ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v
právní věci žalobkyně J. H., dříve R., zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou,
advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova č. 27, proti žalovanému H. C., IČO 418
32 744, zastoupenému JUDr. Františkem Vojákem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Nová cesta č. 2063/38, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 170/2012, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2014 č.j. 62
Co 262/2014-126, takto:
I. Rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroků, jimiž byla určena odměna a
náhrada hotových výdajů advokátů JUDr. Petra Topinky a JUDr. Kláry Mottlové) se
mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. prosince 2013 č.j. 23 C
170/2012-66 se potvrzuje.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 14.8.2012 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje
pracovní poměr „vzhledem k tomu, že dne 28.2.2008 odešla údajně k lékaři a od
té doby nedochází do zaměstnání“.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 25.9.2012 domáhala, aby bylo určeno, že
uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím,
že okamžité zrušení „bylo dáno po uplynutí lhůty dvou měsíců ode dne, kdy by
údajně k porušení pracovní kázně došlo a kdy by o tom zaměstnavatel věděl, ne
více jak po čtyřech letech“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2.12.2013 č.j. 23 C 170/2012-66
žalobu zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně od 28.2.2008, kdy na provozovně
žalovaného předala ukončení pracovní neschopnosti trvající od 11.12.2006 do
19.2.2008, již do této provozovny nevstoupila a žalovanému nedala nijak na
vědomí, zda je i nadále v pracovní neschopnosti. Žalovaný žalobkyni několikrát
vyzýval, aby se dostavila na schůzku, avšak na žádný z termínů žalobkyně
nereagovala. Neomluvená nepřítomnost trvala od 28.2.2008 a tím žalobkyně
porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.9.2014 č.j. 62 Co
262/2014-126 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že okamžité
zrušení pracovního poměru ze dne 21.8.2012 je neplatné a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že
odměna a náhrada hotových výdajů JUDr. Petra Topinky, advokáta, za zastupování
žalobkyně se určuje částkou 9.200,- Kč, že odměna a náhrada hotových výdajů
JUDr. Kláry Mottlové, advokátky, za zastupování žalobkyně se určuje částkou
6.900,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení
16.100,- Kč a na soudním poplatku z žaloby a odvolání 4.000,- Kč. Ve věci samé
poukázal na ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce a zdůraznil, že právo
zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením zaniká již tím, že
uplyne jedna z obou lhůt, ať již subjektivní nebo objektivní. Běh objektivní
lhůty přitom počíná ode dne, kdy mohlo být právo poprvé uplatněno, tedy ode
dne, kdy nastala skutečnost, jež může být důvodem pro rozvázání pracovního
poměru tímto jednostranným úkonem zaměstnavatele. V přezkoumávané věci podle
názoru odvolacího soudu byl tímto prvním dnem nepochybně následující pracovní
den po 28.2.2008, lhůta tedy počala běžet dne 29.2.2008, a marně uplynula dne
28.2.2009 aniž by právo zaměstnavatele bylo vykonáno. Vzhledem k tomu musel
soud z úřední povinnosti přihlédnout k tomu, že došlo k prekluzi práva a tím
zanikla možnost žalovaného rozvázat pracovní poměr se žalobkyní jednostranným
úkonem, i kdyby jinak všechny zákonné předpoklady pro takový úkon byly splněny.
Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21.8.2012 je proto podle ustanovení §
39 obč. zák. neplatným právním úkonem, neboť žalovaný k němu přistoupil
opožděně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že
odvolací soud zcela přehlédl skutečnost, že jde o jednání zaměstnance, které má
průběhový děj a prekluzivní lhůta nemůže počít běžet dříve, než dojde k
napravení a odstranění tohoto protiprávního stavu, což je rozhodné zejména pro
běh jednoleté objektivní prekluzivní lhůty. S poukazem na ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu zdůraznil, že spočívá-li důvod k okamžitému zrušení pracovního
poměru v dlouhodobém neplnění pracovních povinností vyplývajících z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, je třeba vycházet z
toho, že dvouměsíční lhůta uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce
neskončí dříve, než po uplynutí dvou měsíců ode dne následujícího po posledním
porušení pracovních povinností. Navrhoval, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu změnil „neboť dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o
věci rozhodnout“.
Žalobkyně se ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu, neboť „jiný
názor by byl v rozporu s účelem institutu okamžitého zrušení pracovního poměru“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobkyně
byla u žalovaného zaměstnána v pracovním poměru jako prodavačka od 1.9.2006. Od
11.12.2006 do 19.2.2008 byla v pracovní neschopnosti, dne 28.2.2008 na
provozovně žalovaného předala ukončení pracovní neschopnosti; od té doby na
provozovnu „nikdy více“ nepřišla, aniž dala žalovanému na vědomí, zda je i
nadále v pracovní neschopnosti. Dopisem ze dne 19.7.2012 žalovaný pozval
žalobkyni na den 26.7.2012 na 11 hodin „k jednání ohledně pracovního poměru“,
dopisem ze dne 27.7.2012 „protože na návrh schůzky dne 26.7.2012 nepřišla z
Vaší strany reakce“, žalovaný pozval žalobkyni „k jednání ohledně pracovního
poměru“ na den 3.8.2012 na 10 hodin. Dopisem ze dne 14.8.2012, který žalobkyně
převzala dne 21.8.2012, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní ruší okamžitě
pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce „vzhledem k
tomu, že dne 28.2.2008 jste odešla údajně k lékaři a od té doby nedocházíte do
zaměstnání“.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodování soudů mimo jiné významné vyřešení
právní otázky, zda žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobkyní v
objektivní jednoroční lhůtě stanovené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce.
Vzhledem k tomu, že uvedená otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací
činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení
bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
která jí bylo doručena dne 21.8.2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku
práce, ve znění účinném do 31.12.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon
č. 385/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě,
zákon č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a zákon č.
399/2012 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o pojistném na
důchodové spoření, (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z
pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci
právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým
způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je
důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního
poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák.
práce].
Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který
je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci
výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne,
kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl,
a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců
po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k
výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.
Posledně citované ustanovení rozeznává – jak to též odvolací soud zmínil ve
svém rozsudku - dvě různé lhůty, v nichž zaměstnavatel musí se zaměstnancem
okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák.
práce. Jde jednak o lhůtu subjektivní v trvání dvou měsíců, která začíná
plynout ode, kdy se zaměstnavatel prokazatelně (skutečně) dozvěděl o důvodu k
okamžitému zrušení pracovního poměru, a jednak lhůtu objektivní, která činí
jeden rok a běží ode dne, kdy důvod k okamžitému zrušení vznikl. Pro počátek
běhu objektivní lhůty není významné, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému
zrušení pracovního poměru dozvěděl; rozhodující z tohoto hlediska je pouze
skutečnost, kdy objektivně - nezávisle na úrovni vědomí (znalostí)
zaměstnavatele důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl. Obě dvě
lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě.
Obecně však platí, že je třeba, aby zaměstnavatel skončil se zaměstnancem
pracovní poměr v době, kdy ještě běží obě lhůty - lhůta objektivní a v jejím
rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt právo
zaměstnavatele skončit se zaměstnancem pracovní poměr z tohoto důvodu zaniká
(srov. § 330 zák. práce), i když zaměstnavateli ještě běží i druhá lhůta.
Objektivní lhůta přitom představuje z hlediska podání výpovědi pro porušení
pracovní kázně nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit.
Odvolací soud v tomto směru dovodil, že běh objektivní lhůty počíná ode dne,
kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, přičemž v posuzovaném případě „byl tímto
prvým dnem nepochybně následující pracovní den po 28. únoru 2008“, a počala-li
jednoroční objektivní lhůta běžet dne 29.2.2008, jejím marným uplynutím dne
29.2.2009 zaniklo podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce právo žalovaného
rozvázat pracovní poměr se žalobkyní okamžitým zrušením. Tomuto názoru
odvolacího soudu nelze přisvědčit.
K základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru náleží
též povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní
smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák.
práce]. Tato povinnost zaměstnance, která trvá od vzniku pracovního poměru
(zpravidla založeného pracovní smlouvou - § 33 odst. 1 zák. práce) až do jeho
skončení některým ze způsobů upraveným ustanovením § 48 zák. práce. V průběhu
trvání pracovního poměru může být pracovní závazek zaměstnance suspendován
jedině, nastane-li některá z překážek v práci, ať je to již překážka v práci na
straně zaměstnance (§ 191 a násl. zák. práce) nebo překážka v práci na straně
zaměstnavatele (§ 207 a násl. zák. práce). Jde o situaci, kdy zaměstnanec z
důvodů objektivní nebo subjektivní povahy uznaných právními předpisy (popřípadě
zaměstnavatelem na základě vnitřního předpisu, nebo sjednaných v kolektivní
smlouvě) nekoná práci, kterou by jinak v daném časovém úseku zasahujícím do
pracovní doby konat měl. Není-li zde tato právem uznaná nemožnost nebo
obtížnost plnění základních pracovněprávních povinností a vykazuje-li
zaměstnanec absenci, která není výše uvedeným způsobem aprobována, znamená to,
že po celou dobu, kdy nekoná práci podle pracovní smlouvy, nedodržuje základní
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci.
Z uvedeného vyplývá, že spočívá-li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru
v dlouhodobém porušování stejných povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (v trvajícím porušování stejné
povinnosti zaměstnancem) - jako tomu bylo v posuzovaném případě - je třeba
vycházet z toho, že jednoroční lhůta uvedená v ustanovení § 58 odst. 1 zák.
práce neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po
posledním takovém porušení povinnosti (neomluvené absenci). Opačný názor, který
odvíjí počátek běhu této jednoroční lhůty od okamžiku, kdy zaměstnanec teprve
začal porušovat svou povinnost „konat osobně práce podle pracovní smlouvy v
rozvržené týdenní pracovní době“, by ve svých důsledcích vlastně znamenal, že
implicitně vylučuje, aby další neomluvené absence po uplynutí jednoho roku
následující byly posouzeny jako protiprávní porušení základních povinností
zaměstnance vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci.
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení
ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru důvodně zamítl, potvrdil [§
243d písm. b), § 219 o.s.ř.].
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty
před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek odvolacího a
dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v odvolacím
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly; náklady řízení za dovolací řízení mu
proti žalobkyni nebyly přiznány za použití ustanovení § 150 o.s.ř. s ohledem na
její majetkové poměry.
Náhrada nákladů řízení státu, jemuž by jinak s ohledem na výsledek řízení právo
na jejich náhradu proti žalobkyni příslušelo, nebyla státu přiznána, neboť u
žalobkyně jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§ 148
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu