21 Cdo 1688/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně H. R., zastoupené advokátem, proti žalované C. spol. s r.o.,
zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 196/2002, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2004 č.j. 13
Co 476/2003-69, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 15.10.2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto
opatření spatřovala v tom, že, ačkoli žalobkyně dne 16.9.2002 oznámila
žalované, že je v pracovní neschopnosti, „nezohlednila tuto skutečnost při
výpočtu své mzdy, kterou si v rámci své pracovní činnosti vyplatila v plné
výši“; „navíc po celou dobu od 16.9.2002 do 29.9.2002 do práce z důvodu
pracovní neschopnosti nedocházela, na dotaz zaměstnavatele v současné době však
uvádí, že nemocná nebyla“. Tímto jednáním žalobkyně podle názoru žalované
porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, „neboť porušila svěřené
pracovní úkoly, a je podezření, že svým jednáním porušila i další obecně
závazné předpisy“.
Žalobkyně se domáhala (po částečném zpětvzetí žaloby o určení, že pracovní
poměr mezi účastníky trvá, a o náhradu mzdy), aby bylo určeno, že uvedené
okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že dne
11.7.2002 dostala od žalované (u níž pracovala od 1.9.1999 jako „ekonom“ s
místem výkonu práce v P.) písemný pokyn, aby od 10.7.2002 do 15.9.2002
vykonávala práci v místě svého trvalého bydliště. Žalobkyně se podle tohoto
příkazu zachovala, vykonávala doma řádně a včas všechnu jí svěřenou práci a tu
následně odevzdávala žalované. Takto pracovala i v druhé polovině září 2002,
„nebyla v měsíci září práce neschopná“, nýbrž „pouze dne 16.9.2002 navštívila
svého ošetřujícího lékaře a ten jí na základě objektivního přezkoumání
zdravotního stavu doporučil pracovní neschopnost a patřičnou léčbu, což však s
ohledem na problémy v zaměstnání nerespektovala a Potvrzení o pracovní
neschopnosti předložila žalované pouze jako doklad o návštěvě lékaře a o její
jednodenní absenci v zaměstnání“. Žalobkyně má zato, že postoj žalované vůči ní
„se jeví jako zcela účelový a vůči její osobě jako šikana“ a je zřejmě
výsledkem „vleklých pracovních i osobních sporů mezi generálním ředitelem
žalované a synem žalobkyně“, za něž ovšem žalobkyně „osobně nenese žádnou
odpovědnost“.
Žalovaná namítala, že „žalobkyni finanční prostředky, které si poukázala jako
svoji mzdu za měsíc září 2002, nenáleží“. Vycházela z názoru, že v případě, že
žalobkyně nebyla nemocná, měla dne 16.9.2002 nastoupit do práce, jestliže však
byla uznána práce neschopnou, „nebyla oprávněna si vyplatit mzdu v plné výši“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28.5.2003 č.j. 23 C 196/2002-46
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobkyni náklady
řízení ve výši 6.300,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházel ze
zjištění, že dne 11.7.2002 byl žalobkyni předán dopis generálního ředitele
žalované s pokynem, aby od 10.7. do 15.9.2002 vykonávala práci v místě svého
bydliště. Žalobkyně tento „nestandardní postup“ zaměstnavatele akceptovala a
práci, která jí příslušela (mzdovou agendu), vykonávala tak, že jí
zaměstnankyně žalované podle potřeby předávaly příslušné podklady a žalobkyně
jim pak odevzdávala výsledky své práce, příp. s nimi byla ve spojení formou
elektronické pošty. Stejným způsobem byla žalobkyně pověřována prací i po datu
15.9.2002 „i přesto, že dne 17.9. předložila potvrzení o pracovní
neschopnosti“. Vzhledem k tomu, že provedenými důkazy bylo prokázáno (a
žalovaná ostatně „ani v průběhu řízení netvrdila, že by tomu tak nebylo“), že
žalobkyně řádně zpracovala mzdy za měsíc září 2002 i další podklady pro předání
agendy své nástupkyni, je podle názoru soudu prvního stupně „zjevné, že
žalobkyně, byť jí bylo lékařkou vystaveno potvrzení o pracovní neschopnosti,
svou práci v celém rozsahu vykonávala“, a tudíž jí za tuto vykonanou práci
příslušela mzda. Protože za daných okolností (kdy žalobkyni byly dodány
podklady pro zpracování mezd za měsíc září do místa jejího bydliště) „nebyla
namístě“ ani výtka žalované, že žalobkyně v době od 16.9. do 29.9.2002 do práce
nedocházela, dospěl k závěru, že „nejsou dány důvody pro postup žalované, který
volila, neboť jednání – chování žalobkyně, které je jí žalovanou vytýkáno,
nelze hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.1.2004 č.j. 13 Co
476/2003-69 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně částku 5.300,- Kč a před odvolacím soudem částku
5.150,- Kč, obojí k rukám advokátky. Odvolací soud zdůraznil, že podle
ustanovení § 127 zák. práce je zaměstnavatel povinen omluvit nepřítomnost
zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti, přičemž po dobu
dočasné pracovní neschopnosti nepřísluší zaměstnanci náhrada mzdy, nýbrž má
nárok na dávky nemocenského pojištění a státní sociální podpory, které upravuje
zvláštní právní předpis (zákon č. 54/1956 Sb.). Jestliže tedy žalobkyně dne
16.9.2002 navštívila svou praktickou lékařku, která ji od tohoto dne uznala
dočasně práce neschopnou a potvrdila jí pracovní neschopnost na předepsaném
tiskopisu („který byl pro žalobkyni dokladem o pracovní neschopnosti“ a „byl
určen pro uplatnění nároku na nemocenské a pro omluvení nepřítomnosti žalobkyně
v dosavadním zaměstnání u žalované“), a následujícího dne 17.9.2002 žalobkyně
odevzdala toto „Potvrzení prac. neschopnosti“ do rukou své nadřízené, pak tímto
jednáním podle názoru odvolacího soudu „uplatnila u svého zaměstnavatele nárok
na dávky nemocenského pojištění při prac. neschopnosti za dobu jejího trvání,
tj. od 16.9.2002 do 29.9.2002“, a tudíž „v tomto období neměla nárok na výplatu
mzdy, ale na výplatu peněžního plnění zcela jiného druhu“. I když příslušné
právní předpisy a postupy při vzniku pracovní neschopnosti zaměstnance byly
žalobkyni „vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení mzdové účetní“ nepochybně
známy, tak „v době, kdy byla dočasně práce neschopná pro nemoc a uplatnila
nárok na dávky nem. pojištění, vypočetla si mzdu, na niž neměla nárok, a dala
pokyn k tomu, aby jí ji žalovaná vyplatila, což se také stalo“. Jelikož „tak
jednala v rozporu s ust. § 73 odst. 1 zák. práce, který stanoví základní
povinnosti zaměstnanců, když neplnila kvalitně, hospodárně prac. úkoly,
nedodržovala právní předpisy vztahující se k práci, kterou konala, a jednala v
rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele“, odvolací soud na rozdíl od soudu
prvního stupně dovodil, že jednání žalobkyně skutkově popsané v dopise ze dne
15.10.2002 „představovalo zvlášť hrubé porušení pracovní kázně a žalovaná tak
se žalobkyní okamžitě zrušila prac. poměr podle § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce právem“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že závěr
odvolacího soudu o tom, že porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem,
jestliže si za období od 16.9. do 29.9.2002 vyplatila mzdu, je v rozporu s
mezinárodními smlouvami a dohodami, čl. 28 Listiny základních práv a svobod
(podle kterého mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci) i
ustanovením § 4 odst. 1 zákona o mzdě (podle kterého zaměstnanci přísluší za
vykonanou práci mzda). Zdůraznila, že právní posouzení věci odvolacím soudem
„by bylo akceptovatelné“ pouze za situace, kdyby žalobkyně byla uznána práce
neschopnou, o této skutečnosti předložila žalované potvrzení, po celou
pracovní neschopnosti nepracovala a nepředávala žalované žádné výsledky své
práce. V daném případě však bylo „zcela jednoznačně, bez jakýchkoli pochyb, v
soudním řízení prokázáno“, že žalobkyně, ačkoli jí lékař vystavil potvrzení o
pracovní neschopnosti (na období od 16.9. do 29.9.2002), toto rozhodnutí lékaře
vůbec neakceptovala (potvrzení o pracovní neschopnosti předala žalované pouze
jako doklad o návštěvě lékaře dne 16.9.2002) a nadále konala pro žalovanou
svoji práci, „která jí ostatně práci i nadále přidělovala, a to po celou dobu,
kdy byla formálně uznána práce neschopnou“. Jestliže tedy dovolatelka
vykonávala svoji práci i v období od 16.9. do 29.9.2002 a tato skutečnost byla
prokázána, je podle jejího názoru „zcela zřejmé, že jí za takovouto práci
náležela mzda“ (a nikoli dávky nemocenského pojištění, které jí ostatně
žalovaná za uvedené období nevyplatila), a pokud si ji za této situace
vyplatila, „měla na ni plné právo“ a nemohlo se jednat o porušení pracovní
kázně. Žalobkyně dále dovozovala, že právní názor odvolacího soudu obsažený v
napadeném rozsudku „je zcela v rozporu i se základními principy a zásadami, na
základě kterých je založena státní sociální politika a nemocenské pojištění v
České republice“, neboť „je totiž zcela nepřijatelné a zjevně nelogické“, aby
byly zaměstnanci vypláceny nemocenské a sociální dávky za situace, kdy má
vystaveno od lékaře potvrzení o pracovní neschopnosti, avšak rozhodnutí lékaře
nerespektuje a nadále pro svého zaměstnavatele vykonává práci, ze které má
zaměstnavatel prospěch; celý sociální a nemocenský systém by tak mohl být
zaměstnavateli „nadměrně zneužíván a využíván nejen k neprospěchu nemocného
zaměstnance, ale především k neprospěchu celé společnosti České republiky“. I
kdyby však dovolatelka „přijala chybnou právní tezi“, že si mzdu vyplatila
neprávem, byť řádně pracovala, a, i kdyby ohledně dalšího vytčeného jednání (že
ve dnech 19.9. do 29.9.2002 nedocházela do práce) se jí eventuelně nepodařilo
prokázat, že jí byl pro toto období udělen pokyn k výkonu práce doma, pak podle
jejího názoru „ani v takovémto případě nejsou splněny podmínky pro aplikaci
ust. § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť by její jednání nemohlo být
vykládáno jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“; s ohledem na zákonné
vymezení důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53
odst. 1 písm. a) zák. práce totiž „není pochyb o tom, že i zvlášť hrubé
porušení pracovní kázně musí být hodnoceno z objektivního hlediska jako tak
závažné a hrubé porušení pracovní kázně, které dosahuje z hlediska chráněného
zájmu či své intenzity až závažnosti trestněprávního jednání vůči
zaměstnavateli“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu, příp. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a aby věc
vrátil odvolacímu soudu, příp. soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že
předmětem řízení je okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem
žalované ze dne 15.10.2002, který žalobkyně převzala dne 16.10.2002 - podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2002 (tj.
přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č.136/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č.
312/2002 Sb.) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala
u žalované od 1.9.1999 na základě pracovní smlouvy ze dne 21.7.1999 jako
„ekonom“ s místem výkonu práce v P. Dopisem ze dne 10.7.2002, který žalobkyně
převzala dne 11.7.2002, dal generální ředitel žalované žalobkyni pokyn, aby od
10.7. vykonávala práci v místě svého trvalého bydliště, „a to do 15.9.2002“.
Žalobkyně poté vykonávala svěřenou práci (mzdovou agendu) doma; zaměstnankyně
žalované jí podle potřeby předávaly příslušné podklady a žalobkyně jim pak
odevzdávala výsledky své práce, příp. s nimi byla ve spojení formou
elektronické pošty. Po datu 15.9.2002 do práce nenastoupila, a dne 17.9.2002
předložila žalované „Potvrzení o prac. neschopnosti“, vyhotovené její
ošetřující lékařkou MUDr. B. M., podle kterého byla od 16.9.2002 uznána práce
neschopnou. V průběhu pracovní neschopnosti žalobkyně doma rovněž pracovala a
koncem měsíce září odevzdala žalované výsledky své práce (kompletně zpracovanou
mzdovou agendu za měsíc září 2002); za měsíc září 2002 si žalobkyně vypočetla a
nechala vyplatit mzdu v plné sjednané výši, nemocenské dávky za období pracovní
neschopnosti od 16.9. do 29.9.2002 jí vyplaceny nebyly. Dne 16.10.2002 převzala
od žalované okamžité zrušení pracovního poměru, ve kterém je jí vytýkáno
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spočívající v tom, že, ačkoli
dne 16.9.2002 oznámila žalované, že je v pracovní neschopnosti, „nezohlednila
tuto skutečnost při výpočtu své mzdy, kterou si v rámci své pracovní činnosti
vyplatila v plné výši“, a že „navíc po celou dobu od 16.9.2002 do 29.9.2002 do
práce z důvodu pracovní neschopnosti nedocházela“ a na dotaz žalované uváděla,
že nemocná nebyla.
Námitce dovolatelky, že se vytčeným jednáním nemohla dopustit porušení pracovní
kázně, neboť v řízení bylo prokázáno, že „po celou dobu, kdy byla formálně
uznána práce neschopnou“, vykonávala pro žalovanou práci, za kterou jí „zřejmě
náležela mzda“, nelze přisvědčit.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst.1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovní smlouvou
nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní
kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní
kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým
způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení § 53 odst.1 písm.b) a § 46 odst.1
písm.f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení
pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru.
Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení
pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy,
pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího
zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž
porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, však je, že vyplývají
z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli;
závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního
vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.
Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce jsou zaměstnanci povinni
zejména dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané;
dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi
byli řádně seznámeni. Uvedená povinnost patří k základním povinnostem
zaměstnanců, jejíž nesplnění znamená porušení pracovní kázně s důsledky z
tohoto vyplývajícími, včetně možnosti případného skončení pracovního poměru ze
strany zaměstnavatele.
Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě „dle šetření“ Pražské správy
sociálního zabezpečení byla žalobkyně „v pracovní neschopnosti od 16.9.2002 do
29.9.2002“, je pro posouzení věci v první řadě významné, jaký vliv má uvedená
skutečnost na rozsah práv a povinností, které pro žalobkyni vyplývaly z
pracovního poměru.
Postup při posuzování způsobilosti k práci pro účely sociálního zabezpečení
(srov. § 21 odst. 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění
pozdějších předpisů) je upravován vyhláškou č. 31/1993 Sb., o posuzování
dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení. Podle
ustanovení § 1 odst. 1 této vyhlášky, dočasnou pracovní neschopnost posuzuje
ošetřující lékař, popřípadě příslušná okresní správa sociálního zabezpečení
svým lékařem. Lékař potvrzuje pracovní neschopnost na předepsaném tiskopisu,
který je dokladem o pracovní neschopnosti. Doklad o pracovní neschopnosti je
určen pro uplatnění nároku na nemocenské, pro evidenci práce neschopných občanů
a pro omluvení nepřítomnosti v dosavadním zaměstnání (srov. § 4 odst. 1 a 3
vyhlášky). Přezkoumání správnosti tohoto rozhodnutí se lze domáhat - jak
vyplývá rovněž z ustanovení § 3 odst. 2 uvedené vyhlášky - postupem podle
ustanovení § 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; byl-li posudek o
dočasné pracovní neschopnosti vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá
toto správní rozhodnutí v občanském řízení sporném z hlediska svého obsahu
přezkoumání soudem a z tohoto rozhodnutí je třeba vycházet (§ 135 odst. 2
o.s.ř.).
Skutečnost, že je zaměstnanec uznán dočasně neschopným práce má bezpochyby za
následek - jak z toho správně vycházel odvolací soud, že zaměstnavatel omluví
nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu této pracovní neschopnosti (srov. §
127 zák. práce). Vlastní podstatou (nejen této) překážky v práci však je, že
představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních
pracovněprávních povinností, a vzhledem k tomu rovněž suspenzi pracovního
závazku; zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní
smlouvy [§ 35 odst. 1 písm. b) zák. práce], a zaměstnavatel není povinen
přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou
práci mzdu [§ 35 odst. 1 písm. a) zák práce], přičemž hmotné zabezpečení
zaměstnance je zajištěno jiným způsobem. Z uvedeného rovněž vyplývá, že závěr o
tom, zda zaměstnanci náleží po dobu trvání překážky v práci mzda, není závislý
(jedině) na okolnosti, zda jsou objektivně dány skutečnosti, s nimiž zákon
možnost vzniku překážky v práci spojuje, jinak řečeno - zda zaměstnanec měl - z
objektivního hlediska nazíráno - plnou zdravotní způsobilost; pro tento závěr
je podstatné, zda zaměstnanec i v tuto dobu vykonával anebo nevykonával i
nadále práci podle pracovní smlouvy. Z uvedeného tedy vyplývá, že zaměstnanec,
který v době, kdy byl ošetřujícím lékařem, popřípadě lékařem příslušné správy
sociálního zabezpečení, uznán dočasně práce neschopným, přesto osobně vykonává
podle pokynů zaměstnavatele ve stanovené pracovní době ve sjednaném místě práce
podle pracovní smlouvy, má nárok na mzdu, a nikoliv na nemocenské. O takový
případ se však v posuzované věci nejedná.
Žalobkyně, která - jak z obsahu spisu vyplývá – v době od 16.9. do 29.9.2002
nedocházela do zaměstnání, předložila žalované dne 17.9.2002 „Potvrzení o prac.
neschopnosti“ vyhotovené její ošetřující lékařkou, podle kterého byla od
16.9.2002 uznána práce neschopnou, a tím prokázala existenci překážky v práci,
kterou je zaměstnavatel povinen omluvit. Okolnost, že žalobkyně sice zůstala
doma, avšak „rozhodnutí lékařky nerespektovala“, a v průběhu pracovní
neschopnosti (která trvala do 29.9.2002) „doma vykonávala práci, ze které má
zaměstnavatel prospěch“, pouze znamená, že v této době - ze zákonem
aprobovaných důvodů - nekonala podle pokynů zaměstnavatele práci v místě
sjednaném pracovní smlouvou na pracovišti žalované. Jestliže vykonávala v době
trvání překážky v práci pro zaměstnavatele práci podle druhu práce sjednaného
pracovní smlouvou z vlastní iniciativy doma, bylo i zde její povinností
postupovat podle právních předpisů vztahujících se k této práci. Vzhledem k
suspenzi závazku zaměstnavatele platit zaměstnanci za dobu překážky v práci
mzdu, lze proto sdílet názor odvolacího soudu potud, že žalobkyně tím, že si za
měsíc září 2002 vypočetla a vyplatila mzdu „v plné sjednané výši“, postupovala
v rozporu s předpisy upravujícími peněžité nároky zaměstnance za dobu jeho
dočasné pracovní neschopnosti a porušila tak - objektivně vzato - svou základní
povinnost uvedenou v ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce dodržovat
právní předpisy vztahující se k práci, kterou vykonávala.
Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“
a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Z hlediska výše uvedených úvah o hlediscích významných pro posouzení míry
intenzity porušení pracovní kázně nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem je důvodem k okamžitému zrušení
pracovního poměru jen tehdy, jestliže „dosahuje z hlediska chráněného zájmu či
své intenzity až závažnosti trestněprávního jednání vůči zaměstnavateli“, tedy
je-li srovnatelné s jednáním, naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu
spáchaného při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, za nějž
byl zaměstnanec pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na
dobu nejméně šesti měsíců [tedy s důvodem pro okamžité zrušení pracovního
poměru podle ustanovení § 53 odst.1 písm.a) zák. práce]. Ze samotné
skutečnosti, že v ustanovení § 53 odst.1 zák. práce je uvedeno více důvodů, pro
které zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr, totiž
nelze dovozovat, že postihují v zásadě stejné jednání nebo opomenutí
zaměstnance. Zatímco účelem ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce je
umožnit zaměstnavateli okamžité zrušení pracovního poměru se zaměstnancem,
který spáchal trestný čin a který stejně u zaměstnavatele nemůže pracovat
proto, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) zák. práce sleduje možnost okamžitého zrušení pracovního
poměru tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň (a to i z nedbalosti),
jestliže jeho jednání dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem. Ze srovnání jednotlivých důvodů, pro které lze okamžitě zrušit
pracovní poměr, vyplývá, že důvod uvedený v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b)
zák. práce má postihnout takovou situaci, na níž nedopadá důvod uvedený v
ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, tedy i takové jednání či opomenutí
zaměstnance, které nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Jedná se tedy
o dva zcela samostatné a spolu nesouvisející důvody skončení pracovního poměru
a z jejich srovnání nelze činit žádné závěry o tom, jak vysokou intenzitu má
mít porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem k tomu, aby bylo způsobilým
důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1
písm. b) zák. práce.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením
(srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního
poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy,
jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze
spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní
doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze
okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na
základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se
zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst.
1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze
spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní
doby (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo
53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod
pořadovým číslem 21).
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalobkyně
„skutkově popsané v přípisu ze dne 15.10.2002 tak, že dne 16.9.2002 žalobkyně
oznámila žalované, že je v prac. neschopnosti, přesto tuto skutečnost
nezohlednila při výpočtu své mzdy, kterou si v rámci své pracovní činnosti
vyplatila v plné výši“, dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní
kázně a že byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, když přihlédl - jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozsudku - k tomu, že si žalobkyně vypočetla a vyplatila mzdu
za období, ve kterém „neměla nárok na výplatu mzdy, ale na výplatu peněžního
plnění zcela jiného druhu“, přesto, že jí „podle přesvědčení odvolacího soudu
vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení mzdové účetní“ byly příslušné právní
předpisy (zákony č. 65/1965 Sb., č. 582/1991 Sb., č. 54/1956 Sb. a č. 589/1992
Sb., nařízení vlády č. 108/1994 Sb. a vyhláška č. 31/1993 Sb.) upravující
postupy při vzniku dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance, při uplatnění
nároku na dávky nemocenského pojištění, při výplatě těchto dávek a při skončení
pracovní neschopnosti „nepochybně známy“. S tímto vymezením hypotézy právní
normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce nelze souhlasit,
neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti nejsou vzhledem k okolnostem
případu úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou
žalobkyně pracovní kázeň porušila.
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že při posuzování stupně intenzity porušení
pracovní kázně pominul, že žalobkyně, která na základě pokynu generálního
ředitele žalované v době od 10.7.2002 do 15.9.2002 pracovala doma (závaznost
tohoto pokynu nebyla předmětem přezkumu dovolacím soudem), pokračovala v práci
stejným způsobem i poté, co předložila potvrzení o pracovní neschopnosti od
16.9.2002; i v této době zpracovávala mzdovou agendu a žalovaná od ní výsledky
její práce přebírala. Ačkoli za období od 16.9. do 29.9.2002 - jak uvedeno
výše - „neměla nárok na výplatu mzdy, ale na výplatu peněžního plnění zcela
jiného druhu“ (nemocenského), odvolací soud v této souvislosti náležitě
neuvážil, že poskytovala žalované plnění obdobné, jako v dřívější době, a že
toto plnění nepřestává být z hlediska žalované majetkovým prospěchem
(obohacením) jen proto, že je žalobkyně vytvořila v období dočasné pracovní
neschopnosti. Bez ohledu na nesprávný postup žalobkyně je tudíž zřejmé, že i
když žalobkyní poskytnuté plnění nezakládalo vzhledem k suspenzi pracovního
závazku nárok na mzdu jako takovou, nemohlo přesto zůstat bez poskytnutí
přiměřené protihodnoty z titulu bezdůvodného obohacení (§ 243 odst. 1, 2 zák.
práce). Rozsah takového plnění musí odpovídat tomu, v jaké výši bezdůvodné
obohacení zaměstnavateli vzniklo, jinak řečeno, musí odpovídat tomu, co by
zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci, kdyby k
suspenzi pracovního závazku nedošlo, podle mzdových podmínek platných u něho v
době, kdy byla práce vykonána (srov. část druhou zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě,
odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku). Z hlediska důsledků,
které jednání žalobkyně pro žalovanou mělo, odvolací soud tedy neměl opomenout
učinit součástí svých úvah skutečnost, že žalobkyně v době pracovní
neschopnosti vykonávala pro žalovanou bez právního důvodu práci, z níž měla
žalovaná prospěch, a z hlediska okolností, za nichž k porušení pracovní kázně
došlo, bylo třeba v uvedených souvislostech též přihlédnout ke skutečnosti, že
žalobkyně za období od 16.9. do 29.9.2002, kdy byla orgánem správy sociálního
zabezpečení evidována jako práce neschopná, nečerpala - vedle (nesprávně)
vyplacené mzdy - dávky nemocenského pojištění.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o míře intenzity porušení
pracovní kázně ze strany žalobkyně je v rozporu s ustanovením § 53 odst. 1 písm
b) zák. práce pro neúplnost nezbytných východisek předčasný; odvolacím soudem
uvažované skutečnosti zatím neposkytují náležitý podklad pro posouzení, jakou
intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila a zda lze považovat za splněný
požadavek ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, aby zaměstnavatel
přistupoval k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance „jen výjimečně“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta první
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2005
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu