21 Cdo 1590/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. P. T., zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se
sídlem v Praze 9, Ocelářská č. 799, proti žalované České republice -
Ministerstvu průmyslu a obchodu v Praze 1, Na Františku č. 32, IČO 47609109,
zastoupené JUDr. Josefem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 6,
o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 27 C 106/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 3. září 2009 č.j. 22 Co 207/2009-58, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 19.12.2007 žalovaná sdělila žalobci, že s ním "ve smyslu
ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí".
Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že "v souvislosti s Opatřením
ministra průmyslu a obchodu č. 45/2007 o organizačních a personálních změnách v
aparátu ministerstva" bylo s účinností ke dni 30.9.2007 zrušeno "pověření"
žalobce "k vedení oddělení rizik, kontroly a nesrovnalostí v sekci
strukturálních fondů" a že mu ve smyslu ustanovení § 73 odst.6 zákoníku práce
navrhla další pracovní zařazení "na funkci referenta státní správy v oddělení
autorizace plateb v sekci strukturálních fondů", které odpovídá žalobcově
kvalifikaci a zdravotnímu stavu. Protože žalobce nabídku na další pracovní
zařazení odmítl, je tím "dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm.c)
zákoníku práce".
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28.4.2008 domáhal
určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 7.6.2004
"na pozici referent státní správy", a to nejprve v "odboru strukturálních
fondů, oddělení č. 08420,", posléze (od 15.6.2005) v "odboru strukturálních
fondů, oddělení č. 09330," a nakonec (od 6.4.2007) v "odboru koordinace
strukturálních fondů, oddělení č. 08130", přičemž v době od 6.4. do 30.9.2007
byl" navíc" pověřen vedením oddělení č. 08130 - oddělení řízení rizik, kontroly
a nesrovnalostí. Od "léta roku 2007" žalobce "začal čelit šikanoznímu jednání
ze strany některých vedoucích pracovníků žalované", ode dne 9.8.2007 mu byl
odebrán osobní příplatek a po zrušení pověření k vedení oddělení č. 08130 -
oddělení řízení rizik, kontroly a nesrovnalostí byl "nátlakem nucen k přechodu
do "oddělení autorizace plateb", což odmítl. Výpověď z pracovního poměru ze dne
19.12.2007, která mu byla téhož dne doručena, žalobce pokládá za neplatný
právní úkon, neboť má za to, že není možné aplikovat ustanovení § 73 zákoníku
práce, když jeho pracovní poměr k žalované nebyl založen jmenováním, ale
pracovní smlouvou, do funkce vedoucího oddělení č. 08130 nebyl jmenován, ale
"toliko pověřen jeho vedením", a po zrušení pověření mu nebylo nabídnuto "žádné
z odpovídajících vedoucích míst".
Žalovaná uvedla, že žalobce "byl jmenován na místo vedoucího zaměstnance
pověřením ministra průmyslu a obchodu ze dne 30.3.2007" a že "rozhodnutím
ministra průmyslu a obchodu ze dne 30.9.2007 byl z této pracovní pozice
odvolán". Protože žalobce odmítl nabídku na další pracovní zařazení v oddělení
autorizace plateb, ačkoliv tato pracovní pozice odpovídala jeho zdravotnímu
stavu a kvalifikaci, byl tím ve smyslu ustanovení § 73 odst.6 zákoníku práce
dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce. Žalovaná má
za to, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19.12.2007 je platná.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20.1.2009 č.j. 27 C 106/2008-40
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 11.353,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Válka. Z provedených
důkazů mimo jiné zjistil, že podle organizačního řádu žalované jsou vedoucími
zaměstnanci rovněž vedoucí oddělení, které jmenuje a odvolává ministr, a že "v
průběhu celého kalendářního roku 2007 tehdejší ministr průmyslu a obchodu Ing.
M. Ř. rozlišoval jmenování zaměstnanců žalované do vedoucích funkcí a jejich
odvolávání z těchto funkcí od pověřování zaměstnanců žalované výkonem vedoucí
funkce a rušení tohoto pověření, přičemž z funkce byli odvoláváni pouze ti
zaměstnanci, kteří do vedoucí funkce byli před tím jmenováni", a "zaměstnancům,
kteří výkonem funkce byli pouze pověřeni, bylo toto pověření ministrem rušeno";
žalobce nebyl do funkce vedoucího oddělení jmenován, dnem 6.4.2007 byl
ministrem průmyslu a obchodu "pověřen" vedením oddělení č. 08130 - oddělení
řízení rizik, kontroly a nesrovnalostí a dnem 30.9.2007 bylo ministrem průmyslu
a obchodu uvedené pověření žalobce zrušeno. Vzhledem k tomu, že výpovědí
založené na ustanovení § 73 odst.6 větě třetí zákoníku práce lze rozvázat
pracovní poměr jen se zaměstnanci, kteří byli do vedoucí funkce platně
jmenováni a kteří se po odvolání nebo vzdání se funkce nedohodnou se
zaměstnavatelem na pokračování pracovního poměru v pracovní pozici odpovídající
jejich zdravotnímu stavu a kvalifikaci, není výpověď z pracovního poměru,
kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 19.12.2007, platným právním úkonem.
Ministr průmyslu a obchodu totiž "zcela vědomě a úmyslně žalobce pouze pověřil
vedením oddělení" a - protože rozlišoval mezi "jmenováním" a "pověřením" -
neměl tedy vůli žalobce jmenovat do funkce vedoucího oddělení; nebyl-li žalobce
do funkce vedoucího oddělení jmenován, nemohl být z ní odvolán a žalovaná
nemohla se žalobcem platně rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §
73 odst.6 a § 52 písm.c) zákoníku práce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.9.2009 č.j. 22 Co
207/2009-58 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně 9.996,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.639,-
Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Josefa Pavelky. Odvolací soud nejprve dovodil,
že "zákoník práce nezná pověření ve smyslu nikoli jmenování" a že žalobce na
základě pověření uděleného ministrem průmyslu a obchodu "zastával pozici, na
kterou dopadá kogentní ustanovení zákoníku práce o jmenování do funkce, tuto
práci vykonával a pobíral za plnění těchto pracovních povinností příplatek za
vedení", aniž by bylo významné, že "tehdejší ministr prováděl jmenování do
vedoucích funkcí dvěma různými opatřeními". Námitku žalobce, že po pověření
vedením oddělení č. 08130 nedostal "novou pracovní náplň, jíž by byl oprávněn k
řízení dalších pracovníků, jimž by přiděloval úkoly a která by s sebou nesla
též jeho odpovědnost za oddělení č. 08130", odvolací soud odmítl s odůvodněním,
že povinnosti vedoucích zaměstnanců jsou popsány v ustanovení § 302 zákoníku
práce a že žalobce uvedené pracoviště znal, neboť na něm působil od roku 2004.
Vzhledem k tomu, že žalobce byl odvolán z funkce, do níž byl dne 30.3.2007
jmenován, a že "nepřijal jemu nabízené místo", je výpověď z pracovního poměru
ze dne 19.12.2007 platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první
řadě, že u žalované nebyl jmenován na pracovní místo, z něhož by mohl být ve
smyslu ustanovení § 73 odst.1 zákoníku práce odvolán, a že proto s ním nemohl
být rozvázán pracovní poměr výpovědí danou postupem podle ustanovení § 73
odst.6 zákoníku práce. Odvolací soud podle jeho názoru náležitě nezohlednil to,
že pověření výkonem funkce představovalo "jakési zkušební a dočasné zařazení
zaměstnance a teprve po jeho osvědčení se následoval projev vůle žalované,
který představoval právoplatné jmenování do vedoucí funkce", a ani z judikatury
soudů "nelze dovodit, že jako jmenování lze chápat pověření v situaci, kdy
zaměstnavatel používá současně akty označené jako jmenování a akty označené
jako pověření a při tom mezi nimi zjevně rozlišuje z hlediska jejich významu a
obsahu". Žalobce proto pokládal své "pověření k výkonu funkce vedoucího" jako
"zkušební pověření výkonem určité činnosti, přičemž předpokládal, že do této
funkce může v případě rozhodnutí ministra být jmenován pouze za podmínky, že se
osvědčí a v návaznosti na zrušení předchozího pověření", a pověření ze dne
30.3.2007 proto nemůže představovat jmenování do vedoucí pracovní pozice ve
smyslu ustanovení § 33 zákoníku práce. Odvolací soud se podle žalobce náležitě
nezabýval též tím, zda žalovaná splnila vůči žalobci svou nabídkovou povinnost
v souladu s ustanovením § 73 odst.6 zákoníku práce a zda její postup při
výpovědi z pracovního poměru nebyl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
ustanovení § 14 odst.1 zákoníku práce. Žalovaná totiž mohla nabídnout žalobci
"práci, která se svou náplní blížila, resp. odpovídala dosavadní kvalifikaci
žalobce v rámci odboru koordinace strukturálních fondů, kde žalobce působil",
avšak mu navrhla takovou pracovní pozici, ohledně níž mohla "předpokládat, že
ji žalobce v této situaci s velkou pravděpodobností nepřijme". Žalobce v době
po zrušení pověření vedením oddělení č. 08130 až do podání výpovědi "vykonával
pracovní pozici jako před pověřením vedením tohoto oddělení" a je "zjevné, že
žalovaná postupovala účelově, když v prosinci 2007 hledala jakýkoli důvod, jak
se žalobce zbavit, a šikanozně využila v té době téměř tři měsíce staré zrušení
pověření". Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné,
popřípadě je zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Zdůraznila,
že, kdyby pověření ze dne 30.3.2007 nebylo "právně posouzeno jako jmenování"
podle ustanovení § 33 odst.3 zákoníku práce, šlo by o "nicotný právní akt", což
by bylo v rozporu "s projevenou vůlí obou stran" a "především slušného chování
obou stran po tomto pověření". Žalobce "velmi dobře věděl", že se "jednalo o
jmenování", v "době, kdy projevil vůli, se jmenováním takto nazvaným souhlasil"
a k rozvázání pracovního poměru došlo v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a že jde o rozsudek, proti kterému je ve věci samé dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek v napadeném
rozsahu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů žalobce nezpochybňuje), že žalobce, který
nastoupil do pracovního poměru u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne
7.6.2004 jako referent státní správy, byl dopisem ministra průmyslu a obchodu
Ing. M. Ř. ze dne 30.3.2007 pověřen dnem 6.4.2007 vedením oddělení č. 08130 -
řízení rizik, kontroly a nesrovnalostí. Dopisem ze dne 27.9.2007 ministr
průmyslu a obchodu Ing. M. Ř. sdělil žalobci, že dnem 30.9.2007 "ruší" jeho
pověření k vedení oddělení č. 08130 - řízení rizik, kontroly a nesrovnalostí a
že jeho další pracovní zařazení s ním bude "projednáno v souladu se zákoníkem
práce a pracovním řádem ministerstva". Dopisem ze dne 6.11.2007 ředitel
personálního odboru žalované PhDr. R. M. sdělil žalobci, že již dne 23.10.2007
mu bylo nabídnuto pracovní místo referenta státní správy v oddělení autorizace
plateb v rámci sekce strukturálních fondů, které odpovídá jeho kvalifikaci a
zdravotnímu stavu, že tato nabídka "trvá", žalobce však tuto nabídku odmítl.
Dopisem ze dne 19.12.2007 žalovaná dala žalobci výpověď s tím, že ve smyslu
ustanovení § 73 odst.6 zákoníku práce je u žalobce "dán výpovědní důvod podle
ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce".
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat v otázce pověření
žalobce k vedení oddělení č. 08130 - řízení rizik, kontroly a nesrovnalostí
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb.,
tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.7.2007, a v otázce platnosti
výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.12.2007 podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb. a č. 181/2007 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2007 (v obou případech dále též jen
"zák. práce").
Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem
nebo jmenováním (srov. § 33 odst.1 a 3 zák. práce). Jmenováním se zakládá
pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem; nestanoví-
li zvláštní právní předpis jinak, zakládá se pracovní poměr u zaměstnanců,
kteří jsou uvedeni (taxativně vypočteni) v ustanovení § 33 odst.3 zák. práce.
Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v případech, v
nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, může být fyzická osoba na pracovní
místo jmenována jen se svým souhlasem (srov. ustanovení § 13 odst. 1 zák. práce
a v něm vyjádřenou smluvní zásadu vzniku pracovněprávních vztahů).
Na pracovní místo může být jmenována nejen fyzická osoba, která u
zaměstnavatele dosud nebyla zaměstnána; zákon nevylučuje (nezakazuje) jmenovat
do funkce též fyzickou osobu, která u zaměstnavatele již pracuje (například v
pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě jmenováním na jiné
pracovní místo). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním na pracovní
místo ke změně v obsahu pracovního poměru (srov. § 40 odst.1 zák. práce); vždy
se mění druh vykonávané práce, a, má-li zaměstnanec vykonávat pracovní místo,
na něž byl jmenován, jinde, než kde dosud pracoval, dochází ke změně též v
místě výkonu práce. Právní postavení zaměstnance, který byl na pracovní místo
jmenován v době, kdy již u zaměstnavatele pracoval, se po provedeném jmenování
v dalším neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele
jmenováním teprve vzniká.
Ustanovení § 33 odst.3 zák. práce má nepochybně kogentní povahu (§ 2 odst.1
věta první zák. práce); jmenováním se proto zakládá (nebo mění již vzniklý)
pracovní poměr pouze v případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo,
nestanoví-li zvláštní právní předpis okruh pracovních míst obsazovaných
jmenováním jinak, v případech vypočtených v ustanovení § 33 odst.3 zák. práce.
U pracovních míst, ohledně kterých zákoník práce stanoví, že se obsazují
jmenováním, nelze založit (změnit již vzniklý) pracovní poměr pracovní
smlouvou, a jmenováním nelze založit (změnit již vzniklý) pracovní poměr na
jiná pracovní místa, než která jsou uvedena v ustanovení § 33 odst.3 zák.
práce, nestanoví-li zvláštní právní předpis výčet těchto pracovních míst jinak.
O jmenování na pracovní místo jde podle ustálené judikatury soudů nejen tehdy,
jestliže zaměstnavatel svůj projev vůle tak výslovně označí; za jmenování na
pracovní místo se pokládá rovněž takový projev vůle zaměstnavatele, kterým
zaměstnance (s jeho souhlasem) "pověřuje" výkonem určitého pracovního místa (ať
dočasně či trvale), jestliže je nepochybné, že nejde jen o zastupování jiného
vedoucího zaměstnance (např. v době jeho nepřítomnosti), které vyplývá z
vnitřních předpisů zaměstnavatele a které zaměstnavatel "pověřením" jen
potvrzuje (srov. též právní názor již dříve vyjádřený například v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 382/97, uveřejněném pod č. 174
v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, který je použitelný též na současnou
právní úpravu).
Oproti právní úpravě účinné do 31.12.2006 umožňuje zákoník práce účinný ode dne
1.1.2007 založit (změnit již vzniklý) pracovní poměr jmenováním jen u velmi
omezeného okruhu zaměstnanců. V případě, že je zaměstnavatelem Česká republika
a že zaměstnance zaměstnává organizační složka státu, se zakládá (mění již
vzniklý) pracovní poměr jmenováním (podle právní úpravy účinné od 1.1. do
31.12.2007), nestanoví-li zvláštní právní předpis okruh pracovních míst
obsazovaných jmenováním jinak, pouze u vedoucích organizačních složek státu a u
vedoucích organizačních jednotek organizačních složek státu, v obou případech
ovšem jen tehdy, jde-li o organizační složky státu a o takové organizační
jednotky organizačních složek státu, které jsou - jak vyplývá též z užití
poznámky pod čarou č. 7 v ustanovení § 33 odst.3 zák. práce - označeny v
ustanoveních § 3 a § 51 zákona č. 219/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Z pracovního místa, které se obsazuje jmenováním podle zvláštních právních
předpisů nebo podle ustanovení § 33 odst.3 zák. práce, může ten, kdo je k tomu
příslušný podle zvláštního právního předpisu, popřípadě vedoucí organizační
složky státu, zaměstnance odvolat a zaměstnanec se může tohoto místa vzdát (§
73 odst.1 zák. práce); výkon práce na tomto pracovním místě končí dnem
následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v
odvolání nebo vzdání se místa uveden den pozdější (§ 73 odst. 5 zákoníku
práce). Byl-li z pracovního místa, které se obsazuje jmenováním, odvolán
zaměstnanec, jenž byl již u stejného zaměstnavatele v pracovním poměru ještě
před jmenováním na pracovní místo, nebo vzdal-li se takový zaměstnanec svého
místa, původní pracovněprávní vztah (včetně předchozího ujednání o druhu práce
nebo o místu výkonu práce) se neobnovuje.
V projednávané věci ministr průmyslu a obchodu Ing. M. Ř. dopisem ze dne
30.3.2007 pověřil žalobce dnem 6.4.2007 vedením oddělení č. 08130 - řízení
rizik, kontroly a nesrovnalostí. Ministerstvo průmyslu a obchodu je - stejně
jako další instituce, vypočtené v ustanovení § 3 zákona č. 219/2000 Sb. ve
znění pozdějších předpisů - organizační složkou státu. O tom, zda se pracovní
místo vedoucího oddělení na Ministerstvu průmyslu a obchodu obsazuje na základě
pracovní smlouvy nebo jmenování, se zvláštní (z pohledu ustanovení § 33 odst.3
zák.) právní předpisy nevyjadřují; stanoví-li se - jak zjistil soud prvního
stupně – v organizačním řádu Ministerstva průmyslu a obchodu, že vedoucí
oddělení a další vedoucí zaměstnance "jmenuje a odvolává ministr", nemá to v
posuzovaném případě žádný právní význam, neboť organizační řád není právní
předpis. Protože zvláštní právní předpis nestanoví jinak, obsazují se na
Ministerstvu průmyslu a obchodu jmenováním pouze pracovní místa, která jsou
uvedena v ustanovení § 33 odst.3 zák. práce; pracovní místo vedoucího oddělení
v tomto výčtu - jak vyplývá z výše uvedeného - není obsaženo, a proto může být
obsazeno jen (jak vyplývá z ustanovení § 33 odst.1 zák. práce) na základě
pracovní smlouvy (změny pracovní smlouvy).
Z uvedeného vyplývá, že není správný právní závěr odvolacího soudu o tom, že by
žalobce zastával u žalované ode dne 6.4.2007 pracovní místo obsazované
jmenováním, z něhož by mohl být podle ustanovení § 73 odst.1 zák. práce
odvolán, a že by tedy u něho mohl být ve smyslu ustanovení § 73 odst.6 zák.
práce dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm.c) zák. práce. Rozsudek
odvolacího soudu - i když mu nelze upřít opodstatnění v závěrech o tom, jakou
má právní povahu "pověření vedením oddělení" - tedy spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, a proto ho Nejvyšší soud České republiky podle
ustanovení § 243b odst.2 části věty za středníkem zrušil a věc podle ustanovení
§ 243b odst.3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v
Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu