21 Cdo 1714/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v
právní věci žalobce K. H., zastoupeného advokátem, proti žalované A., a. s.,
zastoupené advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 196/99, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.
září 2000, č. j. 25 Co 255/2000-48, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 19. 5. 1999 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší
pracovní poměr podle „ustanovení 53 zákoníku práce“. Jako důvod k tomuto
opatření uvedla „Hrubé porušení pracovní kázně - odst. 6 pracovní smlouvy č.
1896/436/1998. Bez souhlasu zaměstnavatele vykonáváte stejnou činnost
soukromě“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru
provedené dopisem žalované ze dne 19. května 1999 je neplatné. Žalobu odůvodnil
zejména tím, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru bylo učiněno
neurčitě a nesrozumitelně, neboť není přesně uvedeno, jakou „stejnou činnost“
měl žalobce bez souhlasu žalované vykonávat. Živnostenským úřadem v Havlíčkově
Brodě byla sice žalobci vydána koncesní listina na předmět činnosti „Podniky
zajišťující ochranu osob a majetku“ a žalobce se po obdržení uvedené koncesní
listiny v měsíci dubnu 1999 přihlásil do výběrového řízení na Č. d., TSS H., J.
ul. č. 255, tohoto výběrového řízení se však vůbec nezúčastnil, proto “stejnou
činnost“ jako žalovaná nikdy nezačal vykonávat. I kdyby však bez souhlasu
žalované vykonával stejnou činnost, nejednalo by se o porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 12. 1999, č. j. 10 C
196/99-19, žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet
Okresního soudu v Hradci Králové“ soudní poplatek 1000,- Kč. Po zjištění, že
žalobce se neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru domáhal ve lhůtě
stanovené v ustanovení § 64 zák. práce, dospěl k závěru, že důvod uvedený v
okamžitém zrušení pracovního poměru není dán. Vycházel přitom z toho, že v
době, kdy bylo žalobci okamžité zrušení pracovního poměru doručeno, žalobce
nebyl ještě oprávněn podle koncesní listiny vykonávat činnost s předmětem
podnikání „Podniky zajišťující ostrahu majetku a osob“ (toto oprávnění měl až
od 1. 7. 1999), a proto skutečnost, že se přihlásil do výběrového řízení na
takovou činnost, nemůže být považována za naplnění důvodu uvedeného v okamžitém
zrušení pracovního poměru. Takovouto činnost je možno považovat pouze za
přípravu na výkon stejné činnosti soukromě.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 9. 2000,
č.j. 25 Co 255/2000-48, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení v částce 3.225,- Kč k
rukám „jejího zástupce“ a dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované
náklady odvolacího řízení 4.800,- Kč k rukám „jejího zástupce“. Po doplnění
dokazování zprávou Č. d., s.o., divize Dopravní cesty, o.z., Traťové strojní
stanice H., dospěl k závěru, že zaměstnanec poruší pracovní kázeň ve smyslu
ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce nejen tehdy, jestliže jinou výdělečnou
činnost, totožnou s předmětem činností zaměstnavatele, již vykonává a má z ní
příjmy, ale i tehdy, jestliže si pro její brzký, resp. bezprostřední výkon
zajistí nezbytná opatření. Vycházel přitom z toho, že žalobce v krátkém časovém
sledu učinil zákazníku žalované konkurenční nabídku, požádal příslušný správní
úřad o vydání koncesní listiny (ta mu byla vydána 29. 3. 1999) a vstoupil do
výběrového řízení (dne 10. 5. 1999). Počínal si tedy aktivně a rozvážně, s
úmyslem poskytovat služby při ostraze majetku dosavadnímu zákazníku žalované
namísto ní, „čili nenechal se unášet událostmi, které nemohl ovlivnit“. Při
posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně přihlédl k tomu, že se
žalobce dopustil úmyslného protiprávního jednání a nectil zásadu loajality ke
svému zaměstnavateli, když konal vše proto, aby mu odebral zákazníka, a tím ho
připravil o jeden ze zdrojů příjmů.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že rozsudek
odvolacího soudu vychází z nesprávných skutkových a právních závěrů. Je
přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce vstoupil do výběrového
řízení, ani to, že nectil zásadu loajality ke svému zaměstnavateli a že konal
vše proto, aby jej připravil o jeden ze zdrojů příjmů. Připomíná, že koncesní
listina na stejný předmět činnosti, jako vykonávala žalovaná, byla žalobci sice
vydána před okamžitým zrušení pracovním poměru, ovšem vznik a zahájení činnosti
byl stanoven až na 1. 7. 1999. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že
extenzivním výkladem ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce lze dospět k názoru, že
zaměstnanec porušuje pracovní kázeň již s tím, že se na jinou výdělečnou
činnost připravuje a pro její bezprostřední výkon zajišťuje nezbytná opatření.
Vytýká odvolacímu soudu, že se nevyrovnal s námitkou, že okamžité zrušení
pracovního poměru je pro svou neurčitost a nesrozumitelnost neplatné podle
ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce. I v případě, že by „tzv.
přípravou“ na výkon jiné výdělečné činnosti porušil pracovní kázeň, domnívá se
žalobce, že by nešlo o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem; porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem je v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b)
zák. práce postaveno na roveň spáchání trestného činu. Při posuzování stupně
intenzity porušení pracovní kázně mělo být dále přihlédnuto k tomu, že si vždy
řádným způsobem plnil své pracovní povinnosti a nikdy nebyl postižen za
porušení pracovní kázně, ani nebyl krácen na mzdě. Nebylo ani prokázáno, že by
údajné porušování pracovní kázně mělo vliv na plnění jeho pracovních úkolů, a
nebylo přihlédnuto ke stavu pracovní disciplíny na pracovišti. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že
žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr s žalobcem dne 19. 5. 1999 – podle
zákoníku práce a předpisů jej provádějících, ve znění účinném do 30. 9. 1999
(tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č.
1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb.,
o zaměstnanosti a působnosti orgánu České republiky na úseku zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů) – dále jen “zák. práce“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalované jako
„výkonný bezpečnostní pracovník“ v „oblastní filiálce H.“. Podle výpisu z
obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 2015, má
žalovaná jako předmět podnikání uvedenu mimo jiné i „ostrahu osob a majetku“.
Dne 29. 3. 1999 byla žalobci vydána koncesní listina na předmět podnikání
„Podniky zajišťující ostrahu majetku a osob“, přičemž oprávnění provozovat
živnost mu vzniklo 1. 7. 1999. Na základě „výzvy k předložení nabídky k
poskytování bezpečnostní služby“, kterou Č. d., s. o., divize Dopravní cesty,
o. z., Traťová strojní stanice H., zaslaly dne 20. 4. 1999 mimo jiné i žalobci,
žalobce svoji nabídku k poskytování uvedených služeb zaslal dne 10. 5. 1999. Po
vyhodnocení výběrového řízení byl učiněn závěr, že ostraha poskytovaná
žalovanou je nejvýhodnější, a nedošlo ke změně poskytovatele těchto služeb.
S názorem dovolatele, že nemá oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění
soudu, že žalobce vstoupil do výběrového řízení a že nectil zásadu loajality,
nelze souhlasit.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se pokládá ve
smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř.,
protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
ani nevyšly nijak najevo, jestliže soud naopak pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jestliže v
hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti
je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění
důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění
jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním
úspěšně napadnout.
Uvedená skutková zjištění učinil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozsudku - zejména z výpovědi žalobce, z koncesní listiny vydané Okresním
úřadem – Okresním živnostenských úřadem v Havlíčkově Brodě dne 29. 3. 1999 a z
dopisu Č. d., s. o., divize Dopravní cesty, o. z., Traťové strojní stanice H.,
ze dne 25. 5. 2000. Vzhledem k tomu, že hodnocení provedených důkazů odpovídá
požadavkům ustanovení § 132 o.s.ř. (soud nevzal v úvahu skutečnosti, které by z
provedených důkazů nevyplynuly, žádné skutečnosti, které by byly důkazy
prokázány nebo jinak vyšly najevo, nepominul, a v hodnocení důkazů z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti není logický rozpor), je
uvedené skutkové zjištění v souladu s výsledky dokazování. Dovozuje-li žalobce
v dovolání, že uvedené závěry z provedených důkazů nevyplývají, činí tak na
základě vlastního hodnocení důkazů (z provedených důkazů činí jiné skutkové
závěry než odvolací soud); žalobce tak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů
soudem, které samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím
důvodem.
Žalobce v žalobě, v průběhu řízení i v dovolání namítal, že okamžité zrušení
pracovního poměru ze dne 19. 5. 1999 je podle ustanovení § 55 a § 242 odst. 1
písm. b) zák. práce neplatným právním úkonem, neboť není přesně uvedeno, jakou
„stejnou činnost“ měl bez souhlasu žalované vykonávat. Soud prvního stupně (a
odvolací soud, který se s jeho závěrem v tomto směru ztotožnil) s přihlédnutím
ke zjištěným okolnostem považoval odůvodnění okamžitého zrušení pracovního
poměru za určité a srozumitelné. Ani dovolací soud nemá důvodu na těchto
závěrech něco měnit, neboť ze skutkových zjištění v řízení učiněných vyplývá,
že jak žalobci, tak žalované bylo od počátku zřejmé, kterou „stejnou činnost“
má žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru na mysli.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušil
pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Jak správně uvádí odvolací soud, povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k
základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35
odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou
stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, 74 a § 75 zák. práce),
pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího
zaměstnance. Má - li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod
k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení
pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a
musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce pro účely rozvázání
pracovního poměru rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní
kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým
způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z
pracovního poměru [§ 53 odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před
středníkem zák. práce], závažné porušení pracovní kázně je pak důvodem k
výpovědi z pracovního poměru [§ 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem
zák. práce].
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce zaměstnanci mohou vedle svého
zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost,
která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou
zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem. Podle ustanovení § 75
odst. 3 zák. práce omezení stanovené v odst. 1 se nevztahuje na výkon vědecké,
pedagogické, publicistické, literární a umělecké činnosti.
Výdělečnou činností se - obecně vzato - rozumí každá právem dovolená činnost,
která je vykonávána za účelem získání majetkového prospěchu. Výdělečnou
činností je mimo jiné též podnikání (soustavná činnost prováděná samostatně
podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení
zisku).
Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci vytýká, že bez jejího souhlasu soukromě
vykonával stejnou činnost jako žalovaná, je pro posouzení věci podstatné, zda
za výkon výdělečné činnosti lze považovat skutečnost, že se zaměstnanec
přihlásí do výběrového řízení na poskytování stejné činnosti, kterou vykonává
jeho zaměstnavatel.
S tvrzením odvolacího soudu, že za použití extenzivního výkladu ustanovení § 75
odst. 1 zák. práce lze dovodit, že zaměstnanec poruší pracovní kázeň i tehdy,
jestliže „pro brzký, resp. bezprostřední výkon výdělečné činnosti, totožné s
předmětem činnosti zaměstnavatele, zajistí nezbytná opatření“, dovolací soud
nesouhlasí.
Účelem ustanovení § 75 zák. práce je regulovat výkon další výdělečné činnosti
zaměstnanců, která je vyvíjena vedle jejich zaměstnání konaného již v jednom
pracovněprávním vztahu. Jde přitom též o to, že zaměstnanci využívají při
takových činnostech i poznatků a informací, včetně výsledků práce, dosažených
při výkonu práce v pracovněprávním vztahu. Proto právní úprava umožňuje výkon
výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, jen s
jeho předchozím souhlasem. Výdělečnou činností je, jak výše uvedeno, každá
právem dovolená činnost, která je vykonávána za účelem získání majetkového
prospěchu. Rozhodující je tedy vůle zaměstnance touto činností majetkový
prospěch získat. Přitom není podstatné, zda nakonec k dosažení takového
majetkového prospěchu (zisku) skutečně dojde či nikoliv. Podstatné je, že se
jedná o činnost, která je s dosažením majetkového prospěchu obvykle spojena.
Významné není ani to, zda jde o pracovněprávní vztah, občanskoprávní vztah, o
podnikání na základě živnostenského listu či o výkon práce v obchodních
společnostech.
Z uvedeného vyplývá, že vždy musí jít o činnost, která je charakterizována tím,
že majetkový prospěch pojmově přináší, a zároveň, že jde o činnost totožnou s
předmětem činnosti zaměstnavatele. Nelze proto, jak to učinil odvolací soud, za
takovou činnost považovat „zajišťování nezbytných opatření“ k provozování
takové činnosti, jež má být vykonávána teprve v budoucnosti (příprava na výkon
takové činnosti). Samotné obstarání si živnostenského oprávnění nezbytného pro
výkon konkrétní činnosti, které je teprve právě takovou přípravou (vytvářením
si podmínek) pro výkon určité činnosti, proto nemůže výkon jiné výdělečné
činnosti představovat.
Vykonávání konkurenční činnosti (v projednávaném případě koncesované živnosti
„Podniky zajišťující ostrahu majetku a osob“) neznamená toliko vlastní výkon
takové činnosti v úzkém slova smyslu (fyzickou ostrahu majetku a osob), ale
zahrnuje v sobě i další úkony, činnosti, jednání, jež s touto vlastní činností
v úzkém slova smyslu nezbytně souvisí. Tak je kupříkladu nezbytné vyvíjet
aktivitu k získání zákazníka (klienta), připravit a projednat smlouvu o
provedení (provádění) příslušné činnosti, provést analýzu střeženého majetku a
osob z hlediska v úvahu přicházejících rizik, vyhodnotit nejvhodnější způsob
ochrany, stanovit režim ostrahy apod. K takovým činnostem patří logicky také
účast ve výběrovém řízení, jež v sobě zahrnuje i vypracování a učinění
konkrétní nabídky. Takovouto činností není sledována nějaká příprava na budoucí
abstraktní výkon konkurenční činnosti, ale jde, jak výše uvedeno, o vědomě
vykonávanou činnost, jež je vykonávána v přímé souvislosti s vlastní (hlavní)
činností, jejíž předmět je stejný jako je předmět činnosti zaměstnavatele.
Aby se jednalo o konkurenční činnost ve smyslu ustanovení § 75 zák. práce,
nestačí, že se jedná o jakoukoli z činností, jež mají shodný předmět s
předmětem činnosti zaměstnavatele, případně o činnost s ní přímo související. I
pro tyto souvisící činnosti platí, že musí být splněna i druhá z podmínek
uvedených v ustanovení § 75 zák. práce, totiž, že jde o činnost výdělečnou.
Znamená to, že i shodné činnosti v širším slova smyslu (přímo souvisící s
činností hlavní) musí ve své souvislosti být činnostmi výdělečnými (spojenými
obvykle s poskytováním odměny). Kdyby taková činnost, byť i jinak shodná s
činností zaměstnavatele, nebyla spojena s poskytováním odměny, nebylo by možné
ji jako konkurenční jednání ve smyslu ustanovení § 75 zák. práce posuzovat.
Proto ani samotná účast ve výběrovém řízení, jež v sobě zahrnuje i vypracování
a učinění konkrétní nabídky, i když pojmově představuje činnost shodnou s
předmětem činnosti zaměstnavatele, vzhledem k tomu, že není spojena s
poskytováním odměny, nemůže představovat konkurenční činnost ve smyslu
ustanovení § 75 zák. práce.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že o výkon výdělečné
činnosti ve smyslu ustanovení § 75 zák. práce jde v případě, že zaměstnanec
vykonává vedle svého zaměstnání na základě právního vztahu činnost, která je
pojmově výdělečná (s níž je obvykle spojeno poskytování odměny). Okolnost, zda
při výkonu této činnosti zaměstnanec výdělek skutečně dosáhl, není sama o sobě
významná.
Výše uvedené samozřejmě neznamená, že by se zaměstnanec tím, že se přihlásí do
výběrového řízení pro vykonávání činností shodných s předmětem činnosti jeho
zaměstnavatele, nemohl dopustit porušení pracovní kázně. Uvedeným jednáním se
totiž zaměstnanec pokouší získat pro sebe zakázku (zákazníka), kterou by jinak
(kdyby se do stejného výběrového řízení nepřihlásil) snadněji získal
zaměstnavatel; zaměstnanec tedy přímo konkuruje zaměstnavateli. Takové jednání
nemůže být v zájmu zaměstnavatele a podle okolností případu by mohlo jít o
jednání, které je v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 74 odst. 1
písm. d) zák. práce], jejichž ochrana je jednou z povinností zaměstnance.
Protože, jak výše uvedeno, jednání žalobce vytýkané mu v okamžitém zrušení
pracovního poměru ze dne 19. 5. 1999 porušením pracovní kázně nebylo (žalobce
nevykonával jinou činnost výdělečně - § 75 zák. práce) a jiné porušení pracovní
kázně mu vytýkáno nebylo, nezabýval se již dovolací soud námitkami žalobce, jež
se týkaly posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně.
Z uvedeného dále vyplývá, že rozsudek odvolacího soud není správný; Nejvyšší
soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 1 část věty
za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( §
243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu