21 Cdo 1600/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem
v Olomouci, Blanická č. 917/19, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu,
příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí č. 162/3, IČO
75032333, zastoupenému JUDr. Martinem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 7,
Holešovicích, Výstaviště č. 67, o určení, že žalovaný postupoval vůči žalobkyni
diskriminačně, o odstranění diskriminace a o návrhu na vydání rozsudku o
uznání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 11/2006, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu Praze ze dne 10. prosince
2010 č.j. 28 Co 483/2010-171, ve znění usnesení ze dne 23. května 2011 č.j. 28
Co 483/2010-183, takto:
Usnesení městského soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu
o odmítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému
„odstranit diskriminaci žalobkyně spočívající v tom, že jí nebyla dána možnost
ucházet se o místo ředitele územního odborného pracoviště žalovaného v Liberci,
a to realizací veřejného výběrového řízení na místo ředitele odborného
pracoviště v Liberci za podmínek srovnatelných s podmínkami výběrových řízení
na místa (ředitelů) ostatních územních odborných pracovišť žalovaného konaných
v lednu r. 2006“, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. června 2010
č.j. 23 C 11/2006-143 v části výroku II. o odmítnutí žaloby se zrušují a věc se
v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; jinak se
dovolání žalobkyně odmítá.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „žalovaný postupoval vůči žalobkyni
jako uchazečce o zaměstnání ředitele územního odborného pracoviště žalovaného
pro modelovou prezentaci národních kulturních památek v Čechách formou správy
státního zámku Sychrov v Sychrově diskriminačně a v rozporu s dobrými mravy,
když realizoval výběrové řízení na neexistující pracovní místo a poskytl jí
nepravdivé informace o možnosti zaměstnání“, a aby byla žalovanému uložena
povinnost „odstranit diskriminaci žalobkyně spočívající v tom, že jí nebyla
dána možnost ucházet se o místo ředitele územního odborného pracoviště
žalovaného v Liberci, a to realizací veřejného výběrového řízení na místo
ředitele odborného pracoviště v Liberci za podmínek srovnatelných s podmínkami
výběrových řízení na místa (ředitelů) ostatních územních odborných pracovišť
žalovaného konaných v lednu r. 2006“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se dne
24.1.2006 spolu s dalšími uchazeči zúčastnila výběrového řízení na místo
ředitele územního odborného pracoviště – Správa státního zámku Sychrov (dále
jen „ÚOP-SSZS“), „které již de jure neexistovalo“, neboť existence této
organizační složky žalovaného „po 23.1.2006 by byla v rozporu s čl. II odst. 1
Statutu NPÚ II, a pokud existovalo toto pracovní místo de facto, tak pouze 3
dny, tj. ve dnech 30.1.-1.2.2006“, tedy do té doby, než žalovaný „zveřejnil dne
2.2.2006 informaci, že generální ředitel rozhodl o vzniku dvou nových ÚOP“ mj.
v Liberci pro Liberecký kraj, „které v pravomocích nahradí stávající pracoviště
v Sychrově“ a jehož ředitelem „bude jmenován PhDr. M. K., který zvítězil v
nedávno konaném výběrovém řízení“, ve kterém žalobkyně neuspěla. Uvedený postup
žalovaného žalobkyně „považuje za svou diskriminaci jako uchazeče o místo
ředitele ÚOP-SSZS i potenciálního uchazeče o místo ředitele ÚOP v Liberci“.
Kromě toho žalobkyně spatřuje diskriminaci „také v tom, že místo ředitele ÚOP v
Liberci bylo obsazeno bez výběrového řízení, neboť výběrové řízení na toto
místo se vůbec nekonalo, a žalovaný svým matoucím prohlášením (že nové ÚOP v
Liberci v pravomocích nahradí stávající pracoviště v Sychrově) vědomě uvádí
informace, které neodpovídají skutečnosti“.
V průběhu řízení žalobkyně dne 16.1.2008 podala návrh na vydání rozsudku pro
uznání s odůvodněním, že se žalovaný „ve lhůtě stanovené usnesením podle
ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. (doručeným žalovanému dne 14.9.2006)
nevyjádřil, přičemž nesdělil soudu vážné důvody, které mu brání se ve stanovené
lhůtě vyjádřit (§ 114b odst. 5 o.s.ř.)“.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 23.9.2009 č.j. 23 C 11/2006-99 žalobu
odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně podanou žalobu „ve smyslu ust. § 43 odst. 2 o.s.ř.“ odmítl
za situace, kdy žalobkyně ani přes opakovanou výzvu podle ustanovení § 43
o.s.ř., kde soud „podrobně popsal jak má žalobkyně a v čem žalobu doplnit“, ve
stanovené lhůtě svoji žalobu vykazující „takové vady podání, které ji činí
nesrozumitelnou, neurčitou a nejasnou“, nedoplnila, resp. její doplnění odmítla.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19.2.2010 č.j. 28 Co
51/2010-115 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „napadené usnesení
bylo vydáno v nesprávném obsazení soudu“, neboť „odmítnout žalobu podle
ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. může v pracovních věcech jen senát“. Nad rámec
této výtky, pro kterou napadené rozhodnutí zrušil, odvolací soud „pro úplnost“
uvedl, že sdílí názor soudu prvního stupně, že žaloba v části, v níž se
žalobkyně domáhá odstranění diskriminace, je „v rozporu s ustanovením § 79
odst. 1 o.s.ř., neboť navrhované vymezení povinnosti žalovaného nelze převzít
do výroku materiálně vykonatelného soudního rozhodnutí“, zatímco ve zbývající
části žaloba podle názoru odvolacího soudu „neurčitá ve smyslu ustanovení § 43
odst. 1 o.s.ř. není“, neboť „žalobkyní navrhované určení bezpochyby lze, za
předpokladu, že bude ve sporu úspěšná, do výroku soudního rozhodnutí převzít“.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 10.6.2010 č.j. 23 C 11/2006-143
zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání „ohledně výroku, aby soud
určil, že žalovaný postupoval vůči žalobkyni jako uchazečce o zaměstnání
ředitele územního odborného pracoviště žalovaného pro modelovou prezentaci
národních kulturních památek v Čechách formou správy státního zámku Sychrov v
Sychrově diskriminačně a v rozporu s dobrými mravy, když realizoval výběrové
řízení na neexistující pracovní místo a poskytl jí nepravdivé informace o
možnosti zaměstnání“ (výrok I.), a zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku
pro uznání a zároveň odmítl „návrh žalobkyně, ve kterém požaduje uložení
povinnosti žalovanému odstranit diskriminaci žalobkyně spočívající v tom, že jí
nebyla dána možnost ucházet se o místo ředitele územního odborného pracoviště
žalovaného v Liberci, a to realizací veřejného výběrového řízení na místo
ředitele odborného pracoviště v Liberci za podmínek srovnatelných s podmínkami
výběrových řízení na místa (ředitelů) ostatních územních odborných pracovišť
žalovaného konaných v lednu r. 2006“ (výrok II.). Soud prvního stupně shledal
důvody pro zamítnutí návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání v případě
výroku I. v tom, že „se jedná o věc, ve které nelze uzavřít a schválit smír ve
smyslu § 99 odst. 1,2 o.s.ř.“, a v případě výroku II. v „neprojednatelnosti
tohoto dílčího návrhu“, jehož vady žalobkyně přes výzvu soudu neodstranila,
neboť – jak zdůraznil – „soud nemůže vydat rozsudek pro uznání, jsou-li tu
podmínky pro odmítnutí návrhu, byť by nastala fikce uznání“, protože „by nebylo
patrno, čeho se uznání týká, je-li návrh nesrozumitelný a nejasný“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 10.12.2010 č.j. 28
Co 483/2010-171, ve znění opravného usnesení ze dne 23.5.2011 č.j. 28 Co
483/2010-183, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přisvědčil
soudu prvního stupně, jestliže odmítl a zároveň zamítl návrh na vydání rozsudku
pro uznání ohledně části žaloby, ve které se žalobkyně domáhá uložení
povinnosti žalovanému odstranit její diskriminaci spočívající v tom, že jí
nebyla dána možnost ucházet se o místo ředitele územního odborného pracoviště
žalovaného v Liberci, neboť odvolací soud „nemá důvod odchylovat se od svého
závěru, který již vyjádřil v předchozím usnesení, že v této části je žalobní
požadavek žalobkyně materiálně nevykonatelný“, přičemž žalobkyně, ač byla řádně
poučena o nutnosti v tomto směru žalobu upravit, takto neučinila, naopak
výslovně to odmítla. Jde-li o druhou část žaloby, v níž se žalobkyně domáhá
určení, že žalovaný postupoval vůči žalobkyni jako uchazečce o zaměstnání
ředitele územního odborného pracoviště žalovaného pro modelovou prezentaci
národních kulturních památek v Čechách formou správy státního zámku Sychrov v
Sychrově diskriminačně a v rozporu s dobrými mravy, pak podle názoru odvolacího
soudu „tato část výroku sice byla schopna projednání, ovšem obě výrokové části
spolu úzce souvisí, vycházejí ze stejných skutkových tvrzení a shodných
důkazních návrhů“. I když se odvolací soud „neztotožňuje“ se závěrem soudu
prvního stupně, že v této části žaloby se jedná o věc, ve které nelze uzavřít a
schválit smír ve smyslu stanovení § 99 o.s.ř., povaha věci podle jeho názoru
„neumožňovala postup dle § 114b odst. 1 o.s.ř., který soud zvolil“, a proto
„nemohlo dojít k fikci uznání nároku, byť je skutečností, že žalovaný se po
poučení ze strany soudu ve stanovené 30-ti denní lhůtě u žalobě nevyjádřil“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Vyslovila „zásadní“ nesouhlas s tím, že
soudy obou stupňů odmítly část jejího žalobního návrhu z důvodu jeho
neurčitosti a „údajné“ materiální nevykonatelnosti. Podle jejího názoru oba
soudy „zcela nedostatečně specifikovaly“, v čem spatřují „údajnou“
nevykonatelnost navrhovaného rozsudečného výroku, když dovolatelka „má za to,
že výrok rozhodnutí, do kterého by byl převzat, by byl bez dalšího
vykonatelný“. Žalobkyně se domnívá, že „vůbec nebyly splněny podmínky pro
vydání usnesení o odmítnutí žaloby, a s tím související zamítnutí návrhu na
vydání rozsudku pro uznání“, neboť – jak zdůraznila – žaloba obsahovala
„veškeré zákonem předpokládávané náležitosti, byla zcela určitá a srozumitelná,
a jako taková byla i soudem prvního stupně již projednávána“. Má za to, že tím,
že soud „zcela nesprávně aplikoval procesně právní předpisy“, byla žalobkyně
„zbavena práva na meritorní projednávání věci před soudem, čímž bylo porušeno
její právo na přístup k soudu“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení
soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně jednak v části, v níž byl zamítnut návrh
žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání ohledně obou žalobních nároků, a jednak
v části, v níž by odmítnuta část žaloby, kterou se žalobkyně domáhala uložení
povinnosti žalovanému „odstranit diskriminaci žalobkyně spočívající v tom, že
jí nebyla dána možnost ucházet se o místo ředitele územního odborného
pracoviště žalovaného v Liberci, a to realizací veřejného výběrového řízení na
místo ředitele odborného pracoviště v Liberci za podmínek srovnatelných s
podmínkami výběrových řízení na místa (ředitelů) ostatních územních odborných
pracovišť žalovaného konaných v lednu r. 2006“. Protože jde o odlišná procesní
rozhodnutí, je třeba přípustnost dovolání žalobkyně ve vztahu k těmto
jednotlivým částem napadeného usnesení odvolacího soudu posuzovat samostatně.
Přípustnost dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu v části, v níž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobkyně na
vydání rozsudku pro uznání ohledně obou žalobních nároků, podle ustanovení §
237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé
(k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26.9.2003 sp.zn. 20 Cdo 1211/2002, uveřejněném pod poř. č. 173
v časopise Soudní judikatura, ročník 2003). Vzhledem k tomu, že přípustnost
dovolání žalobkyně v tomto směru nevyplývá ani z ustanovení §§ 238 až 239
o.s.ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalobkyně v této části - aniž by se mohl věcí dále
zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
Dovolací soud se zabýval dále otázkou přípustnosti dovolání žalobkyně proti
usnesení odvolacího soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně o odmítnutí části žaloby, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném
odstranění její diskriminace. Po zjištění, že dovolání je přípustné podle
ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., protože jde o dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
odmítnutí návrhu (žaloby), a po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první
o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
směřující proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o odmítnutí části žaloby, je opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) též náležitosti uvedené
v ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., tedy mimo jiné i vylíčení rozhodujících
skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být
patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit).
Žalobní petit musí být úplný, určitý a srozumitelný. Musí být v žalobě vyjádřen
způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim
odpovídající povinnosti účastníků. Vymezení práv a jim odpovídajících
povinností obsažené v žalobním petitu musí být provedeno tak přesně a
jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být
nařízen a proveden výkon rozhodnutí (tedy aby byl v intencích ustanovení § 261a
o.s.ř. po materiální stránce vykonatelný). Je tomu tak zejména proto, že soud v
občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán
žalobou a nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti,
než jsou navrhovány; současně soud musí svým rozhodnutím žalobní petit vyčerpat
a nesmí jej (s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř.)
překročit. V žalobě musí tedy být přesně, určitě a srozumitelně označena
povinnost, která má být soudním rozhodnutím žalovanému uložena [v případě
žaloby podané podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř.], nebo způsob určení
právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti [požaduje-li žalobce ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení,
zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není]. Soud přitom
nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve
výroku svého rozsudku nebo jiného rozhodnutí ve věci samé stejná práva a
povinnosti, kterých se žalobce domáhal; při formulaci výroku rozhodnutí však
musí dbát o to, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce
žalobou skutečně domáhal (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní
řád II. § 1 až 200za. Komentář, 1. vydání. Praha, C. H. Beck, str. 506).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá
nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu
doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění
nebo opravu provést (srov. § 43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy
senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto
následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o.s.ř.). Cílem úpravy postupu soudu při
odstraňování vad podání je dát účastníku možnost, aby, i když je jeho podání
(žaloba) nezpůsobilé projednání, tento nedostatek napravil a soud mohl k (po
opravě již projednatelnému) podání přihlédnout.
Žaloba je z pohledu ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. vadným podáním mimo jiné
tehdy, je-li údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), neurčitý nebo
nesrozumitelný, neboť vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm
obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti jde, a
je zřejmé, že převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo
za následek jeho materiální nevykonatelnost. Vadou žaloby naproti tomu není
okolnost, že žalobnímu petitu nelze vyhovět proto, že není v souladu s hmotným
právem, nebo vycházel-li žalobce při vymezení toho, čeho se žalobou domáhá, z
nesprávného (chybného) právního názoru způsobeného například omylem v
hmotněprávní kvalifikaci uplatněného nároku. V takovém případně soud žalobu
neodmítne, ale zamítne.
V projednávané věci žalobkyně v žalobě ze dne 10.2.2006 ve vylíčení
rozhodujících skutečností zpochybnila postup žalovaného v souvislosti s
obsazováním pracovního místa ředitele územního odborného pracoviště – Správy
státního zámku Sychrov a pracovního místa ředitele územního odborného
pracoviště v Liberci, který z důvodů uvedených v žalobě považovala ve vztahu ke
své osobě jako uchazečce (resp. „potenciální“ uchazečce) o tato místa za
diskriminační. V údaji o tom, čeho se žalobou domáhá (v tzv. žalobním petitu)
vyslovila – mimo jiné - požadavek, aby soud žalovanému uložil povinnost
„odstranit diskriminaci žalobkyně spočívající v tom, že jí nebyla dána možnost
ucházet se o místo ředitele územního odborného pracoviště žalovaného v Liberci,
a to realizací veřejného výběrového řízení na místo ředitele odborného
pracoviště v Liberci za podmínek srovnatelných s podmínkami výběrových řízení
na místa (ředitelů) ostatních územních odborných pracovišť žalovaného konaných
v lednu r. 2006“. Na dvojí výzvu Obvodního soudu pro Prahu 1 provedenou
usneseními ze dne 5.11.2008 č.j. 23 C 11/2006-82 a ze dne 25.2.2009 č.j. 23 C
11/2006-86 k doplnění žaloby „tak, aby obsahovala formulaci navrhovaného
rozsudečného výroku v takovém znění, aby v případě jeho převzetí do
vyhovujícího rozhodnutí byl výrok rozsudku vykonatelný“, žalobkyně nereagovala,
respektive v druhém případě výslovně odmítla výzvě vyhovět.
S názorem odvolacího soudu, že žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhá
uložení povinnosti žalovanému odstranit její diskriminaci, je neurčitá, neboť z
ní „není bez pochybností zřejmé, co konkrétního má žalovaný dle návrhu
žalobkyně vykonat“, a „navrhované vymezení povinnosti žalovaného tak nelze
převzít do výroku materiálně vykonatelného soudního rozhodnutí“, a že tento
nedostatek, který nebyl v průběhu řízení ani přes řádnou výzvu soudu odstraněn,
brání pokračování v řízení, dovolací soud nesouhlasí.
Z obsahu žaloby ze dne 10.2.2006 v souvislosti s vylíčením rozhodujících
skutečností bez pochybností vyplývá, čeho se žalobkyně žalobou podanou podle
ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. domáhá, tedy jaká povinnost má být žalovanému
uložena rozhodnutím soudu. Žalobkyně v žalobě přesně a jednoznačně uvedla, že
požaduje, aby byla žalovanému uložena povinnost „odstranit diskriminaci
žalobkyně“, kterou žalobkyně spatřuje v tom, že „jí nebyla dána možnost ucházet
se o místo ředitele územního odborného pracoviště žalovaného v Liberci“, a
zároveň zde žalobkyně určitě a srozumitelně uvedla, jakým způsobem má žalovaný
tuto povinnost splnit [„realizací veřejného výběrového řízení na místo ředitele
odborného pracoviště v Liberci za podmínek srovnatelných s podmínkami
výběrových řízení na místa (ředitelů) ostatních územních odborných pracovišť
žalovaného konaných v lednu r. 2006“]. Vzhledem k tomu, že procesněprávní
předpisy stanoví rovněž způsob, jakým lze tuto povinnost, kdyby byla žalovanému
uložena ve výroku pravomocného soudního rozhodnutí, vykonat (ukládáním pokut
povinnému až do výše 100.000,- Kč - srov. § 351 o.s.ř.), a stanoví i lhůtu k
jejímu plnění (do tří dnů od právní moci rozsudku, příp. soud může v
odůvodněných případech určit lhůtu delší - srov. § 160 odst. 1 o.s.ř.), nelze
důvodně uvažovat o tom, že převzetí takového žalobního petitu, který – podle
svého obsahu - představuje uplatnění nároku podle ustanovení § 4 odst. 10 písm.
b) podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších změn a
doplňků, do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální
nevykonatelnost. Dospěl-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) k
opačnému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Protože napadené potvrzující usnesení odvolacího soudu o odmítnutí části
žaloby, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném odstranění její diskriminace,
není správné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které
bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení v rámci věcného projednání žaloby soud prvního stupně (příp.
odvolací soud) neopomene, že při rozhodování o tom, zda v posuzované věci došlo
ze strany žalovaného k diskriminaci žalobkyně při uplatňování práva na
zaměstnání, je třeba mít na zřeteli, že ne každé pochybení žalovaného lze
hodnotit jako diskriminaci. Za diskriminační lze podle ustálené judikatury
(srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
11.11.2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněného pod č. 108 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 27.3.2012 sp. zn. 21 Cdo 4586/2010) označit pouze takové
jednání žalovaného (v komisivní nebo omisivní podobě), které by přímo nebo
nepřímo směřovalo ke znevýhodnění žalobkyně ve srovnání s jinými (ostatními)
uchazeči o zaměstnání a jehož pohnutkou (motivem) by byly důvody zákonem
označené (předvídané) jako diskriminační.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu