21 Cdo 1628/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému B., a.s., zastoupenému
advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 200/97, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 1999 č.j. 20 Co 216/99-35,
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 13.11.1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje
pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé
porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce dne 15.10.1997 „navštívil
casino společnosti C. B.\", kde se zúčastnil hry, čímž porušil pracovní řád
žalovaného, se kterým byl při nástupu do pracovního poměru řádně seznámen;
podpisem pracovní smlouvy žalobce „stvrdil, že byl seznámen s Příručkou pro
zaměstnance a zavázal se respektovat zde uvedené zásady\", přičemž byl také
„upozorněn na možnost zrušení pracovního poměru v případě porušení těchto zásad
\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci
„náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne oznámení žalovanému, že trvá
na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v
práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru\". Žalobu odůvodnil
tím, že vytčené porušení zásady uvedené „v ust. 5.1. odst. 17. příručky pro
zaměstnance\" nelze považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, neboť
„žádný platný právní předpis právního řádu ČR nezakazuje vstup profese žalobce
do určitých míst\". Podle názoru žalobce „zakotvením zásady a následně jejím
použitím v praxi bylo porušeno ust. čl. 2 odst. 4 zák. č. 1/1993 Sb., Ústava
ČR, a zároveň ust. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a tedy jedna
ze zásad právního státu\", podle níž každý občan může činit, co není zákonem
zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Okamžité zrušení
pracovního poměru je proto neplatné „dle ust. § 242 odst. 1 písm. a), neboť se
příčí zákonu a zájmům společnosti\".
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co ohledně nároku na náhradu mzdy vzal žalobce
žalobu zpět) rozsudkem ze dne 7.1.1999 č.j. 27 C 200/97-21 určil, že okamžité
zrušení pracovního poměru se žalobcem provedené dopisem žalovaného ze dne
13.11.1997 je neplatné, řízení „v části žaloby, týkající se požadavku na
náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne oznámení žalovanému do dne
umožnění pokračování v práci žalobce\", zastavil a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 6.296,- Kč na účet JUDr. S. B.,
Z., S. 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „samotná návštěva jiného
kasina zaměstnancem v jeho volném čase bez souhlasu zaměstnavatele\" nemůže být
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, i když si žalovaný tuto
skutečnost vyhradil interním předpisem, neboť takovéto ustanovení nebo smluvní
ujednání „je v rozporu s obecnými zásadami pracovněprávního vztahu, uvedenými v
zákoníku práce, zejména s ust. § 7/2 ZP a diskriminuje právo zaměstnance jako
občana využívat svobodně svůj volný čas\".
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.9.1999 č.j. 20 Co
216/99-35 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé\" změnil tak, že
žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů 4.300,-Kč k rukám JUDr. V. B., a uvedl, že „ve výroku o
zastavení řízení zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen\". Odvolací soud
zdůraznil, že s ohledem na „specifický charakter\" podnikání žalovaného v oboru
sázkových her je „nutno připustit určitá omezující ujednání pro zaměstnance
heren\" (krupiery, inspektory aj.), kteří při výkonu svého zaměstnání
přicházejí do styku s hráči či přímo řídí průběh sázkových her, „kde v malém
časovém období dochází k manipulaci se značně vysokými majetkovými hodnotami\".
Jde o výkon práce „do jisté míry výlučné\", při němž „je třeba předcházet
rizikům týkajícím se poškozování zájmu zaměstnavatele na jeho dobrém jménu,
pověsti, vyloučit případné podvodné jednání zaměstnanců kasina s negativním
dopadem na zisk společnosti a její oprávněné zájmy\". Omezení spočívající v
zákazu návštěv kasin jiných provozovatelů, byť by se tak stalo ve volném čase
zaměstnance, je proto třeba podle názoru odvolacího soudu považovat za
oprávněné, neporušující „žádnou platnou právní normu ČR\" a nelze je tedy
považovat za neplatné, když navíc každý uchazeč o takové zaměstnání má možnost
svobodné volby přijmout toto omezení jako podmínku pracovněprávního vztahu nebo
pracovní smlouvu neuzavřít. Protože „je nepochybné\", že porušení zákazu
návštěv jiných kasin uvedeného v bodu 5.1.17 „Příručky pro zaměstnance\", s níž
byl žalobce seznámen, „je flagrantním narušením vztahu důvěry\", která je
předpokladem pro řádný výkon žalobcem zastávané funkce inspektora, dospěl
odvolací soud - v souladu s platným ujednáním účastníků o tom, že porušení
uvedeného zákazu bude posuzováno jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně - k
závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce je platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítal, že ujednání
účastníků obsažené v bodu 5.1.17 „příručky pro zaměstnance\" spočívající v
zákazu návštěv kasin jiných provozovatelů je vzhledem k ustanovení § 242 odst.
1 písm. a) a c) zák. práce neplatné, neboť „se svým obsahem příčí zákonu a
obchází jej\" a že se jeho přijetím „předem vzdal svých práv svobodně se
pohybovat ve volném čase, navštěvovat volně přístupná místa\". Zdůraznil, že
příručka pro zaměstnance vydaná žalovaným má povahu interní směrnice určující
pouze vnitřní pravidla chodu společnosti, a jako taková tedy nesmí být v
rozporu s právními normami vyšší právní síly a nesmí - vzhledem k čl. 2 odst. 3
a čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod - ukládat více povinností a
omezení než právní předpis „vydávaný v souladu s pravidly zákonodárného procesu
podle Ústavy ČR\". Protože „žádný zákon v platném právním řádu ČR\" nezakazuje
osobám zaměstnaným v kasinu navštěvovat jiná kasina a zúčastňovat se her,
překračuje tudíž zmíněné ujednání podle názoru dovolatele „pracovněprávní rámec
takovým způsobem, že zasahuje neodůvodnitelně do výkonu lidských práv a svobod
občanů\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.
\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 35 odst.1 písm.b) zák. práce) a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li
být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních
povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí
dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným,
méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a
porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně
nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53
odst.1 písm.b) a § 46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce -
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li
tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě
požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy \"méně závažné porušení pracovní kázně\", \"závažné porušení pracovní
kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\" definovány,
přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za
porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity
porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce
a mzda č. 7-8, roč. 1996).
Jestliže vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na
úvaze soudu, je nerozhodné, zda zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo
jiném interním předpise) určil, zda a jaká konkrétní jednání mají či nemají být
kterým stupněm intenzity porušení pracovní kázně ohodnocena. V rozporu se shora
uvedenými východisky pro posuzování intenzity porušení pracovní kázně by totiž
bylo, kdyby uvedeným způsobem bylo předem soudu určeno, že v tom kterém případě
k porušení pracovní kázně v určité intenzitě došlo, aniž by soud sám měl
možnost hypotézu vymezit. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní
kázně tedy není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo
jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Nelze proto sdílet postup odvolacího soudu, který - jak vyplývá z odůvodnění
jeho rozsudku - při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně
žalobcem vycházel z ujednání účastníků uvedeného v bodu 5.1.17 „Příručky pro
zaměstnance\", podle kterého porušení zákazu návštěv jiných kasin bez souhlasu
zaměstnavatele „bude zaměstnavatelem posuzováno jako porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem se všemi důsledky z tohoto plynoucími\", a posuzoval
platnost tohoto ujednání „podle konkrétních skutkových okolností\", když v
tomto směru - jak vyplývá z výše uvedeného - není vůli zaměstnavatele, příp.
obou účastníků pracovněprávního vztahu, přiznávána jakákoliv relevance.
Při zkoumání, zda žalobce jednáním uvedeným v dopise ze dne 13.11.1997 porušil
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění
jeho rozsudku - přihlížel k povaze pracovního zařazení žalobce jako zaměstnance
kasina ve funkci inspektora a k předmětu činnosti žalovaného. Vycházeje z
úvahy, že s ohledem na „specifický charakter podnikání\" žalovaného v oboru
sázkových her, kde „je třeba předcházet rizikům týkajícím se poškozování zájmu
zaměstnavatele na jeho dobrém jménu, pověsti, vyloučit případné podvodné
jednání zaměstnanců kasina s negativním dopadem na zisk společnosti a její
oprávněné zájmy\", předpokládá řádný výkon práce krupiera či inspektora
„existenci důvěry v loajalitu a bezúhonnost zaměstnance\", dovodil, že porušení
zákazu návštěv kasin jiných provozovatelů, byť by se tak stalo ve volném čase
zaměstnance, je „flagrantním narušením vztahu důvěry a tedy i porušení pracovní
kázně zvlášť hrubým způsobem\", kdy nelze na zaměstnavateli spravedlivě
požadovat, aby zaměstnával takového zaměstnance po dobu výpovědní doby. S tímto
vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b)
zák. práce nelze souhlasit, neboť závěr odvolacího soudu, který spatřoval v
jednání žalobce porušení pracovní kázně, není správný.
Lze sdílet názor odvolacího soudu, že rizikové prvky, které jsou do činnosti
subjektů podnikajících v oboru sázkových her významnou měrou zakomponovány,
kladou na jejich zaměstnance vysoké nároky z hlediska přístupu k plnění
pracovních povinností. Porušení pracovní kázně je zde vzhledem „k manipulaci se
značně vysokými majetkovými hodnotami\" zpravidla okolností zásadnější a
významnější povahy, než je tomu u subjektů jiného typu. Vysoké nároky a
požadavky kladené v tomto směru na zaměstnance kasin proto posouvají míru
intenzity porušení pracovní kázně na jinou úroveň. Z tohoto důvodu je přístup
zaměstnance k dodržování pracovního řádu zaměstnavatele (nebo jiného interního
předpisu) zpravidla významným kriteriem pro posouzení porušení pracovní kázně a
její intenzity.
Odvolací soud však v posuzované věci náležitě neuvážil, že v nedodržení
pracovním řádem požadovaných vyšších nároků kladených na osobní a morální
vlastnosti zaměstnance a na úroveň jeho chování v mimopracovní době nelze bez
dalšího spatřovat porušení pracovní kázně.
Důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1
písm. b) zák. práce - jak uvedeno výše - může být pouze porušení pracovní kázně
ze strany zaměstnance dosahující určité intenzity (zvlášť hrubým způsobem).
Odvolací soud ve svých úvahách pominul, že za porušení pracovní kázně je možno
považovat pouze takové jednání zaměstnance, které spočívá v porušení pracovních
povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jehož se
dopustil zpravidla v době, v níž je povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci,
tj. v pracovní době (srov. § 83 odst. 1 zák. práce), a mimo pracovní dobu pouze
tehdy, jde-li o povinnosti související s výkonem práce, které pro zaměstnance
vyplývají z právních předpisů. Omezení zaměstnanců kasin spočívající v zákazu
navštěvovat kasina jiných provozovatelů však z žádného právního předpisu
nevyplývá; ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách, ve znění zákona č. 70/1994 Sb., zákona č. 149/1998 Sb., zákona
č. 63/1999 Sb. a zákona č. 353/2001 Sb., zakazuje osobám zaměstnaným v kasinu
zúčastnit se sázkových her pouze v kasinu, kde jsou zaměstnány.
S odvolacím soudem lze sice souhlasit, že při sjednávání pracovní smlouvy je
věcí svobodné volby zaměstnance, zda se uvolí „přijmout toto omezení jako
podmínku pracovněprávního vztahu, případně takovou smlouvu neuzavřít\", nelze
ale sdílet posouzení důsledků porušení přijatého závazku. Protože nejde o
omezení zaměstnance vztahující se na jeho činnost při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním, může jít pouze o požadavek zaměstnavatele na
způsob jednání zaměstnance v jeho volném čase, aby byly (pokud možno)
minimalizovány okolnosti, které by zavdávaly příčinu k pochybnostem o korektním
výkonu druhu práce sjednaného pracovní smlouvou. Jestliže tedy žalobce uvedené
omezení přijal, avšak v rozporu s ním bez povolení zaměstnavatele dne
15.10.1997 ve svém volném čase navštívil a zúčastnil se sázkových her v kasinu
jiného provozovatele, nelze takové jednání posuzovat jako porušení pracovní
kázně; „opatření v oblasti disciplíny\" stanovené žalovaným v bodu 5.1.17
„Příručky pro zaměstnance\" spočívající v zákazu návštěv jiných kasin „bez
souhlasu a povolení vedení (managera)\" by bylo možno považovat nanejvýš za
požadavek zaměstnavatele nezbytný pro řádný výkon sjednané práce, jehož
nesplňování není důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, nýbrž pouze
důvodem k výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243 odst. 1, části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení
(§ 243 odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1, věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu