanec
oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, v době, kdy pracovní
poměr měl podle neplatné výpovědi z pracovního poměru skončit (tj. až po
uplynutí výpovědí doby), a pro tento případ určuje den, od nějž může být
náhrada mzdy zaměstnanci nejdříve přiznána. Jestliže však zaměstnanec oznámil
zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, dříve, než uplynula výpovědní
doba (jako tomu bylo v posuzovaném případě), je pro pracovněprávní vztahy
účastníků rozhodující, že až do uplynutí výpovědní doby je trvání
pracovněprávního vztahu nepochybné, že po tuto dobu má zaměstnanec - jak
uvedeno výše - nárok na mzdu za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu
mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce, a že úprava uvedená v
ustanoveních § 61 až 64 zákoníku práce se v tomto období nemůže uplatnit; nárok
na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru mu v tomto případě
vzniká až dnem následujícím po uplynutí výpovědní doby. Dal-li tedy
zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru a oznámil-li
zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, před
uplynutím výpovědní doby, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy podle ustanovení
§ 61 odst.1 zákoníku práce až ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby
(srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2002 sp.
zn. 21 Cdo 700/2001, který byl uveřejněn pod č. 67 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002).
Z uvedeného vyplývá, že právní otázku, od kdy žalobci náleží náhrada mzdy
podle ustanovení § 61 zákoníku práce, soudy posoudily v souladu s ustálenou
judikaturou soudu, a že tedy z pohledu této právní otázky nemůže mít rozsudek
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Na přípustnost dovolání žalobce nelze důvodně usuzovat ani z toho, jak soudy
aplikovaly ustanovení § 118a a § 153 odst.2 o.s.ř. Odvolací soud správně
dovodil, že užití ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř. v projednávané věci
nepřicházelo v úvahu, neboť ve věci \"právní kvalifikace nebyla měněna\";
poučení podle ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř. je totiž třeba - jak vyplývá z
jeho znění - poskytnout, jen jestliže je možné věc posoudit po právní stránce
jinak než podle účastníkova právního názoru a, současně, jestliže je z pohledu
tohoto jiného možného právního posouzení věci třeba, aby účastník doplnil své
dosavadní vylíčení rozhodných skutečností, a o takový případ v projednávané
věci nepochybně nešlo. Na náhradě mzdy žalobce požadoval - jak je zřejmé
zejména ze změny žaloby, provedené podáním ze dne 26.5.2003 a soudem prvního
stupně připuštěné - za dobu od 10.11.1999 do 31.12.2000 a za období roku 2002
celkem 293.633,- Kč; dospěly-li soudy k závěru, že na období od 10.11.1999 do
28.2.2000, za něž žalobce nemá na náhradu mzdy nárok, připadá z této náhrady
částka 94.040,- Kč, nepředstavuje porušení ustanovení § 153 odst.2 o.s.ř.
okolnost, že za jiné období měl žalobce nárok na náhradu mzdy ve větším
rozsahu, než v jakém ji u soudu uplatnil; naopak, právě postup namítaný
žalobcem by měl za následek, že by žalobci bylo přisouzeno více, než čeho se za
řízení před soudem domáhal.
Odvolací soud dále při rozhodování věci dospěl k závěru, že náhradu mzdy za
dobu od 10.11.1999 do 28.2.2000 nelze žalobci přiznat podle ustanovení § 130
odst.1 zákoníku práce, neboť jím \"skutkově vylíčený a uplatněný nárok\" lze
právně posoudit pouze podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce. Vzhledem k
tomu, že uvedený závěr je v rozporu s ustálenou judikaturou soudů (srov.
například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2003
sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, který byl uveřejněn pod č. 78 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), dospěl dovolací soud k závěru, že z
hlediska této právní otázky má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, které bylo uveřejněno pod č. 101 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1997) a že proto je proti němu dovolání podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv.
sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční
zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím, jak žalobce
vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením
skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě
žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených
skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu
řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná,
neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho
rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav
věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze
žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud
žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu,
než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (ustanovení § 153 odst.2 o.s.ř.
odporujícím) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného
nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal,
nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce
vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před
soudem.
V projednávané věci žalobce svůj nárok na náhradu mzdy za dobu od 10.11.1999
do 31.12.2000 a za období roku 2002 založil - jak vyplývá z obsahu žaloby a z
podání, kterými žalobu v průběhu řízení se souhlasem soudu prvního stupně
změnil - na tvrzení (vylíčení skutkového děje) o tom, že po podání výpovědi z
pracovního poměru dopisem ze dne 26.10.1999 mu žalovaný neumožňuje výkon práce
ředitele Obvodní bytové správy, i když mu dopisem ze dne 31.10.1999 (a znovu
dopisem ze dne 11.1.2000) \"vyjádřil svůj zájem na přidělování práce\". I když
nárok na náhradu mzdy žalobce dával do souvislosti s neplatnou výpovědí z
pracovního poměru (učiněnou dopisem ze dne 26.10.1999), nelze ji chápat v jiném
smyslu než časovém; poukaz na neplatnost výpovědi současně v tomto směru
nepředstavuje - jak se mylně domnívá odvolací soud - součást vymezení předmětu
řízení (vylíčení skutkového děje), ale jen o projev žalobcova právního názoru
(názoru na právní posouzení věci), který není - jak uvedeno výše - pro soud
závazný. Pro vymezení nároku na náhradu mzdy z hlediska vylíčení skutkového
děje není tedy významné, zda podle názoru žalobce je založen ustanovením § 61
zákoníku práce nebo zda vyplývá z ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce,
popřípadě z jiného ustanovení zákona; rozhodující z tohoto hlediska je jen to,
jak žalobce svůj nárok vymezil po stránce skutkové. Dospěl-li tedy soud na
základě zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že požadovanou náhradu mzdy
nelze přiznat podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce, není překročením
žaloby ve smyslu ustanovení § 153 odst.2 o.s.ř., jestliže soud stejný skutek
(skutkový děj), vymezený výše uvedenými tvrzeními žalobce, právně posoudí také
podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce nebo podle jiného zákonného
ustanovení. Závěr odvolacího soudu, podle kterého nebylo možné žalobcův nárok
na náhradu mzdy za dobu od 10.11.1999 do 28.2.2000 právně posoudit podle jiného
zákonného ustanovení než podle ustanovení § 61 zákoníku práce, neboť takový
nárok nebyl \"skutkově ani právně v žalobě uplatněn\", tedy nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí (s výjimkou výroku, jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil
žalobci 199.593,- Kč, který nebyl odvoláním napaden a samostatně nabyl právní
moci) a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu