21 Cdo 1676/2005

21 Cdo 1676/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana

Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce O. j. O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. P., a. s. v

likvidaci, zastoupené advokátkou, 2) Tělovýchovné jednotě S. M. O., 3) F. D.,

zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním

právem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 130/2002, o dovolání

žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. června 2004, č. j.

11 Co 231/2004-123, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k

dalšímu řízení.

Žalobou podanou u Okresního soudu v Opavě dne 30.5.2002 (změněnou se souhlasem

soudu) se žalobce domáhal určení, že „zástavní právo založené zástavní smlouvou

č. 1/82/96 uzavřenou dne 7.8.1996 mezi A. P., a.s. a TJ S. M. O. pro pohledávku

ve výši 5.000.000,- Kč, jejímž předmětem jsou nemovitosti objekt čp. 1982 s

příslušenstvím na parcele č. 2530/151, oplocení, antuková plocha, betonová

plocha, živičná plocha, studny, obrubníky, osvětlení, přípojka vody, přípojka

kanalizace, elektropřípojka, vrata, vrátka, opěrná zeď, schody, rámový plot,

pozemky parc. č. 2530/151, 2530/153 – zastavěná plocha, parcela č. 2530/7 –

hřiště – stadion, porosty, zapsané na LV č. 5660 pro obec O., k.ú. O., u

Katastrálního úřadu v O., neexistuje“. Uvedl, že „se stal podle rozsudku

Okresního soudu v Opavě č.j. 10 C 157/92-80, který nabyl právní moci dne

4.6.1999, a dohody o vydání věci ze dne 28.4.2000, vlastníkem nemovitostí, a to

pozemků parc. č. 2530/7 – ost. plocha – sportoviště a rekr. plocha o výměře

7817 m2, pozemku parc. č. 2530/151 – zast. plocha a nádvoří o výměře 1181 m2,

pozemku parc. č. 2530/153 – zast. plocha a nádvoří o výměře 1004 m2 a budovy

čp. 1982 – obč. vybavenost – restaurace, vše v k.ú. O., zapsaných na LV č. 5660

pro obec O., k.ú. O.“; že „v části „C“ LV č. 5660 je zapsáno omezení

vlastnického práva zástavní smlouvou pro pohledávku ve výši 5.000.000,- Kč pro

A. P., fil. N. J.“; že „mezi právním předchůdcem žalobce, Tělovýchovnou

jednotou S. M. O., jako zástavním dlužníkem, a A. a.s., jako zástavním

věřitelem, došlo dne 7.8.1996 k uzavření Smlouvy o zřízení zástavního práva č. 1/82/96, a to pro pohledávku ve výši 5.000.000,- Kč vzniklou podle smlouvy o

úvěru reg. č. 01/58/S/96 uzavřenou zástavním věřitelem s dlužníkem P. s.r.o.“;

že „předmětem zástavního práva jsou nemovitosti, a to objekt čp. 1982 s

příslušenstvím na parc. č. 2530/151, oplocení, antuková plocha, betonová

plocha, živičná plocha, studny, obrubníky, osvětlení, kanalizace, přípojka

vody, elektropřípojka, vrata, vrátka, opěrná zeď, schody, plot rámový, pozemky

parc. č. 2530/7 – stadion, parc. č. 2530/151, 2530/153 – zastavěná plocha –

porosty, zapsané tehdy na LV č. 2698 pro k.ú. O.“; že „se stal vlastníkem

uvedených nemovitostí podle zák. č. 173/1990 Sb., a zák. č. 232/1991 Sb., když

o vydání uvedených nemovitostí požádal Tělovýchovnou jednotu S. M. O. v souladu

a ve lhůtě stanovené uvedenými právními předpisy“; že Okresní soud v Opavě

rozhodl, že „právní předchůdce žalované je povinen se žalobcem uzavřít dohodu o

vydání shora uvedených nemovitostí“ a že toto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě

potvrdil; že „1) žalovaná věděla, že o předmětné nemovitosti požádal restituent

– žalobce, a že věc je projednávaná soudem, a přesto uzavřela s 2) žalovanou

zástavní smlouvu k předmětným nemovitostem“; že „o tom svědčí zejména

ustanovení zástavní smlouvy čl.

II., bod 1, podle kterého zástavní dlužník

prohlašuje, že k nemovitostem, které jsou předmětem zástavní smlouvy, je

zřízeno určení právního vztahu soudem“; že „bez ohledu na tuto skutečnost byl

podán návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí u Katastrálního

úřadu v O. a ten svým rozhodnutím č.j. V 2 3127/96 ze dne 14.8.1996 vklad

zástavního práva do KN povolil“; že „2) žalovaná, ač si byla vědoma, že o

nemovitosti požádal žalobce v rámci restituce podle zák. č. 173/1990 a zák. č. 232/1991 Sb., ve znění zák. č. 247/1991 Sb., nakládala s uvedenými nemovitostmi

tak, že je zatížila zástavním právem“; že „ust. § 2a zák. č. 247/1991 Sb.,

ukládá povinným osobám zákaz nakládat s majetkem, který je předmětem restituce,

když jim ukládá pečovat o majetková práva, jež jsou předmětem vydání podle

uvedených právních předpisů s péčí řádného hospodáře, zejména jim pod sankcí

neplatnosti zakazuje přenechat majetková práva do vlastnictví jiného, ani je

přenechat jinému do užívání“; že „2) žalovaná tím, že uzavřela s 1) žalovanou

uvedenou zástavní smlouvu, tedy jednoznačně porušila zákonem uloženou povinnost

se obdobného jednání zdržet, čímž na uvedený případ dopadá ust. § 39 občanského

zákona“ a že „stejného porušení se dopustila i 1) žalovaná, neboť o této

skutečnosti věděla“; že tedy „zástavní smlouva je od samotného počátku

absolutně neplatná pro rozpor se zákonem“; že „žalobce má na určení neplatnosti

uvedené zástavní smlouvy naléhavý právní zájem, když povolením vkladu

zástavního práva do katastru nemovitostí je omezen, zejména ve svém dispozičním

právu a dále jako současný vlastník nemovitostí, které jsou předmětem

zástavního práva, se ocitá v postavení zástavního dlužníka, vůči kterému mohou

být uplatněna postihová práva ze strany zástavního věřitele“ a že „jsou splněny

podmínky § 80 písm. c) OSŘ“.

K návrhu žalobce Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 10.3.2003, č.j. 12 C

130/2002-45, „připustil přístup F. D., narozeného 8.12.1976, do řízení jako 3)

žalovaného“.

Okresní soud v Opavě poté rozsudkem ze dne 24.10.2003, č.j. 12 C 130/2002-79,

určil, že „zástavní právo založené zástavní smlouvou č. 1/82/96 uzavřenou dne

7.8.1996 mezi A. P., a.s. a TJ S. M. O. pro pohledávku ve výši 5.000.000,- Kč,

jejímž předmětem jsou nemovitosti objekt čp. 1982 s příslušenstvím na parcele

č. 2530/151, oplocení, antuková plocha, betonová plocha, živičná plocha,

studny, obrubníky, osvětlení, přípojka vody, přípojka kanalizace,

elektropřípojka, vrata, vrátka, opěrná zeď, schody, rámový plot, pozemky parc. č. 2530/151, 2530/153 – zastavěná plocha, parcela č. 2530/7 – hřiště – stadion,

porosty, zapsané na LV č. 5660 pro obec O., k.ú. O., u Katastrálního úřadu v

O., neexistuje“; rozhodl, že „žalovaní 1), 2), 3) jsou povinni zaplatit žalobci

náklady řízení ve výši 11.300,- Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů

od právní moci rozsudku, společně a nerozdílně“. Vycházel ze závěru, že

„naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán možným ohrožením

vlastnického práva žalobce k nemovitostem“; že „bez určení neexistence

zástavního práva je nejisté postavení žalobce jako vlastníka“; že „je rozpor

mezi skutečným stavem daným neexistencí zástavní smlouvy a stavem v katastru

nemovitostí“; že „na základě zástavního práva a následné nedobrovolné dražby je

zapsána TJ M. jako vlastník předmětných nemovitostí“; že „je zájem na tom, aby

zápis v katastru nemovitostí odpovídal skutečnému stavu věci“; že „určení

neexistence zástavního práva je významné pro další spor vedený u zdejšího

soudu, a to konkrétně pro spor týkající se určení neplatnosti dražby vedený pod

sp. zn. 7 C 262/2002, když řízení ve věci vyslovení neplatnosti dražby bylo

přerušeno do skončení řízení o určení neexistence zástavního práva“; že „za

situace, kdy po podání žaloby došlo k realizaci zástavního práva, lze pak

dovodit, že se určením neexistence zástavního práva vytvoří pevný právní základ

pro právní vztahy účastníků sporu“; dále že „posuzovaná zástavní smlouva je

absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, neboť byla uzavřena v době, kdy

