NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
21 Cdo 171/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Mgr. J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované VS ČR, o
neplatnost odvolání z funkce, o neplatnost výpovědi a o náhradu mzdy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 101/2001, o dovolání žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2002 č.j. 21 Co 278/2002-34,
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 4.4.2001 domáhal,
aby bylo určeno, že jeho odvolání z funkce „rady VS - ředitele v O.“ ke dni
1.3.2001, provedené dopisem žalované ze dne 1.3.2001 č.j. 518/105/2001-GŘ/210,
a výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák.
práce, kterou mu dala žalovaná dopisem ze dne 30.3.2001 č.j. 518/126/2001-GŘ/
210, jsou neplatné a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci
„ušlou mzdu za dobu od 1.4.2001 do doby umožnění výkonu práce“. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že jeho pracovní poměr u žalované byl založen pracovní
smlouvou a „nelze tedy realizovat jednostranné odvolání“ a kromě toho „§ 65
odst. 2 ZP hovoří, že odvolání je platné až dnem následujícím a nikoliv tedy
dnem 1.3.2001, kdy listinu převzal“. Následná výpověď z důvodu nadbytečnosti je
pak podle názoru žalobce „uměle vykonstruovaná a nevychází ze skutečností“,
neboť pracovní místo speciálního pedagoga, které mu žalovaná po jeho odvolání z
funkce nabídla, nebylo volné, a proto, i kdyby toto místo odmítl (což však
neučinil), nemohlo by dojít k naplnění použitého výpovědního důvodu. Jako
žalovanou v žalobě označil „VS ČR, GŘ“.
Obvodní soud pro Prahu 4 „mezitímním“ rozsudkem ze dne 20.2.2002 č.j. 23 C
101/2001-25 rozhodl, že „žaloba je co do základu po právu“. Dospěl k závěru, že
pracovní poměr žalobce na funkci „rady VS – ředitele“ byl založen pracovní
smlouvou ze dne 2.6.2000, a nikoli jmenováním, a že je tedy třeba jej ukončit
způsobem uvedeným v ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce (tj. dohodou, výpovědí,
okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době). Protože odvolání žalobce z
funkce ze dne 1.3.2001, které je možné pouze u pracovního poměru založeného
jmenováním, za tohoto stavu „nemohlo vyvolat žádané účinky“, je podle názoru
soudu prvního stupně výpověď ze dne 30.3.2001, která „se odvíjí od chybných
úvah“ a rovněž je založena na neexistujícím výpovědním důvodu, neplatným
právním úkonem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.8.2002 č.j. 21 Co
278/2002-34 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dovodil, že žalobcem označená žalovaná „VS ČR, GŘ“ je (jako
správní úřad – srov. § 1 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb.) ode dne 1.1.2001, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., organizační složkou České republiky bez
vlastní právní subjektivity. Jednání takovéto organizační složky v rámci výkonu
její působnosti - jak odvolací soud zdůraznil - „je v takových případech
jednáním státu“, čemuž odpovídá i novelizované ustanovení § 8b odst. 1,2 zák.
práce. V pracovněprávních věcech týkajících se VS ČR má proto způsobilost mít
práva a povinnosti a způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §
19 o.s.ř. toliko Česká republika. Protože nedostatek způsobilosti být
účastníkem řízení je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit,
odvolacímu soudu nezbylo než napadené rozhodnutí podle ustanovení § 221 odst. 1
písm. b) a § 221 odst. 2 písm. c) o.s.ř. zrušit a řízení zastavit.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že v
daném případě, kdy soud prvního stupně ani žalovaná strana - vzhledem k „často
nejasnému a neprůhlednému prostředí“ při přesunu kompetencí ze státu na jeho
organizační složky - „nespatřovaly v označení žalované žádné problémy“ a ani
žalobce jako ředitel organizační složky žalované neměl žádné pochybnosti o
správnosti jejího označení, jednalo se podle názoru dovolatele o odstranitelnou
vadu, na kterou žalobce mohl a měl být upozorněn již na začátku řízení. V této
souvislosti poukázal na „celou řadu judikátů zejména z doby tzv. restitučních
sporů“, kdy byly na místo Českého státu označeny na straně žalované jeho
organizační složky, což však bylo následně zhojeno buď poučovací povinností
soudu nebo platnou judikaturou. Podle názoru žalobce měl odvolací soud
rozhodnutí soudu prvního stupně „maximálně“ zrušit a věc mu vrátit s pokynem,
aby poučil účastníky řízení „co do pasivní legitimace a co do petitu“. Jestliže
však takto neučinil, byl žalobce „tímto vadným jednáním soudu zkrácen na svých
Ústavou daných právech“ natolik, že mu byl „minimálně i přispěním soudu odepřen
přístup k právu a k řádnému soudnímu procesu“. Žalobce navrhl, aby dovolací
soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a
povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení
má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti
(tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické
osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích
jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst. 1 a 2 zák. práce a jako
zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zák. práce), právnické osoby a stát
(Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních
vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst. 1 zák. práce) a jedná za něj
příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst. 2 zák. práce). Ten, kdo
nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní
subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto
způsobilost přiznává.
GŘ VS ČR, vazební věznice a věznice (jako základní články organizace Vězeňské
služby České republiky) jsou správními úřady státu (srov. § 1 odst. 2 a § 3a
odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České
republiky, ve znění účinném od 1.1.2001) a jsou tedy - jak vyplývá z ustanovení
§ 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001 -
organizační složkou státu. Jako organizační složka státu nejsou právnickými
osobami (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.); protože ani
zákon jim nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, nejsou - jak správně
uvedl odvolací soud - způsobilým účastníkem občanského soudního řízení ve
smyslu ustanovení § 19 o.s.ř.
Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení
účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem
je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je
ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v
žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem
řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním
soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit
jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její
přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba
se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy
sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je
součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek
označující její právní formu (§ 9 odst. 2 obch. zák.).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst. 1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že
jeho označení jako účastníka řízení obsahuje „označení státu a příslušného
státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje“. Uvedená dikce vystihuje
situaci, jaká tu byla před přijetím zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a zákona č. 155/2000 Sb.,
který se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Ode dne účinností těchto zákonů (tj. od
1.1.2001) je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně
pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho
organizační složka. I když uvedené změny v právní úpravě byly výslovně
promítnuty do znění ustanovení § 79 odst.1 o.s.ř. až zákonem č. 151/2002 Sb.,
kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního,
který nabude účinnosti dnem 1.1.2003, je třeba dovodit, že již od 1.1.2001 se
stát v žalobě uváděl „označením státu a příslušné organizační složky, která za
stát před soudem vystupuje“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 22.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura pod č. 211, roč. 2002, č. sešitu 11).
Jestliže žaloba neobsahuje označení účastníků řízení, všechny údaje potřebné k
označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení
neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení,
které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor
mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v
žalobě), je soud povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-
li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení §
43 o.s.ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i
chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při
vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud
povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich
povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo
jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen
jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků
došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné
znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a
srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z
nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka
řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních
vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah,
neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů
procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v
kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a
řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem
řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a
jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 29.6.1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a
usnesení sv. III, č. 42, str. 297).
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení
nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně
zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani
dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani
pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl
způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak
vyplývá z ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník
alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto
způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo
nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl
způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být
účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i
v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické
osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu
(srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu žaloby - označil za
žalovaného „VS ČR, GŘ“. Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité
a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v
žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby
nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v
psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (a nic takového netvrdil žalobce ani v
dovolání) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s
vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v žalobě se
ani nenaznačuje, že by se žalobce svých nároků domáhal proti České republice),
popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem), nemohl soud
prvního stupně postupovat podle ustanovení § 43 o.s.ř., neboť žaloba
neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění byl povinen
se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř.
Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobcem
úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný neměl způsobilost být
účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou
žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez
dalšího k zastavení řízení. Označil-li žalobce za žalovaného „VS ČR, GŘ“ nešlo
tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý nebo nesrozumitelný. Žaloba
je jako procesní úkon projevem vůle žalobce; projevil-li žalobce v žalobě (v
označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěl, tedy
uvedl-li v ní to, k čemu jeho vůle skutečně směřovala, nelze ji považovat za
vadný procesní úkon proto, že při jejím podání vycházel z předpokladu (z
právního názoru), že „VS ČR, GŘ“ je subjekt, který je povinen jeho nárok
uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný
(chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobce k tomu, že v
žalobě označil žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne
4.4.2001, tedy nezpůsobuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soudy při svém rozhodování věděly, že
„VS ČR, GŘ“ jako organizační složka státu nemá tzv. právní subjektivitu a že
žalobce měl - chtěl-li, aby jako žalovaný vystupoval v řízení ten, kdo má
způsobilost být účastníkem řízení - žalovaného označit jako „Českou republiku -
GŘ VS“. O tomto svém závěru však neměly povinnost žalobce poučit, neboť by
nešlo o poučení o jeho procesních právech a povinnostech, ale o tom, kdo jako
zaměstnavatel žalobce je povinen uspokojit nárok, kterého se domáhá žalobou,
tedy by šlo o poučení o hmotném právu, které je v občanském soudním řízení
nepřípustné.
S názorem dovolatele, že byl „vadným jednáním soudu zkrácen na svých Ústavou
daných právech“ a že mu byl „přispěním soudu odepřen přístup k právu a k
řádnému soudnímu procesu“, nelze souhlasit. Byl to totiž samotný žalobce, který
- veden chybným právním názorem, že „VS ČR, GŘ“ je subjekt, který je povinen
jeho nároky uspokojit - označil za žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, čímž zabránil soudům, aby se jím uplatněnými nároky mohly
meritorně zabývat, neboť z důvodu nedostatku této podmínky řízení muselo být
řízení zastaveno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce
podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť v řízení, v němž
jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno
přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu