21 Cdo 3885/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J. Č., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v
Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalované STAVO-ČESTAV s.r.o. se sídlem v
Havířově – Šumbarku, Jarošova č. 31, IČO 64085236, o odškodnění pracovního
úrazu, za účasti Kooperativa pojišťovny a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem
v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně
žalované, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn.
110 C 4/2004-241, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 6. ledna 2009, č. j. 16 Co 9/2008-330, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku IV.,
kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu „pokud jím byla zamítnuta žaloba
na zaplacení částky 239.649,- Kč s příslušenstvím“, a ve výroku V., jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 90.160,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku VII., kterým byl potvrzen
rozsudek okresního soudu v odstavci III., pokud jím byla zamítnuta žaloba o
zaplacení 1.104.000,- Kč, ve výrocích o nákladech řízení a ve výroku o soudním
poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem odvolacího soudu, a poté, co
vzal žalobu zčásti zpět), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 5. 2003 do 31. 3. 2008
částku 362.320,- Kč s úroky z prodlení a aby mu zaplatila 1,173.000,- Kč na
náhradě za ztížení společenského uplatnění. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
dne 24. 4. 2001 utrpěl pracovní úraz, pro jehož následky byl práce neschopen do
31. 12. 2002, od 1. 1. 2003 se přihlásil na úřadě práce jako uchazeč o
zaměstnání, a poté od 1. 5. 2003 nebyl přijat na práci montéra ocelových
konstrukcí a řidiče s nástupním platem 15.000,- Kč u FERROMON s. r.o.
Ostrava-Kunčice. Žalovaná mu však náhradu za ztrátu na výdělku požadovanou od
1. 5. 2003 do průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody ve výši 15.000,-
Kč odmítla platit. Stejně tak odmítla žalobci zaplatit doplatek náhrady za
ztížení společenského uplatnění a její zvýšení na čtyřnásobek.
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 23. 10. 2007 č.j.
110 C 4/2004-241 řízení ohledně částky 57.171,- Kč s úroky z prodlení zastavil,
žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 440.121,-
Kč s úroky z prodlení zamítl, zamítl i žalobu, aby žalovaná byla povinna
zaplatit žalobci „další částku ve výši 1.173.000,- Kč“, a rozhodl, že „žádný z
účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení“, a že
České republice – Okresnímu soudu v Karviné se náhrada nákladů řízení
nepřiznává. Dovodil, že žalobce neprokázal, že by mu bylo nabídnuto místo
montéra ocelových konstrukcí ve spol. s.r.o. FERROMON za uváděný nástupní plat
15.000,- Kč měsíčně. Proto vycházeje z pravděpodobného průměrného měsíčního
výdělku u žalované za první čtvrtletí 2003 ve výši 9.629,- Kč, a s přihlédnutím
k invalidním důchodům přiznaným v České republice a ve Slovenské republice,
dospěl k závěru, že žalobci z titulu náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1.
5. 2003 do 30. 11. 2006 žádná škoda nevznikla. Soud prvního stupně neshledal
důvodným ani nárok na doplatek náhrady za ztížení společenského uplatnění ve
výši 69.000,- Kč a čtyřnásobku zvýšení této náhrady. Ztížení společenského
uplatnění bylo vyčísleno lékařským posudkem 1150 body, a bylo zvýšeno o 50 %
podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. na celkový počet
1725 bodů. Požaduje-li žalobce další plnění nad tento rámec, pak „přiznání
další částky ve výši 69.000,- Kč odporuje citovanému ustanovení § 6 odst. 1
písm. c) vyhlášky“. Je však skutečností, že škoda na zdraví u žalobce vedla ke
zvlášť těžkým následkům a „zcela právem s ohledem na toto omezení bylo bodové
ohodnocení zvýšeno o plných 50 %“. Toto bodové zvýšení o 50 % je přiměřené
zjištěnému omezení žalobce v životě a ve společnosti. Podle názoru soudu
prvního stupně však nejde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když
„žádná výjimečnost“, kterou by musel vzít soud v úvahu, nebyla prokázána, „a
nebylo také prokázáno, že by šlo o případ hodný mimořádného zřetele“. V daném
případě „jde o občana, k jehož úrazu došlo v době, kdy měl 42 let, který
rekreačně sportoval, pracoval jako řada občanů v tamní obci a žil též i takovým
životem. Omezení v intimním životě lze při jeho věku považovat za zvlášť těžký
následek“, jemuž je přiměřené poskytnuté zvýšení o 50 %.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2009 č.j. 16
Co 9/2008-330 připustil „změnu žaloby provedenou podáním žalobce ze dne 11. 4. 2008“, v „odstavci II. výroku“, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky
158.961,- Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení o
zaplacení této částky s příslušenstvím zastavil, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci 27.512,- Kč s úrokem z
prodlení a 13.999,- Kč s úrokem z prodlení, a potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, „pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 239.649,- Kč s
příslušenstvím“, dále pak žalobu na zaplacení (nově uplatněné) částky 90.160,-
Kč s příslušenstvím zamítl, „v odstavci III. výroku“ rozsudku soudu prvního
stupně změnil tento rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
částku 69.000,- Kč, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci III. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1.104.000,- Kč“,
rozhodl, že žádný z účastníků, vedlejší účastník, ani Česká republika nemají
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a že žalovaná je
povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě částku
4.420,- Kč na soudním poplatku. Ve věci samé přisvědčil závěru soudu prvního
stupně, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku počínaje měsícem
květnem 2003 je třeba vycházet z průměrného výdělku žalobce dosaženého v
pracovním poměru u žalované, neboť „bylo prokázáno, a tuto skutečnost
prokazoval i sám žalobce“, že po skončení pracovního poměru na dobu určitou dne
31. 12. 2002 by byl znovu zaměstnán u žalované, a že by dosahoval, nebýt
pracovního úrazu, stejného výdělku jako před poškozením. Zjištěný pravděpodobný
průměrný výdělek ve výši 9.629,- Kč „je v souladu se všemi doklady, které se
zabývaly zjištěním průměrného výdělku v této věci a vyjadřuje ten příjem, jehož
by žalobce dosáhl nebýt následků pracovního úrazu“. Po provedení „přepočtu“
náhrady za ztrátu na výdělku pak odvolací soud dospěl k závěru, že za období od
1. 5. 2003 do 31. 12. 2003 žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku
ve výši 27.512,- Kč, a za období od 1. 1. 2004 do 30. 9. 2004 mu vznikl nárok
ve výši 13.999,- Kč. Za následující období od 1. 5. 2004 do 30. 11. 2006, a
stejně tak za nově uplatněné období od 1. 12. 2006 do 31. 3. 2008, žalobci
žádná škoda na výdělku nevznikla, neboť součet jeho důchodů z České a Slovenské
republiky přesáhl jeho průměrný výdělek dosažený před vznikem škody, a to i s
přihlédnutím k valorizaci průměrného výdělku. Při úvaze o důvodnosti uplatněné
náhrady za ztížení společenského uplatnění vycházel odvolací soud po doplnění
řízení znaleckým posudkem ze zjištění, že zdravotní stav žalobce se ustálil
tak, aby bylo možno ohodnotit ztížení společenského uplatnění, dne 17. 4. 2003,
a byla-li žaloba podána 15. 2. 2005, nárok nemůže být promlčen.
Ohledně výše
nároku vycházel odvolací soud ze „základního počtu bodů 1150“, k němuž „lékař
provádějící ohodnocení tuto náhradu zvýšil o 50% a k této částce připočetl
dalších 50%, celkem tedy ohodnotil ztížení společenského uplatnění 2300 body. Protože však podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. lze
zvýšit bodové ohodnocení škody na zdraví nejvýše o 50 % celkové částky bodového
ohodnocení, mohl lékař provádějící ohodnocení ztížení společenského uplatnění
zvýšit bodové ohodnocení 1150 bodů toliko o 50 %, tedy na 1725 bodů po 120,-
Kč, čemuž odpovídá částka 207.000,- Kč. Domáhal-li se žalobce (vycházeje z
počtu bodů 2300) další částky 69.000,- Kč, žaloba v tomto směru není důvodná. Při úvaze o možnosti zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění
odvolací soud zdůraznil, že zvýšení podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele, „kdy ani zvýšení základního odškodnění podle § 6 odst. 1
písm. c) vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které podle předpokladů, jež
poškozený ve věku, v němž byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a
ve společnosti, a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny“. Mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §
7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. „tzv. násobkem se odvíjí od základní výměry
odškodnění určené podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky“. Vzhledem k tomu je
požadavek žalobce, „který vychází při zvýšení ztížení společenského uplatnění
na čtyřnásobek z částky 276.000,- Kč, nedůvodný, když pro případné zvýšení
podle § 7 odst. 3 je nutno vyjít z bodového ohodnocení ve výši 1150 bodů po
120,- Kč, tedy z částky 138.000,- Kč“. Podle názoru odvolacího soudu soud
prvního stupně „vyhodnotil všechny skutečnosti, vyjma věku žalobce v době
úrazu, tedy 42 let a vyjma té skutečnosti, že žalobce, na rozdíl od doby, kdy
rozhodoval soud prvního stupně, je plně invalidním“. Proto je podle názoru
odvolacího soudu na místě zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. o
50 %, tedy o částku 69.000,- Kč, „a to právě s přihlédnutím k věku, kdy žalobce
utrpěl úraz, a také s přihlédnutím k životnímu stylu, který vedl a pro následky
pracovního úrazu vést nemůže“. Vzhledem k tomu byla žalobci přiznána další
částka 69.000,- Kč, zatímco ohledně zamítnutí částky 1.104.000,- Kč byl
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že nelze
souhlasit s tím, aby odvolací soud při vyčíslení náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti vycházel z pravděpodobného průměrného výdělku
ve výši 9.629,- Kč, jehož by dosahoval u žalované, namísto průměrného výdělku
ve výši 15.000,- Kč, jehož „nemohl dosáhnout u firmy FERROMON, spol. s r. o. v
Ostravě“. Vytýkal odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jeho námitkám a „nevyslechl
v tomto směru žalobce ani jeho spolupracovníky“, a při výpočtu vycházel z
výdělků zaměstnanců, kteří u žalované pracovali velmi krátce a jejich výdělky
byly zcela odlišné. Při rozhodování o odškodnění za ztížení společenského
uplatnění soud podle názoru žalobce nesprávně posoudil následky poškození
zdraví a přehlédl, že žalobce je poznamenán po zbytek svého života. Zdůraznil
„princip proporcionality mezi přiznanou výší náhrady škody za ztížení
společenského uplatnění a způsobenou újmou“ a poukazoval na to, že v řízení
bylo prokázáno a i znaleckým posudkem potvrzeno, že utrpěl velmi vážný pracovní
úraz s velmi komplikovaným průběhem léčení a s následnými komplikacemi.
Zdůraznil, že nemůže vykonávat žádnou práci, že mu musí manželka neustále
pomáhat především s hygienou, když rány neustále hnisají, zapáchají, svědí a
bolí. Rozebral podrobně okolnosti, k nimž měl podle jeho názoru odvolací soud
přihlédnout, ale nepřihlédl, a v důsledku toho nesprávně ohodnotil vážnost a
mimořádnost jeho následků. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
„v částech IV., V., VII.“ zrušil a aby mu věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009
(dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé - kromě jiného - ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o náhradu za ztrátu
na výdělku ve výši 239.649,- Kč. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání
žalobce proti potvrzujícímu rozsudku tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak je
uvedeno výše, přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2
o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí
odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení
podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.).
Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat
jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jestliže tvrzené vady procesu
získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují
podmínku existence právní otázky zásadního významu, nebo podle ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč.
2006).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci
ustanovení § 195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. a § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992
Sb.] nezpochybňuje. I když uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam (namítá, že závěr o tom, z jakého pravděpodobného
průměrného výdělku při úvaze o výši náhrady za ztrátu na výdělku vycházet, není
správný), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé,
že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního
stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým
důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (odvolací soud neměl
pro výpočet pravděpodobného výdělku použít výdělky zaměstnanců S. a Ch.). Na
rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové
závěry (zejména spatřuje vadu řízení v tom, že soudy měly vycházet z výdělků
zaměstnanců M. Č., A. K. a M. Č.), na nichž pak buduje své vlastní a od
odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobci přísluší vyšší
náhrada za ztrátu na výdělku, neboť „bylo najisto postaveno“, že „nebýt
následků pracovního úrazu mohl by žalobce dosáhnout výdělků daleko vyšších“).
Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc,
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění,
která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně)
rozhodující. Námitky žalobce v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku
odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud
přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku IV. a V.
není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je v tomto rozsahu - aniž by se
mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku VII.,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, „pokud jím byla
zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.104.000,- Kč“. Přípustnost dovolání může
být i zde založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek,
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení
právní otázky přiměřeného zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění
podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a od jakého základního
bodového ohodnocení se toto zvýšení „odvíjí“. Uvedená právní otázka dosud
nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Vzhledem
k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobce
utrpěl dne 24.4.2001 pracovní úraz, pro jehož následky byl do 23.8.2002 v
pracovní neschopnosti, od 13.1.2001 do 28.4.2003 byl veden na Úřadě práce jako
uchazeč o zaměstnání, a od 28.4.2003 mu byl přiznán plný invalidní důchod ve
Slovenské a poté i v České republice. Ztížení společenského uplatnění MUDr. S.
v posudku ze dne 3.3.2003 hodnotil 1150 body, uvedl zde „zvýšeno o 50%“, ale
celkově přiznal 2300 bodů.
Za tohoto skutkového stavu je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné
době – vzhledem k tomu, kdy měl nárok na náhradu ztížení společenského
uplatnění vzniknout - podle zákona č. 65/1965 Sb.ve znění účinném do 31.12.2006
(srov. § 364 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce – dále jen „zák.
práce“).
Podle ustanovení § 196 zák. práce náhrada za bolest a za ztížení společenského
uplatnění, které vznikly zaměstnanci následkem pracovního úrazu nebo nemoci z
povolání, se poskytují jednorázově.
Podle ustanovení § 203 zák. práce Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s
Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout
náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady
v jednotlivých případech.
Výše, do které se poskytuje náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění
způsobené pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo jiným poškozením zdraví
(dále jen „škoda na zdraví“), a určování výše této náhrady v jednotlivých
případech (dále jen „odškodnění), je stanovena vyhláškou č. 440/2001 Sb., o
odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která s účinností od
28.2.2003 byla změněna vyhláškou č. 50/2003 Sb. (dále též jen „vyhláška“).
Ztížení společenského uplatnění se - jak uvádí ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky
– určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této
vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají
prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění – jak
ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky dále stanoví - se hodnotí závažnost škody na
zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení.
Závěr o konečné výši bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v
jednotlivých případech pak činí lékař s přihlédnutím k ustanovením § 5 a § 6
odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky, která uvádějí další kriteria pro stanovení
výše bodového ohodnocení v jednotlivých případech, a která kromě jiného
umožňují zohlednit specifické okolnosti případu, kupř. tehdy, nevystihuje-li
výše sazby bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění stanovená u
jednotlivých klasifikací poškození zdraví uvedená v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky
dostatečně – posuzováno z odborného medicínského hlediska – všechny okolnosti
posuzovaného případu.
Pro tuto situaci vyhláška stanoví, že, pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť
těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2
a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť
těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně
omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění
v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v
životě [§ 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky]. Náhrada za ztížení společenského
uplatnění určená uvedeným způsobem na základě počtu bodů stanoveného lékařem
představuje „základní“ jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky úrazu nebo
nemoci z povolání pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních
a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. (srov.
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského
uplatnění sp. zn. Cpjn 203/2010 ze dne 12.1.2011, jímž se Nejvyšší soud
odchyluje od právního názoru zaujatého dříve v rozsudku ze dne 29.8.2006 sp.
zn. 25 Cdo 1279/2005).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že „základní“ bodové ohodnocení
ztížení společenského uplatnění žalobce není 1150 bodů, kterému by – jak
uvažuje odvolací soud - odpovídala částka 138.000,- Kč, nýbrž - se zvýšením o
50% podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky - 1750 bodů, čemuž odpovídá
částka 210.000,- Kč.
Podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění ztížení
společenského uplatnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového
ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je
existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že, zejména
vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při
uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního
povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v
životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk
poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v
životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení
společenského uplatnění.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám
vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností,
tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní
posuzované věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru tedy není zcela neomezená, neboť právní předpis tím,
že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění a
pro vznik nároku na jeho zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba
přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o
míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k
závěru, že je naplněna hypotéza ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky (že jde o
zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován
relativně neurčitou dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění
musí být „přiměřené“. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuelních okolností
posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných
posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení
společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a
aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví
existoval vztah přiměřenosti (srov. též nález Ústavního soudu České republiky
ze dne 29.9.2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Princip proporcionality
(přiměřenosti) tedy nelze považovat za samostatný právní důvod vzniku nároku na
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, který by byl odlišný od
skutkové podstaty upravené v ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, neboť – nazíráno
z hlediska obecné právní úpravy, do které tzv. princip proporcionality
„prozařuje“ - jde o imanentní součást relativně neurčité dispozice právní normy
umožňující soudu „přiměřeně“ zvýšit výši odškodnění, jsou-li splněny podmínky v
hypotéze právní normy.
Odvolací soud vycházeje (nesprávně) ze „základního“ bodového hodnocení 1150
bodů v projednávané věci dovodil, že žalobci přísluší zvýšení odškodnění o 50%
z částky 138.000,- Kč, tedy o částku 69.000,- Kč. Ve skutečnosti však – jak ze
shora uvedeného vyplývá – představuje souhrn obou částek pouze „základní“ výši
odškodnění ztížení společenského uplatnění, kterou teprve lze zvyšovat podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky. Uvedené hodnocení podle přílohy č. 2 k
vyhlášce tedy zahrnuje – jak je zřejmé z posudku MUDr. S. ze dne 3.3.2003 –
ztížení společenského uplatnění žalobce vzniklé následkem ztráty sleziny
(položka 083), porušení funkce zažívacích orgánů (položka 082), poškození
břišní stěny provázené porušením břišního lisu (položka 081) a následkem
„rozsáhlých plošných jizev“ (položka 171), včetně závěru lékaře o tom, že škoda
na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1
písm. c) vyhlášky. Posléze uvedený závěr– jak rovněž z povahy věci vyplývá – se
může týkat jen odborného lékařského hodnocení následků škody na zdraví z
hlediska jejich intenzity, tedy zda škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým
následkům, které postiženého podstatně omezují nebo významně mění jeho
uplatnění v životě. Nezabývá se však (a ani to není v praktických možnostech
lékaře) zjišťováním a hodnocením širokého okruhu skutkových okolností z toho
pohledu, zda se navíc jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného
zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny
ve srovnání s vysokou úrovní kvality jeho života v době před vznikem škody;
posouzení těchto dalších skutečností náleží soudu.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, jestliže při úvaze o vymezení relativně
neurčité hypotézy právní normy ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
přihlédl k věku žalobce, k „okresním soudem uváděným skutečnostem“, k
„životnímu stylu, který žalobce vedl a který pro následky pracovního úrazu vést
nemůže“ (spadají-li v to také estetické a společenské důsledky pro okolí
žalobce s přihlédnutím k projevu „nezhojeného kožního krytu“ navenek). Vzhledem
k tomu však, že odvolací soud vycházel z nesprávné základní výše odškodnění
stanovené lékařem, kdy namísto z částky odpovídající 1750 bodů vycházel z 1150
bodů, bude na něm, aby se zřetelem k tomu znovu posoudil v rámci vlastní široké
možnosti uvážení dané vyhláškou možnost dalšího zvýšení ztížení společenského
uplatnění tak, aby výsledné odškodnění bylo přiměřené zjištěným
následkům.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto
rozsudku podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (§ 243b odst. 3 věta první
o.s.ř.) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.
r.
předseda senátu