probíhalo řízení o uzavření dohody o vydání věci“; že „uzavřením zástavní

smlouvy došlo k porušení uložené povinnosti nakládat s nemovitostmi s péčí

řádného hospodáře“; že „na případ dopadá ustanovení § 39 občanského zákoníku“;

že „zatížení nemovitostí zástavním právem není sice v zákoně č. 247/1991 Sb.

výslovně uvedeno jako jednání zakázané, nicméně důsledkem uzavření zástavní

smlouvy jsou nepochybně důsledky, jimiž uvedenou právní úpravou mělo být

zamezeno, neboť uplatněním nároku ze zástavní smlouvy došlo k vyznačení jiného

vlastníka nemovitostí“; že „k nápravě vzniklého protiprávního stavu vede právě

způsob uplatněný žalobcem, tedy určení neexistence zástavního práva, od čehož

se odvíjí výsledek dalších sporů týkajících se vlastnických vztahů k

nemovitostem, zejména řízení ve věci vyslovení neplatnosti dražby a určení

vlastnictví žalobce“; že „nárok je důvodný i ve vztahu k 3) žalovanému, který

sice nebyl přímým účastníkem smlouvy o zřízení zástavního práva, nicméně po

podání žaloby odkoupil pohledávku včetně zpochybňovaného zástavního práva a

výsledek celého sporu se jej takto bezprostředně dotýká“.

K odvolání žalované 1) a žalovaného 3) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne

16.6.2004, č.j. 11 Co 231/2004-123, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,

že žalobu zamítl; rozhodl, že „žalobce a žalovaný 1) a žalovaný 2) nemají právo

na náhradu nákladů řízení“ a že „žalobce je povinen zaplatit třetímu žalovanému

na náhradě nákladů řízení 10.000,- Kč advokátu Mgr. M. U. do tří dnů od právní

moci tohoto rozsudku“; dále rozhodl, že žalobce a druhý žalovaný nemají právo

na náhradu nákladů odvolacího řízení a že „žalobce je povinen zaplatit žalované

1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.150,- Kč advokátce JUDr. M. O. a

žalovanému 3) 11.511,- Kč advokátu Mgr. M. U., to vše do tří dnů od právní moci

tohoto rozsudku“. Vycházel ze zjištění, že „před Okresním soudem v Opavě

probíhá pod sp. zn. 7 C 262/2002 soudní řízení, ve kterém se žalobce O.,

jednota O. domáhá jednak vyslovení neplatnosti dražby, ve které byly předmětné

nemovitosti vydraženy TJ M. (která je nyní zapsána jako jejich vlastník),

jednak se domáhá určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí (právě s

ohledem na neplatnost dražby a neexistenci platného zástavního práva k

předmětným nemovitostem; jedná se o zástavní právo totožné s tím právem, určení

jehož neexistence se v předmětném sporu žalobce domáhá)“; že „tato věc dosud

není pravomocně skončena“; že „řízení bylo přerušeno usnesením č.j. 7 C

262/2002-30 ze dne 13.5.2003, kdy soud hodlá vyčkat do skončení řízení ve věci

12 C 130/2002, tj. v předmětné právní věci“; že „proti tomuto usnesení se žádný

z účastníků neodvolal a nabylo právní moci 11.6.2003“. Na rozdíl od soudu

prvního stupně dospěl k závěru, že „není dán naléhavý právní zájem na určení,

že zástavní právo zřízené na předmětných nemovitostech neexistuje ve smyslu §

80 písm. c/ o.s.ř.“; že „právní postavení žalobce, který již není zapsán jako

vlastník předmětných nemovitostí, nebude bez určení neexistence zástavního

práva méně nejisté či méně ohrožené než při vyslovení takového určujícího

výroku“; že „se nejedná o věc uvedenou v § 83 odst. 2 o.s.ř.“, takže nemohla

nastat závaznost rozsudku ve smyslu ustanovení § 159a odst. 2, stejně jako ve

smyslu odst. 3 tohoto ustanovení“; že „pro soudy je výrok pravomocného rozsudku

v jiných než statusových věcech (a v dalších věcech zavazujících každého)

závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky,

popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena,

právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím“; že „v

řízení sp. zn. 12 C 130/2002 o určení neexistence zástavního práva vystupuje na

straně žalované A., a.s. v likvidaci, TJ S. M. O. a F. D.“; že „ v řízení sp. zn. 7 C 262/2002 je s předchozím řízením totožný žalobce, na straně žalované

vystupuje obchodní společnost 1. P. s.r.o., a TJ M. O.“; že „pokud by v

předmětné právní věci okresní soud pravomocně určil, že zástavní právo k

předmětným nemovitostem neexistuje, tento určovací rozsudek by nezavazoval

okresní soud ve věci sp. zn.

7 C 262/2002, a to právě pro rozdílné účastníky na

straně žalované“; že „jestliže v předmětné věci není TJ M. účastníkem řízení,

nemůže být ve smyslu § 159a odst. 4 o.s.ř. výrok pravomocného rozsudku závazný

pro soud projednávající věc pod sp. zn. 7 C 262/2002“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „zástavní

právo založené zmiňovanou smlouvou, ohrožovalo žalobce zejména tím, že byl

omezen ve svých dispozičních právech“; že „bylo nejisté jeho postavení jako

vlastníka nemovitostí, když uplatněním zástavního práva mohlo dojít k tomu, že

by o své vlastnictví, v případě realizace zástavy přišel“; že v době podání

žaloby „bylo zástavní právo zapsáno v katastru nemovitostí“ a „hrozilo, že

zástavní věřitel se ze zástavy uspokojí“; že „v té době neměl žádnou jinou

možnost předejít situaci, aby zástavní právo nebylo zástavním věřitelem

realizováno, než právě žalobou na určení jeho neexistence“; že „nebylo jeho

vinou, že nakonec došlo k tomu, čemu chtěl určovací žalobou zabránit“; že

„nelze žalobci přičítat k tíži, pokud soud neposkytne ochranu jeho práva v

mezidobí mezi podáním žaloby na určení a porušením práva“; že „k tíži žalobce

jde především výrok odvolacího soudu o nákladech řízení“, neboť „k dalšímu

porušení práva dovolatele došlo pro chování 3) žalovaného v součinnosti s 1)

žalovaným“; že odvolací soud „zúžil výklad § 159a odst. 4 o.s.ř., když dovodil,

že takovýto výrok by byl závazný pouze pro účastníky řízení“; že „výrok

nalézacího soudu tak, jak byl vyhlášen v rozsudku, je závazný jak pro

účastníky, tak i pro třetí osoby, a v tomto rozsahu i pro všechny orgány včetně

soudů“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu

vrátil k „novému projednání a rozhodnutí“.

Žalovaná 1) k dovolání zejména uvedla, že „v tomto případě není dán naléhavý

právní zájem žalobce na určení, že zástavní právo žalované č. 1 neexistuje,

neboť zástavní právo žalované č. 1 k předmětné nemovitosti bylo z katastru

nemovitostí vymazáno“; že „nárok žalobce není důvodný i z toho důvodu, že

zřízení zástavního práva není v rozporu s ustanovením o povinnosti nakládat s

majetkovými právy s péčí řádného hospodáře, neboť tím nedochází k poškození

majetkových práv“ a že „zástavní právo … bylo platně zřízeno v souladu s

platnou právní úpravou“. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Žalovaný 3) k dovolání zejména uvedl, že „žalobce vede i další řízení, kde se

domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem, které byly zatíženy předmětnou

zástavní smlouvou a rovněž určení neplatnosti dražby“ a že „posouzení platnosti

či neplatnosti předmětné zástavní smlouvy je pak předběžnou otázkou, kterou

bude soud ve věci nutně posuzovat“. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce

zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o

rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. dovolání

přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1

věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit,

aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li

na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní

vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo

ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení

stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c)

o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění

povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv.

Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad

však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby

bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na

splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při

možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by

nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování

sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří

pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě

o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na

splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný

pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou

legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní

vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva,

o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné

právo týká.

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že „není dán naléhavý právní

zájem žalobce na určení, že zástavní právo zřízené na předmětných nemovitostech

neexistuje ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.“; že „právní postavení žalobce, který

již není zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí, nebude bez určení

neexistence zástavního práva méně nejisté či méně ohrožené než při vyslovení

takového určujícího výroku“; že „pokud by v předmětné právní věci okresní soud

pravomocně určil, že zástavní právo k předmětným nemovitostem neexistuje, tento

určovací rozsudek by nezavazoval okresní soud ve věci sp. zn. 7 C 262/2002, pro

rozdílné účastníky na straně žalované“.

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí

odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení

z výtěžku zpeněžení zástavy. Z uvedeného vyplývá, že ze zástavního práva

vznikají práva a povinnosti zástavnímu věřiteli, tj. tomu, kdo má pohledávku

zajištěnou zástavním právem a kdo má právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení

zástavy, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné pohledávce, včas splněn, a

zástavnímu dlužníku, tj. osobě, která je vlastníkem (majitelem) předmětu

zástavního práva (zástavy) a jejíž majetek (jeho zpeněžení) má být použit k

uspokojení zástavního věřitele, nebude-li dluh, který odpovídá zajištěné

pohledávce, včas splněn.

V řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou

nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel, který má

pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je

vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy). Právní

sféry dalších osob (např. zástavce, dlužníka, vůči němuž má zástavní věřitel

pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem) se toto řízení netýká, neboť

výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není)

nemůže mít - na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního dlužníka - na jejich

právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo

povinností tímto soudním rozhodnutím) [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR

ze dne 3.4.2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní

judikatura pod č. 77, ročník 2002, a ze dne 29.4.2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003,

uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004].

Posuzuje-li soud otázku, zda nemovitost byla či nebyla zatížena zástavním

právem jako otázku předběžnou (tj. jako otázku, která sice sama o sobě není

předmětem řízení, ale jejíž vyřešení je potřebné pro rozhodnutí ve věci), řeší

ji bez zřetele na to, kdo je účastníkem tohoto řízení; úsudek o této předběžné

otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení nebyli zástavní dlužník či

zástavní věřitel. Na rozdíl od řízení, jehož předmětem je určení, zda tu

zástavní právo je či není, v němž je vyžadována účast zástavního věřitele a

zástavního dlužníka, aby účinky rozhodnutí soudu o takovém předmětu řízení

(zejména jeho závaznost) dopadly na nositele práv a povinností, o něž v takovém

řízení jde, nespojuje zákon s řešením existence zástavního práva jako předběžné

otázky pro účastníky daného právního vztahu žádný takový právní následek.

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce v době podání žaloby měl naléhavý právní

zájem na požadovaném určení (srov. § 80 písm. c) o.s.ř.). I poté, co byl – pro

skutečnosti výše popsané – v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník daných

nemovitostí jiný subjekt a žalobcem byla podána žaloba mimo jiné na určení, že

je stále vlastníkem těchto nemovitostí, není existence naléhavého právního

zájmu žalobce na určení požadovaném v projednávané věci (tj. určení, že

předmětné nemovitosti nejsou zatíženy sporným zástavním právem) vyloučena.

Závěr o této otázce však bude možné učinit až poté, co soud rozhodne o žalobě

žalobce na určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Rozhodnutí

o této žalobě bude sice vycházet z posouzení předběžné otázky, zda nemovitosti

byly zatíženy sporným zástavním právem, nicméně posouzení této otázky, bude-li

žalobě na určení vlastnictví vyhověno, nebude – jak výše uvedeno – závazným

rozhodnutím o této otázce pro věcně legitimované účastníky řízení v posuzované

věci, tj. pro zástavního dlužníka a zástavního věřitele.

Rozsudek odvolacího soudu proto - jak je z výše uvedeného zřejmé - není

správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil

(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení (§ 243b odst.3, věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2006

JUDr. Roman F i a l a, v. r.

předseda senátu