21 Cdo 1714/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobců a) Ing. Z. D., b) JUDr. P. F., c) RNDr. J. M., d) J. N., e) Mgr. P. Š.,
a f) Mgr. P. Ž., všech zastoupených advokátem, proti žalované Č. r. – R. p. r.
a t. v., zastoupené advokátkou, o určení, že žalobci jsou členy R. p. r. a t.
v., in eventum o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 161/2003, o dovolání
žalobců a), b), d), e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května
2006 č.j. 22 Co 73/2006-86, takto:
I. Dovolání žalobců a), b), d), e) se zamítá.
II. Žalobci a), b), d), e) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení, každý 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám advokátky.
Dopisy shodného obsahu ze dne 3.4.2003 č.j.: 3028/03-KPV sdělil předseda vlády
České republiky každému žalobci, že jej „v souladu s § 7 odst. 1 zákona č.
231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně
dalších zákonů, na základě návrhu Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky, schváleného usnesením Poslanecké sněmovny ze dne 2. dubna 2003 č.
368“, odvolává z funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že „žalobci jsou členy R. p. r. a t. v.“,
„in eventum“, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru žalobců,
odvoláním předsedou vlády podle § 7 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a
televizního vysílání ze dne 3.4.2003, je neplatné“. Žalobu odůvodnili zejména
tím, že vykonávali v pracovněprávním vztahu veřejnou funkci členů R. p. r. a t.
v. (dále též jen „Rada“), na kterou se podle ustanovení § 10 zákona č. 231/2001
Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, vztahují ustanovení zákoníku práce,
pokud tento zákon nestanoví jinak. Z toho dovozovali, že při zániku členství v
Radě se uplatní ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce, podle kterého odvoláním z
funkce pracovní poměr nekončí. Dále uvedli, že dne 2.4.2003 byla svolána 13.
schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, na jejímž programu bylo projednání
„návrhu na odvolání členů R. p. r. a t. v.“. Poslanecká sněmovna však na této
schůzi přijala usnesení č. 368, kterým navrhla předsedovi vlády, aby
„neprodleně odvolal R. p. r. a t. v. z důvodu opakovaného a závažného neplnění
povinností uvedených v § 5 zákona č. 231/2001 Sb.“. Na základě tohoto návrhu
pak předseda vlády podle ustanovení § 7 odst. 1 cit. zákona odvolal dopisem ze
dne 3.4.2003 jednotlivé členy Rady (žalobce). Podle názoru žalobců se ovšem
„odvolání členů Rady a odvolání Rady jako celku liší“ (zákon „stanoví odlišné
předpoklady“), a proto, „jestliže bylo navrženo odvolání členů, nemohla
Poslanecká sněmovna rozhodovat o odvolání rady jako celku“ a „ani předseda
vlády tedy nemohl odvolat jednotlivé členy“. Kromě toho „odvolání samotné
nestanoví žádné důvody, pro které k němu dochází“, ačkoli „zvláštnost“ právní
úpravy v zákoně č. 231/2001 Sb. se ohledně zániku pracovněprávního vztahu člena
Rady „projevuje pouze v tom, že k odvolání z funkce může dojít pouze z důvodů v
tomto zákoně výslovně uvedených“; proto podle mínění žalobců musí být v
odvolání uveden důvod, pro který je činěno, jinak je takové odvolání pro
neurčitost neplatné. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobci
spatřovali jednak v tom, že „není možné podat žalobu na plnění“ (na zaplacení
odměny), a jednak v tom, že „zde není žádný jiný orgán, který by byl oprávněn
přezkoumat platnost a důvodnost odvolání z funkce“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3.2.2005 č.j. 21 C 161/2003-42
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované „společně a
nerozdílně“ na náhradě nákladů řízení 10.948,- Kč k rukám advokátky JUDr. K. Š.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že členství v R. p. r. a t. v. (dále
jen „Rada“) je výkonem veřejné funkce a že s ohledem na ustanovení § 2 zák.
práce a § 10 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, je
možno na vztahy vyplývající z jejího výkonu aplikovat zákoník práce „na základě
delegace, tedy jen tehdy, kdy to stanoví zákon č. 231/2001 Sb.“. Uvedené ovšem
„neznamená“, že členství v Radě je pracovněprávním vztahem, neboť, „kdyby tomu
tak bylo, řídil by se takový pracovní poměr v plném rozsahu zákoníkem práce“;
taková situace ovšem „není běžná, neboť veřejné funkce jsou zásadně vykonávány
v jiném právním vztahu, než je pracovní poměr“. Uvedené lze podle názoru soudu
prvního stupně dovodit jak z ustanovení § 11 zákona č. 231/2001 Sb., z něhož
„vyplývá, mezi členem Rady a státem není pracovněprávní vztah“, tak z
ustanovení §§ 7-9 cit. zákona, která upravují členství v Radě „vyčerpávajícím
způsobem“, takže „nelze použít zákoník práce, jmenovitě § 65 o pokračování
pracovního poměru po odvolání z funkce“. Na tyto závěry „nemůže mít vliv ani
nelogické označení § 10 zákona č. 231/2001 Sb. - pracovněprávní vztah člena
Rady, které je chybné a zavádějící, protože z obsahu zákona pracovněprávní
vztah člena Rady nevyplývá“. Protože odvolání žalobců (jako členů Rady)
předsedou vlády na návrh Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, schválený v jejím
368. usnesení z 13. schůze ze dne 2.4.2003, „jsou politická rozhodnutí
Poslanecké sněmovny a předsedy vlády, soud nemá pravomoc taková rozhodnutí
přezkoumávat“ z hlediska jejich platnosti. Vzhledem k tomu, že zákon č.
231/2001 Sb. nestanoví, kdo je oprávněn přezkoumávat dodržení jeho ustanovení o
postupu při odvolání členů Rady z funkce a žalobci se dovolávají ochrany svých
práv u soudu s tvrzením, že jsou dále členy Rady, „má soud za to, že je v jeho
pravomoci pouze přezkoumat, zda k odvolání členů Rady došlo zákonem stanoveným
způsobem, tj. zda byli odvolání předsedou vlády na návrh Poslanecké sněmovny a
zda jim bylo doručeno písemné rozhodnutí předsedy vlády o odvolání z funkce“.
Jelikož žalobci „uvedené skutečnosti nezpochybnili“, zaniklo jejich členství v
Radě dnem 4.4.2003, ke kterému byli v písemném rozhodnutí předsedy vlády z
funkce členů Rady odvolání, a proto podle názoru soudu prvního stupně „není
žaloba na určení, že žalobci jsou nadále členy Rady, důvodná“. Protože
„členství v Radě není vykonáváno v pracovním poměru, není možno odvolání
žalobců z členství v Radě považovat za okamžité zrušení pracovního poměru“ a
žalobci se tudíž (eventuálním žalobním petitem) „nemohou dovolávat jeho
přezkumu soudem“.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.5.2006 č.j. 22 Co
73/2006-86 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou
povinni zaplatit žalované „společně a nerozdílně“ na náhradě nákladů odvolacího
řízení 15.788,50 Kč k rukám advokátky JUDr. K. Š. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že žalobci jako členové R. p. r. a t. v. (dále
jen „Rada“) „nebyli v pracovněprávním poměru“ a že za tohoto stavu rovněž
odvolací soud „nemá za to, že by se v projednávané věci jednalo o žalobu podle
§ 64 zák. práce, nýbrž jde o obecnou žalobu určovací, jejímž předpokladem je
naléhavý právní zájem na požadovaném určení“, který odvolací soud také „shledal
jen potud, zda formální náležitosti předmětného odvolání byly splněny“. Otázku
důvodnosti odvolání žalobců z funkce členů Rady nelze podle názoru odvolacího
soudu „v tomto řízení ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. přezkoumávat,
protože nejde o vztah soukromoprávní, nýbrž o vztah z výkonu veřejné funkce,
tedy vztah veřejnoprávní“. Věcný soudní přezkum by přicházel v úvahu jedině v
rámci správního soudnictví, „avšak toliko tehdy, kdyby žalobní návrh odpovídal
žalobě proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné
ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 soudního řádu správního, což není posuzovaný
případ“, neboť „žalobci se nedomáhají ani zrušení předmětného rozhodnutí, nýbrž
byla podána civilně procesní právní žaloba určovací ve smyslu ustanovení § 80
písm. c) o.s.ř., kterou soud přijal, neboť zde není jiný orgán, který by byl
povolán o takové žalobě rozhodnout“. Podle názoru odvolacího soudu „přitom i
eventuální rozhodnutí o zde podané žalobě by bylo bez efektu, protože by nemělo
schopnost nic změnit na nastalých účincích rozhodnutí předsedy vlády ve smyslu
§ 7 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., které z věcného hlediska (jako rozhodnutí
orgánu moci výkonné) není oprávněn soud v tomto řízení přezkoumat, tím méně pak
moci zákonodárné, to vše při respektování dělby moci s tím, že ve smyslu čl. 90
Ústavy ČR mohou soudy poskytovat ochranu právům jen zákonem stanoveným
způsobem“. Pro posuzování důvodnosti odvolání členů Rady však zákon č. 231/2001
Sb. ani jiný zákon „žádný takový postup nestanovil, na čemž nemá schopnost nic
změnit ani okolnost, že úpravu takového postupu doporučuje R. E. ve svém
Doporučení, na které žalobci poukazovali“. Právo Poslanecké sněmovny podat
návrh na odvolání a právo předsedy vlády odvolat členy Rady je tedy podle
názoru odvolacího soudu „zcela zřejmě jejich svrchovaným ústavním právem s tím,
že zůstává sporným, zda lze vůbec uvažovat o tom, že jde o jiný zásah orgánu
veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod“. Oproti názoru
žalobců odvolací soud dále dovodil, že „na posuzovaný vztah (odvolání členů
Rady) nelze aplikovat zákoník práce na základě ustanovení § 10 zákona č. 231/2001 Sb.“, neboť - jak zdůraznil - „pracovněprávní vztah člena Rady spočívá
podle citovaného ustanovení jen v tom, že pokud zákon č. 231/2001 Sb.
nestanoví
jinak, vztahují se na členy Rady ustanovení zákoníku práce“; jmenování a
odvolání členů Rady přitom zákon č. 231/2001 Sb. „skutečně upravuje jinak, a to
komplexním způsobem“, a proto „je aplikace zákoníku práce vyloučena“. Podle
názoru odvolacího soudu proto soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobě na
určení, že žalobci jsou členy Rady, nelze vyhovět, neboť „byli z této funkce
odvoláni písemným rozhodnutím předsedy vlády na návrh Poslanecké sněmovny,
které jim bylo doručeno, a tím jejich členství podle § 7 odst. 6 písm. c) zák. č. 231/2001 Sb. zaniklo“, přičemž – jak uvedeno výše „soud není oprávněn tento
akt z věcného hlediska v tomto řízení přezkoumávat“. I když odvolací soud
neshledal v podání žalobců žalobu s eventuálním petitem, „nýbrž má za to, že v
posuzovaném případě jde o tzv. nepřípustnou kumulaci petitů, když ve vztahu k
předmětu řízení, jde jen o jinou formulaci téhož“, soud prvního stupně
„nepochybil“, když zamítl pouze první z petitů, neboť tím byl současně
„odklizen i petit druhý“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a), b), d), e) dovolání,
jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Namítali, že právní názor odvolacího soudu o možnosti jen omezeného soudního
přezkumu odvolání z funkce člena R. p. r. a t. v. (dále jen „Rada“), „je v
rozporu s hmotným právem, konkrétně s § 10 zákona č. 231/2001 Sb., o
rozhlasovém a televizním vysílání“. Podle názoru dovolatelů „není pochyb o
tom“, že vztah člena Rady má dvojí charakter – jednak veřejnoprávní, když
členství v Radě je výkonem veřejné funkce a souvisí s výkonem rozhodovací
činnosti rady, a jednak soukromoprávní, když člen Rady má povinnost pracovat
a má právo na odměnu za práci; „to ostatně vyplývá už z konstrukce i názvu § 10
- Pracovněprávní vztah člena Rady“ a z dalších příslušných ustanovení cit.
zákona. Dochází-li k nucenému ukončení členství v Radě rozhodnutím předsedy
vlády, „je vůbec sporné“, zda jde o rozhodnutí orgánu moci výkonné, neboť – jak
dovolatelé zdůraznili – „orgánem moci výkonné je vláda, nikoliv její předseda“.
Jeho rozhodnutí může mít „různý charakter“, přičemž podle jejich názoru „sama
skutečnost, že se odvolání dotýká výkonu veřejné funkce, ještě neznamená, že se
dotýká práv a povinností v oblasti veřejné správy“, nýbrž „stále může jít o
úkon soukromoprávní, zvláště když jsou zde soukromoprávní konsekvence“.
Skutečnost, že nejde o soukromoprávní úkon, „nevyplývá ani z toho, že se jím
rozhoduje jednostranně o právech a povinnostech druhých (členů Rady), protože
to je obvyklé i v rámci pracovněprávních vztahů“. Dovozovali, že za situace,
kdy výkon funkce člena Rady je vykonáván v pracovněprávním vztahu, „vystupuje
předseda vlády při ukončení této funkce v pozici osoby, která jedná jménem
České republiky při ukončení pracovního poměru“. Dovolatelé v této souvislosti
„vycházejí ze subsidiárnosti aplikace zákoníku práce“, která vyplývá z
ustanovení § 10 zákona č. 231/2001 Sb., přičemž názor odvolacího soudu o
komplexní úpravě odvolání z funkce Rady považují za „zjevně chybný, když v
tomto zákoně se nic nestanoví o možnostech obrany proti nezákonnému odvolání“;
proto – i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu - „je nutné postupovat podle
zákoníku práce při použití prostředků ochrany práv, které zná zákoník práce“.
Jestliže zákon č. 231/2001 Sb. stanoví „striktně“ důvody, pro které lze člena
Rady nebo celou Radu odvolat, nelze podle názoru dovolatelů „interpretovat
stanovení těchto důvodů tak, že je otázkou pouze uvážení Poslanecké sněmovny,
kdy bude Rada či její členové odvolání, a to bez ohledu na naplnění těchto
důvodu“. Závěrem vytkli odvolacímu soudu, že se náležitě nevypořádal s jejich
námitkami, že nebyly přezkoumány formální náležitosti odvolání a že Poslanecká
sněmovna při schvalování návrhu na odvolání nedodržela jednací řád. Žalobci a),
b), d), e) navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť námitky dovolatelů nelze
považovat za opodstatněné. Podle jejího názoru odvolací soud věc posoudil
„velmi kvalifikovaně, obšírně a argumentačně přesvědčivě“ a v souladu se
zákonem zaujal stanovisko, že se žalobci měli domáhat svých práv cestou
správního soudnictví, neboť šlo o rozhodnutí orgánu výkonné moci o právech a
povinnostech osob v oblasti veřejné správy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobci a), b), d), e) napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání v této
věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. přípustné (ve
věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo
odvolacím soudem zrušeno), může být dovolání žalobců a), b), d), e) přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm. c)
o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání
označili.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V rámci rozhodování o věci samé odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku
postavení člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v souvislosti s jeho
odvoláním z funkce. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobců a), b), d), e) proti
rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců a), b), d), e) není
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – s ohledem na
to, že žalobci byli odvoláni z funkce dopisy ze dne 3.4.2003 – podle
zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o
změně dalších zákonů, ve znění účinném do 30.9.2003, tj. předtím, než nabyl
účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany
veřejného zdraví – dále též jen „zákon“.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní úřad, který vykonává státní
správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání a
dohlíží na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v
oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání, dbá na jeho
obsahovou nezávislost a plní další úkoly stanovené tímto zákonem a zvláštními
právními předpisy (§ 4 odst. 2 zákona). Členství v Radě je – jak z toho
správně vycházejí soudy obou stupňů – veřejnou funkcí. Protože se ve vztahu k
základním pracovněprávním vztahům vznikajícím na základě pracovní smlouvy nebo
zakládaných dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr jedná o tzv. „další
právní vztahy účasti na práci“, nevztahuje se na členy Rady zákoník práce
přímo; na členy Rady se vztahují ustanovení zákoníku práce jen v případě, pokud
zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a
o změně dalších zákonů, nestanoví jinak (srov. § 10 odst. 1 zákona).
Odvolatelům lze proto přisvědčit, že - budou-li dány uvedené podmínky - je
třeba na posouzení projednávané věci rovněž vztáhnout - vzhledem k tomu, kdy
došlo k odvolání žalobců z funkce - i v současné době zákon č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění účinném do 30.9.2003, tj. předtím, než nabyl účinnosti
zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného
zdraví (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen
„zák. práce“ (zde srov. ke vztahům vyplývajícím z veřejné funkce rovněž § 2
odst. 1 zák. práce).
Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona Radu tvoří 13 členů, které jmenuje a
odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny, a to neprodleně po
obdržení návrhu.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že členství v Radě vzniká na základě tzv.
vnějšího jmenování orgánem odlišným od Rady jako správního úřadu. Člena Rady,
který byl do funkce jmenován, lze z této funkce odvolat; členství v Radě zaniká
- kromě jiného - dnem následujícím po dni doručení písemného rozhodnutí
předsedy vlády o odvolání člena Rady z funkce, popřípadě dnem uvedeným v
písemném rozhodnutí o odvolání člena Rady z funkce (§ 7 odst. 6 zákona). S
názorem, že, nestanoví-li zákon č. 231/2001 Sb. „výslovně prostředky ochrany
práv žalobců“, je třeba vycházet ze „subsidiárnosti aplikace zákoníku práce“ a
„postupovat podle zákoníku práce při použití prostředků ochrany práv, které zná
zákoník práce“, dovolací soud nesouhlasí.
Žalobci explicitně neuvádějí, jaký prostředek právní ochrany mají na mysli; je
však nepochybné že jediným právním prostředkem ochrany práv upraveným přímo
zákoníkem práce je ustanovení § 64 zák. práce, které umožňuje účastníkům
pracovního poměru domáhat se soudní ochrany před jeho neoprávněným rozvázáním.
Uvedené specifické ustanovení upravující ochranu před právními účinky zde
vyjmenovaných čtyř forem rozvázání pracovního poměru však na posouzení
projednávané věci vztáhnout nelze. Skutečnost, že zákoník práce sám - kupř. v
souvislosti s odvoláním z funkce podle § 65 zák. práce - nezmiňuje výslovně
další možnosti právní ochrany, neznamená, že by adresát takového právního úkonu
neměl (nemohl mít) právo na jinou ochranu u soudu v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na
tom naléhavý právní zájem.
Žaloba o určení podle ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. má především preventivní
povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než
dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury
soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce
nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba
domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla
opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80
písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně.
Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo
nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze
mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění -
lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického
života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu
právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní
vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba
přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle
ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997).
Z uvedeného vyplývá, že odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat jeho
závěr, že rovněž v posuzované věci „jde o obecnou žalobu určovací,
jejímž předpokladem je naléhavý právní zájem na požadovaném určení“. S jeho
názorem, kdy rozsah možného soudního přezkumu posuzuje z hlediska naléhavého
právního zájmu a omezuje jej na zjištění, zda „formální náležitosti předmětného
odvolání byly splněny“, zatím co „posouzení otázky, zda odvolání žalobců z
funkce členů Rady bylo z věcného hlediska důvodné“, nelze podle jeho názoru v
tomto řízení přezkoumávat, však souhlasit nelze. Uvedená úvaha totiž slučuje v
jedno zákonné předpoklady procesní přípustnosti určovací žaloby na jedné
straně, a předpoklady platného odvolání člena R. p. r. a t. v. stanovené
hmotným právem na straně druhé. Protože je mimo pochybnost, že rozhodnutím o
předmětu řízení v projednávané věci - ať již kladným či záporným - se vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, je za tohoto stavu
určovací žaloba z procesního hlediska přípustná. Otázku platnosti úkonu, jímž
byli žalobci odvoláni z funkce, a který je podkladem pro požadované určení, že
i nadále „jsou členy R. p. r. a t. v.“, je však nutno posuzovat podle hmotného
práva.
Předpokladem pro odvolání člena R. p. r. a t. v. z funkce je jednak návrh
Poslanecké sněmovny předsedovi vlády na odvolání člena Rady a dále úkon
předsedy vlády adresovaný členům Rady učiněný „neprodleně“ po obdržení návrhu,
kterým člena Rady odvolává z funkce; jiné náležitosti ustanovení § 7 odst. 1
zákona, ani jiné zákonné ustanovení, nestanoví. S takto stanovenými zákonnými
předpoklady pro odvolání člena Rady nelze směšovat zákonné předpoklady
stanovené pro odvolání z funkce v jiných případech, zejména ne předpoklady
stanovené v ustanovení § 65 odst. 2 a 3 zák. práce pro odvolání vedoucích
zaměstnanců z funkce. Jsou-li uvedené předpoklady tohoto právního úkonu
splněny, náleží k jeho účinkům kromě jiného rovněž zánik jeho členství v Radě
podle § 7 odst. 6 písm. c) zákona. Oproti tomu je třeba mít na zřeteli, že
návrh Poslanecké sněmovny (jeho přijetí) sám o sobě žádné právní účinky nemá,
neboť po svém přijetí je bez vlivu na postavení zúčastněných subjektů, jinak
řečeno - na jeho základě stále ještě nedochází k jakékoli změně (zániku) obsahu
právního vztahu člena Rady. Z uvedeného vyplývá, že i za situace, kdy je
členství v R. p. r. a t. v. veřejnou funkcí (§ 2 odst. 1 zák. práce) jako tzv.
„další právní vztah účasti na práci“, nemůže být věcná správnost návrhu
Poslanecké sněmovny přezkoumávána (za subsidiárního použití zákoníku práce na
základě ustanovení § 10 odst. 1 zákona) z hledisek kriterií upravených v
ustanovení § 242 zák. práce pro právní úkony, protože návrh Poslanecké sněmovny
není právním úkonem na jehož základě by docházelo ke vzniku, změně nebo zániku
právních vztahů (§ 240 zák. práce), nýbrž jen tzv. úkonem faktickým, který
představuje pouze zákonný předpoklad, na jehož základě je teprve právní úkon
učiněn.
Z hlediska závěru, zda oba předpoklady pro odvolání člena Rady z funkce byly
splněny, nelze přiznat relevanci ani procedurální námitce, že při projednávání
návrhu nebyl dodržen Jednací řád Poslanecké sněmovny, protože „podle programu
mělo dojít k projednání návrhu na odvolání členů Rady“ a „ve skutečnosti došlo
k odvolání Rady jako celku“. Tento názor totiž nebere v úvahu skutečnost, že
způsob, kterým Poslanecká sněmovna ke svému rozhodnutí dospěje, je její
svrchovanou vnitřní záležitostí, a její postup proto není možné přezkoumávat.
Je sice pravdou, že Poslanecká sněmovna jednak může navrhnout předsedovi vlády
odvolání člena Rady z funkce důvodů uvedených v ustanovení § 7 odst. 7 zákona,
a že vedle toho může předsedovi vlády navrhnout odvolání Rady podle ustanovení
§ 6 odst. 3 zákona. Tato legislativní zkratka – tj. „odvolání Rady“ - uvedená v
souvislosti se stanovením důvodů pro odvolání všech členů, oproti odvolání jen
některých členů Rady, má význam jen zdánlivý. Rozhodující je, zda návrh na
odvolání Rady, anebo všech členů rady, byl jako zákonný předpoklad pro úkon
předsedy vlády učiněn. V obou případech se totiž úkon, k němuž je předseda
vlády povinen přistoupit podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona „neprodleně po
obdržení návrhu“, projeví jako jednostranný právní úkon adresovaný jednotlivým
členům Rady, neboť odvolat z funkce Radu jako správní úřad je již samotnou
povahou věci vyloučeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože
nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců a), b), d), e) podle ustanovení
§ 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly
potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb.,
617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad
výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a
čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)], tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání
žalobců a), b), d), e) bylo zamítnuto, soud každému z nich ve smyslu ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby
tyto náklady žalované nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve
výši 2.575,- Kč je každý ze žalobců a), b), d), e) povinen ve smyslu
ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v
tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.