21 Cdo 1648/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. V. proti žalovanému P. k. a. s., zastoupenému
advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Příbrami
pod sp. zn. 11 C 192/98, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 17. prosince 2003 č.j. 23 Co 430/2003-298, takto :
I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje.
II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku I., kterým bylo řízení
o částce 62.625,- Kč zastaveno a rozsudek soudu prvního stupně v této části
zrušen) a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. července 2003 č.j. 11
C 192/98-263 (s výjimkou části výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit
žalobci 53.272,- Kč, a výroku II., kterým byla žaloba ohledně částky 33.226,-
Kč zamítnuta) se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního
stupně), aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu 358.840,- Kč.
Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalovaného pracoval jako lamač a
střelmistr na jeho provozovně ve S. Dne 13. 12. 1994 při odstřelu skrývkového
nadloží „uvolněný kámen zasáhl kryt střelmistra, čímž došlo k jeho pádu a
zranění“ žalobce. Žalovaný mu však odmítá nahradit škodu, která mu tímto
pracovním úrazem vznikla, neboť vychází z názoru, že bezprostřední příčinou
úrazu žalobce bylo nesprávně určené místo odpalu, a že došlo k porušení
ustanovení § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5 vyhlášky ČBU č. 72/1988 Sb. a že toto
porušení bylo jedinou příčinou škody. Žalobce proto požadoval, aby mu žalovaný
zaplatil na náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění 62.625,- Kč a
na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 14. 12.
1994 do 31. 12. 2002 částku 296.215,- Kč.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 27.9.1999 č.j. 11 C 192/98-70
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice „na účet Okresního
soudu v Příbrami náklady řízení ve výši 506,- Kč“. Soud prvního stupně
„nepochybuje o tom, že v daném případě se jedná o pracovní úraz ve smyslu § 190
odst. 1 zákoníku práce“, dovodil však, že se žalovaný zprostil své
odpovědnosti, neboť k pracovnímu úrazu došlo zaviněným porušením právních
povinností vyplývajících z bezpečnostních předpisů samotným žalobcem. Žalobce
porušil bezpečnostní předpisy vyplývající z vyhlášky č. 72/1988 Sb., o
výbušninách, v platném znění, především pak ustanovení § 23 písm. b), § 38
odst. 12 a § 47 odst. 5 této vyhlášky. Postup žalobce byl také v rozporu s
technologickým postupem samotného žalovaného, který v bodě VI. při rozlomu
bloku usměrněnou omezenou náloží stanovil jako bezpečnostní okruh území o
poloměru 25 m. Žalobce však umístil kryt střelmistra v prostoru tohoto
bezpečnostního okruhu, a navíc na místě zcela nevhodném.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17.5.2000 č.j.
23 Co 210/2000-94 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že jak úplné, tak i částečné
zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1
písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák.práce je možné jen z důvodů porušení
konkrétního ustanovení bezpečnostního předpisu, který upravuje určitý způsob
jednání nebo konkrétní způsob jednání zakazuje. Porušení předpisů nebo pokynů
všeobecného charakteru nemůže mít za následek zproštění se odpovědnosti za
škodu. Vždy se musí jednat o porušení konkrétní povinnosti stanovené
bezpečnostním předpisem nebo o porušení konkrétního pokynu. Přitom musí jít o
zaviněné porušení bezpečnostního předpisu, což může nastat jen tehdy, jestliže
jej zaměstnanec porušuje vědomě. Podle názoru odvolacího soudu zavinění
zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti neodůvodňuje zproštění se odpovědnosti
zaměstnavatele. Soud je nepochybně vázán rozhodnutím Obvodního báňského úřadu,
který rozhodoval ve správním řízení a rozhodl, že se žalobce dopustil
„zaviněného porušení povinností stanovených v § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5
vyhlášky ČBU č. 72/1988 Sb.“. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby
se v dalším řízení zabýval posouzením, zda porušení bezpečnostních předpisů
bylo jedinou příčinou škody, aby byl získán skutkový podklad pro zjištění, zda
k úrazu nedošlo „nešťastnou náhodou“, aby se zabýval námitkami žalobce, že k
úrazu nedošlo při „rozlomu kamenů omezenou usměrněnou náloží“, nýbrž při
„odstřelu skrývkového nadloží“ a v důsledku toho nebylo možné porušit článek
VI. technologického postupu, a konečně, aby se zabýval zjištěním, jakým
způsobem bylo vyžadováno a kontrolováno dodržení bezpečnostních předpisů a jaké
konkrétní pokyny na místě byly žalobci dány zejména v souvislosti s umístěním
krytu střelmistra.
Okresní soud v Příbrami poté rozsudkem ze dne 28.11.2001 č. j. 11 C
192/98-166 žalobu znovu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet
Okresního soudu v Příbrami náklady řízení ve výši 4.763,- Kč. Po doplnění
řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl řádně seznámen s
příslušnými bezpečnostními předpisy, což potvrdil i Obvodní báňský úřad svým
rozhodnutím ze dne 6. 1. 1995 č. 363-68/95/Čt/Př, jímž uložil žalobci za
porušení povinností stanovených v ustanovení § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5
vyhlášky č. 72/1988 Sb. pokutu ve výši 1.500,- Kč. Jestliže žalobce provedl
vývrt nevhodným způsobem, ale „především umístil kryt střelmistra na takovém
místě, které bylo o 3 m níže než místo vlastního odstřelu, musel vědět, že
tímto způsobem porušuje bezpečnostní předpisy a může dojít ke vzniklé události,
a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí“. Soud prvního
stupně dovodil, že „střelmistr jedná v daném případě jako samostatná osoba a
žalovaná organizace není oprávněná dávat mu konkrétní pokyny v souvislosti s
umístěním tohoto krytu“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23.4.2002 č.
j. 23 Co 110/2002-194 rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že nezpochybňuje závěr
soudu prvního stupně, že o umístění krytu rozhoduje a místo jeho postavení
určuje střelmistr. Z ustanovení § 38 odst. 12 a § 46 odst. 3 vyhlášky č.
72/1988 Sb. však vyplývá, že jde o ustanovení obecná, která neurčují konkrétní
způsob jednání, ani konkrétní způsob jednání nezakazují. Zdůraznil, že v daném
případě se kryt střelmistra přemísťoval zhruba jednou za rok, jinak byl umístěn
stále na stejném místě, a jeho umístění mohl mnohokrát vidět i bezpečnostní
technik, který zásadně k jeho umístění neměl námitky. Vzhledem k tomu „odvolací
soud dospěl k závěru, že v posuzované věci se žalovanému nepodařilo zprostit
své odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem ze dne
13.12.1994“; soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval výší
nároku a v rámci toho specifikoval, jakých nároků se žalobce domáhá.
Okresní soud v Příbrami nato rozsudkem ze dne 30.7.2003 č.j. 11 C
192/98-263 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 325.614,- Kč, ohledně částky
33.226,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 109.766,- Kč a České republice na účet Okresního soudu v
Příbrami na náhradě nákladů řízení 11.988,- Kč a 13.024,- Kč na soudním
poplatku. Ve věci samé se zabýval „pouze otázkou výše způsobené škody“ a
přihlížeje ke vznesené námitce promlčení přiznal žalobci na náhradě za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 266.364,- Kč a na náhradě za
ztížení společenského uplatnění 59.250,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne
17.12.2003 č.j. 23 Co 430/2003-298 řízení „v částce 62.625,- Kč“ zastavil a
rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil, ohledně částky 209.717,- Kč
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil, že tento rozsudek zůstává „v
částce 53.272,- Kč nedotčen“, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 109.766,-
Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a 17.867,50 Kč na
náhradě nákladů odvolacího řízení „k rukám advokáta“, a dále rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit „České republice na účet Okresního soudu v
Příbrami“ 8.991,- Kč na nákladech řízení a 10.800,- Kč na soudním poplatku.
Odvolací soud setrval na svém závěru, že ustanovení § 38 odst. 12, § 46 odst. 3
a § 47 odst. 5 vyhlášky č. 72/1988 Sb. jsou obecnými ustanoveními k zajištění
ochrany a bezpečnosti práce, která neurčují konkrétní způsob jednání, ani
konkrétní způsob jednání nezakazují, ale obecně apelují na zvýšenou opatrnost
při trhacích pracích. V průběhu celého řízení nebyly žalovaným ani navrhovány
důkazy a dokonce ani nebyla činěna tvrzení v tom směru, jakých konkrétních
pochybení a porušení předpisů se žalobce dopustil. Z těchto důvodů setrval
odvolací soud na svých již dříve vyjádřených závěrech, že žalovanému se
nezdařilo zprostit se své odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 191 zák. práce
zcela ani částečně a že „žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti tak, jak byla soudem prvního stupně přiznána“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci,
žalobce však své dovolání vzal podáním ze dne 28.7.2004 zpět. Protože dovolání
žalobce bylo vzato zcela zpět, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
(§ 10a o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty druhé o.s.ř. dovolací
řízení o dovolání žalobce zastavil.
Žalovaný v dovolání namítá, že v řízení bylo „jednoznačně prokázáno, že
žalobce porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“.
Jestliže odvolací soud považoval ustanovení § 46 odst. 3 a 5 a ustanovení § 38
odst. 12 vyhlášky č. 72/1988 Sb. za všeobecná ustanovení, jichž není možno se
dovolávat, pak podle názoru žalovaného nevzal v úvahu, že se žalobci „stal úraz
jako střelmistrovi, a nikoliv jako kameníkovi nebo řidiči nákladního auta,
kteréžto práce podle pracovní smlouvy také vykonával“. Střelmistr jako osoba
znalá je nejvýše kvalifikovaná osoba na daném pracovišti. „Nikoliv organizace
ale střelmistr rozhoduje, jak se bude odstřel provádět. Je třeba domyslet, že
střelmistr je funkce, jež má oprávnění nikoliv od organizace, ale od orgánů
státní báňské správy, které platí na území celé ČR, nikoliv jen pro organizaci,
ve které je v zaměstnaneckém poměru. Nelze ho posuzovat jen jako pracovníka,
ale jako odpovědného vedoucího, který v duchu obecných předpisů v organizaci
rozhoduje. Povinnosti střelmistra, které žalobce ve funkci porušil, jsou podle
názoru žalovaného zcela konkrétně uvedeny nejen v ustanovení § 38 odst. 12 a §
47 vyhlášky č. 72/1988 Sb. (určení místa pro bezpečný úkryt), ale i v
technologickém postupu trhacích prací ze dne 14.9.1993 v čl. II. odst. 2 (tento
článek platí pro daný, konkrétní případ)“. Jestliže by měl být názor odvolacího
soudu správný, ocitnou se podle názoru žalovaného všechny organizace
provádějící trhací práce v nejisté právní situaci. Budou nuceny svou
dokumentaci zpracovanou podle obecných předpisů, tj. zákona č. 61/1998 Sb. a
vyhlášky č. 72/1988 Sb., doplnit a přitom „budou muset zřejmě omezit volnost
rozhodování střelmistra, jež podle těchto předpisů má“. Žalovaný navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalobě do částky 209.717 Kč
vyhověno, zrušil, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k
tomu, že úraz, ze kterého žalobce dovozuje nárok na náhradu škody, se stal
13.12.1994 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění
zákonů č. 88/1968 Sb., 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č.
72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č.52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č.
188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb.,
č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., a č. 74/1994 Sb., tedy zákoníku práce ve znění
před novelou provedenou s účinností od 1.10.1995 zákonem č. 118/1995 Sb.,
kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o
státní sociální podpoře, (dále jen „zák. práce„) a podle předpisů s ním
souvisících.
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí
odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený
zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a
jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
Podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí
odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým
zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení
bylo jednou z příčin škody.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce
byl u žalovaného zaměstnán v pracovním poměru jako střelmistr. Dne 13.12.1994
„při odstřelu skrývkového nadloží“ odstřelem uvolněný kámen se dal do pohybu,
zasáhl ocelový kryt střelmistra, odkud žalobce prováděl odstřel, a v důsledku
toho došlo k převržení krytu a ke zranění žalobce. Obvodní báňský úřad v P.
rozhodnutím ze dne 6.1.1995 č.j. 363-68/95/Čt/Př ve správním řízení „podle § 44
odst. 4 zák. ČNR č. 61/1988 Sb. ve znění později vydaných předpisů“ uložil
žalobci „za zaviněné porušení povinností stanovených v § 38 odst. 12 a § 47
odst. 5 vyhl. ČBÚ č. 72/1988 Sb. ve znění později vydaných předpisů, kterého se
dopustil tím, že nesprávně určil místo odpalu v ocelovém krytu střelmistra
umístěném v nedostatečné vzdálenosti od míst nálože a ve směru, ve kterém měl a
mohl očekávat posun rozpojované horniny i vzhledem k převýšení obou míst, čímž
si způsobil pracovní úraz, pokutu ve výši 1.500,- Kč“ a současně mu odňal
střelmistrovské oprávnění na dobu tří měsíců.
Podle ustanovení § 38 odst. 12 vyhlášky č. 72/1988 Sb., o používání výbušnin,
(ve znění vyhlášek č. 173/1992 Sb. a č. 340/1992 Sb.) místo pro bezpečný úkryt
pracovníků a místo odpalu musí určit technický vedoucí odstřelů nebo střelmistr
podle zásad uvedených v dokumentaci trhacích prací a podle místních podmínek.
Tato místa se musí určit tak, aby pracovníci byli chráněni před účinky odstřelu.
Podle ustanovení § 47 odst. 5 vyhlášky č. 72/1988 Sb., o používání výbušnin,
vzdálenost úkrytů pracovníků, stanovišť hlídek a místa odpalu se řídí místními
podmínkami a musí zaručovat dostatečnou ochranu před účinky trhacích prací.
Za výše uvedeného skutkového stavu odvolací soud důvodně vycházel ze
skutečnosti, že rozhodnutím vydaným ve správním řízení je vázán ve smyslu
ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud v
občanském soudním řízení nemůže mimo jiné předběžně řešit jako tzv.
prejudiciální otázku, zda a kdo se dopustil správního deliktu, bylo-li v tomto
směru vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu. Výrokem (nikoli
odůvodněním takového rozhodnutí) je soud vázán a musí z něj vycházet jako z
celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků
skutkové podstaty správního deliktu konkrétním jednáním pachatele. Protože
rozhodnutí o tom, že byl spáchán správní delikt, v sobě zahrnuje i posouzení
subjektivního vztahu pachatele správního deliktu ke svému jednání a k jeho
následkům, znamená takové rozhodnutí ve vztahu k postiženému pachateli vždy
konstatování jeho zaviněného protiprávního jednání. V daném případě tedy
pravomocné postižení žalobce sankcí za porušení ustanovení § 38 odst. 12 a
ustanovení § 47 odst. 5 vyhlášky ČBÚ č. 72/1988 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, v sobě zahrnuje pro soud závazný závěr o tom, že k úrazu došlo
zaviněným porušením předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
(§ 273 odst. 1 zák. práce).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit i v tom, že při rozhodování o úplném nebo
částečném zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz nebo nemoc z
povolání [§ 191 odst. 1 písm. a), § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce] je třeba
dbát na to, že musí jít o předpis anebo pokyn konkrétní ( § 273 odst. 2 zák.
práce), který upravuje určitý způsob jednání anebo konkrétní způsob jednání
zakazuje. Porušení předpisů nebo pokynů všeobecného charakteru, které svým
adresátům kupříkladu ukládají počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na
zdraví a majetku, nemůže mít totiž za následek právní účinky uvedené v
ustanoveních § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce (srov.
závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 102).
S názorem, že „citované předpisy, které byly žalobcem porušeny a za jejichž
porušení mu byla Obvodním báňským úřadem uložena pokuta, nejsou takovými
předpisy, jaké má na mysli ustanovení § 191 odst. 1 a 2 zák. práce“, však
dovolací soud nesouhlasí.
Právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci, jejichž porušení může být za podmínek stanovených ustanovením § 191
odst. 1 písm a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce důvodem liberace
zaměstnavatele z jeho odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním
úrazem (nemocí z povolání), se rozumí předpisy na ochranu života a zdraví,
předpisy hygienické a protiepidemické, předpisy o bezpečnosti technických
zařízení a technické normy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a
předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními
látkami, jedy a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky
týkající se ochrany života a zdraví (§ 273 odst.1 zák. práce). Právními
předpisy - na rozdíl od ostatních předpisů - se přitom rozumějí obecně závazné
právní předpisy, tj. právní předpisy, které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů
uveřejněním jejich plného znění - ústavní zákony, zákony, zákonná opatření
Senátu, nařízení vlády, právní předpisy (vyhlášky) vydávané ministerstvy,
jinými ústředními správními úřady a Českou národní bankou (srov. § 1 zákona č.
309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv).
Právní předpis je formalizovaným vyjádřením obecně závazného pravidla chování -
právní normy - adresovaného blíže neurčenému počtu subjektů. Obecností právní
normy se rozumí jednak obecnost co do předmětu právní úpravy, jednak obecnost
co do subjektu právní normy. Vzhledem k tomu je nepochybné, že právní norma
(navenek formálně vyjádřená v právním předpise) nemůže nikdy řešit určitý
konkrétní případ. Jestliže by totiž právní předpis nevykazoval určitou míru
obecnosti a nevymezoval tedy skutkovou podstatu právní normy v obecné poloze,
nebylo by ustanovení řešící konkrétní případ ve vztahu k určitému subjektu
právní normou, nýbrž pouze individuálním aktem srovnatelným s konkrétním
pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci daným zaměstnanci
jeho nadřízenými (§ 273 odst. 2 zák. práce). Protože pojmovým znakem právní
normy (právního předpisu) je její „obecnost“, je třeba mít uvedené na zřeteli i
při úvaze o tom, jaké předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci jsou způsobilé být liberačním důvodem ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1
písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce z hlediska míry své konkrétnosti v
případě, jestliže dojde k porušení v nich stanoveného pravidla chování.
V posuzované věci žalovaný namítá, že se zprostil své odpovědnosti za škodu
vzniklou žalobci pracovním úrazem proto, že žalobce svým zaviněním porušil
předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci tím, že jím určené
místo odpalu nezaručovalo bezpečnou ochranu před účinky trhacích prací. Je
nepochybné, že ustanovení § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5 vyhlášky č. 72/1988 Sb.,
o používání výbušnin, nestanoví natolik podrobně (kazuisticky) pravidla, aby
jejich mechanická aplikace vedla k přesnému závěru o tom, z kterého místa je
třeba v individuálním případě odpal provádět, neboť technickému vedoucímu
odstřelů nebo střelmistrovi ukládá určit místo pro bezpečný úkryt pracovníků a
místo odpalu „podle zásad uvedených v dokumentaci trhacích prací a podle
místních podmínek“.
Okolnost, že uvedené předpisy ponechávají na střelmistrovi (technickém vedoucím
odstřelů), aby posoudil vhodnost umístění místa odpalu a umístění
bezpečnostního úkrytu, však neznamená, že se jedná o ničím neomezenou libovůli
dotyčného zaměstnance, anebo naopak, že úsudek střelmistra není nijak
usměrňován. Takový názor totiž nepřihlíží náležitě ke skutečnosti, že
střelmistrem se uchazeč může stát, jen jestliže splňuje předepsané předpoklady
a požadavky pro výkon této činnosti a po splnění předepsané praxe složí před
obvodním báňským úřadem zkoušku střelmistra, a že s ohledem na získanou
kvalifikaci, znalosti a souhrn odborných zkušeností, které získal vzděláním a
výkonem odborné praxe, tedy musí být schopen vyhodnotit, který předpis upravuje
rámcový postup pro určitou činnost a jak podle něho v individuálních typových
případech postupovat.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska liberačních důvodů podle ustanovení § 191
odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce nelze považovat za
nekonkrétní právní předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
který, vycházeje ze skutečnosti, že zaměstnanec osvědčil složením předepsané
zkoušky odborné způsobilosti, že splňuje zvláštní předpoklady stanovené
právními předpisy pro výkon sjednané práce, předpokládá, že s ohledem na
získanou kvalifikaci, znalosti a zkušenosti musí být zaměstnanec schopen
předpis v provozu vyhodnotit a podle něho v individuálním případě postupovat
způsobem, který vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci po něm lze
rozumně požadovat.
Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není
správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud České republiky ve vymezeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2005
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu