21 Cdo 1620/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce, J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o 12.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 121/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 2002 č.j. 16 Co 181/2002-468, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztížení společenského uplatnění 12.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 6.6.1990 nastoupil do pracovního poměru k žalovanému (jeho právnímu předchůdci K., státní podnik se sídlem v P.), přičemž podle pracovní smlouvy i lékařského doporučení měl pracovat nejprve jako strojní zámečník a po zaučení jako mechanik šicích strojů. Žalovaný jej však (přes jeho četné výhrady) stále častěji přeřazoval na jinou práci, která pro něj ze zdravotních důvodů nebyla vhodná. V důsledku výkonu této nevhodné, těžké práce se zdravotní problémy žalobce (silné bolesti zad) natolik zhoršily, že po půlroční pracovní neschopnosti se dne 23.5.1991 musel podrobit operaci a dne 12.11.1991 mu byl přiznán plný invalidní důchod. Žalobce má zato, že za škodu, která mu za uvedených okolností vznikla na zdraví, odpovídá „dle § 187 zákoníku práce“ žalovaný jako organizace, u níž naposledy pracoval.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 23.10.1996 č.j. 8 C 121/94-135 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“. Ve věci samé dospěl k závěru, že nebyly prokázány základní předpoklady vzniku obecné odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení § 187 zák. práce, neboť žalobce „neunesl důkazní břemeno, že by žalovaný porušil při zaměstnávání žalobce své právní povinností dané zákoníkem práce“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13.5.1997 č.j. 16 Co 87/97-156 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že z hlediska vzniku odpovědnostního vztahu podle ustanovení § 187 zák. práce nejsou rozhodující výsledky lékařských vyšetření, existence rozhodnutí o nezpůsobilosti k výkonu práce či jiné administrativní akty, nýbrž „objektivní stav, zda pracovník vykonával práci v rozporu se svým zdravotním stavem a zda v důsledku výkonu takové práce vznikla pracovníkovi škoda“. Jelikož v tomto směru řízení zůstalo „značně kusé“, uložil soudu prvního stupně, aby řízení doplnil o potřebné důkazy.
Okresní soud v Přerově poté rozsudkem ze dne 3.6.1998 č.j. 8 C 121/94-248 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že „nebylo prokázáno“ převedení žalobce na jinou práci, než na kterou byl přijat, a že zdravotní problémy žalobce, jimiž „trpěl fakticky od 1983, nesouvisí s výkonem práce či pracovním zařazením u žalovaného“, dospěl k závěru, že se žalovaný nedopustil protiprávního jednání spočívajícího v přidělování pracovních úkolů žalobci v rozporu s jeho zdravotním stavem a že proto není uplatněný nárok opodstatněný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21.12.1998 č.j. 16 Co 374/98-267 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že náležitě neobjasnil charakter, obsah a náplň práce zastávané žalobcem u žalovaného a že v zadání pro vypracování znaleckého posudku nebyla znalci uložena zásadní otázka, zda žalobce byl zdravotně způsobilý pro výkon zjištěné práce a zda konané práce byly důsledkem zdravotních potíží žalobce vedoucích k operaci dne 23.5.1991 a k jeho invaliditě. Uložil mu proto, aby v dalším řízení tyto nedostatky naznačeným způsobem odstranil.
Okresní soud v Přerově nato rozsudkem ze dne 6.2.2002 č.j. 8 C 121/94-447, ve znění usnesení ze dne 2.5.2002 č.j. 8 C 121/94-456, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Přerově 7.862,50 Kč. Z výsledků doplněného dokazování opětovně dovodil, že „nebylo prokázáno“, že by žalovaný porušil svou povinnost, kterou mu ukládá ustanovení § 133 odst. 1 písm. c) zák. práce (tj. zařazovat zaměstnance na práci na pracoviště se zřetelem na jejich zdravotní stav), ale že „naopak bylo zjištěno“, že žalovaný vůči žalobci, který „byl z hlediska zdravotního způsobilý vykonávat práci strojního zámečníka a ojedinělé výkopové práce“, tuto povinnost řádně plnil. Protože za této situace chybí jeden z předpokladů odpovědnosti organizace (zaměstnavatele) za škodu podle ustanovení § 187 zák. práce (odpovědnost za škodu podle ustanovení § 190 zák. práce v daném případě nepřichází v úvahu), soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.9.2002 č.j. 16 Co 181/2002-468 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění opravného usnesení“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 1.000,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení § 190 zák. práce (žalobce za trvání pracovního poměru u žalovaného neutrpěl pracovní úraz ani neonemocněl nemocí z povolání) a není dána ani odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 187 zák. práce, neboť žalobce neprokázal své tvrzení, že mu žalovaný přiděloval práci v rozporu s jeho zdravotním stavem. Podle názoru odvolacího soudu ze všech znaleckých posudků v oboru zdravotnictví, které byly v průběhu tohoto řízení vypracovány, vyplývá, že všechny práce zastávané u žalovaného žalobce mohl s ohledem na svůj zdravotní stav vykonávat a že „příčinou zdravotních potíží žalobce, které vedly až k operaci a následné invaliditě, nebyl výkon práce konané u žalovaného, nýbrž obecné onemocnění páteře, jehož klinické projevy se stále rozvíjely, a to bez závislosti na výkonu práce“; zdravotní stav žalobce by tedy „byl stejný i tehdy, pokud by u žalovaného vůbec nepracoval“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že „jeho poškození páteře bylo mnohem závažnějšího charakteru a bylo důsledkem právě vykonávané práce u žalovaného“, neboť mu byly přidělovány práce, které neodpovídaly jeho zdravotnímu stavu. Toto tvrzení mohly podle jeho názoru prokázat CT snímky z roku 1991 a 1993, ohledně nichž však odvolací soud „zcela neodůvodněně uzavřel“, že se žalobci nepodařilo prokázat jejich existenci, ačkoli „z celého spisu je zřejmá jeho snaha o jejich zajištění“. Tyto snímky však „existovat musí“, neboť jejich ztráta se žalobci „dle známých skutečností jeví jako vysoce nepravděpodobná“. Zdravotní dokumentace, z níž vycházeli znalci, tudíž byla podle jeho názoru neúplná (kromě zmíněných CT snímků v ní chybí též lékařská zpráva o zákazu zvedání těžkých břemen a původní výsledky vstupní prohlídky) a kromě toho i dodatečně pozměňovaná. Důkazy, které v průběhu řízení nabízel k prokázání těchto tvrzení, však byly soudem opakovaně zamítnuty. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti k zaplacení částky 12.000,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení § 237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě poučení dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. listopadu 2003
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu