ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. Č., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se
sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalované STAVO-ČESTAV, s. r. o. se
sídlem v Havířově - Šumbarku, Jarošova č. 31, IČO 64085236, o odškodnění
pracovního úrazu, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance
Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v
Havířově, pod sp. zn. 110 C 4/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 20. června 2011 č.j. 16 Co 9/2008-391, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila z titulu odškodnění
pracovního úrazu ze dne 24.4.2001 na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu
pracovní neschopnosti od 1.5.2003 do 31.3.2008 částku 362.320,- Kč a aby mu
zaplatila 1.173.000,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění.
Poté co ve věci rozhodl Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově
rozsudkem ze dne 23.10.2007 č.j. 110 C 4/2004-241 a potom k odvolání žalobce
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.1.2009 č.j. 16 Co 9/2008-330,
Nejvyšší soud České republiky nato rozsudkem ze dne 10.2.2011 č.j. 21 Cdo
3885/2009-377 „dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku IV.,
kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu pokud jím byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 239.649,- Kč s příslušenstvím a ve výroku V., jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 90.160,- Kč s příslušenstvím, odmítl“ a „rozsudek
krajského soudu ve výroku VII., kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu v
odstavci III., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.104.000,- Kč ve
výrocích o nákladech řízení a ve výroku o soudním poplatku“ zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Vytkl
odvolacímu soudu, že při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění považoval za základní počet bodů bodové ohodnocení
určené podle sazeb bodového ohodnocení stanovených v přílohách č. 2 a 4
vyhlášky č. 440/2001 Sb., aniž do tohoto bodového ohodnocení zahrnul zvýšení
bodového ohodnocení škody na zdraví, provedené lékařem o 50% ve smyslu § 6
odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Základním bodovým ohodnocením ztížení
společenského uplatnění žalobce proto není 1150 bodů, kterému by – jak uvažoval
odvolací soud – odpovídala částka 138.000,- Kč, nýbrž se zvýšením podle
ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky 1750 bodů, čemuž odpovídá částka
210.000,- Kč. Teprve takto určená výše odškodnění může být základem úvah soudu,
zda jsou dány podmínky pro zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění
ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 20.6.2011 č. j. 16 Co
9/2008-391 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. výroku,
„pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.069.500,- Kč“, změnil
rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. výroku, „pokud jím byla zamítnuta
žaloba o zaplacení částky 34.500,- Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci 34.500,- Kč“, rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastník
„nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů“, že se České
republice nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů a že
žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet okresního soudu v Karviné
na soudních poplatcích za řízení před soudy všech stupňů 16.600,- Kč. Ve věci
samé vycházeje v souladu s předestřeným právním názorem dovolacího soudu ze
základního bodového hodnocení 1725 bodů „za nezměněného skutkového stavu“
dovodil, že žalobci přísluší zvýšení odškodnění o 50% z částky 207.000,- Kč
tedy o 103.500,- Kč. Za situace, kdy žalobci byla pravomocně přiznána částka
69.000,- Kč, zbývá k doplacení částka 34.500,- Kč. Odvolací soud dovodil, že
soud prvního stupně vyhodnotil všechny skutečnosti „vyjma věku žalobce v době
úrazu, tedy 42 let, a vyjma té skutečnosti, že žalobce na rozdíl od doby, kdy
rozhodoval soud prvního stupně, je plně invalidní, a je tedy namístě zvýšení
podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.“. Odvolací soud přihlížel k věku,
kdy žalobce utrpěl úraz, k životnímu stylu, který žalobce vedl a který pro
následky pracovního úrazu vést nemůže, tj. kdy žil na vesnici a mimo to, že
pobíral příjem z pracovního poměru, pečoval o vlastní hospodářství, v čemž mu
následky pracovního úrazu zabránily. Odvolací soud setrval na svém názoru, že
stanovené mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění
respektuje zásadu přiměřenosti, když celková částka, která byla žalobci
přiznána, je ve vztahu k utrpěným následkům pracovního úrazu přiměřená a
představuje dostatečnou kompenzaci zdravotního omezení žalobce. Tvrdí-li
žalobce, že v důsledku úrazu neustále přibírá na váze a v současné době se
pohybuje o francouzských holích, tak k tomuto tvrzení přihlédnout nelze, neboť
zde není příčinná souvislost s následky pracovního úrazu. Omezení v intimním
životě již bylo též zohledněno.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen zamítavý
výrok soudu prvního stupně ohledně částky 1.069.500,- Kč podal žalobce
dovolání. Namítal, že zásadní význam spatřuje v porušení základní zásady
právního systému - principu proporcionality, a s ním také porušení práva na
spravedlivý proces. Podrobně popsal potíže, které mu působí následky pracovního
úrazu, a zdůraznil, že jeho zdravotní stav je trvalý se všemi následky z toho
vyplývajícími, a je poznamenán po zbytek svého života, neboť u něj došlo k
velmi vážným a trýznivým následkům. Polytrauma, které utrpěl dne 24.4.2001 při
pracovním úrazu, patří k nejzávažnějším zraněním, kterému odpovídá velmi
komplikovaný průběh léčení s následnými kaskádami komplikací. Znaleckým
dokazováním žalobce prokázal mimořádnou závažnost svého stavu a vzhledem k
tomu, že odškodnění ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze
následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji, lze u žalobce, který utrpěl
velmi závažný úraz ve 42 letech, vycházet z toho, že následkem úrazu byla
kvalita jeho života značně omezena a rozsah ztráty životních příležitostí pro
celý zbytek života výrazně omezen. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího
soudu v dovoláním napadené části zrušen a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Postup při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění se v
posuzované věci řídí vyhláškou č. 440/2001, o odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen
„vyhlášky“).
V ustálené soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že již výše odškodnění za
ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového (základního)
bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje sama o sobě náhradu za
následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně
nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Postup při
určování bodového ohodnocení podle ustanovení § 3 odst. 1 s přihlédnutím k
ustanovení § 5 a § 6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky totiž umožňuje v
odůvodněných případech již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem
posuzované věci tak, aby náhrada za ztížení společenského uplatnění určená
uvedeným způsobem reflektovala nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo
pro plnění jeho společenských úkolů (srov. bod I. Stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn.
Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského
uplatnění, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011,
pod č. 50).
Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, který přísluší pouze soudu, pak
přichází v úvahu jen v případech, kdy základní bodové ohodnocení stanovené v
lékařském posudku (včetně případného zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1
vyhlášky), dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku
poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Přitom je třeba mít na zřeteli,
že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které ze systematického hlediska na bodové
ohodnocení stanovené lékařem navazuje a které umožňuje ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele učinit korekci zvýšením základního
odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na
úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém
případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o
„zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného
závěru - jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že
rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění
[srov. hlediska příkladmo uvedená v § 3 odst. 1 větě první a v § 6 odst. 1
písm. c) vyhlášky] a že stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§
7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a
jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře
„přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného
zřetele usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že je
naplněna hypotéza ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky (že jde o zvlášť výjimečný
případ hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován relativně neurčitou
dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být
„přiměřené“. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností
posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných
posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení
společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a
aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví
existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze
dne 29.9.2005 sp. zn. III. ÚS 350/03). Na uvedených právních názorech dovolací
soud nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně.
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně
společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době
před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko
jediné. Dovolací soud v této souvislosti vyslovil názor, jímž sjednotil
dosavadní rozdílnou soudní praxi v otázce předpokladů pro postup soudu podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění
stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností,
které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na
jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen
základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II.
Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše
odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50).).
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku –
k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského
uplatnění žalobce náležitě přihlédl. Veden závazným právním názorem dovolacího
soudu vycházel ze základního počtu bodů, včetně jejich zvýšení provedeného
lékařem pro zvlášť těžké následky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky, tj. pro takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění
uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na
věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě. Stejně jako soud
prvního stupně přihlédl v rámci svých úvah k omezením, které v tomto směru má
žalobce v intimním životě, k omezením „v souvislosti s pracemi okolo domku,
hospodařením rodiny, omezení pokud jde o rekreační sportování, návštěvy plesů,
dovolené, jeho depresivní nálady a potíže s hygienou“. Na rozdíl od soudu
prvního stupně, který dovodil, že tyto zvlášť těžké následky reflektuje již
lékařem zvýšené bodové ohodnocení, odvolací soud vycházeje z lékařem zvýšeného
bodového ohodnocení jako ohodnocení „základního“ navíc důvodně akcentoval věk,
v němž žalobce úraz utrpěl, způsob života na vesnici a skutečnost, že původně
přiznaný částečný invalidní důchod jak na Slovensku, tak v České republice, byl
v obou případech změněn na plný invalidní důchod, a po zvážení těchto
skutečností dovodil, že jde o vyjímečný případ hodný mimořádného zřetele ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky. Odvolací soud v rámci svých úvah též
přihlížel – jak ze shora uvedeného vyplývá – k odborným závěrům lékařů o zvlášť
těžkých následcích pracovního úrazu (dovozuje-li žalobce v dovolání, že
„ohodnocení podmínek mimořádného zřetele hodných, tak, jak to upravuje § 7
odst. 3 vyhlášky závisí na znaleckém dokazování“, je třeba připomenout, že
znalecký posudek je jen jedním z důkazů, který je spolu s jinými důkazy
skutkovým podkladem pro úvahu soudu ve smyslu uváděného ustanovení) vzhledem k
věku, v němž žalobce úraz utrpěl. Do rámce svých úvah musel ale zahrnout – jak
ze závěru odůvodnění jeho rozsudku vyplývá - i skutečnosti, které ztěžují
uplatnění žalobce v životě a ve společnosti, ale s následky úrazu nesouvisí.
Z uvedeného vyplývá, že skutečnosti uvažované odvolacím soudem z hlediska
vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 7
odst. 3 vyhlášky, jsou vzhledem k okolnostem případu dostatečné a úplné a
poskytují náležitý podklad pro posouzení, jaká výše náhrady za ztížení
společenského uplatnění žalobci náleží. Závěry, jaké odvolací soud v tomto
směru učinil, jsou s výše podaným výkladem k otázce předpokladů přiměřeného
zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky konformní a jeho
konečný úsudek o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění nevybočuje z
mezí přiměřenosti.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že
by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. července 2013
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu