ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. arch. V. J., zastoupené Mgr. Gabrielou
Horalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mylnerovka č. 5, proti žalované
Arch.Design projekt, a.s., se sídlem v Praze 7, Osadní č. 774/35, IČO 27682757,
zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 23, o
určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 10 C 151/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 2. listopadu 2016, č.j. 62 Co 257/2016-87, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „pracovní poměr mezi žalobkyní a
žalovanou založený pracovní smlouvou ze dne 20.12.2006 ve znění jejích dodatků
ze dne 31.12.2009 a 1.4.2010, trvá“. Žalobu odůvodnila tím, že na základě
pracovní smlouvy ze dne 20.12.2006 pracovala u žalované, naposledy od 1.4.2010
jako „zástupce ředitele projekce, hlavní inženýr projektu, architekt“. Dne
24.9.2013 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru a následně dne
21.10.2013 s ní okamžitě zrušila pracovní poměr. V obou případech žalobkyně
oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a poté, co zjistila, že v
době obdržení obou rozvazovacích projevů vůle byla těhotná, oznámila a doložila
tuto skutečnost žalované. Žalovaná však ihned nereagovala, a proto žalobkyně
podala u soudu žalobu o určení neplatnosti jak výpovědi, tak okamžitého zrušení
pracovního poměru. V den expedice žaloby došla žalobkyni odpověď, v níž
žalovaná uznala, že okamžité zrušení pracovního poměru je (z důvodu jeho podání
v ochranné době) pro rozpor s ustanovením § 55 odst. 2 zák. práce neplatné a
vyplatila žalobkyni náhradu mzdy za výpovědní dobu. Žalobkyně proto vzala zpět
žalobu v části týkající se neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
zatímco ohledně neplatnosti výpovědi řízení dále pokračovalo a skončilo
úspěchem žalobkyně. V odůvodnění (pro žalobkyni nepříznivého) nákladového
výroku však soud s poukazem na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 2 Cdon 1155/96) uvedl, že v důsledku toho, že byla vzata zpět
žaloba o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, došlo k ukončení
pracovního poměru na základě tohoto zrušovacího úkonu, a proto tedy není možno
dovodit procesní úspěch žalobkyně ve věci. I když tedy žalobkyně disponuje
pravomocným soudním rozhodnutím deklarujícím neplatnost výpovědi a okamžité
zrušení pracovního poměru je „absolutné neplatné ze zákona a soudy i jiné
orgány veřejné moci k této skutečnosti musí přihlížet“, přesto je třeba, aby
byly poměry mezi účastníky postaveny najisto. Žalovaná totiž „využila“
odůvodnění výroku soudu o náhradě nákladů řízení a („i přes skutečnost, že
neplatnost úkonu 2x uznala a kontumačně i zaplatila to, co žalobkyni náleželo“)
v současnosti tvrdí, že okamžité zrušení pracovního poměru je platné a že
„platila z opatrnosti“. Podle názoru žalobkyně však zmíněné rozhodnutí
Nejvyššího soudu nelze v dané věci aplikovat, neboť řešilo jiný skutkový stav,
a to navíc podle staré právní úpravy, která na rozdíl od součastného zákoníku
práce neobsahovala výslovnou úpravu absolutní neplatnosti. I přesto však se
žalobkyně domnívá, že ve smyslu tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu „došlo v
rámci soudního řízení k dohodě o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné a pracovní poměr trvá“, a strany se podle toho i chovaly, když
žalovaná zaplatila náhradu mzdy, kterou žalobkyně přijala. Kromě toho se
žalobkyně „dovolává dobrých mravů a ochrany zaměstnance“, který vzal žalobu
zpět v dobré víře, že mezi stranami není v dané věci sporu. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21.3.2016, č.j. 10 C 151/2015-41,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 8.400,- Kč k rukám jejího advokáta. Soud prvního stupně přes
námitky žalobkyně neshledal důvody pro odchýlení se od právního závěru
vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1155/96, podle kterého
okamžité zrušení pracovní poměru nemůže být po doručení zaměstnanci dodatečně
odvoláno nebo zrušeno, nýbrž své účinky může pozbýt jedině na základě
pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že je okamžité zrušení
pracovního poměru neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích (nyní
dohoda a narovnání podle ustanovení § 1903 a násl. obč. zák.) uzavřené v
průběhu řízení u soudu. Zdůraznil, že smyslem výše uvedeného pravidla je
dosažení právní jistoty ohledně existence či neexistence pracovněprávních
vztahů tím, že pro možnost domáhat se určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru je v ustanovení § 72 zák. práce stanovena prekluzívní dvouměsíční lhůta. Kdyby bylo možné domáhat se určení, že pracovní poměr trvá s odkazem na
tvrzenou absolutní neplatnost příslušného právního úkonu, „postrádalo by
stanovení této prekluzívní lhůty smysl“. Po uplynutí této lhůty by se strany
mohly „de facto kdykoliv domáhat určení trvání pracovního poměru namísto
neplatnosti jeho rozvázání“. Protože v daném případě „nebylo prokázáno, že by
účastníci uzavřeli v písemné formě (§ 1906 obč. zák.) dohodu s vůlí narovnat
mezi sebou sporné právní vztahy“, soud prvního stupně „uzavřel, že okamžité
zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni je platné a z uvedeného
důvodu žalobu zamítl“. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.11.2016, č.j. 62
Co 257/2016-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů 20.800,- Kč k rukám její advokátky.
Odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy výpověď ze
dne 24.9.2013 byla pravomocným rozhodnutím soudu shledána neplatnou a žalobkyně
listinou ze dne 27.9.2013 sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, „je
zřejmé, že pracovní poměr žalobkyně trval i po doručení výpovědi z pracovního
poměru, a neskončil ani na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne
21.10.2013, byť řízení o neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru nebylo
ukončeno meritorním rozhodnutím ve věci samé, kterým by byla určena neplatnost
tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru“. Odvolací soud „nezpochybňuje
judikaturní závěry“ o tom, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, jen
jestliže byla jeho neplatnost deklarována pravomocným soudním rozhodnutím. Podle jeho názoru je však v daném případě „třeba zohlednit všechny okolnosti
sporu“, ve kterém „je nepochybné, že mezi účastníky došlo v průběhu řízení o
neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru k mimosoudní dohodě,
na základě které žalovaná uznala neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru ze dne 21.10.2013 a uspokojila mzdové nároky žalobkyně vyplývající z
tohoto neplatného způsobu skončení pracovního poměru a žalobkyně tento její
projev vůle akceptovala“. Byť lze připustit, že součástí této dohody nebylo
(jak vyžaduje ustálená judikatura) to, že pracovní poměr účastníků trvá i po
doručení okamžitého zrušení pracovního poměru a bude trvat i nadále, přesto „je
třeba dovodit, že za situace, kdy žalovaná neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru v průběhu soudního řízení sama dobrovolně uznala, tak
důsledkem této neplatnosti nemůže být nic jiného než to, že pracovní poměr
účastníků trvá i po doručení tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru“. Podle přesvědčení odvolacího soudu se tak závěry vyslovené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96 v tomto případě
neuplatní, neboť „uvedený judikát byl vydán na základě jiného skutkového
základu, než je tomu v tomto sporu a navíc i v režimu dříve platného zákoníku
práce č. 65/1965 Sb.“. Rovněž s přihlédnutím ke zvláštní zákonné ochraně
postavení zaměstnance i výkladovému pravidlu obsaženému v ustanovení § 4 zák. práce by podle jeho názoru „požadavek na to, aby součástí této mimosoudní
dohody byl výslovně dovětek o tom, že pracovní poměr účastníků po doručení
okamžitého zrušení pracovního poměru trval a bude trvat i nadále, představoval
přepjatý formalismus, neboť pokud okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné, pak jediným možným důsledkem toho je další trvání pracovního poměru“. ¨
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že
odvolací soud v otázce podmínek, za jakých může okamžité zrušení pracovního
poměru ztratit své účinky, nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu. Zdůraznila, že neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru je třeba
uplatnit jak dovoláním se jeho neplatnosti u druhého účastníka pracovního
poměru, tak i podáním žaloby u soudu podle ustanovení § 72 zák.
práce, která
ovšem musí být podána ve dvouměsíční prekluzívní lhůtě. Žalobkyně sice v této
lhůtě žalobu podala, avšak „výlučně svým jednáním“ (zastoupena advokátkou)
vzala žalobu ohledně okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21.10.2013
zpět a toto okamžité zrušení se tak „stalo platným s následky z toho
plynoucími“. Nebyla-li totiž neplatnost okamžitého zrušení určena pravomocným
soudním rozhodnutím soudu, a ani v projednávané věci mezi účastníky nedošlo v
průběhu řízení o neplatnost okamžitého zrušení k uzavření dohody o narovnání za
podmínek uvedených v ustanovení § 585-587 zákona č. 40/1964 Sb., popřípadě
podmínek uvedených v ustanovení § 1903-1906 zákona č. 89/2012 Sb., „musí soud
vždy vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je podle názoru dovolatelky „překvapivé a
(ve shora vymezené právní otázce) nastoluje, pod záminkou odstranění přepjatého
právního formalismu, právní nejistotu obou stran pracovněprávních vztahů“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil
tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a aby rozhodl o náhradě
nákladů řízení odvolacího a dovolacího. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že
žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 20.12.2006,
naposledy od 1.4.2010 jako „zástupce ředitele projekce, hlavní inženýr
projektu, architekt“. Dne 24.9.2013 dala žalovaná žalobkyni výpověď z
pracovního poměru a následně dne 21.10.2013 s ní okamžitě zrušila pracovní
poměr. Žalobkyně dopisy ze dne 27.9.2013 a 21.10.2013 sdělila žalované, že trvá
na dalším zaměstnávání, a dne 17.12.2013 podala u Obvodního soudu pro Prahu 4
žalobu, kterou se domáhala určení neplatnosti obou rozvázání pracovního poměru.
Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 24.1.2014 uvedla, že „okamžité
zrušení pracovního poměru považuje za neplatné a neúčinné“, a že k datu
30.11.2013 vyplatila žalobkyni mzdu za období, kdy žalobkyně po okamžitém
zrušení pracovního poměru již nedocházela do zaměstnání, do doby, kdy jí na
základě (podle názoru žalované platné) výpovědi uplynula výpovědní doba. Vzhledem k uvedenému chování žalované žalobkyně podáním ze dne 3.3.2014 vzala
žalobu zpět v části týkající se neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru a Obvodní soud pro Prahu 4 následně rozsudkem ze dne 29.5.2014 č.j. 48 C
182/2013-45 řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze
dne 21.10.2013 zastavil a určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne
24.9.2013 je neplatná; rozsudek ohledně uvedených výroků nabyl právní moci dne
26.6.2014. Žalovaná však za daného stavu s poukazem na ustálenou soudní
judikaturu nadále považuje okamžité zrušení pracovního poměru za platné, s čímž
ovšem žalobkyně nesouhlasí, a proto se touto žalobou domáhá určení, že její
pracovní poměr u žalované trvá. Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, za jakých podmínek může okamžité
zrušení pracovního poměru ztratit své účinky. Vzhledem k tomu, že při řešení
této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání
žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že dotčené okamžité
zrušení pracovního poměru žalovaná ve vztahu k žalobkyni učinila dne 21.10.2013
- podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2013,
tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 303/2013 Sb. a č. 435/2013 Sb. (dále též jen „zák. práce“). Okamžité zrušení pracovního poměru může zaměstnavatel i zaměstnanec učinit
pouze z některého ze zákonem stanovených důvodů (srov. § 55 a § 56 zák. práce). V okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově
vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod
nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné
(srov. § 60 zák. práce). Neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením
ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec
uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr
skončit tímto rozvázáním (srov. § 72 zák. práce). Podle ustálené judikatury soudů je rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením neplatné (a nemá tak žádné právní účinky) jen tehdy, jestliže byla
jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení podle
ustanovení § 72 zák. práce.
Chce-li zaměstnanec zabránit tomu, aby nastaly
právní účinky vyplývající z okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného
zaměstnavatelem, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že
okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné; nebyla-li taková žaloba podána,
skončil pracovní poměr účastníků podle tohoto právního úkonu, i kdyby
objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po marném uplynutí
dvouměsíční lhůty, kterou zákon stanoví v zájmu právní jistoty obou stran
pracovního poměru, právo na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání
pracovního poměru zanikne (srov. § 330 zák. práce) a soud se již nemůže otázkou
platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou;
nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena
pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném řízení mezi
účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (k
tomu srov. ve vztahu k dřívější obsahově shodné právní úpravě např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn
pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 5/68, které bylo uveřejněno pod č. 40 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969). V soudní praxi nejsou pochybnosti ani o tom, že okamžité zrušení pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, které bylo doručeno zaměstnanci, nemůže být
zaměstnavatelem dodatečně odvoláno (zrušeno, vzato zpět). Své účinky
spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného
rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích (dohody o narovnání)
uzavřené v průběhu řízení u soudu (jehož předmětem bylo určení neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru), v níž se účastníci dohodli, že jejich
pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude
trvat i nadále. Uvedený právní názor byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 29.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96, který byl uveřejněn pod č. 114 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1997, a který – jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku – je znám také odvolacímu soudu. I když byl vysloven za
účinnosti předešlé právní úpravy obsažené v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 31.12.2006, dovolací soud (jak vyplývá také z jeho
současné rozhodovací praxe reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 11.3.2016 sp. zn. 21 Cdo 4818/2014) jej považuje i za nové právní úpravy
obsažené v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od
1.1.2007, za nadále použitelný, neboť obě právní úpravy týkající se této
problematiky lze v zásadě pokládat za obsahově totožné (shodné). Nelze rovněž
pochybovat o obecné platnosti tohoto názoru v tom smyslu, že nenastane-li v
konkrétním případě některá z předvídaných situací (tj.
buď že soud pravomocně
rozhodne o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nebo že účastníci
pracovního poměru uzavřou v průběhu sporu dohodu o narovnání), nemůže okamžité
zrušení pracovního poměru přesto ztratit své účinky s poukazem na jiné,
specifické okolnosti případu. Z uvedeného vyplývá, že za neplatné (a tedy nemající žádné právní účinky) lze
považovat okamžité zrušení pracovního poměru jen tehdy, jestliže soud žalobě na
určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru vyhověl. Skončilo-li
řízení před soudem jinak (např. zamítnutím žaloby nebo – tak jako v
projednávané věci – zastavením řízení po zpětvzetí žaloby), je okamžité zrušení
pracovního poměru platným důvodem rozvázání pracovního poměru (pracovní poměr
účastníků skončil podle tohoto zrušovacího projevu). V takovém případě odvolání
(zrušení či „uznání“ neplatnosti) okamžitého zrušení pracovního poměru ze
strany zaměstnavatele v průběhu řízení nemůže na těchto zákonných důsledcích
nic změnit. Je tedy nerozhodné, jaké bylo další chování či stanoviska účastníků
pracovního poměru poté, co projev vůle (rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením) byl již učiněn a doručen druhé straně, nebyla-li neplatnost tohoto
projevu vůle určena pravomocným rozhodnutím soudu. Okamžité zrušení pracovního
poměru může ztratit své účinky (tj. nemít za následek skončení pracovního
poměru) jedině tehdy, kdyby se účastníci v průběhu soudního řízení o určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (tj. v době od jeho zahájení
do jeho pravomocného skončení) dohodli o narovnání mezi nimi sporného nároku
(nároku z žalobou u soudu uplatněné neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru) tak, že jejich pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního
poměru trval a že bude trvat i nadále. Právní názor vyjádřený ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96, uveřejněném pod č. 114 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997, vycházel - jak uvedeno výše - z předešlé právní úpravy,
podle které účastníci pracovněprávního vztahu mohli upravit nároky mezi nimi
sporné dohodou, která musela být učiněna písemně, jinak byla neplatná (srov. §
259 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006). Tato dohoda se označovala jako „dohoda o sporných nárocích“ a upravovala pro
oblast pracovněprávních vztahů tzv. narovnání. Podle nové právní úpravy účinné
od 1.1.2007 již tento institut neupravují přímo pracovněprávní předpisy, nýbrž
na základě principu subsidiarity (srov. § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce) se pracovněprávní vztahy účastníků při narovnání řídí ustanoveními §§
585-587 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do
31.12.2013), a od 1.1.2014 ustanoveními §§ 1903-1906 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník.
Podle obou právních úprav je podstatou narovnání dohoda účastníků
pracovněprávního vztahu, kterou si upravují svá práva a povinnosti z jednoho
nebo více nároků, které vznikly na základě zákona nebo jiných právních
předpisů, kolektivní smlouvy nebo smlouvy (dohody) účastníků a které jsou dosud
mezi nimi sporné či pochybné. Uzavření dohody o narovnání předpokládá, že mezi
účastníky došlo k jednání, při němž si vyjasňovali svá rozdílná stanoviska k
otázkám vzniku nároku, jeho výše nebo k jiným sporným okolnostem, a které
vyústilo v odstranění dosavadních pochybností a rozporů a projevilo se ve
vzájemných ústupcích učiněných v zájmu dosažení dohody. Došlo-li k dohodě o
narovnání, má to za následek, že dosavadní nárok zaniká, neboť je nahrazen
novým vymezením práv a povinností účastníků obsažených v dohodě. V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že poté, co žalobkyně dne
21.10.2013 obdržela od žalované okamžité zrušení pracovního poměru, oznámila
žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a podala u Obvodního soudu pro Prahu
4 žalobu o neplatnost tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalovaná
následně v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že „okamžité zrušení pracovního
poměru považuje za neplatné a neúčinné“, a potvrdila, že k datu 30.11.2013
vyplatila žalobkyni mzdu za období, kdy žalobkyně po okamžitém zrušení
pracovního poměru již nedocházela do zaměstnání, do doby, kdy jí na základě
výpovědi ze dne 24.9.2013, kterou žalovaná považovala za platnou, uplynula
výpovědní doba. Na uvedené chování žalované žalobkyně reagovala tak, že podanou
žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru vzala zpět. S názorem
odvolacího soudu, že za dané situace došlo v průběhu řízení, vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 182/2013, mezi účastníky k
uzavření mimosoudní dohody, na jejímž základě okamžité zrušení pracovního
poměru dané žalovanou žalobkyni ztratilo své účinky, dovolací soud nesouhlasí. Především je třeba mít na zřeteli, že z hlediska formálních náležitostí
vyžaduje dohoda o narovnání pod sankcí neplatnosti písemnou formu, přičemž
podle právní úpravy účinné do 31.12.2006 se tato písemná forma vyžaduje vždy
(srov. již zmíněný § 259 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 31.12.2006), podle právní úpravy účinné od 1.1.2007 pak v případě,
že dosavadní závazek byl zřízen písemnou formou nebo narovnání se týká
promlčeného závazku (srov. § 585 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013, a § 1906 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném od 1.1.2014). Protože okamžité zrušení
pracovního poměru ze dne 21.10.2013, ze kterého pramení sporná vzájemná práva a
povinnosti účastníků, bylo učiněno písemnou formou, je zřejmé, že rovněž dohoda
o narovnání odstraňující tuto spornost musí být uzavřena písemně, jinak je
neplatná. Náležitosti písemné dohody zaměstnavatele a zaměstnance o narovnání
spočívají - mimo jiné - v tom, že se obsah tohoto dvoustranného právního úkonu
(právního jednání) uvede v příslušné listině. Významná je přitom jen vůle
účastníků vyjádřená v písemném textu.
V písemném textu musí být zachyceny
všechny podstatné náležitosti příslušné dohody o narovnání; pouhé záměry
účastníků nevyjádřené v písemném textu jsou právně bezvýznamné. Z hlediska
obsahových náležitostí tak musí dohoda o narovnání v písemném textu obsahovat,
kromě označení jejích účastníků, zejména označení nároku, který je mezi nimi
sporný, a vymezení práv a povinností, která mají na místě dosavadního nároku
mezi účastníky platit. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, aby bylo možno dovodit, že
mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření dohody o narovnání, na jejímž
základě ztratilo okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21.10.2013 své
účinky, musel by tento dvoustranný právní úkon (právní jednání) v písemném
textu obsahovat nejen to, že účastníci (žalobkyně a žalovaná) považují za
sporný nárok z žalobou u soudu uplatněné neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru, ale muselo by zde být rovněž uvedeno, že se účastníci
dohodli, že jejich pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního
poměru trval a že bude trvat i nadále. Takový závěr však z obsahu spisu
nevyplývá a nelze k němu dospět ani s poukazem na zvláštní zákonnou ochranu
postavení zaměstnance v pracovněprávních vztazích. Zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, jako jedna ze základních zásad
pracovního práva [srov. § 1a písm. a) zák. práce], je sice vyjádřením ochranné
funkce pracovního práva, nelze ji však chápat odtrženě od jiných základních
právních principů a ani ji absolutizovat. Vyjadřuje vyváženou úpravu
pracovněprávního vztahu, která má za cíl nejen ochranu zaměstnance, ale
respektuje též oprávněné zájmy zaměstnavatele. Žádná ze zásad, které se
uplatňují v pracovněprávních vztazích, neospravedlňuje, aby smlouvy (dohody) a
jiné právní úkony (právní jednání) byly posuzovány a vykládány příznivěji pro
zaměstnance než pro zaměstnavatele jen proto, že zaměstnanec – byť zastoupen
advokátem – se nedostatečně orientuje v dané právní úpravě a z ní vycházející
ustálené soudní praxe. Nelze tedy považovat za odporující zásadě zvláštní
zákonné ochrany postavení zaměstnance a za „přepjatý formalismus“ požadavek,
aby určitý dvoustranný právní úkon (právní jednání), který je třeba učinit
písemnou formou, obsahoval v písemném textu na příslušné listině všechny
podstatné obsahové náležitosti, kterými je tento právní úkon (právní jednání)
definován. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1
o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.