ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem
v Olomouci, Blanická č. 917/19, proti žalované České republice – Ministerstvu
kultury se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí č. 471/1, IČO 00023671, o
200.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 88/2006, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června
2009 č.j. 20 Co 131/2009-131, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby o zaplacení 200.000,- Kč,
se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 200.000,- Kč jako náhradu
nemajetkové újmy „za diskriminaci žalobkyně z hlediska majetku, povinností k
rodině a politické příslušnosti, které se vůči žalobkyni jako uchazečce o
zaměstnání dopustila žalovaná při organizaci výběrového řízení na místo
generálního ředitele Národního památkového ústavu“ a „za jednání žalované vůči
žalobkyni v rozporu s dobrými mravy při činění nabídky zaměstnání jako
generálního ředitele Národního památkového ústavu“. Žalobu odůvodnila tím, že
jako uchazečka o zaměstnání zaslala dne 6.12.2005 přihlášku do výběrového
řízení na místo generálního ředitele Národního památkového ústavu, který dne
5.12.2005 vyhlásila žalovaná na svých webových stránkách. Podle jejího názoru
žalovaná „nejednala s uchazeči v souladu s dobrými mravy“, jak jí ukládá
ustanovení § 12 odst. 1 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, „když pozvánku k
osobnímu pohovoru zaslala uchazečům méně než 24 hod před termínem osobního
pohovoru, a to formou (elektronickou poštou), kterou nelze považovat za
standardní a přiměřenou osobním a majetkovým poměrům uchazečů, aniž tuto
neobvyklou formu jednání s uchazeči jakkoli předem avizovala“. Došlo tak k
tomu, že žalobkyně, která neměla celodenní přístup k elektronické poště, si
vyzvedla pozvánku k výběrovému řízení na den 14.12.2005 v 11.30 hodin v sídle
žalované v Praze, kterou žalovaná odeslala dne 13.12.2005 ve 14.18 hodin, až
dne 14.12.2005 krátce před 14 hodinou. Žalobkyně má za to, že „zaslání pozvánky
k účasti na pohovoru výhradně elektronickou poštou je diskriminací z hlediska
majetku, kdy žalovaná volící tuto formu obesílání uchazečů o zaměstnání
žalobkyni diskriminovala, neboť jako nemajetná nevlastní osobní počítač a nemá
prostředky na to, aby si hradila stálé připojení k internetu a celodenní
přístup k elektronické poště“. Tímto postupem žalovaná „vytvořila sekundární
hlediska výběru, která nezaručují rovné příležitosti všem osobám ucházejícím se
o zaměstnání ve smyslu ust. § 12 odst. 2 cit. zák.“, neboť byli „zřejmě
zvýhodněni uchazeči, kteří jsou majetní a vlastní doma osobní počítač s
připojením k internetu, a kteří jsou zaměstnaní a mají možnost využívat
výpočetní techniky svého zaměstnavatele“. Organizace výběrového řízení
žalovanou tak vedla „k faktické diskriminaci“ těch uchazečů, kteří „výše
uvedená kriteria nesplňovali a kterým jejich povinnosti k rodině znemožňovaly
přijímat nečekaná rozhodnutí týkající se rodiny ve lhůtě půl dne“. Ačkoli
žalovaný opatřením ze dne 28.12.2005 prodloužil termín výběrového řízení do
10.1.2006, žalobkyni neumožnil se výběrového řízení v prodlouženém termínu
zúčastnit, „aniž uznal, že jeho jednání s žalobkyni v I. kole výběrového řízení
bylo v rozporu s dobrými mravy“. Žalobkyně má zato, že v daném výběrovém řízení
„šlo o dosazení předem vybraného člověka, splňujícího hlediska stranické
příslušnosti k ČSSD“, a žalobkyně tak „byla diskriminována také pro své
politické postoje jako nečlen ČSSD“.
Protože následky diskriminace její osoby
„již nelze odstranit“, je zde podle názoru žalobkyně „důvod požadovat náhradu
nemajetkové újmy v penězích, protože její důstojnost jako fyzické osoby byla ve
značné míře snížena, když byla v rozporu s dobrými mravy žalovanou z účasti ve
výběrovém řízení vyšachována“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6.11.2008 č.j. 27 C 88/2006-89
„zastavil návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro řízení“, žalobu zamítl a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Soud
prvního stupně vycházeje z ustanovení § 4 odst. 1, 2, 10, 11 a 12 zákona č.
435/2004 Sb., zdůraznil, že úspěch žaloby v projednávané věci závisí na tom,
„zda se žalobkyni podařilo věrohodně tvrdit a prokázat, že se žalovaná vůči
dopustila diskriminačního jednání ve smyslu zákona o zaměstnanosti, že s
ohledem na konkrétní okolnosti, resp. následky případu, by se pouhé morální
zadostiučinění ze strany žalované objektivně muselo jevit nedostačujícím“ a že
„neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její
vážnosti ve značné míře“. Z ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. podle názoru soudu
prvního stupně vyplývá, že osoba, která se v pracovních věcech cítila být
diskriminována, musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní bylo zacházeno
znevýhodňujícím způsobem a že toto znevýhodňující zacházení „bylo motivováno
diskriminací na základě některého ze zákonem taxativně stanoveného důvodu“;
tuto motivaci – jak dále uvedl - ovšem „prokazovat nemusí, ta se v případě
důkazu odlišného zacházení předpokládá, je však vyvratitelná, prokáže-li se
(dokazováním) opak“. V průběhu řízení však „bylo prokázáno, že žalovaná
postupovala vůči žalobkyni stejně, jako v případě ostatních účastníků
výběrového řízení“; rozdíl byl „pouze v tom, že buď ostatní účastníci
výběrového řízení žalované poskytli takové kontaktní údaje, že se s nimi mohla
okamžitě spojit, nebo takovou možnost kontaktu bylo možné u nich v časově
krátkém období zjistit“. Jestliže žalovaná nebyla úspěšná ve včasném
kontaktování žalobkyně, pak podle mínění soudu prvního stupně „to bylo
nepochybně zaviněno i samotnou žalobkyní“, která ke své osobě poskytla žalované
„zcela úmyslně minimum aktuálních kontaktních údajů“, jestliže „jako jediný
kontakt na sebe uvedla poštovní adresu (hrad Bouzov), kde fakticky již delší
dobu nebydlela“. Podle mínění soudu prvního stupně se žalobkyni nepodařilo
prokázat ani to, že diskriminačním jednáním došlo ke snížení důstojnosti
fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře, což spatřovala v tom, že „si
výběrová komise učinila o jejích schopnostech chybné závěry (zapříčiněné však
výhradně majetkovou situací žalobkyně), které mohly ovlivnit další potenciální
zaměstnavatele“. Tento argument však „z hlediska logického běhu událostí v
běžném světě nemůže dle soudu obstát“ a „není nic více než nepodloženou
domněnkou“ a navíc ani „sám o sobě nemůže způsobit ve značné míře snížení
důstojnosti či vážnosti“ žalobkyně. Protože „nebyla splněna ani jedna ze
zákonných podmínek pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích“, soud
prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.6.2009 č.j. 20 Co
131/2009-131 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru
odvolacího soudu si soud prvního stupně „pro své meritorní rozhodnutí opatřil
dostatečný skutkový základ, který též správně právně posoudil“. Přisvědčil
soudu prvního stupně, že „pro posouzení, zda nastalo diskriminační jednání, je
východiskem zjištění, že s osobu, která měla být diskriminována, bylo zacházeno
oproti ostatním osobám ve srovnatelném postavení jiným, a to znevýhodňujícím
způsobem a že toto zacházení bylo motivováno diskriminací z některého zákonem
uvedeného důvodu (§ 4 odst. 2 zák. č. 435/2004 Sb.)“. V daném případě by proto
podle názoru odvolacího soudu „musela žalobkyně nejméně tvrdit a prokázat“, že
s ní bylo ze strany žalované zacházeno odlišně, než s ostatními uchazeči o
výběrové řízení; takovou okolnost však „ani samotná žalobkyně netvrdila, natož
prokazovala“, a ani v průběhu řízení nevyšla najevo. Naopak – jak zdůraznil -
bylo zjištěno, že postup žalované, která předvolávala všechny uchazeče k
ústnímu pohovoru v rámci výběrového řízení „narychlo (dne 13.12.2005 na den
14.12.2005), a to prostřednictvím kontaktů uvedených v jejich přihláškách“,
„byl vůči všem osobám přihlášeným do výběrového řízení shodný“ a ze samotného
tohoto postupu, „byť by se i mohl jevit okolnostem nepřiměřený, nelze
diskriminační jednání vůči žalobkyni dovozovat“. Protože „záviselo na samotných
uchazečích, jaké kontaktní údaje žalované poskytli“, odvolací soud přisvědčil
názoru soudu prvního stupně, že, „poskytla-li žalobkyně ke své osobě minimum
kontaktních údajů (adresu bydliště, kde fakticky nebydlela, a e-mailovou
adresu), pak si nepříznivý důsledek v podobě opožděného zjištění pozvánky k
výběrovému řízení sama přivodila“, a „již z tohoto důvodu nemůže obstát její
tvrzení, že organizace výběrového řízení znevýhodňovala všechny ty uchazeče,
kteří byli nemajetní a měli povinnosti k rodině“. Jestliže žalobkyně tvrdila
dále, že nebyla pozvána k dalšímu (prodlouženému) výběrovému řízení žalované,
pak podle názoru odvolacího soudu „ani v tomto směru se postup žalované vůči ní
nelišil od jednání s ostatními účastníky původního výběrového řízení“, neboť –
jak dále uvedl – podle zápisu ze zasedání výběrové komise ze dne 20.12.2005
přijali členové komise návrh vyhlášení prodlouženého výběrového řízení na
obsazení místa generálního ředitele Národního památkového ústavu a přijali
usnesení, že do konce roku podají návrhy na osoby, které považují za možné a
vhodné uchazeče, a uložili předsedajícímu, aby z těchto návrhů vyhotovil jmenný
seznam, který předloží ministrovi kultury s návrhem, aby z těchto osobností
vybral uchazeče, které svým dopisem vyzve k účasti na výběrovém řízení, s tím,
že „tento způsob oslovení možných účastníků nikterak nebude znamenat
znevýhodnění proti dalším uchazečům, např. proti těm, kteří budou reagovat na
zveřejnění oznámení o prodloužení výběrového řízení v tisku“.
Z uvedeného je
podle názoru odvolacího soudu „zřejmé, že žalobkyně měla i bez vyzvání žalované
možnost přihlásit se do prodlouženého výběrového řízení, a pakliže tak
neučinila, nemůže na tomto základě dovozovat jakoukoli diskriminaci ze strany
žalované“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní
právní význam napadeného rozsudku spatřovala v tom, jakým způsobem soudy
vyřešily otázku „diskriminace osoby při uplatňování práva na zaměstnání“,
jestliže „shodně uzavřely, že e-mailová, příp. telefonická forma pozvánky k
výběrovému řízení ve lhůtě kratší než 24 hod. není diskriminační a nezakládá
porušení § 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti“. Podle názoru dovolatelky
„takto zvolený způsob oznámení data konání osobního pohovoru zakotvuje
nerovnost mezi účastníky výběrového řízení, když obecně není povinností žádné
fyzické osoby mít e-mailovou schránku či telefon“. Zdůraznila, že „do přihlášky
k výběrovému řízení své základní kontaktní údaje uvedla, a byla-li by ze strany
žalované zvolena adekvátní forma oznámení, dozvěděla by se o něm včas a mohla
se jej osobně zúčastnit“. Žalobkyně se domnívá, že „soudu nabídla skutečnosti,
ze kterých jednoznačně vyplývá, že s ní žalovaná při uplatňování jejího práva
na zaměstnání zacházela znevýhodňujícím způsobem, když toto znevýhodňující
zacházení bylo motivováno diskriminací na základě jejího pohlaví, nemajetnosti
a povinností k rodině, a podložila je i četnými důkazními návrhy“. Podle jejího
názoru „nelze akceptovat“ názor soudů, že „neprokázala jí tvrzenou
diskriminaci“, jestliže – jak zdůraznila – „nad rámec svých zákonných
povinností poskytla soudu důkazy k prokázání tvrzené diskriminační motivace
žalované, ačkoli tuto motivaci prokazovat nemusí“. Žalobkyně má za to, že „byly
splněny všechny zákonné podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v
penězích dle § 4 z.č. 435/2004 Sb., když diskriminačním jednáním žalované došlo
ke značnému snížení důstojnosti žalobkyně a její vážnosti, neboť byla výběrovou
komisí žalované označena za osobu s nedostačujícími organizačními schopnostmi,
což ji v podstatě vyšachovalo z možnosti úspěšně se ucházet o zaměstnání u
dalších potencionálních zaměstnavatelů (v oblasti památkové péče), a pouhé
morální zadostiučinění žalované tak není v daném případě postačující“. Kromě
toho žalobkyně vytkla odvolacímu soudu „nedostatek řádného a logického
odůvodnění jeho rozhodnutí ve vztahu k námitce žalobkyně týkající se nevyhovění
její opakované žádosti o ustanovení právního zástupce“, neboť podle jejího
názoru se odvolací soud s její argumentací uvedenou v odvolání „naprosto
nevyrovnal, když veškeré své závěry k této otázce shrnul naprosto stejně jako
soud prvního stupně“, ačkoli žalobkyně „doložila soudu nové skutečnosti
prokazující, že potřeba ochrany jejích zájmů vyžaduje ustanovení zástupce z řad
advokátů, neboť problematika diskriminace v pracovněprávních vztazích je právně
složitá a ne vždy je soudy řešena správně“; tím bylo žalobkyni „odepřeno právo
na soudní a jinou ochranu, právo na spravedlivý proces a byla porušena procesní
zásada rovnosti účastníků“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu „i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí“ zrušil
a aby „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009
(dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání
přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud
zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - řešil právní otázku předpokladů vzniku nároků uchazeče o zaměstnání
podle ustanovení § 4 odst. 10 a 11 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve
znění pozdějších změn a doplňků, v souvislosti s porušením zásady rovného
zacházení a zákazu diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání. Protože
tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech
souvislostech vyřešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k době, kdy mělo dojít k závadnému jednání žalované, z něhož žalobkyně
dovozuje uplatněný nárok, je třeba nastolenou právní otázku i nyní posuzovat
podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31.12.2005
(tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 382/2005 Sb., č. 413/2005 Sb. a č.
444/2005 Sb.) - dále jen „zákona o zaměstnanosti“.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o zaměstnanosti účastníci právních vztahů
podle § 3 odst. 1 písm. a), c) a d) jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se
všemi fyzickými osobami uplatňujícími právo na zaměstnání; za nerovné zacházení
se nepovažuje rozlišování, které stanoví tento zákon nebo zvláštní právní
předpis.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o zaměstnanosti je zakázána přímá i nepřímá
diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického
původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka,
zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného
stavu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a
činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových
organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu
těhotenství nebo mateřství se považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví. Za
diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo
vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci.
Podle ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona o zaměstnanosti za diskriminaci se
nepovažuje rozdílné zacházení z důvodu uvedeného v odstavci 2, pokud z povahy
zaměstnání nebo souvislostí vyplývá, že tento důvod představuje podstatný a
rozhodující požadavek pro výkon zaměstnání, které má fyzická osoba vykonávat, a
který je pro výkon tohoto zaměstnání nezbytný; cíl sledovaný takovou výjimkou
musí být oprávněný a požadavek přiměřený. Za diskriminaci se rovněž nepovažují
zákonem stanovená opatření, jejichž cílem je předcházení nebo vyrovnání
nevýhod, které vyplývají z příslušnosti fyzické osoby ke skupině vymezené
některým z důvodů uvedených v odstavci 2 a opatření přijímaná podle § 6 odst. 1
písm. e) a § 8 odst. 1 písm. c).
Přímá diskriminace je definována (srov. § 4 odst. 5 zákona o zaměstnanosti)
jako „jednání, kdy je, bylo nebo by bylo na základě rozlišování podle
vymezených diskriminačních důvodů s fyzickou osobou zacházeno méně příznivě,
než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve
srovnatelné situaci“. Nepřímou diskriminací se rozumí (srov. § 4 odst. 6 větu
první zákona o zaměstnanosti) „jednání, kdy zdánlivě neutrální rozhodnutí,
rozlišování nebo postup znevýhodňuje či zvýhodňuje fyzickou osobu vůči jiné na
základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů (srov. § 4 odst. 6
část první věty před středníkem zákona o zaměstnanosti). Uvedené platí nejen ve
vztazích před vznikem pracovního poměru, resp. při uplatňování práva na
zaměstnání, ale obdobně i v pracovněprávních vztazích mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem [srov. § 1 odst. 3 až 7, § 28 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 31.12.2006, nyní § 16 a 17 zákona č. 262/1965 Sb.,
zákoníku práce, a od 1.9.2009 zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o
právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon)].
Diskriminace je tedy v pracovních věcech - jak vyplývá z výše uvedeného -
charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele
nebo potencionálního (budoucího) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo
nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho
nebo i více zaměstnanců nebo potencionálních (budoucích) zaměstnanců (uchazečů
o zaměstnání) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele
nebo uchazeči o zaměstnání u téhož potencionálního (budoucího) zaměstnavatele,
jehož pohnutkou (motivem) jsou (zákonem stanovené) diskriminační důvody.
Dojde-li při uplatňování práva na zaměstnání k porušování práv a povinností
vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, má fyzická osoba
(uchazeč o zaměstnání) právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto
porušování, aby byly odstraněny následky tohoto porušování a aby jí bylo dáno
přiměřené zadostiučinění [srov. § 4 odst. 10 písm. a) až c) zákona o
zaměstnanosti]. Kdyby toto nebylo dostačující a, byla-li současně ve značné
míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost, má fyzická osoba podle
ustanovení § 4 odst. 11 zákona o zaměstnanosti navíc právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích, jejíž výše závisí na uvážení soudu (srov. § 4
odst. 12 zákona o zaměstnanosti).
V případě, že se zaměstnanec (uchazeč o zaměstnání) domáhá některého z
uvedených nároků, má v občanském soudním řízení procesní povinnost - jak plyne
z povahy věci - tvrdit [§ 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], že jednáním
(potencionálního) zaměstnavatele byl (je nebo bude) ve srovnání s jinými
(ostatními) zaměstnanci (uchazeči o zaměstnání u téhož zaměstnavatele)
znevýhodněn (samozřejmě včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění
spočívá) a že pohnutkou (motivem) takového jednání (potencionálního)
zaměstnavatele je některý ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů.
Tvrzení zaměstnance (uchazeče o zaměstnání) o tom, že pohnutkou (motivem) k
jednání (potencionálního) zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené
diskriminační důvody, má soud ve smyslu ustanovení § 133a odst.1 o.s.ř. (ve
znění účinném do 31.8.2009) za prokázané, ledaže (potencionální) zaměstnavatel
bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že
vůči svým zaměstnancům (uchazečům o zaměstnání) neporušil (neporušuje) zásadu
rovného (stejného) zacházení (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 11.11.2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č.
108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, na který poukazuje
i sama dovolatelka). Na uvedených právních názorech, které již v minulosti
vyslovil, dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody na nich
cokoliv měnit.
V projednávané věci se žalobkyně domáhala po žalované, aby jí zaplatila
200.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy „za diskriminaci“, kterou se vůči ní
dopustila „při organizaci výběrového řízení na místo generálního ředitele
Národního památkového ústavu“, jestliže „pozvánku k osobnímu pohovoru zaslala
uchazečům elektronickou poštou méně než 24 hod před termínem osobního
pohovoru“, čímž ji žalovaná podle jejího názoru „diskriminovala, neboť
žalobkyně jako nemajetná nevlastní osobní počítač a nemá prostředky na to, aby
si hradila stálé připojení k internetu a celodenní přístup k elektronické
poště“. V podaném dovolání žalobkyně vytýká soudům (a tuto otázku „považuje za
zásadní po právní stránce“), že dospěly k nesprávnému právnímu závěru, jestliže
„shodně uzavřely, že e-mailová, příp. telefonická forma pozvánky k výběrovému
řízení ve lhůtě kratší než 24 hod. není diskriminační a nezakládá porušení § 4
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti“, ačkoli podle názoru dovolatelky
„takto zvolený způsob oznámení data konání osobního pohovoru zakotvuje
nerovnost mezi účastníky výběrového řízení, když obecně není povinností žádné
fyzické osoby mít e-mailovou schránku či telefon“.
Při rozhodování o tom, zda v posuzované věci došlo ze strany žalované k
diskriminaci žalobkyně při uplatňování práva na zaměstnání, je třeba mít na
zřeteli, že ne každé pochybení žalované, případně její „nestandardní“ postup,
má za následek diskriminaci. Za diskriminační lze označit pouze takové jednání
žalované, které – jak uvedeno výše - by přímo nebo nepřímo směřovalo ke
znevýhodnění žalobkyně ve srovnání s jinými (ostatními) uchazeči o zaměstnání a
jehož pohnutkou (motivem) by byly zákonem stanovené (předvídané) diskriminační
důvody.
Jednání žalované, která předvolala všechny účastníky k výběrovému řízení v
průběhu dne 13.12.2005 na den 14.12.2005 od 8.30 hod., lze vzhledem k významu
výběrového řízení jako takového a tomu neodpovídajícím časovým souvislostem
považovat za – jak zdrženlivě uvádí odvolací soud – „okolnostem nepřiměřené“.
Jestliže dovolatelka buduje své úvahy o diskriminačním jednání žalované vůči
její osobě na tom, že „jako nemajetná nevlastní osobní počítač a nemá
prostředky na to, aby si hradila stálé připojení k internetu a celodenní
přístup k elektronické poště“, tedy tvrdí, že byla uvedeným jednáním
diskriminována z důvodu majetku (§ 4 odst. 2 zákona o zaměstnanosti).
Dovolatelka však opomíjí, že, aby bylo v jednání žalované (pozvání k výběrovému
řízení v době kratší než 24 hod.), které jinak bylo vůči všem účastníkům
výběrového řízení stejné, možné spatřovat přímou diskriminaci žalobkyně, muselo
by být ve vztahu k její osobě motivováno (jeho pohnutkou by musel být)
diskriminační důvod spočívající v majetkových poměrech žalobkyně. Řečeno jinak
– aby mohl být přijat závěr, že jednání žalované je ve vztahu k žalobkyni při
srovnání s ostatními účastníky stejné (rovné) jen zdánlivě, muselo by být
pohnutkou (motivem) jednání žalované její znevýhodnění z důvodu jejích méně
příznivých majetkových poměrů ve srovnání s jinými (ostatními) uchazeči o
zaměstnání.
V daném případě však z obsahu spisu vyplývá, že informace o výběrovém řízením
na místo generálního ředitele Národního památkového ústavu byly zveřejněny na
internetu a že se žalobkyně do výběrového řízení sama přihlásila elektronickou
formou (a ostatně i v průběhu tohoto řízení elektronickou formou se soudy
komunikovala). Z toho je zřejmé, že žalované – pokud to sama žalobkyně do
přihlášky či v jiné korespondenci neuvedla (což žalobkyně netvrdí ani to v
řízení nevyšlo najevo) – nemohlo být předem známo, že žalobkyně „nevlastní
osobní počítač“ a nemá „celodenní přístup k elektronické poště“; proto se tato
skutečnost nemohla stát pohnutkou (motivem) pro jakékoli jednání žalované, a
nelze ani dovozovat, že žalovaná tím, že žalobkyni zaslala pozvánku k osobnímu
pohovoru elektronickou poštou, sledovala znevýhodnění žalobkyně ve srovnání s
jinými (ostatními) uchazeči o zaměstnání, kteří (což o nich z obsahu spisu
výslovně nevyplývá) „vlastní doma osobní počítač s připojením k internetu“ nebo
kteří „mají možnost využívat výpočetní techniky svého zaměstnavatele“. Z
uvedeného vyplývá, že za diskriminační nelze označit takové jednání
zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) není okolnost, v níž uchazeč o
zaměstnání spatřuje diskriminační důvod, i kdyby se – kdyby byla zaměstnavateli
známa - jinak mohlo jednat o okolnost, která by z objektivního hlediska byla
způsobilá být diskriminačním důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že z postupu žalované,
která „předvolávala všechny uchazeče k ústnímu pohovoru v rámci výběrového
řízení narychlo“ (dne 13.12.2005 na den 14.12.2005), „byť by se i mohl jevit
okolnostem nepřiměřený, nelze dovozovat diskriminační jednání vůči žalobkyni“,
zůstal přes námitky dovolatelky nezpochybněn. Protože za tohoto stavu chybí
základní předpoklad pro to, aby žalobkyni vznikl nárok na jakýkoli z právních
prostředků ochrany před diskriminací uvedených v ustanovení § 4 odst. 10 a 11
zákona o zaměstnanosti, nebylo již třeba se dále zabývat námitkami dovolatelky
o tom, že vzhledem k postupu výběrové komise „diskriminačním jednáním žalované
došlo ke značnému snížení důstojnosti žalobkyně a její vážnosti“, a že „pouhé
morální zadostiučinění žalované tak není v daném případě postačující“.
Vzhledem k tomu, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst.
2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního
stupně o zastavení řízení o návrhu žalobkyně na ustanovení zástupce z řad
advokátů (§ 30 o.s.ř.). Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že
dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu, který má z pohledu
formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o.s.ř.), není přípustné
(srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.9.2003, sp.
zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
poř. č. 47, ročník 2006). Protože dovolání v této části směruje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně v tomto směru - aniž by se
mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu