ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně A. J., zastoupené JUDr. Jaroslavem Kubínem, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Pražská č. 7, proti žalované Střední odborné
škole a Střednímu odbornému učilišti, Písek, Komenského č. 86 se sídlem v
Písku, Komenského č. 86, IČO 00511382, zastoupené JUDr. Janem Tarabou,
advokátem se sídlem v Písku, Prokopova č. 339, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru a 90.400,- Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9
C 461/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 13. ledna 2011 č.j. 6 Co 2773/2010-137, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 23. září
2010 č.j. 9 C 461/2009-108 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 14.5.2009 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce. Důvod k tomuto
opatření spatřovala v tom, že žalobkyně „nesplňuje odbornou kvalifikaci pro
přímou pedagogickou činnost, kterou vykonává“ podle ustanovení § 3 odst. 1
písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, a že žalovaná
nemá jinou práci, na kterou by mohla žalobkyni po dohodě s ní převést.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby bylo určeno,
že uvedená výpověď je neplatná, a aby jí žalovaná zaplatila 90.400,- Kč „z
titulu náhrady průměrného výdělku za období od listopadu 2008 do dubna 2009“.
Žalobu odůvodnila tím, že výpovědní důvod nebyl podle jejího názoru naplněn,
neboť se na ni vztahuje ustanovení § 32 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb.;
namítá, že doba výkonu přímé pedagogické činnosti u ní činí „ke dni 1.1.2005
celkem minimálně 20 let“, neboť od roku 1982 pracovala jako „mistrová odborné
výchovy na základě pracovního poměru u Potraviny České Budějovice, závod 02-05
Písek“, kde vykonávala „přímou pedagogickou činnost při odborné výuce učňů při
SOU Písek, známkování, podílela se na osnovách, působila při maturitách a v
komisích a vykonávala veškeré školské činnosti“, od 1.5.1993 až dosud tuto
pedagogickou činnost vykonávala na SOŠ a SOU Písek, jako učitelka všeobecně
vzdělávacích a odborných předmětů. Splňuje rovněž i druhou podmínku, tj.
dosažení 50 let věku ke dni 1.1.2005. Mimo to s poukazem na ustanovení § 32
odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. namítá, že dne 8.8.2009 „úspěšně
vykonala přijímací zkoušky na Vysoké škole ekonomie a managementu, a ke studiu
na této škole byla přijata“. Byla-li jí výpověď dána již 14.5.2009, tedy ještě
před uplynutím zákonné lhůty pěti let, „neumožnila jí žalovaná řádný výkon její
práce – učitelky s možností započetí studia na příslušné vysoké škole“.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 25.2.2010 č.j. 9 C 461/2009-67 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 10.440,- Kč „k rukám právního zástupce žalované“. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobkyně ani přes poučení soudu
„netvrdí všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení výpovědi jako neplatné“,
neboť neuplatnila „námitku relativní neplatnosti“, „je nutno výpověď bez
dalšího považovat za platný právní úkon“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
22.6.2010 č.j. 6 Co 1316/2010-86 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že „k tomu, aby nastaly
účinky tzv. relativní neplatnosti zákon nestanoví žádnou formu“, proto,
domáhala-li se žalobkyně neplatnosti výpovědi, „nelze, než tuto žalobu
považovat za dovolání se relativní neplatnosti“. Soudu prvního stupně uložil,
aby – vázán právním názorem odvolacího soudu – provedl navržené důkazy k
posouzení skutečnosti, zda byly naplněny podmínky pro výpověď z pracovního
poměru dle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce.
Okresní soud v Písku poté rozsudkem ze dne 23.9.2010 č.j. 9 C 461/2009-108
určil, že „výpověď daná žalovanou žalobkyni doručená žalobkyni dne 14.5.2009 je
neplatná“, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni náhradu mzdy ve výši
90.400,- Kč a zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
nákladech řízení 36.367,20 Kč „k rukám právního zástupce žalobkyně“. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že „podmínky výpovědi z pracovního poměru pro
nesplňování kvalifikačních předpokladů v době dání výpovědi nebyly splněny“,
neboť na žalobkyni se vztahuje výjimka uvedená v § 32 písm. a) zákona č.
563/2004 Sb., jestliže ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona dosáhla věku 50
let a vykonávala „více než 15 let přímou pedagogickou činnost, čímž prokázala
schopnost výkonu požadované činnosti podle uvedeného zákona“. Soud prvního
stupně vycházel z toho, že žalobkyně „pracovala nejméně od 1.10.1983 v podniku
Potraviny České Budějovice, dříve Pramen Písek, jako mistrová odborné výchovy“,
„pedagogicky a výchovně působila na učně učňovské školy (později žáky odborného
učiliště) při praktickém výcviku, jehož součástí byla i teoretická výuka“,
„podílela se na klasifikaci žáků a účastnila se též závěrečných odborných
zkoušek“. Podle názoru soudu prvního stupně nelze z textu zákona dovodit, že by
„pedagogická praxe musela být vykonávaná pouze v rámci pracovního poměru u
školy zařazené do sítě školských zařízení dle školského zákona“, protože před
rokem 1990 totiž nebyla odborná praxe na školách (učilištích) vyučována. V
tehdejší době totiž „učňovské školy si odbornou praxi zabezpečovaly
prostřednictvím učňovských středisek zřizovaných jednotlivými podniky“, a
proto, vedla-li žalobkyně od 1.10.1983 odborný výcvik učňů v učňovském
středisku Potraviny a „takto pracovala až do 1.5.1993, kdy se stala
zaměstnankyní žalované“, je třeba považovat její činnost za přímou pedagogickou
činnost.
K odvolání obou účastníků (žalobkyně podala odvolání pouze do výroku o
nákladech řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
13.1.2011 č.j. 6 Co 2773/2010-137 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že rozhodl, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně částku 104.371,20 Kč „ k rukám JUDr. Jaroslava Kubína, advokáta v
Českých Budějovicích“ a zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 30.768,- Kč „k rukám JUDr.
Jaroslava Kubína, advokáta v Českých Budějovicích“. Odvolací soud se ztotožnil
se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudu prvního stupně, že
žalobkyně skutečně vykonávala před tím, než zákon č. 563/2004 Sb. nabyl od
1.1.2005 účinnosti, „přímou pedagogickou činnost nejméně patnáct let a je třeba
ji považovat za pedagogického pracovníka“, a proto na ní „výjimka stanovená v
zákoně dopadá“. Odvolací soud vycházel ze zákona č. 29/1984 Sb., podle něhož
„teoretickou i praktickou výuku zajišťovaly dva subjekty ve vzájemné
spolupráci“, tedy, že „předtím, než se přebrala učňovská střediska, praktická
výuka byla zabezpečována na středním odborném učilišti prostřednictvím
jednotlivých podniků, právě prostřednictvím jejich učňovských středisek“.
Žalobkyně vedla odborný výcvik učňů právního předchůdce žalované jako mistrová
odborné výchovy v učňovském středisku podniku Potraviny od 1.10.1983 „do
1.5.1993, kdy se stala zaměstnankyní žalované“, a „vykonávala tedy přímou
pedagogickou činnost nejméně patnáct let“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť
rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku
zásadního právního významu považuje posouzení, zda požadavek výkonu přímé
pedagogické činnosti uvedený v ustanovení § 32 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb.
je třeba posuzovat na základě ustanovení § 2 odst. 2 tohoto zákona, anebo podle
ustanovení § 50 zákona č. 29/1984 Sb. Žalovaná vycházejíc z ustanovení § 2
odst. 2 zákona č. 563/2004 Sb., v němž je obsažen „taxativní výčet
pedagogických pracovníků, kteří vykonávají pedagogickou činnost a funkce mistra
odborné výchovy není v tomto výčtu obsažena“, dovozuje, že žalobkyně
nevykonávala přímou pedagogickou činnost ve smyslu § 32 písm. a) zákona č.
563/2004 Sb., ani neprokázala schopnost výkonu činnosti učitelky odborných
předmětů střední školy, neboť nesplňuje v tomto ohledu odbornou kvalifikaci.
Dovolatelka dále namítá, že, i kdyby byla podmínka uvedená v § 32 písm. a)
zákona č. 563/2004 Sb. „považována za splněnou“, nezakládá tato výjimka
„splnění předpokladu odborné kvalifikace, ani nepředstavuje „nárok takové osoby
na zaměstnání“, „nýbrž představuje možnost zaměstnavatele umožnit takovéto
osobě výkon pedagogické činnosti“. Uvedená výjimka „rozhodně nedává ochranu
zaměstnanci před možnou výpovědí z pracovního poměru“, neboť zaměstnavateli
nadále „přísluší právo dát takovému zaměstnanci výpověď podle ustanovení § 52
písm. f) zák. práce“. Jestliže „by zákonodárce měl v úmyslu uplatnit pravidlo“,
že splnění podmínek výjimky obsažené v ustanovení § 32 písm. a) zákona č.
563/2004 Sb. by současně představovalo splnění předpokladu odborné kvalifikace,
„vložil by tam větu stejného nebo podobného znění“ jako např. v ustanovení § 32
písm. c) zákona č. 563/2004 Sb., že „…se získáním nejvyššího dosažitelného
vzdělání v příslušném oboru považuje předpoklad odborné kvalifikace pro
pracovněprávní účely za splněný“. Podle názoru dovolatelky navíc „z pouhého
trvání výkonu jakési pedagogické činnosti nelze automaticky usoudit, že daná
osoba prokázala schopnost výkonu činnosti přímé pedagogické činnosti učitele“,
neboť totiž není vyloučeno, že „daná osoba po celou dobu vykonávala tuto
činnost nedostatečně“. Proto je nutné – uzavírá dovolatelka – aby došlo k
posouzení, zda „nekvalifikovaný pedagogický pracovník dlouhodobým výkonem přímé
pedagogické činnosti skutečně prokázal schopnost výkonu požadované činnosti“,
přičemž „toto posouzení patří do souboru vyhrazených hodnotících oprávnění
zaměstnavatele, tedy příslušného druhu a typu školy, a je zcela v jeho
pravomoci“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že podle jejího názoru žalobkyně předpoklady stanovené
právními předpisy pro výkon sjednané práce ve smyslu § 32 písm. a) zákona č.
563/2004 Sb. splňovala a „úvahy dovolatele o tom, zda splnění podmínek dle § 32
písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. je odvislé od subjektivní úvahy zaměstnavatele
či ředitele školy, jsou pro posouzení věci zcela nepodstatné, a to s ohledem na
samotné znění zákona“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat (vzhledem k tomu, že
výpověď pracovního poměru byla žalobkyni dána dne 14.5.2009 a žalobkyně ji
převzala tentýž den) podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 13.9.2009 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 320/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České
republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce) – dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 563/2004 Sb., o
pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění do 27.12.2009
(tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 223/2009 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o volném pohybu služeb).
Podle ustanovení § 52 písm. f) části první věty před středníkem zák. práce
zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-
li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.
Pro podání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce není významné,
zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem
pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď
zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon
sjednané práce, i když tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve
v době trvání pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního
poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány (srov. např. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.1998, sp. zn. 2 Cdon 1683/97, který
byl uveřejněn pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Právními předpisy, které stanoví předpoklady pro výkon sjednané práce, se v
první řadě rozumí obecně závazné právní předpisy.
Takovým právním předpisem je rovněž zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických
pracovnících a o změně některých zákonů, který upravuje předpoklady pro výkon
činnosti pedagogických pracovníků (srov. § 1 odst. 1).
Pedagogickým pracovníkem je ten, kdo koná přímou vyučovací, přímou výchovnou,
přímou speciálně pedagogickou nebo přímou pedagogicko-psychologickou činnost
přímým působením na vzdělávaného, kterým uskutečňuje výchovu a vzdělávání na
základě zvláštního právního předpisu (§ 2 část první věty před středníkem
zákona o pedagogických pracovnících). Podle ustanovení § 30 zákona o
pedagogických pracovnících se za pedagogické pracovníky podle tohoto zákona
považují též pedagogičtí pracovníci, kteří ke dni účinnosti tohoto zákona
splňují předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle
dosavadních právních předpisů.
Z uvedeného vyplývá, že podmínkou pro to, aby zaměstnanec, který nesplňuje
předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka podle právní úpravy
účinné od 1.1.2005, mohl být považován za pedagogického pracovníka ve smyslu
ustanovení § 30 zákona o pedagogických pracovnících, je, aby se jednalo o
zaměstnance, kteří před účinností zákona č. 563/2004 Sb. „vykonávali přímou
pedagogickou činnost na základě splněných předpokladů podle vyhlášky č.
139/1997 Sb., o podmínkách odborné a pedagogické způsobilosti pedagogických
pracovníků a o předpokladech kvalifikace výchovných poradců“, a kteří by podle
nové právní úpravy předpoklady pro výkon činnosti pedagogického pracovníka
nadále nesplňovali. Účelem a smyslem tohoto přechodného ustanovení tedy bylo
upravit právní postavení pedagogických pracovníků, kteří v průběhu trvání svého
pracovního poměru přestali od 1.1.2005 objektivně splňovat předpoklady
stanovené novým právním předpisem pro výkon sjednané práce.
Odlišně bylo upraveno právní postavení dosavadních zaměstnanců - „fyzických
osob“ (jak je zákon označuje), kteří – tak, jako žalobkyně - nesplňovali
předpoklady pro výkon přímé pedagogické činnosti ani podle dosavadních
předpisů. Soudy se proto správně zaměřily na posouzení, zda lze na žalobkyni
vztáhnout jako výjimku z pravidla ustanovení § 32 písm. a) zákona č. 563/2004
Sb.
Podle ustanovení § 32 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. fyzická osoba, která
nesplňuje předpoklad podle § 3 odst. 1 písm. b), může vykonávat přímou
pedagogickou činnost po dni nabytí účinnosti zákona č. 563/2004 Sb. (tj. po
1.1.2005), pokud ke dni účinnosti tohoto zákona dosáhla 50 let věku a
dlouhodobým výkonem přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu
školy nejméně po dobu 15 let prokázala schopnost výkonu požadované činnosti.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že splněním podmínky dosažení věku nejméně 50
let a dlouhodobým výkonem přímé pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo
typu školy nejméně po dobu 15 let je prokázána schopnost „fyzické osoby“ k
přímé pedagogické činnosti i po nabytí účinnosti zákona č. 563/2004 Sb., neboť
z ničeho nelze dovodit oprávnění ředitele příslušného druhu a typu školy
hodnotit navíc, zda tato „fyzická osoba“, která bez podstatných námitek
vykonávala přímou pedagogickou činnost po dobu delší 15 let, je od 1.1.2005 k
této činnosti nezpůsobilá. Mělo-li by se jednat - jak odvolatel uvádí - o
„osobu, která po celou dobu vykonávala tuto činnost nedostatečně“, pak řediteli
příslušného druhu a typu školy po celou dobu - jak před účinností zákona č.
563/2004 Sb., tak po ní - nic nebránilo, aby v rámci „souboru vyhrazených
hodnotících oprávnění zaměstnavatele“ přistoupil k výpovědi podle ustanovení §
52 písm. f) části věty za středníkem zák. práce pro neuspokojivé pracovní
výsledky.
S názorem odvolacího soudu, že povahu činnosti, kterou žalobkyně vykonávala v
době před účinností zákona č. 563/2004 Sb. je třeba posoudit na základě v té
době platného zákona č. 29/1984 Sb., však dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 563/2004 Sb. přímou pedagogickou činnost
vykonává
a) učitel,
b) pedagog v zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků,
c) vychovatel,
d) speciální pedagog,
e) psycholog,
f) pedagog volného času,
g) asistent pedagoga,
h) trenér,
i) metodik prevence v pedagogicko-psychologické poradně,
j) vedoucí pedagogický pracovník.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že na rozdíl od ustanovení § 50 zákona č. 29/1984
Sb., zákon č. 263/2004 Sb. již nepřiznává mistru odborného výcviku statut
pedagogického pracovníka ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona, a do budoucna
nespojuje s výkonem této funkce výkon přímé pedagogické činnosti. Tuto
skutečnost, že „fyzická osoba“ může nadále vykonávat přímou pedagogickou
činnost, jen jde-li o druh práce podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č.
263/2004 Sb., je třeba mít na zřeteli i při výkladu ustanovení § 32 písm. a)
zákona č. 263/2004 Sb. Znamená to, že zaměstnanec nesplňující stanovené
předpoklady - „fyzická osoba“, který by do 31.12.2004 působil ve funkci mistra
odborného výcviku, by již nemohl po nabytí účinnosti nové právní úpravy
vykonávat přímou pedagogickou činnost jako pedagogický pracovník, i když podle
dosavadní právní úpravy dříve pedagogickým pracovníkem byl. Bylo by nelogické,
aby byl obsah stejného pojmu „přímá pedagogická činnost“ vykládán jednou podle
zákona č. 263/2004 Sb. (je-li použit v návětí § 32) a jednou podle „dosavadních
předpisů“, je-li použit v témže ustanovení § 32 za písmenem a).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že dlouhodobý výkon přímé
pedagogické činnosti lze v případě žalobkyně vztáhnout jen na období od
1.8.1993 do dne účinnosti zákona č. 263/2004 Sb., kdy vykonávala práci
učitelky. Vykonávala-li předtím v době od roku 1977 do roku 1993 práci mistra
odborné výchovy, je třeba při posouzení otázky, zda konala přímou pedagogickou
činnost, vycházet z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 563/2004 Sb., které s
výkonem funkce „mistr odborné výchovy“ výkon přímé pedagogické činnosti
nespojuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu o věci samé není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. července 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu