21 Cdo 1717/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. a o. g.,
s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené
u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 16 C 346/2003, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2005, č.j.
16 Co 6/2005-60, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 24. 6. 2003 (který žalovaný převzal dne 25. 6. 2003) žalovaná
sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že ke
dni 1. září 2003 „dochází k důležitým organizačním změnám v důsledku úbytku
vyučovacích hodin v roce 2003/2004“, a proto žalovaná rozhodla „za účelem
zvýšení efektivnosti práce o snížení počtu zaměstnanců vykonávajících druh
práce středoškolský učitel o jednoho“; po 1. 9. 2003 žalovaná nemá možnost
žalobce dále zaměstnávat ani v místě sjednaném jako místo výkonu práce v
pracovní smlouvě, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobou odůvodňoval zejména tím, že je zaměstnancem žalované na
základě pracovní smlouvy ze dne 21. 8. 2000 se zařazením středoškolský učitel.
Žalovaná sice 24. 6. 2003 vydala rozhodnutí o organizační změně a snížení počtu
zaměstnanců, které odůvodňuje úbytkem vyučovacích hodin, přitom ale stav žáků
vzrostl z 260 na 275 a počet tříd z 11 na 12. Přijatým organizačním opatřením
nemohlo dojít k jeho nadbytečnosti, když na stejný předmět, který převážně
učil, byla přijata nová středoškolská učitelka. Žalovaná navíc nesplnila svoji
nabídkovou povinnost, neboť ke dni 1. 9. 2003 přijala do pracovního poměru
středoškolského učitele; „lze tak mít za prokázané, že volné pracovní místo
měla a žalobci ho nenabídla“.
Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 8. 9. 2004, č.j. 16 C
346/2003-41, ve znění usnesení ze dne 10. 11. 2004, č.j. 16 C 346/2003-51,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech
řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. S. Po provedeném dokazování měl za
prokázáno, že žalovaná rozhodla o organizační změně spočívající ve snížení
stavu zaměstnanců s druhem práce středoškolský učitel; účinnost organizační
změny měla nastat 1. 9. 2003. S rozhodnutím o organizační změně byl žalobce
seznámen nejpozději v listině o rozvázání pracovního poměru výpovědí (dne 25.
6. 2006). Podle názoru soudu prvního stupně žalobce neprokázal, že žalovaná
nesplnila svou nabídkovou povinnost. Žalobce pouze tvrdil, že následně, po
podání výpovědi, měla žalovaná vědomost o tom, že pracovní poměr některých
zaměstnanců skončí uplynutím doby. „Netvrdil a tím méně neprokázal“, že by ke
dni doručení výpovědi (ke dni 25. 6. 2003) žalovaná volným pracovním místem
disponovala. Protože organizační opatření bylo přijato s účinností od 1. 9.
2003, výpověď byla dána žalobci tak, že jeho pracovní poměr měl skončit až po
nabytí účinností o organizační změně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2005, č.j. 16
Co 6/2005-60, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z
pracovního poměru ze dne 24. 6. 2003 daná žalovanou žalobci je neplatná, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před
soudem prvního stupně 6.225,- Kč a na nákladech řízení před odvolacím soudem
6.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. Z. Na rozdíl od soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyla příčinná souvislost mezi
žalovanou přijatými organizačními změnami a nadbytečností žalobce. Vyšel přitom
z toho, že organizační opatření přijaté žalovanou dne 16. 6. 2003 mělo nabýt
účinnosti dne 1. 9. 2003, a proto pro posouzení, zda je dána příčinná
souvislost mezi přijatými organizačními změnami a nadbytečností žalobce, není
významné, že v době dání výpovědi žalobci žalovaná zaměstnávala více
zaměstnanců, než stanovilo organizační opatření, ale to, jaký měl být stav
pedagogických zaměstnanců ke dni 1. 9. 2003. Jestliže žalovaná obsadila místo
uvolněné dne 30. 6. 2003 (kdy končil pracovní poměr s Mgr. L. M.) opětovně
přijatou Mgr. L. M. ode dne 11. 9. 2003, příčina toho, proč byla žalobci dána
výpověď z pracovního poměru, nespočívala v realizaci organizačního opatření ze
dne 16. 6. 2003, ale v jiných skutečnostech, které nesouvisely se snížením
počtu zaměstnanců působících v učitelském sboru žalované s účinností od 1. 9.
2003. Výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák.
práce je tak neplatným právním úkonem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že za použití
gramatického výkladu lze konstatovat, že cílem organizačního opatření bylo
regulovat stav zaměstnanců tak, aby „čítal od 17 do maximálně 22 zaměstnanců“.
Žalovaná tak nemohla stavu předpokládaného organizačním opatřením dosáhnout i
bez toho, že by musela žalobci dát výpověď z pracovního poměru pro
nadbytečnost. Organizační změnou měl být počet zaměstnanců snížen na 17 až 22,
s čímž rozvázání pracovního poměru s žalobcem koresponduje. „Pro úplnost“
žalovaná v této souvislosti uvádí, že počínaje dnem 1. 9. 2003 „nebyl obnoven,
resp. došlo k ukončení pracovního poměru pěti pedagogů (včetně žalobce)“. S
přijatým organizačním opatřením by korespondoval stav učitelského sboru
žalované o 17 pedagozích, a tudíž příčina výpovědi dané žalobci jednoznačně
spočívá v realizaci rozhodnutí žalované o organizační změně. I když žalovaná
obnovila pracovní poměr s Mgr. L. M., učinila tak mimo jiné proto, že Mgr. L.
M. byla vzhledem ke své, oproti žalobci širší aprobaci (dějepis, český jazyk,
literatura a základy společenských věd), kdy navíc byla schopna vyučovat rovněž
německý jazyk, pro žalovanou „cennějším“ pedagogem než žalobce. Žalovaná „má
rovněž za to“, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud si totiž utvořil názor, že žalovaná
obsadila místo uvolněné dne 30. 6. 2003 opětovně nově přijatou Mgr. L. M. ode
dne 11. 9. 2003, aniž by pro své úvahy našel v provedeném dokazování jakoukoliv
oporu. Ohledně osoby Mgr. L. M. jsou totiž spisové materiály založeny toliko na
fotokopiích jejích každoročně obnovovaných pracovních smluv, zakládajících její
vedlejší pracovní poměr. Na rozdíl od žalobce se však v jejím případě jednalo
vždy o vedlejší pracovní poměr s úvazkem 12 hodin týdně. Navíc její aprobace
oproti žalobci byla širší; nic z toho však odvolací soud nezjišťoval. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť v projednávaném
případě chybí všechny tři hmotněprávní podmínky výpovědi z pracovního poměru;
organizační opatření bylo pouze fiktivní, fakticky nerealizované, takže
nedošlo ani k nadbytečnosti žalobce, a není zde ani příčinná souvislost mezi
organizační změnou a nadbytečností zaměstnance.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci
dopisem ze dne 24. 6. 2003, je třeba i nyní řešit podle právních předpisů
účinných v době výpovědi, a to podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění do 30. 9. 2003, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb.,
kterým se mění některé zákony na úseku veřejného zdraví – dále jen „zák.
práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Jak správně uvedl v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolací soud, k
předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní
zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost
mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se
zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u
zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i
nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní
smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat
zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak
jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším
období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů
organizace, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem
zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich
kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v
takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru
zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není
oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve
smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s
nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností
účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický
úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní
předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v
právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní
úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska
platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení § 242 zák. práce; vznikne-li
pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud
zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil
zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby
nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.
Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, samozřejmě není
významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil. Především
je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo
změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl
být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby
zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém
kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu
nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele
(příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného
smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační
změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce; to platí i
tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-
li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. V případě, že
rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u
zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy
zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí
organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu),
je třeba - bez ohledu na to, jak své opatření označil - dovodit, že rozhodnutí
o organizační změně nebylo přijato. Na tomto závěru nic nemění to, že
rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240
odst. 1 zák. práce a že je samo o sobě nelze přezkoumávat z hlediska platnosti
ve smyslu zásad uvedených v ustanovení § 242 zák. práce; nejedná se tu totiž o
takovýto přezkum, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o
rozhodnutí významné z pohledu ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce (srov.
též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp.
zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 91 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2004).
Soudní praxe dospěla již v minulosti též k závěru (na který poukazuje odvolací
soud), že rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost
zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. c) zák. práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím,
jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců
má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například
v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v
pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2005, pod
pořadovým číslem 45).
V projednávané věci postavil odvolací soud svůj závěr o tom, že zde není
příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a organizačními změnami
přijatými žalovanou, na zjištění, že, ačkoliv žalovaná dala žalobci výpověď z
pracovního poměru dne 24. 6. 2003, protože v důsledku organizační změny účinné
od 1. 9. 2003 jej nebude moci dále zaměstnávat podle pracovní smlouvy, přijala
do pracovního poměru (obnovila pracovní poměr) ke dni 11. 9. 2003 Mgr. L. M.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), mohl dovolací soud
správnost rozsudku odvolacího soudu posuzovat toliko z pohledku námitky
žalované v dovolání obsažené, že s přijatým organizačním opatřením by
korespondoval stav učitelského sboru žalované o 17 pedagozích a že okolnost, že
byla přijata Mgr. L. M. s aprobací podobnou, je naprosto podružná, a že
rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou řízení, neboť odvolací soud
závěr o tom, že žalovaná obsadila místo uvolněné dne 30. 6. 2003 opětovně nově
přijatou Mgr. L. M. ode dne 11. 9. 2003, učinil, aniž pro své úvahy našel v
provedeném dokazování jakoukoliv oporu.
S dovolatelkou především nelze souhlasit v tom, že organizačním opatřením, jež
bylo žalovanou přijato dne 16. 6. 2003, mělo být dosaženo stavu učitelského
sboru o 17 pedagozích. V rozhodnutí o organizační změně přijatém žalovanou dne
16. 6. 2003 se totiž výslovně uvádí, že žalovaná „rozhodla o snížení stavu
zaměstnanců vykonávajících druh práce středoškolského učitele o tři
zaměstnance“. Tuto skutečnost potvrdila ve své výpovědi před soudem prvního
stupně dne 8. 9. 2004 i jednatelka žalované Mgr. E. Z., když uvedla, že „při
vědomí existence i jiných povinností, které plní, jsme došli ke kompromisnímu
řešení a dospěli jsme k číslu 22 učitelů do té doby z 25“. Ve výpovědi z
pracovního poměru ze dne 24. 6. 2003 pak žalovaná dokonce uvádí, že se
„rozhodla za účelem zvýšení efektivnosti práce snížit počet zaměstnanců
vykonávajících druh práce středoškolský učitel o jednoho“. Jestliže bylo dále
prokázáno, že žalovaná dne 11. 9. 2003 uzavřela pracovní smlouvu s Mgr. L. M.,
se zařazením učitel všeobecných předmětů, je správný závěr odvolacího soudu, že
snížení počtu pedagogických zaměstnanců ke dni 1. 9. 2003 mohlo nastat jinak
(tím, že by nebyl opětovně navázán pracovní poměr s Mgr. L. M.), než pomocí
rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce s
žalobcem.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud,
vzhledem k obsahu spisového materiálu, neměl pro své úvahy o opětovném přijetí
Mgr. L. M. v provedeném dokazování jakoukoliv oporu. Jak totiž vyplývá z obsahu
žaloby ze dne 24. 11. 2003, žalobce tvrdil, že výpověď z pracovního poměru je
neplatná, mimo jiné proto, že byla „přijata nová středoškolská učitelka“. Ve
vyjádření k žalobě ze dne 24. 4. 2004 (doručeném soudu prvního stupně dne 28.
4. 2004) žalovaná sice namítá, že se toto tvrzení žalobce „nezakládá na
pravdě“, ale zároveň uvádí, že se „jedná o pravidelně obnovovaný vedlejší
pracovní poměr uzavíraný opakovaně s předmětnou zaměstnankyní“. Toto tvrzení
opakovala ve své výpovědi před soudem prvního stupně dne 8. 9. 2004 i
jednatelka žalované Mgr. E. Z. Je tedy zřejmé, že se v tomto směru jednalo o
shodná tvrzení účastníků, jež soud může vzít za svá skutková zjištění (srov. §
120 odst. 4 o.s.ř.). Z hlediska posouzení věci pak nemá význam, že Mgr. L. M.
byla pro žalovanou „cennější“, neboť měla širší aprobaci. Tato skutečnost pro
posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nehraje roli, neboť
organizační opatření žalované ze dne 16. 6. 2003 nesměřovalo ke změně struktury
zaměstnanců z hlediska jejich kvalifikace, ale jen ke snížení počtu
„středoškolských učitelů“ o tři zaměstnance. Shodná tvrzení uvedli účastníci
též ohledně skutečnosti, že v době, kdy žalovaná dala žalobci výpověď z
pracovního poměru pro nadbytečnost, věděla, že o pět dní později končí pracovní
poměr pěti učitelů (žalobce toto tvrzení uvedl v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně a žalovaná shodné tvrzení uvedla v dovolání) .
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly
potřebné účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č.
617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č.
484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč.
Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto
náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je
žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který
žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu