21 Cdo 1615/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalované F. nemocnici
B., zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a
náhradu mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 92/96, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2000
č.j. 21 Co 162/97-40, takto:
Rozsudek Krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. prosince
1996 č.j. 49 C 92/96-21 (s výjimkou výroku o soudním poplatku) se zrušují a věc
se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 16.1.1996 F. nemocnice s poliklinikou B. (právní a procesní
předchůdkyně žalované) sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 53 zák.
práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v
tom, že žalobkyně jako referentka \"osobního oddělení a PaM\" neoprávněně
sdělila jména a adresy zaměstnankyň S., C., G., M. a O. N. (správně N.) R.,
která pracuje \"jako dealer a použila je k zaslání nabídky zboží, které prodává
\". Žalobkyně se k uvedenému jednání doznala s tím, že tyto údaje \"sdělila v
průběhu měsíce září-října 1995\".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné, a aby jí žalovaná zaplatila na náhradě mzdy od 17.1.1996
11.442,- Kč se 17% úrokem \"od podání návrhu\". Žalobu zdůvodnila zejména tím,
že sice se svou dlouholetou kamarádkou N. (správně N.) R., která byla dříve
zaměstnána u žalované (její právní předchůdkyně), hovořila o jejím podnikání a
o tom, kdo ze společných známých (včetně zaměstnankyň nemocnice) by mohl mít
\"o podobnou činnost zájem\", avšak žádné adresy jí nesdělila a nedala jí ani
souhlas k tomu, aby se na žalobkyni ve svých nabídkách odvolávala. Žalobkyně se
k porušení pracovní kázně nedoznala (údaj o tom obsažený v dopise ze dne
16.1.1996 je nepravdivý) a údaje o adresách bylo možné opatřit \"pouhým
prolistováním telefonního seznamu\". K okamžitému zrušení pracovního poměru
udělil \"odborový závodní výbor\" souhlas pod podmínkou, že \"organizace
prokáže žalobkyni porušení pracovní kázně\"; k žádnému \"prokazování\" však
nedošlo, se žalobkyní nebyl sepsán ani žádný záznam o projednání vzniklé
situace a zaměstnavatel bez dalšího přistoupil k okamžitému zrušení pracovního
poměru.
Žalovaná namítala, že žalobkyně u ní (její právní předchůdkyně) pracovala od
15.1.1979 ve funkci samostatné odborné referentky osobního oddělení. Na základě
stížnosti zaměstnankyň S., C., G., M. a O., podle níž měla žalobkyně sdělit
jejich osobní údaje N. (správně N.) R., která je užila \"ke komerčním účelům\",
byla záležitost se žalobkyní projednána a žalobkyně se v přítomnosti ředitele
PhDr. J. Š., vedoucího ekonomického odboru ing. V. a zaměstnankyně osobního
oddělení N. doznala, že N. R. sdělila \"ke komerčním účelům\" jména a adresy
zaměstnankyň, ke kterým měla přístup \"z titulu své funkce\".
Městský soud v Brně - poté, co připustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně
domáhala po žalované zaplacení náhrady mzdy ve výši 60.112,- Kč s 19% úrokem z
částky 7.628,- Kč od 16.4.1996 do 15.5.1996, z částky 15.256,- Kč od 16.5.1996
do 15.6.1996, z částky 22.884,- Kč od 16.6.1996 do 15.7.1996, z částky 30.512,-
Kč od 16.7.1996 do 15.8.1996, z částky 38.140,- Kč od 16.8.1996 do 15.9.1996, z
částky 45.768,- Kč od 16.9.1996 do 15.10.1996, z částky 49.126,- Kč od
16.10.1996 do 31.10.1996, z částky 52.484,- Kč od 1.11.1996 do 15.11.1996 a z
částky 60.112,- Kč od 13.12.1996 do zaplacení - rozsudkem ze dne 13.12.1996
č.j. 49 C 92/96-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 10.375,- Kč \"na účet\" advokátky a že
žalobkyně je povinna doplatit na soudním poplatku 1.904,- Kč. Z provedených
důkazů zjistil, že žalobkyně sdělila N. R. jména, příjmení a adresy
zaměstnankyň žalované (její právní předchůdkyně), uvedených v dopise ze dne
16.1.1996, a dovodil, že tímto svým jednáním porušila pracovní kázeň zvlášť
hrubým způsobem. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobkyně \"v rámci
výkonu své pracovní funkce porušila\" ustanovení § 60 odst.3 zák. práce, podle
něhož je zaměstnavatel oprávněn podávat informace o zaměstnanci pouze s jeho
souhlasem, a ustanovení § 22 zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v
informačních sestémech, neboť nezachovala mlčenlivost o informacích, se kterými
nakládala v rámci informačního systému zaměstnavatele, a k tomu, že
\"odpovědnosti za takové jednání\" nemůže žalobkyni \"zbavit\" ani to, že byla
\"dlouhodobou pracovnicí žalované\", a uzavřel, že okamžité zrušení pracovního
poměru ze dne 16.1.1996 je platným právním úkonem. Námitku žalobkyně, že k
okamžitému zrušení pracovního poměru nebyl udělen souhlas závodním výborem
odborové organizace, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že u žalobkyně
postačovalo rozvázání pracovního poměru pouze projednat, neboť v průběhu řízení
neuvedla žádná tvrzení o tom, že by byla \"ke dni 16.1.1995 členkou
spolurozhodujícího odborového orgánu\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - poté, co připustil žalobkyní
navrženou změnu žaloby ve věci náhrady mzdy - rozsudkem ze dne 4.4.2000 č.j. 21
Co 162/97-40 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o soudním
poplatku, který nebyl odvoláním napaden) potvrdil s tím, že ve výroku o náhradě
mzdy se potvrzuje \"ve znění, že žaloba, aby žalované byla uložena povinnost
nahradit žalobkyni částku 127.829,- Kč spolu s 19% úrokem z prodlení z částek
9.833,- Kč od 16.4.1996 do 15.5.1996, 19.666,- Kč od 16.5.1996 do 15.6.1996,
29.499,- Kč od 16.6.1996 do 15.7.1996, 39.332,- Kč od 16.7.1996 do 15.8.1996,
49.165,- Kč od 16.8.1996 do 15.9.1996, 58.998,- Kč od 16.9.1996 do 15.10.1996,
68.831,- Kč od 16.10.1996 do 15.11.1996, 78.664,- Kč od 16.11.1996 do
15.12.1996, 88.497,- Kč od 16.12.1996 do 15.1.1997, 98.330,- Kč od 16.1.1997 do
15.2.1997, 108.163,- Kč od 16.2.1997 do 15.3.1997, 117.996,- Kč od 16.3.1997 do
15.4.1997 a z částky 127.829,- Kč od 16.4.1997 do zaplacení, se zamítá\";
současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
odvolacího řízení 7.375,- Kč k rukám advokátky a že dovolání proti tomuto
rozsudku se nepřipouští. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního
stupně v tom, že žalobkyně sdělila \"osobní údaje, jména a adresy pěti
pracovnic nemocnice třetí osobě bez jejich souhlasu\", že její sdělení bylo
využito k zaslání nabídky zboží a že jednání žalobkyně \"jako pracovnice
personálního oddělení poškozovalo jméno žalované jako zaměstnavatele ve vztahu
k zaměstnancům\", že \"na tom nic nemění ani skutečnost, že do té doby se
žalobkyně porušení pracovní kázně nedopustila\", a shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že žalobkyně porušila povinnost mlčenlivosti uloženou jí
ustanovením § 22 zákona č. 256/1992 Sb. o údajích, se kterými nakládá
informační systém zaměstnavatele. Protože žalobkyně jednala v rozporu s
oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 73 odst.1 písm.d) zák. práce] a protože
porušení povinnosti mlčenlivosti \"spočívající ve sdělení osobních dat třetí
osobě a zakládající odpovědnost žalované v souladu s ustanovením § 22 zákona č. 256/1992 Sb. vůči těmto osobám\" představuje porušení pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem, měl zaměstnavatel důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru
se žalobkyní podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce. Z provedených
důkazů odvolací soud zjistil, že žalobkyně byla \"členkou ZV OO - OSZSP\" do
24.1.1995, že žalovaná požádala o předchozí souhlas k okamžitému zrušení
pracovního poměru se žalobkyní dne 27.12.1995 a že \"závodní výbor\" souhlasil
s rozvázáním pracovního poměru dne 4.1.1996, \"pokud žalovaná žalobkyni
porušení pracovní kázně prokáže\". Vzhledem k tomu, že odborový orgán ve lhůtě
patnácti dnů udělení předchozího souhlasu neodmítl (neodmítnutí souhlasu ve
lhůtě se rovněž považuje za souhlas s okamžitým zrušením pracovního poměru) a
že \"sankci neplatnosti spojuje zákoník práce pouze s odmítnutím udělení
souhlasu (§ 59 odst.4 věta první a § 241 odst.1 písm.a) zák. práce)\", jde i z
tohoto pohledu o platné rozvázání pracovního poměru.
Odvolací soud uzavřel, že
žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a na náhradu
mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru není důvodná. Návrhu žalobkyně
na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že
\"vyhodnocení, zda jednání žalobkyně, zakládající porušení pracovní kázně
žalobkyní, odpovídá zákonným ustanovením, neshledal za důvod pro připuštění
dovolání\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v
první řadě, že podle ustanovení § 53 odst.1 zák. práce může zaměstnavatel
okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to buď v případě pravomocného
odsouzení zaměstnance pro trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
nebo porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a dovozuje,
že oba tyto důvody \"by měly být svým charakterem ve své podstatě srovnatelné
\". Porušení pracovní kázně by tedy mělo být jako důvod k okamžitému zrušení
pracovního poměru \"svojí intenzitou natolik závažné, že je srovnatelné se
spácháním úmyslné trestné činnosti, navíc s trestem nepodmíněným\"; v
posuzované věci o takové jednání žalobkyně nešlo. Žalobkyně dále namítá, že při
výkladu ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce soudy vycházely z nesprávného
právního názoru. Ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce patří k právním
normám s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním
předpisem a které přenechává soudu, aby podle svého uvážení v konkrétním
případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neurčeného okruhu
okolností. V posuzovaném případě bylo soudy přihlédnuto jen k okolnostem
svědčícím v neprospěch žalobkyně, nebyla zhodnocena míra jejího zavinění a ani
porušení povinností ze strany žalované. Žalovaná měla splnit vůči žalobkyni
povinnost podle ustanovení § 17 písm.j) zákona č. 256/1992 Sb. a jako
provozovatel informačního systému stanovit práva a povinnosti fyzických a
právnických osob, které mají přístup k informačnímu systému. Protože to
neučinila a neseznámila ji s příslušnými právními předpisy, nelze žalobkyni
vytýkat zaviněné porušení povinností podle ustanovení § 22 zákona č. 256/1992
Sb., neboť \"zavinění je i na straně žalované\". Žalobkyně podotýká, že je
bezúhonná, že se během sedmnácti let trvání pracovního poměru nedopustila
porušení pracovní kázně a že deset let pracovala jako členka závodního výboru
odborové organizace, a vytýká soudům, že tato hlediska \"výrazně podcenily\".
Soudy podle názoru žalobkyně jí nesprávně vytýkají, že porušila ustanovení § 60
odst.3 zák. práce, neboť povinnosti v tomto ustanovení uložené platí pro
zaměstnavatele. Odvolací soud se měl zabývat též možností použití ustanovení §
3 odst.1 obč. zák. z hlediska, zda výkon práv a povinností vyplývajících z
pracovního poměru není v rozporu s dobrými mravy, které přichází v úvahu
\"subsidiárně\", neboť ustanovení § 7 odst.2 zák. práce \"tuto otázku\"
neupravuje; protože tak neučinil, je jeho právní posouzení věci neúplné.
Odvolací soud podle názoru dovolatelky rovněž nesprávně vyložil ustanovení § 59
zák. práce. Žalobkyně \"požívala ochrany\" podle ustanovení § 59 odst.2 zák.
práce a odborový orgán podmínil svůj souhlas k okamžitému zrušení pracovního
poměru prokázáním porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně. Odvolací soud se
touto otázkou nezabýval, ačkoliv podle ustálené judikatury musí být souhlas
odborového orgánu vyjádřen tak, aby z něho bylo nepochybně zřejmé stanovisko,
jež k opatření zaujal. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §
239 odst.2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě je
přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam,
nepostačuje, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy že v rozhodnutí nešlo o
posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující).
Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy
obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí
nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této
právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci dovolatelka spatřuje - jak vyplývá z obsahu dovolání -
zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce v tom,
jak odvolací soud aplikoval ustanovení § 53 zák. práce z hlediska významu
důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru uvedených v ustanoveních § 53
odst.1 písm.a) a b) zák. práce a jejich vzájemného vztahu, v tom, jak odvolací
soud stanovil hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 53 odst.1 písm.b)
zák. práce, a v tom, jak odvolací soud vyložil ustanovení § 59 zák. práce.
Výklad první z uvedených právních otázek se v judikatuře soudů již dříve
ustálil. Podle tohoto výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
4.2.1999 sp. zn. 21 Cdo 659/98) není správný názor, že porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru jen
tehdy, jestliže jednání zaměstnance lze srovnat s jednáním, naplňujícím
skutkovou podstatu úmyslného trestného činu spáchaného při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, za nějž by byl zaměstnanec odsouzen k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně šest měsíců [§ 53 odst. 1
písm. a) zák. práce]. Ze samotné skutečnosti, že v ustanovení § 53 odst. 1 zák.
práce je uvedeno více důvodů, pro které zaměstnavatel může se zaměstnancem
okamžitě zrušit pracovní poměr, totiž nelze dovozovat, že postihují v zásadě
stejné jednání nebo opomenutí zaměstnance. Zatímco účelem ustanovení § 53
odst.1 písm. a) zák. práce je umožnit zaměstnavateli okamžité zrušení
pracovního poměru se zaměstnancem, který spáchal úmyslný trestný čin a který
stejně u zaměstnavatele nemůže pracovat proto, že byl odsouzen k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody, ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce sleduje
možnost okamžitého zrušení pracovního poměru tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň (a to i z nedbalosti), jestliže jeho jednání dosáhlo intenzity
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Ze srovnání jednotlivých
důvodů, pro které lze okamžitě zrušit pracovní poměr, vyplývá, že důvod uvedený
v ustanovení § 53 odst.1 písm. b) zák. práce má postihnout takovou situaci, na
níž nedopadá důvod uvedený v ustanovení § 53 odst.1 písm. a) zák. práce, tedy i
takové jednání či opomenutí zaměstnance, které nenaplňuje skutkovou podstatu
trestného činu. Jedná se tedy o dva zcela samostatné a spolu nesouvisející
důvody skončení pracovního poměru.
Hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce
vymezil odvolací soud jinak, než jak je tato právní otázka řešena v konstantní
judikatuře soudů. Výklad ustanovení § 59 zák. práce v otázce souhlasu
příslušného odborového orgánu jako předpokladu pro platnost rozvázání
pracovního poměru se dosud v rozhodovací činnosti soudů neustálil. Napadený
rozsudek odvolacího soudu má tedy z hlediska uvedených právních otázek zásadní
význam, a proto je proti němu dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst.2
o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první, o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaná se
žalobkyní pracovní poměr okamžitě zrušila dopisem ze dne 16.1.1996 - posuzovat
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,
č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,
č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 287/1995 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 23.5.1996 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 35 odst.1 písm.b) zák. práce) a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou
nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní
kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně,
závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem)
je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru [§ 53 odst.1 písm.b), § 46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák.
práce].
Ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon - jak správně uvedla dovolatelka -
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních
pracovněprávních předpisech nejsou pojmy \"méně závažné porušení pracovní kázně
\", \"závažné porušení pracovní kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem\" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní
normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance,
k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů,
k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění
zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností
zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu,
zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde
ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání
pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po
zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj
nadále pokračoval.
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že jednání žalobkyně dosáhlo
intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a že byly splněny
podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru, když přihlédl - jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku - k tomu, že žalobkyně jednáním uvedeným v
dopise ze dne 16.1.1996 porušila povinnost uloženou jí ustanovením § 73 odst.1
písm.d) zák. práce nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, neboť
její jednání \"jako pracovnice personálního oddělení poškozovalo jméno žalované
jako zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnancům\", že porušení mlčenlivosti
uložené jí ustanovením § 22 zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v
informačních systémech, \"zakládalo\" odpovědnost žalované vůči osobám
(zaměstnancům), jejichž osobní údaje žalobkyně sdělila N. R., a že \"na tom nic
nemění ani skutečnost, že do té doby se žalobkyně porušení pracovní kázně
nedopustila\".
Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z
ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce, nelze považovat uvedenou úvahu
odvolacího soudu za správnou. Žalobkyně - jak bylo dokazováním před soudy
prokázáno - jednáním uvedeným v dopise ze dne 16.1.1996 porušila pracovní
kázeň. Jednání žalobkyně však nepředstavovalo porušení povinnosti podle
ustanovení § 73 odst.1 písm.d) zák. práce \"nejednat v rozporu s oprávněnými
zájmy zaměstnavatele\". Tím, že žalobkyně sdělila N. R. osobní údaje o
zaměstnancích žalované, ve skutečnosti porušila jako zaměstnankyně jednající
jménem zaměstnavatele povinnost žalované (její právní předchůdkyně) nepodávat
informace o zaměstnanci bez jeho souhlasu (srov. § 60 odst.3 zák. práce) a jako
zaměstnankyně žalované (její právní předchůdkyně), která při plnění svých úkolů
přicházela do styku s informacemi, s nimiž nakládá informační systém jejího
zaměstnavatele, povinnost mlčenlivosti (§ 22 odst.1 zákona č. 256/1992 Sb.);
jednání žalované tedy představovalo porušení povinnosti podle ustanovení § 73
odst.1 písm.c) zák. práce \"dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jí
vykonávané\", samozřejmě za předpokladu, že s nimi byla řádně seznámena. Za
této situace měl odvolací soud přihlížet nejen k funkci, kterou žalobkyně u
žalované (její právní předchůdkyně) zastávala, a k důsledkům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, ale především k situaci, v níž k porušení pracovní
kázně došlo, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností žalobkyně a
k míře zavinění žalobkyně (popřípadě též zaměstnavatele, jestliže porušil vůči
žalobkyni své povinnosti, například při provozování svého informačního
systému). Úvahu odvolacího soudu při vymezení hypotézy ustanovení § 53 odst.1
písm.b) nelze považovat ani za úplnou. Vedle výše uvedených hledisek a toho, že
žalobkyně se dosud \"nedopustila\" porušení pracovní kázně, měl odvolací soud
rovněž zhodnotit osobu žalobkyně (její věk a životní a pracovní zkušenosti) a
její celkový dosavadní přístup k plnění pracovních úkolů. V případě, že
dosavadní skutkové poznatky neposkytovaly pro úvahu v tomto směru podklady, měl
účastníky o tom poučit (srov. § 5 o.s.ř.) a vést je, aby potřebné skutečnosti
tvrdili a aby k jejich prokázání navrhli důkazy. Uvedeným způsobem však
odvolací soud nepostupoval a jeho závěry o intenzitě porušení pracovní kázně
jsou zatím nepodložené.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák.
práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §
46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce výjimečným opatřením
(srov. dikci ustanovení § 53 odst.1 zák. práce \"Zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...\"). K okamžitému zrušení pracovního
poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy,
jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze
spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní
doby.
Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že byly splněny podmínky pro
okamžité zrušení pracovního poměru, aniž by se - jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku - zabýval věcí také z pohledu, zda tu jsou takové
okolnosti, že po žalované (její právní předchůdkyni) nebylo možné spravedlivě
požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby. Závěr
odvolacího soudu o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru proto i z
tohoto důvodu nemůže obstát.
Výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen
předem projednat s příslušným odborovým orgánem (§ 59 odst.1 zák. práce).
Jde-li o člena příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat
se zaměstnavatelem, v době jeho funkčního období a v době jednoho roku po jeho
skončení, je zaměstnavatel povinen požádat příslušný odborový orgán o předchozí
souhlas k výpovědi nebo okamžitému zrušení pracovního poměru; za předchozí
souhlas se považuje též, jestliže příslušný odborový orgán písemně neodmítl
udělit zaměstnavateli souhlas v době do 15 dnů ode dne, kdy byl o něj
zaměstnavatelem požádán (§ 59 odst.2 zák. práce). Jestliže příslušný odborový
orgán odmítl udělit předchozí souhlas k výpovědi nebo okamžitému zrušení
pracovního poměru, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru z
tohoto důvodu neplatné; pokud jsou však ostatní podmínky výpovědi nebo
okamžitého zrušení splněny a soud ve sporu podle § 64 zák. práce shledá, že na
zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával,
jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru platné (§ 59 odst.4 zák.
práce).
Jestliže zaměstnavatel dá zaměstnanci výpověď z pracovního poměru nebo s ním
okamžitě zruší pracovní poměr, aniž by - v rozporu s ustanovením § 59 odst.2
zák. práce - požádal příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k tomuto
opatření, z citovaných ustanovení vyplývá, že takové rozvázání pracovního
poměru se příčí zákonu a že je proto podle ustanovení § 242 odst.1 písm.a) zák.
práce neplatné. V případě, že zaměstnavatel požádá podle ustanovení § 59 odst.2
zák. práce příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k výpovědi nebo
okamžitému zrušení pracovního poměru, jsou výpověď nebo okamžité zrušení
pracovního poměru neplatné, jen jestliže příslušný odborový orgán v době do 15
dnů ode dne, kdy byl zaměstnavatelem požádán o souhlas, písemně odmítne souhlas
udělit, a jestliže soud ve sporu podle ustanovení § 64 zák. práce neshledá, že
na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále
zaměstnával. Jestliže příslušný odborový orgán v době do 15 dnů ode dne, kdy
byl zaměstnavatelem požádán o souhlas, písemně neodmítne zaměstnavateli udělit
souhlas, platí, že předchozí souhlas k výpovědi nebo okamžitému zrušení
pracovního poměru byl dán.
V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobkyně byla až do 24.1.1995 členkou
příslušného odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se žalovanou
(její právní předchůdkyní). Žalovaná (její právní předchůdkyně) požádala dne
27.12.1995 příslušný odborový orgán o udělení předchozí souhlasu k okamžitému
zrušení pracovního poměru se žalobkyní. Příslušný odborový orgán dopisem ze dne
4.1.1996 na tuto žádost žalované (její právní předchůdkyni) sdělil, že \"pokud
organizace prokáže p. J. P. porušení pracovní kázně, souhlasíme s rozhodnutím
organizace\".
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu v tom, že z dopisu ze dne
4.1.1996 je nepochybné, jaké stanovisko zaujal příslušný odborový orgán k
záměru žalované (její právní předchůdkyně) okamžitě zrušit se žalobkyní
pracovní poměr, tedy že vyslovil předchozí souhlas k okamžitému zrušení
pracovního poměru se žalobkyní \"za podmínky\", že zaměstnavatel prokáže
žalobkyni porušení pracovní kázně. Z dopisu ze dne 4.1.1996 vyplývá, že
příslušný odborový orgán sice žalované (její právní předchůdkyni) neudělil
předchozí souhlas k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní
(předchozí souhlas vázaný na to, že se plní uvedená \"podmínka\", není
předchozím souhlasem k rozvázání pracovního poměru), ale že předchozí souhlas k
tomuto opatření také neodmítl. Protože příslušný odborový orgán v době do 15
dnů ode dne, kdy byl žalovanou (její právní předchůdkyní) požádán o předchozí
souhlas, udělení souhlasu k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobkyní
písemně neodmítl, platí ve smyslu ustanovení § 59 odst.2 věty druhé zák. práce,
že požadovaný předchozí souhlas byl udělen. Z důvodu porušení ustanovení § 59
zák. práce proto nelze úspěšně dovozovat, že by okamžité zrušení pracovního
poměru se žalobkyní ze dne 16.1.1996 bylo neplatné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem
o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí (s výjimkou výroku o soudním poplatku, který nebyl odvoláním napaden
a samostatně nabyl právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu