Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů
při Národním památkovém ústavu se sídlem v Bouzově č. 8, IČO 26991934, proti
žalovaným 1) Národnímu památkovému ústavu, státní příspěvkové organizaci se
sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. č. 162/3, IČO 75032333, 2) Základní
odborové organizaci Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v
Brně, evidované v Odborovém svazu pracovníků kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0146-3702, se sídlem v Brně, nám. Svobody č. 8, 3) Základní odborové
organizaci Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v Českých
Budějovicích, evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany přírody
ev. č. 46-0033-3301, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara
II. č. 431, 4) Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu,
územní odborné pracoviště v Olomouci, evidované v Odborovém svazu pracovníku
kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0116-3807, se sídlem v Olomouci, Horní nám. č. 25, 5) Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu, územní
odborné pracoviště v Ostravě, evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a
ochrany přírody ev. č. 46-0116-3807, se sídlem v Ostravě, Korejská č. 12, 6)
Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu, územní odborné
pracoviště v Pardubicích, evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a
ochrany přírody ev. č. 46-0078-3606, se sídlem v Pardubicích, Zámek č. 4, 7)
Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu, územní odborné
pracoviště v Plzni, evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany
přírody, se sídlem v Plzni, Prešovská č. 7, 8) Základní odborové organizaci
Odborového svazu státních orgánů a organizací, památkové objekty, ev. č. 20-0095-3404, se sídlem v Sušici, Rabí č. 53, zastoupená JUDr. R. P., 9)
Základní odborové organizaci Odborového svazu státních orgánů a organizací, ev. č. 20-0142-3405, územní odborné pracoviště v Plzni se sídlem v Plzni, Prešovská
č. 7, zastoupená JUDr. R. P., 10) Základní odborové organizaci Národního
památkového ústavu, územní odborné pracoviště Střední Čechy, evidované v
Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0153-3210, se
sídlem v Praze 3, Sabinova č. 5, 11) Základní odborové organizaci Národního
památkového ústavu, ústřední pracoviště, evidované v Odborovém svazu pracovníku
kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0016-3101, se sídlem v Praze 1,
Valdštejnské nám. č. 3, 12) Základní odborové organizaci Národního památkového
ústavu, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem, evidované v Odborovém svazu
pracovníku kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0052-3510, se sídlem v Ústí nad
Labem, Hrnčířská č. 10, 13) Základní odborové organizaci Arcibiskupského zámku
a zahrad v Kroměříži Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v
Olomouci, evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0104-3708, se sídlem v Kroměříži, Sněmovní nám. č.
1, a 14) Základní
odborové organizaci Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště
Střední Čechy, evidované v Odborovém svazu státních orgánů a organizací, ev. č. 20-1176-8212, se sídlem Křivoklát č. 47, o neplatnost kolektivních smluv,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 17/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2008 č.j. 20
Co 122/2008-280, takto:
Žalobkyně Základní odborová organizace při správě státních hradů Bouzov a
Šternberk (označovaná též jako Základní organizace ev.č. 20-0135-3805
Odborového svazu státních orgánů a organizací) se sídlem v Bouzově č. 8, IČO
71197176 (dále jen "dosavadní žalobkyně") se žalobou podanou u Okresního soudu
v Olomouci dne 30.7.2004 (posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně)
domáhala, aby bylo určeno, že jsou neplatné "kolektivní smlouvy a jejich
dodatky sjednané žalovanými odborovými organizacemi a žalovaným Národním
památkovým ústavem včetně jeho právních předchůdců, a to
1. kolektivní smlouva ze dne 1.3.2002 sjednaná mezi právním předchůdcem
žalovaného 1) a výborem žalované 2),
2. dodatek ze dne 25.11.2002 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný
mezi právním předchůdcem žalovaného 1) a výborem žalované 2) a 13),
3. dodatek ze dne 30.3.2004 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný mezi
žalovaným 1) a výborem žalované 2) a 13),
4. dodatek ze dne 18.5.2004 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný mezi
žalovaným 1) a výborem žalované 2) a 13),
5. dodatek ze dne 9.8.2004 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný mezi
žalovaným 1) a výborem žalované 2) a 13),
6. dodatek ze dne 14.12.2004 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný
mezi žalovaným 1) a výborem žalované 2) a 13),
7. dodatek ze dne 22.3.2005 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný mezi
žalovaným 1) a výborem žalované 2) a 13),
8. dodatek ze dne 29.6.2005 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný mezi
žalovaným 1) a výborem žalované 2) a 13),
9. kolektivní smlouva ze dne 30.9.2005 sjednaná mezi žalovaným 1), 2) a 13),
10. kolektivní smlouva ze dne 27.11.2002 sjednaná mezi právním předchůdcem
žalovaného 1) a Závodním výborem žalované 3),
11. dodatek ze dne 1.2.2005 ke kolektivní smlouvě ze dne 27.11.2002 sjednaný
mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 3),
12. dodatek ze dne 5.5.2006 ke kolektivní smlouvě ze dne 27.11.2002 sjednaný
mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 3),
13. kolektivní smlouva ze dne 1.7.2003 sjednaná mezi organizační složkou
žalovaného 1) a žalovanou 5),
14. kolektivní smlouva ze dne 1.12.2002 sjednaná mezi právním předchůdcem
žalovaného 1) a žalovanou 6),
15. dodatek ze dne 12.12.2003 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.12.2002 sjednaný
mezi právním předchůdcem žalovaného 1) a žalovanou 6),
16. kolektivní smlouva ze dne 30.6.2004 mezi žalovaným 1) a žalovanou 6),
17. dodatek ze dne 21.1.2005 ke kolektivní smlouvě ze dne 30.6.2004 sjednaný
mezi žalovaným 1) a žalovanou 6),
18. dodatek ze dne 30.6.2006 ke kolektivní smlouvě ze dne 30.6.2004 sjednaný
mezi žalovaným 1) a žalovanou 6),
19. kolektivní smlouva ze dne 4.8.2005 sjednaná mezi organizační složkou
žalovaného 1) a žalovanými 8) a 9),
20. kolektivní smlouva ze dne 24.6.2003 sjednaná mezi organizační složkou
žalovaného 1) a žalovanou 11),
21. dodatek ze dne 30.11.2004 ke kolektivní smlouvě ze dne 24.6.2003 sjednaný
mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 11),
22. kolektivní smlouva ze dne 14.6.2004 sjednaná mezi organizační složkou
žalovaného 1) a žalovanou 11),
23.
kolektivní smlouva na r. 2005-2006 sjednaná mezi organizační složkou
žalovaného 1) a žalovanou 11),
24. dodatek ze dne 31.3.2006 ke kolektivní smlouvě na r. 2005-2006 sjednaný
mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 11),
25. dodatek ze dne 5.1.2005 ke kolektivní smlouvě na r. 2005-2006 sjednaný mezi
organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 4),
26. příloha ze dne 1.2.2005 k dodatku ze dne 5.1.2005 ke kolektivní smlouvě na
r. 2005-2006 mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 4),
27. kolektivní smlouva ze dne 30.6.2005 sjednaná mezi organizační složkou
žalovaného 1) a žalovanou 4),
28. dodatek ze dne 30.3.2006 ke kolektivní smlouvě ze dne 30.6.2005 sjednaný
mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 4),
29. kolektivní smlouva ze dne 28.3.2003 sjednaná mezi organizační složkou
žalovaného 1) a výborem žalované 10),
30. kolektivní smlouva ze dne 23.3.2004 sjednaná mezi organizační složkou
žalovaného 1) a výbory žalované 10) a žalované 14),
31. kolektivní smlouva ze dne 21.3.2005 sjednaná mezi organizační složkou
žalovaného 1) a výbory žalované 10) a žalované 14),
32. kolektivní smlouva ze dne 26.3.2003 sjednaná mezi organizační složkou
žalovaného 1) a žalovanou 12),
33. dodatek ze dne 23.3.2003 ke kolektivní smlouvě ze dne 26.3.2003 sjednaný
mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 12),
34. dodatek ze dne 31.3.2006 ke kolektivní smlouvě ze dne 26.3.2003 sjednaný
mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 12),
35. kolektivní smlouva ze dne 18.12.2003 sjednaná mezi organizační složkou
žalovaného 1) a žalobkyní".
Žalobu zdůvodnila zejména tím, že tyto kolektivní smlouvy a jejich dodatky byly
uzavřeny v rozporu se zákonem č. 120/1990 Sb. "separátně jednotlivými
odborovými organizacemi, v některých případech pouze jejich orgány" a "za
zaměstnavatele jednotlivými územními odbornými pracovišti, která nemají
samostatnou právní subjektivitu". Naléhavý právní zájem na určovací žalobě
spatřuje původní žalobkyně v tom, že "všichni žalovaní jí svým jednáním ve
vzájemné součinnosti již čtvrtým rokem znemožňují realizaci jejího zákonného
práva účastnit se kolektivního vyjednávání a tedy i řádně vyvíjet svou
činnost"; bude-li rozhodnuto, že "žalované odborové organizace nemají smluvně
upraveny vztahy se svým zaměstnavatelem, neboť smluvní vztahy nastolené a
odvozené z předmětných kolektivních smluv jsou pro jejich rozpor s právními
předpisy neplatné ex tunc, budou žalovaní nuceni zahájit nové kolektivní
vyjednávání, tentokrát již podle platných právních předpisů a za součinnosti
dosavadní žalobkyně".
Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 24.1.2007 č.j. 24.C
17/2005-102 z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil řízení mezi žalobkyní a
žalovanou 7) a co rozhodl, že mezi žalobkyní a žalovanou 7) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení - rozsudkem ze dne 28.2.2007 č.j. 24
C 17/2005-162 nejprve zastavil řízení mezi žalobkyní a žalovanou 14) a rozhodl,
že "ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 14) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení", následně žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že původní žalobkyně
nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Ustanoveními napadených
kolektivních smluv se strany řídily a "na jejich základě bylo i plněno"; i
kdyby bylo žalobě vyhověno, neplynula by podle názoru soudu prvního stupně "z
tohoto rozhodnutí povinnost žalovaným postupovat dále způsobem, jak si původní
žalobkyně představuje, a případný spor z kolektivního vyjednávání by pak musel
řešit soud na základě nové žaloby". Námitku žalovaných o nezpůsobilosti původní
žalobkyně být účastníkem řízení s ohledem na způsob jejího označení v rozporu s
vnitřními předpisy Odborového svazu státních orgánů a organizací odmítl s
odůvodněním, že samotná tato skutečnost nezpochybňuje její právní subjektivitu.
K odvolání původní žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.3.2008
č.j. 20 Co 122/2008-280 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co odmítl
námitku, že by přísedící u soudu prvního stupně PhDr. J. M. byl vyloučen z
projednání a rozhodnutí této věci, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně v tom, že původní žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý
právní zájem. Uvedl, že původní žalobkyně ve svém odvolání "ani nevznesla
konkrétní námitky, které by vyvracely důvody napadeného rozsudku, a její
odvolání lze ve spojení s následným zpětvzetím žaloby označit za čistě účelový
úkon", že původní žalobkyně "nepochybně sama nahlíží, že jí určení neplatnosti
kolektivních smluv, uzavřených v minulé době, nemůže nijak prospět" a že,
"pokud jí vznikla v souvislosti s jejich uzavíráním konkrétní újma, má právo
domáhat se její nápravy žalobou na plnění". Jako zjevně nedůvodné a účelové
odmítl rovněž procesní námitky původní žalobkyně, když "samotná otázka názvu
původní žalobkyně je pro rozhodnutí o věci samé zcela podružná, neboť odvolací
soud o právní způsobilosti žalobkyně nepochybuje".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání.
Namítá, že "má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kolektivních smluv",
že "je třeba odstranit stav právní nejistoty a ohrožení práva", že "všichni
žalovaní ve vzájemné součinnosti ohrožují její právo, porušují při jednání se
žalobkyní právní předpisy" a že "v takovém právně nejistém postavení nemůže u
žalovaného vyvíjet svou činnost". Kdyby nedošlo k určení neplatnosti
kolektivních smluv, "bude jí nadále znemožňována realizace jejího práva
účastnit se kolektivního vyjednávání". Původní žalobkyni připadá protismyslné,
aby "byla nucena žalovat o plnění z takto neplatných kolektivních smluv, když
je nepochybné, že v takovém sporu by nebyla úspěšná a byla by povinna nést
veškeré náklady soudního řízení. Původní žalobkyně současně poukázala na
rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 27 C 42/2007, v němž soud dospěl k
závěru, že "pro rozhodování o určení neplatnosti kolektivní smlouvy je dána
pravomoc Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a nikoliv pravomoc soudů", a
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání původní žalobkyně odmítl.
Souhlasil se soudy obou stupňů v tom, že původní žalobkyně neprokázala naléhavý
právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kolektivních smluv. Domnívá se,
že jde o žalobu nedovolenou, která neslouží potřebám praktického života, nýbrž
jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Také žalované 6), 8) a 9) uvedly, že se plně ztotožňují se závěry soudů obou
stupňů o tom, že původní žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní
zájem.
V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud ČR zjistil, že dosavadní žalobkyně
Základní odborová organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk
(označovaná též jako Základní organizace ev.č. 20-0135-3805 Odborového svazu
státních orgánů a organizací) zanikla. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne
26.10.2010 č.j. 21 Cdo 1637/2009-350 bylo rozhodnuto, že na jejím místě bude
pokračováno s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při
Národním památkovém ústavu se sídlem v Bouzově č. 8, IČO 26991934; tato
odborová organizace tím současně ztratila své dosavadní postavení vedlejšího
účastníka, který vystupoval na straně žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalované proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tedy
může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto
o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý
právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení právního vztahu
nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo
žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým
(srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2
Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1972). Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže
být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle
ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. Pro závěr, zda je na určení právního vztahu
nebo práva naléhavý právní zájem, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání)
soudního rozhodnutí (§ 154 odst.1 o.s.ř.).
Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu
postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není
proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde
proto je právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o
plnění. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce,
že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr,
přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu
odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat
určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž
jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah
nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků
sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i
přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80
písm.b) o.s.ř.
Zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení, je vyloučeno, aby se zabýval věcí samou, tedy aby
posuzoval, zda tu tvrzený právní vztah nebo právo vskutku je či není. I když
žaloba o splnění povinnosti je založena na stejném právním vztahu nebo právu,
nejedná se v řízení o ní o tentýž nárok nebo stav, a to již proto, že se soud
věcí samou - s ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu - ani zabývat
nemohl, a že závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadované určení
nemá pro řízení o žalobě o splnění povinnosti žádný význam. Rozhodovací praxe
soudů již dříve dospěla k závěru, že pravomocný rozsudek, jímž byla zamítnuta
určovací žaloba pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení,
nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný
pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V projednávané věci soudy z uvedené ustálené judikatury soudů vycházely. Soudy
v této souvislosti správně akcentovaly, že z požadovaného určení žalobkyně
nemůže mít (objektivně vzato) prospěch a že z něho ani nemůže vyplývat pro
žalované povinnost, aby postupovali při kolektivním vyjednávání způsobem, jaký
si žalobkyně představuje. Ochranu právnímu postavení žalobkyně by bylo
způsobilé ve vztahu k předmětným kolektivním smlouvám přinést pouze soudní
rozhodnutí vydané o žalobě o splnění povinnosti [§ 80 písm.b) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy proti němu
není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2011
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu