21 Cdo 1705/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalované
Nemocnici s poliklinikou v L., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 11 C 756/97, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
26.ledna 1999, č.j. 11 Co 621/98-48, takto :
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 6.2.1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle
ustanovení § 46 odst. 1, písm f) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí.
Porušení pracovní kázně spatřovala žalovaná v první řadě v tom, že žalobkyně po
návratu z dlouhodobé pracovní neschopnosti a čerpání dovolené dne 3.1.1997 v
6,30 hodin, kdy jí začínala pracovní doba, nenastoupila k výkonu sjednané práce
(dostavila se až v 8,00 hodin k projednání dalšího pracovního uplatnění k
řediteli žalované a poté, co jí bylo ředitelem nabídnuto uzavření dohody o
skončení pracovního poměru ke dni 31.1.1997, případně uzavření dohody o změně
pracovní smlouvy, tyto nabídky neakceptovala a z organizace odešla) a že do
zaměstnání nastoupila až dne 10.1.1997 na výzvu žalované; její nepřítomnost na
pracovišti ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 žalovaná po projednání s odborovým
orgánem kvalifikovala jako neomluvenou absenci. Další důvod k tomuto opatření
žalovaná spatřovala v tom, že žalobkyně, přestože byla dopisem ze dne 8.1.1997
upozorněna na porušování pracovní kázně a na možnost výpovědi, dopustila se
dalších porušení pracovní kázně, a to dne 29.1.1997 tím, že přijala na svém
pracovišti (v pokladně) bez předchozího souhlasu přímého nadřízeného soukromou
návštěvu, které jako cizí osobě umožnila vstup do místnosti pokladny, tím, že
během období od 15.1.1997 do 31.1.1997 používala telefon zaměstnavatele k
soukromým hovorům, a tím, že svým chováním na pracovišti a postojem k práci
nedodržuje zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci, v důsledku čehož dochází
ze strany ostatních zaměstnanců k odmítání zastupovat ji v případě
nepřítomnosti v pokladně.
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního
poměru daná jí žalovanou dne 6.2.1997 je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména
tím, že svou nepřítomnost na pracovišti ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1. 1997
považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §
130 zák. práce (žalovaná jí znemožnila výkon práce sjednané pracovní smlouvou,
její pracovní místo a pracoviště bylo po jejím návratu z dovolené dne 3.1.1997
obsazeno jinou zaměstnankyní), že dne 29.1.1997 nepřijala na pracovišti - v
pokladně žádnou soukromou návštěvu (pouze mezi dveřmi do pokladny vyslechla
informaci od své nezletilé dcery o jejích zdravotních potížích), že používání
telefonu žalované k soukromým účelům bylo běžnou praxí u žalované s tím, že
vždy při výplatě mzdy byly soukromé hovory zaměstnanci placeny (stejným
způsobem proběhly a byly vyúčtovány i její telefonické hovory v lednu 1997), a
že výtka spočívající v porušování zásad spolupráce je zcela nekonkrétní.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 27.4.1998, č.j. 11 C 756/97-22,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady
řízení v částce 3.375,- Kč k rukám advokátky. Po provedeném dokazování dospěl k
závěru, že jsou splněny všechny hmotněprávní podmínky výpovědi z pracovního
poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Vycházel přitom ze
zjištění, že žalobkyně, která pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy
od 17.6.1985 ve funkci pokladní (se změnou pracovní náplně od 16.1.1997), se
dopustila závažného porušení pracovní kázně tím, že ve dnech 3.1.1997, 6.1.1997
a 7.1.1997 měla neomluvenou absenci v práci, dále tím, že dne 29.1.1997 přijala
soukromou návštěvu v pokladně, čímž porušila interní směrnici žalované o zákazu
soukromých návštěv v pokladně a pracovní řád, a konečně tím, že v době od
15.1.1997 do 31.1.1997 používala telefon žalované k soukromým účelům, čímž
rovněž porušila pracovní řád; měl za prokázáno, že jak s pokladní směrnicí
platnou od 1.11.1996, tak s pracovním řádem ze dne 25.7.1996, účinným od
1.8.1996, byla žalobkyně dne 15.1.1997 řádně seznámena . Naproti tomu
nepovažoval za porušení pracovní kázně další žalobkyni vytýkané jednání
spočívající v tom, že nedodržovala zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci, a
to pro jeho nedostatečnou konkretizaci.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
26.1.1999, č.j. 11 Co 621/98-48, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobě vyhověl; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
nákladech řízení před soudem prvního stupně 3.375,- Kč a na nákladech
odvolacího řízení částku 2.612,- Kč "na účet právního zástupce žalobkyně". Vycházel z toho, že žalovaná ve výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce shrnula všechny skutečnosti
zakládající porušení pracovní kázně žalobkyní ("absence ve dnech 3., 6. a
7.1.1997, přijetí soukromé návštěvy dne 29.1.1997 na pracovišti, používání
telefonu k soukromým účelům v druhé polovině ledna 1997 a posléze nedodržování
zásad spolupráce s ostatními zaměstnanci"). Z výpovědi však výslovně
nevyplývalo, zda k ní bylo přistoupeno pro závažné porušení pracovní kázně či
pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně. Soud prvního stupně se
ale tímto rozlišením nezabýval ("zřejmě" vycházel z toho, že jednání žalobkyně
ve svém souhrnu naplňuje výpovědní důvod spočívající v závažném porušování
pracovní kázně). Odvolací soud posuzoval jednotlivé, ve výpovědi z pracovního
poměru uváděné, případy porušení pracovní kázně diferencovaně ("jednotlivě nebo
až ve svém souhrnu"). Za nejpodstatnější z jednotlivých případů přitom
považoval třídenní absenci, neboť toto jednání žalobkyně, kdyby bylo prokázáno,
by podle jeho názoru samo o sobě mohlo být považováno za závažné porušení
pracovní kázně, a další ve výpovědi uvedené případy porušení pracovní kázně by
již byly pro posouzení věci nerozhodné. Poté, co řízení doplnil "výslechem
navrhovatelky jako účastnice řízení", výslechem statutárního zástupce žalované
Ing. O. V. a svědkyně A. H., odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že žalobkyně porušila pracovní kázeň
tím, že ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 bezdůvodně nenastoupila do práce;
dovodil, že nepřítomnost žalobkyně v práci v těchto dnech byla důsledkem toho,
že jí nebyl výkon práce sjednané v pracovní smlouvě (v pokladně) žalovanou jako
zaměstnavatelem umožněn, a skutečnost, že žalobkyně v těchto dnech nepracovala,
považoval za překážku v práci na straně zaměstnavatele. Oproti soudu prvního
stupně, který - jak konstatoval odvolací soud - "se postavil na stanovisko
žalované, podpořené vyjádřením odborové organizace, zejména však výpovědí
svědkyně A. H.", odvolací soud považoval za věrohodnou výpověď žalobkyně, že po
nástupu do zaměstnání z dovolené dne 3.1.1997 nemohla vykonávat práci pokladní
proto, že jí v tom bylo ze strany žalované zabráněno. Naopak za nepřesvědčivé
posoudil tvrzení Ing. O. V., statutárního zástupce žalované, že nebránil
žalobkyni, aby se dne 3.1.1997 po rozhovoru s ním vrátila na pracoviště (do
pokladny), i když svědkyně A. H. jeho výpověď podpořila. Podle názoru
odvolacího soudu při hodnocení výpovědi svědkyně A. H.
"nelze pominout určitý
vztah závislosti, který vyplývá z toho, že tato svědkyně je bezprostředně
podřízená řediteli žalované, což mohlo ovlivnit její výpověď, kterou je proto
nutno brát s určitou rezervou". Ohledně ostatních jednání žalobkyně, v nichž
žalovaná spatřovala porušení pracovní kázně, odvolací soud uzavřel, že nejsou
takového druhu, aby je bylo možno považovat za závažné porušení pracovní kázně,
a že ve svém souhrnu nemohou obstát ani jako důvod výpovědi pro soustavné méně
závažné porušení pracovní kázně, neboť v takovém případě by se muselo jednat
minimálně o trojí porušení pracovní kázně; o takovou situaci nejde, protože
posledně uvedený případ porušení pracovní kázně ("nedostatek spolupráce se
zaměstnanci") nelze za porušování pracovní kázně považovat z důvodů uvedených
již soudem prvního stupně. Odvolání žalobkyně by bylo třeba považovat za
důvodné i tehdy - pokračoval odvolací soud - kdyby bylo vycházeno z posouzení
této věci soudem prvního stupně. Ten tvrzení žalované o existenci závažného
porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně spočívajícího ve skutečnostech
uvedených ve výpovědi z pracovního poměru považoval za věrohodné. Přitom ale
upozornění žalobkyně na možnost výpovědi při dalším porušení pracovní kázně, k
němuž došlo dopisy žalované adresovanými žalobkyni ze dne 9.1.1997, ze dne
30.1.1997 a naposled ze dne 3.2.1997, nemůže být relevantní k uváděným případům
porušení pracovní kázně žalobkyní ve výpovědi z pracovního poměru ze dne
6.2.1997, když ke všem těmto jednáním došlo přede dnem 3.2.1997.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že nepřítomnost žalobkyně na pracovišti ve dnech 3.1., 6.1. a
7.1.1997 nelze považovat za neomluvenou absenci a že se tedy v tomto případě
nejednalo ze strany žalobkyně o závažné porušení pracovní kázně, ani se
závěrem, že další případy porušování pracovní kázně uvedené ve výpovědi z
pracovního poměru nemohou být posuzovány za takové porušení pracovní kázně,
které by mohlo být důvodem pro použití výpovědního důvodu podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) zák. práce. Ohledně závěru o tom, že u žalobkyně nešlo o
bezdůvodné nenastoupení do práce, ale, že "je třeba uvěřit žalobkyni v tom, že
jí byl znemožněn výkon práce v souladu se sjednanou pracovní smlouvou",
odvolacímu soudu vytýká, že vycházel jen z tvrzení žalobkyně, které uvěřil, že
jí byl výkon práce sjednané pracovní smlouvou ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997
žalovanou znemožněn, přestože proti jejímu tvrzení stály výpovědi Ing. O. V.,
statutárního zástupce žalované, a svědkyně A. H., přímé nadřízené žalobkyně,
jež byly navíc podpořeny předloženými listinnými důkazy. Nesouhlasí s
hodnocením výpovědi svědkyně A. H., které odvolací soud neuvěřil proto, že
"nelze pominout určitý vztah závislosti, který vyplývá z toho, že uvedená
svědkyně je bezprostředně podřízená statutárnímu zástupci žalované, což mohlo
ovlivnit její výpověď", ani s hodnocením výpovědi statutárního zástupce
žalované Ing. O. V., kterou považoval odvolací soud za nepřesvědčivou proto, že
nedovedl u odvolacího jednání vysvětlit, proč žalobkyně odešla dne 3.1.1997 po
rozhovoru s ním z areálu nemocnice. Namítá, že v odvolacím řízení nevyšly
najevo žádné nové skutečnosti, které by podstatným způsobem změnily skutkový
stav zjištěný soudem prvního stupně (žalobkyně ani "oba svědkové" své výpovědi
před odvolacím soudem nijak nezměnili a odkázali na své výpovědi před soudem
prvního stupně, případně uvedli, že s odstupem času si přesně na všechny
skutečnosti nemohou vzpomenout). Vytýká odvolacímu soudu, že při hodnocení
listinných důkazů použil z jednotlivých listin zcela účelově údaje, které
svědčí ve prospěch žalobkyně, a opomenul tyto údaje zhodnotit v kontextu obsahu
celého příslušného listinného důkazu. Dovolatelka je přesvědčena, že
nepřítomnost žalobkyně na pracovišti ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 byla
neomluvenou absenci (připomíná dopis ze dne 8.1.1997 a ze dne 9.1.1997), a že
žalobkyně porušila pokladní směrnici a pracovní řád, přestože s nimi byla řádně
dne 15.1.1997 seznámena. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že se jedná
o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm, a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 242 o.s.ř. bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Žalovaná podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, neboť má
zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu
samotného dovolání však vyplývá, že nenapadá jedině a výlučně právní posouzení
věci odvolacím soudem (žalovaná netvrdí pouze to, že odvolací soud na zjištěný
skutkový stav nesprávně aplikoval právní předpisy, nebo že tyto předpisy
nesprávně vyložil). Z vylíčení důvodů uvedených v dovolání, pro něž rozsudek
odvolacího soudu napadá, je nepochybné, že v první řadě nesouhlasí se
skutkovými zjištěními odvolacího soudu o tom, že v případě nepřítomnosti
žalobkyně v práci ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 nešlo o bezdůvodné
nenastoupení do práce, ale, že "je třeba uvěřit žalobkyni v tom, že jí byl
znemožněn výkon práce v souladu se sjednanou pracovní smlouvou", kterýžto
skutek byl jedním z důvodů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) zák. práce, tedy, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Protože dovolací důvod se neposuzuje jen podle
toho, jak jej účastník označí, ale především podle jeho obsahu (srov. § 41
odst. 2, § 243c o.s.ř.), dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu s
ohledem na obsah dovolání nejprve z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický
rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135
o.s.ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání
(§ 122 odst. 1 o.s.ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož
základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Zákon neurčuje,
jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost
(§ 120 o.s.ř.) navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah
skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení
a podává pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji
přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze
zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření
orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125
o.s.ř.).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska
jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy
pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro
zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí
bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich
zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup
soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by
bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do
rozhodnutí vydaného na jeho základě. Přihlédnutím k nezákonným důkazům (tím, že
by o ně opřel svá skutková zjištění) by tak soud zatížil řízení vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Hodnocením důkazů z
hlediska jejich pravdivosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o
nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat
za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.
Odvolací soud v projednávané věci při hodnocení důkazů uvedeným způsobem
nepostupoval. Soud prvního stupně při zkoumání, zda jednání žalobkyně
spočívající v její nepřítomnosti v práci ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 bylo
bezdůvodným nenastoupením do práce a představovalo závažné porušení pracovní
kázně, či zda šlo o situaci, kdy jí žalovaná neumožnila vykonávat práci
sjednanou v pracovní smlouvě (funkci pokladní), dospěl - jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozsudku - ke skutkovému závěru, že nebylo prokázáno, že by
žalobkyni bylo znemožněno v těchto dnech vykonávat práci sjednanou v pracovní
smlouvě. Tento závěr dovodil z výpovědi statutárního zástupce žalované ředitele
Ing. O. V. a z výpovědi svědkyně A. H., jakož i ze skutečnosti, že dne
15.1.1997, kdy žalobkyně po čerpání dovolené fakticky do zaměstnání nastoupila,
jí byla pokladna předána (proto uzavřel, že ze strany žalobkyně šlo o
neomluvenou absenci a o závažné porušení pracovní kázně). Odvolací soud - jak
uvádí v odůvodnění svého rozsudku - "poté, co žalobkyni, svědkyni A. H., jakož
i statutárního zástupce žalované znovu při odvolacím jednání vyslechl" naproti
tomu ze skutkového hlediska dovodil, že v uvedených dnech nešlo u žalobkyně o
bezdůvodné nenastoupení do práce, ale o důsledek toho, že jí byl výkon práce
sjednané v pracovní smlouvě žalovanou znemožněn ("pokud v těchto dnech
nepracovala bylo to pro překážky na straně zaměstnavatele"), a uzavřel, že
žalovaná neprokázala, že žalobkyně tímto svým jednáním porušila pracovní kázeň. Tento svůj závěr opřel o výpověď žalobkyně, neboť ji na rozdíl od soudu prvního
stupně považoval za věrohodnou ("nepokládá totiž za logické, že žalobkyně,
která si nepochybně byla vědoma následků bezdůvodného opuštění pracoviště, by
jednala bez vážné příčiny tímto způsobem"). Výpověď účastníků - jak dále uvedl
odvolací soud v odůvodnění rozsudku - hodnotil "v kontextu celého jednání, jak
mezi žalobkyní a statutárním zástupcem žalované Ing. O. V. probíhalo". Za
nepřesvědčivou pokládal odvolací soud výpověď statutárního zástupce žalované
ředitele Ing. O. V. o tom, že nebránil žalobkyni, aby se dne 3.1.1997 po
rozhovoru s ním vrátila na pracoviště do pokladny, jednak proto, že přihlédl k
předmětu jednání mezi ním a žalobkyní ve dnech 2.1.1997 a 3.1.1997
(konstatoval, že "ředitel žalované vzhledem k výhradám k práci žalobkyně z
předchozího období chtěl řešit celou záležitost tak, že žalobkyně buď přejde
dohodou na jiné pracoviště nebo ukončí dohodou pracovní poměr, že žalobkyně
tomuto řešení nebyla ovšem přístupná, setrvávala na stanovisku, že bude dále
vykonávat ve shodě s pracovní smlouvou práci pokladní, a s případným skončením
pracovního poměru souhlasila jen za předpokladu, že jí bude vyplaceno odstupné,
a že s tím nebyl zase srozuměn ředitel žalované"), a dále proto, že Ing. O. V.
nedovedl při odvolacím jednání vysvětlit, proč vlastně žalobkyně odešla z
areálu nemocnice po rozhovoru s ním dne 3.1.1997 (konstatoval, že "pokud by
jeho tvrzení, že jí nebránil pokračovat v práci v pokladně, odpovídalo
skutečnosti, bylo by logické, že by se žalobkyně vrátila na své pracoviště a
neodešla domů s tím, že do práce přijde, až jí bude umožněno v pokladně
pracovat, jak vyplývá z jejího dopisu, který žalované zaslala, a že by se také
neobracela bezprostředně na právníka a odborovou organizaci se žádostí o pomoc
při řešení této situace"). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně,
který výpověď statutárního zástupce žalované ředitele Ing. O. V. považoval za
věrohodnou mimo jiné proto, že byla potvrzena výpovědí svědkyně A. H.,
zhodnotil jeho výpověď jako nepřesvědčivou, i když svědkyně H. jeho výpověď
podpořila, protože - jak konstatoval v odůvodnění rozsudku - u této svědkyně
"nelze pominout určitý vztah závislosti, který vyplývá z toho, že uvedená
svědkyně je bezprostředně podřízená řediteli žalované, což mohlo ovlivnit její
výpověď, kterou je proto nutno brát s určitou rezervou".
Jestliže odvolací soud, který statutárního zástupce žalované ředitele
Ing. O. V. opakovaně vyslechl jako účastníka (§ 213 odst. 1 a 2 o.s.ř.) za
dodržení zákonem předepsaného způsobu provedení tohoto důkazu (§ 131 o.s.ř.),
hodnotil jeho výpověď jako nepřesvědčivou, přičemž proti jeho výpovědi stálo
jen tvrzení žalobkyně, jehož větší přesvědčivost dovozoval zejména z toho, že
se bezprostředně po konfliktu dne 3. 1. 1997 obrátila na právníka a odborovou
organizaci o pomoc, měl se dále zabývat tím, zda okolnosti konfliktu dne 3. 1.
1997 nebyly prokázány jinými důkazy. Takovým "jiným důkazem" významným pro
posouzení věci byla výpověď svědkyně A. H.; tento důkaz k podpoře svých tvrzení
žalovaná navrhla, soudem prvního stupně byl proveden a z hlediska pravdivosti
také hodnocen (jako věrohodný).
Přestože odvolací soud svědkyni A. H. opakovaně vyslechl (§ 213 odst. 1 a 2
o.s.ř.) za dodržení zákonem předepsaného způsobu provedení tohoto důkazu (§ 126
o.s.ř.), jeho závěr o nevěrohodnosti její výpovědi jen z důvodů, které v
napadeném rozsudku uvádí, nelze považovat za správný. Nesprávný byl vzhledem k
výše uvedenému takový postup, na základě něhož odvolací soud z obecných
hledisek hodnotil svědeckou výpověď svědkyně A. H., kterou - jak odvolací soud
uvádí - je "nutno brát s určitou rezervou" proto, že "nelze pominout určitý
vztah závislosti, který vyplývá z toho, že uvedená svědkyně je bezprostředně
podřízená řediteli žalované, což může ovlivnit její výpověď". Protože zákon
stanoví, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav
věci (srov. § 125 o.s.ř.), není možné důkaz, který je z hlediska závažnosti pro
posouzení věci významný (a takovým důkazem výpověď svědkyně A. H. v této věci
je) a který byl získán zákonným postupem, označit za nezpůsobilý důkazní
prostředek jen z důvodů "určitého vztahu závislosti, vyplývajícího z toho, že
uvedená svědkyně je bezprostředně podřízená řediteli žalované". Hodnotící závěr
o nepravdivosti (nevěrohodnosti) údajů, o nichž svědecká výpověď podává zprávu,
lze ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. učinit jen na základě těch konkrétních
skutečností, které byly v řízení zjištěny (jistěže s přihlédnutím ke všemu, co
za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci).
Z výše uvedeného vyplývá, že existence pracovněprávního vztahu svědkyně A. H. a
žalované jako jejího zaměstnavatele ani pracovní zařazení této svědkyně ("je
bezprostředně podřízena řediteli žalované"), bez toho, že by k této skutečnosti
přistupovaly další relevantní skutkové okolnosti charakterizující konkrétně
obsah a kvalitu tohoto vztahu, sama o sobě pro posouzení míry její závislosti
na žalované jako zaměstnavateli a pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti)
resp. důkazní nezpůsobilosti její výpovědi nestačí, neboť její nevěrohodnost ze
vztahu k žalované pouze presumuje.
Se skutkovým závěrem odvolacího soudu proto dovolací soud nesouhlasí, neboť
skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Při přezkoumávání napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolací soud zjistil,
že řízení před odvolacím soudem je postiženo také jinou vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.
b) o.s.ř. [k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti, i
když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.].
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o.s.ř.) a může opakovat dokazování nebo jej i doplnit, nejde-li
o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 věta
první o.s.ř.). Pokud tak učiní, pak i pro odvolací řízení platí přiměřeně
ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§ 211 o.s.ř.); z toho plyne, že
při opakování dokazování nebo doplnění dokazování ve smyslu ustanovení § 213
odst. 2 o.s.ř. odvolací soud postupuje v souladu s ustanoveními § 122 odst. 1,
§ 123 odst. 1 o.s.ř. a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé
důkazní prostředky stanoví občanský soudní řád. Chce-li se odvolací soud
odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě
bezprostředně před ním provedeného důkazu výpovědí účastníka řízení, musí
takový důkaz sám opakovat způsobem, který pro tento důkaz stanoví ustanovení §
131 o.s.ř., a sjednat si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení
takového důkazu. To platí v případě výpovědi účastníků řízení (i svědků) proto,
že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i
další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti
výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání.
Podle ustanovení § 131 odst. 1 o.s.ř. nařídí-li soud jako důkaz výslech
účastníků, jsou účastníci povinni dostavit se k výslechu; mají vypovědět pravdu
a nic nezamlčovat. O tom musí být poučeni. Podle ustanovení § 131 odst. 2
o.s.ř. ustanovení § 126 odst. 3 o.s.ř. se zde použije obdobně. I pro výslech
účastníka k důkazu mimo jiné platí, že soud musí na počátku výslechu zjistit
jeho osobní údaje (zejména jeho věk, rodinný stav, zaměstnání a bydliště), a že
vyslýchanému účastníku mohou klást otázky i členové senátu a se souhlasem
předsedy senátu i ostatní účastníci řízení.
Výslech účastníka jako důkaz je třeba důsledně odlišovat od tvrzení účastníka,
ať je součástí žaloby či jiného podání soudu (byť učiněného do protokolu) nebo
přednesu účastníka při jednání. Odpovědi účastníka na dotazy soudu při jednání,
jestliže nejsou kladeny v rámci výslechu účastníka, rovněž mají jen charakter
tvrzení účastníka. Účelem těchto dotazů, resp. přednesů účastníka, je vysvětlit
soudu skutkový děj, nikoli přesvědčit soud o pravdivosti skutkového tvrzení.
Naproti tomu důkaz výpovědí účastníka je prostředkem, jak soud přesvědčit o
pravdivosti skutkových tvrzení. Zatímco skutkové tvrzení je tedy předmětem
důkazu, výpověď účastníka je důkazním prostředkem sloužícím ke zjištění
skutkového stavu.
V projednávané věci se odvolací soud výše uvedenými zásadami platícími pro
provedení důkazu výslechem účastníka (§ 131 o.s.ř.) i pro opakování důkazu
výslechem účastníka (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) neřídil; to přesto, že rozdílně
hodnotil důkaz výpovědí žalobkyně jako účastnice řízení, kterou oproti soudu
prvního stupně považoval za věrohodnou. Ačkoliv nařídil jako důkaz výslech
žalobkyně (k jednání odvolacího soudu na den 17.11.1998 ji předvolal vzorem 14
o.s.ř. a v odůvodnění rozsudku rovněž uvedl, že řízení doplnil výslechem
žalobkyně jako účastnice řízení), nelze uzavřít, zda důkaz jejím výslechem jako
účastnice řízení způsobem podle ustanovení § 131 o.s.ř. u jednání dne
17.11.1998 (ani u dalšího jednání dne 19.1.1999) provedl. Z obsahu protokolu o
jednání před odvolacím soudem ze dne 17.11.1998 (,l. 36 spisu) bylo zjištěno,
že odvolací soud (poté, co byl předsedou senátu přednesen podle obsahu spisu
soudu prvního stupně stav věci a dosavadní průběh řízení, a poté, co bylo
"vyloženo odvolání navrhovatelky z č.l. 27 a 30 - 31" a zástupkyní žalované
předneseno vyjádření k odvolání) přistoupil k výslechu žalobkyně (následuje
výpověď žalobkyně a její odpovědi na konkrétní dotazy odvolacího soudu). Z
obsahu tohoto protokolu o jednání však není zřejmé, zda odvolací soud vyslechl
žalobkyni jen za účelem doplnění jejích žalobních tvrzení, nebo zda prováděl
důkaz jejím výslechem jako účastnice řízení a zda v takovém případě respektoval
pravidla provádění důkazu výslechem účastníka řízení podle ustanovení § 131
o.s.ř., tj. zejména, zda žalobkyni poučil o tom, že má vypovídat pravdu a nic
nezamlčovat, zda provedl zjištění údajů k její osobě a zda bylo účastníkům
řízení umožněno klást jí otázky. Z těchto důvodů nelze učinit závěr, zda byl v
odvolacím řízení proveden důkaz výslechem žalobkyně jako účastnice řízení podle
ustanovení § 131 o.s.ř. Z hlediska ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř. tedy důkaz
výslechem žalobkyně nebyl odvolacím soudem ani opakován.
Jestliže měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu
prvního stupně o tom, zda žalobkyně ve dnech 3.1., 6.1. a 7.1.1997 bezdůvodně
nenastoupila do práce, měl - kromě výslechu statutárního zástupce žalované Ing.
O. V. a svědkyně A. H. - zopakovat důkaz výslechem žalobkyně jako účastnice
řízení, ze kterého soud prvního stupně rovněž vycházel, a to způsobem, jaký pro
tento důkaz předepisuje ustanovení § 131 o.s.ř. Protože nelze zjistit, zda tak
učinil, nejsou jeho skutkové závěry v souladu s ustanoveními § 122, § 132, §
211 a § 213 o.s.ř.; řízení před odvolacím soudem tedy trpí vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací soud k ní přihlédl, i
když nebyla uplatněna v dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Namítá-li dovolatelka také, že odvolací soud nesprávně posoudil další dva
případy porušení pracovní kázně žalobkyní (přijetí soukromé návštěvy na
pracovišti dne 29.1.1997 a používání telefonu k soukromým účelům v období od
15.1.1997 do 31.1.1997), když dospěl k závěru, že nemohou být považovány za
takové porušení pracovní kázně, které by mohlo být důvodem pro výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, napadá tím
právní posouzení věci odvolacím soudem [§ 241 odst. 3 písm. d)].
Právní závěr, že "ostatní případy porušení pracovní kázně žalobkyní" nejsou
takového druhu, aby je bylo možno charakterizovat jako závažné porušení
pracovní kázně, a že ve svém souhrnu nemohou obstát ani jako důvod výpovědi pro
soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, protože se nejedná minimálně o
trojí porušení pracovní kázně, ale pouze o dva skutky, odvolací soud učinil,
aniž by se zabýval tím, zda v případě těchto jednání žalobkyně (přijetí
soukromé návštěvy v pokladně dne 29.1.1997 a používání telefonu žalované k
soukromým účelům v období od 15.1. do 31.1.1997) šlo vůbec o porušení pracovní
kázně a v kladném případě, zda šlo o závažné porušení pracovní kázně či o
soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, a v rámci toho, kolika skutků
se žalobkyně v období od 15.1. do 31.1.1997 tím, že používala telefon
zaměstnavatele k soukromým účelům (což žalobkyně nepopírá), dopustila. Jeho
závěry jsou proto v uvedeném směru nesprávné pro svoji předčasnost a
nepřezkoumatelnost (z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, které důkazy k
objasnění rozhodujících skutečností provedl, jak je hodnotil a jaké byly jeho
dílčí i celkové skutkové závěry, na něž pak aplikoval příslušné pravidlo
chování).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný;
Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v
Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem a §
243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale o
nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. prosince 2000
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová