21 Cdo 1724/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně M. I., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) C.
F. a.s., 2) V. S., 3) J. S., o určení neplatnosti zástavních smluv, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 26/2001, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2002 č.j. 5 Cmo 108/2002-202,
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku vrchního soudu o náhradě nákladů
řízení se odmítá .
II. Rozsudek vrchního soudu (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek krajského
soudu potvrzen) a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2002 č.j.
49 Cm 26/2001-184 (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti
zástavní smlouvy ze dne 23. října 1992) se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 30.11.1998 u Okresního soudu Plzeň - sever
proti I. A P. B., akciové společnosti [označené jako žalovaná 1)], žalovanému
2) a žalované 3) domáhala, aby bylo určeno, že \"zástavní smlouvy uzavřené dne
23.10.1992, 29.1.1993, 7.6.1993 a 22.9.1993, jimiž bylo zřízeno zástavní právo
k nemovitosti označené jako stavba G., nacházející se na stavební parcele č.
215/1 v obci K., katastrální území K., ve prospěch žalované 1), jsou neplatné,
a to tak, že zástavní smlouva ze dne 23.10.1992 je úplně neplatná a zástavní
smlouvy ze dne 29.1.1993, 7.6.1993 a 22.9.1993 jsou částečně neplatné v té
části, kde žalovaný 2) a žalovaná 3) zastavují na místě zástavců výše
specifikovanou stavbu G. jakožto soudem deklarované vlastnictví obchodní
společnosti S. spol. s r.o.\", a aby Katastrálnímu úřadu P. bylo uloženo
\"provést zápis výmazu vkladu zástavního práva v katastru nemovitostí,
zapsaného na listu vlastnictví číslo 1640 v části C Omezení vlastnického práva,
neplatně zřízeného ve prospěch žalované 1) ke stavbě G., nacházející se na
stavební parcele č. 215/1 v obci K., katastrální území K., které bylo do
katastru nemovitostí vloženo na základě neplatných zástavních smluv ze dne
23.10.1992, 29.1.1993, 7.6.1993 a 22.9.1993\". Žalobu zdůvodnila zejména tím,
že jí jako zástavnímu věřiteli svědčí zástavní právo k nemovitosti označené
jako stavba G., nacházející se na stavební parcele č. 215/1 v obci K.,
katastrální území K., jejímž vlastníkem je obchodní společnost S. spol. s r.o.
Zástavní právo původně nabyla obchodní společnost V. l., a.s. na základě
zástavní smlouvy uzavřené s obchodní společností S. spol. s r.o. ze dne
13.6.1997 k zajištění své pohledávky ve výši 15.313.123,40 Kč \"včetně
majetkových sankcí z této pohledávky vyplývajících\" a v důsledku smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 15.12.1997 přešlo na žalobkyni. Ke stejné
nemovitosti bylo dále zřízeno zástavní právo ve prospěch žalované 1) k
zajištění jejích pohledávek v celkové výši 42.700.000,- Kč, a to na základě
zástavních smluv ze dne 23.10.1992 29.1.1993, 7.6.1993 a 22.9.1993, uzavřených
se žalovanými 2) a 3). Vzhledem k tomu, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň -
sever ze dne 27.3.1996 č.j. 5 C 261/94-40 bylo určeno, že vlastníkem zastavené
nemovitosti nejsou žalovaní 2) a 3), ale obchodní společnost S. spol. s r.o.,
nemohli žalovaní 2) a 3) nemovitost platně zastavit a uvedené zástavní smlouvy
jsou proto neplatnými právními úkony. V zástavní smlouvě ze dne 23.10.1992
navíc není \"dostačujícím způsobem\" určen předmět zástavního práva (zástava),
neboť chybí přesná specifikace stavby a pozemku, na kterém se stavba nachází
(stavební parcela), a všechny zástavní smlouvy obsahují nesprávné označení
žalované 1) jako právnické osoby. Na požadovaném určení má žalobkyně ve smyslu
ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. naléhavý právní zájem, neboť na něm závisí
možnost uspokojení její pohledávky za obchodní společností S. spol. s r.o.
Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 7.6.1999 č.j. 5 C 320/98-23 určil,
že \"zástavní smlouvy uzavřené dne 23.10.1992, 29.1.1993, 7.6.1993 a 22.9.1993,
které byly uzavřeny mezi žalovanými a jimiž bylo zřízeno zástavní právo k
rozestavěné stavbě označené jako G., nacházející se na pozemku parc. č. 215/1
zapsaném na listu vlastnictví č. 360 pro obec K. a katastrální území K. u
Katastrálního úřadu P. ve prospěch žalované 1), jsou neplatné, a to zástavní
smlouva ze dne 23.10.1992 je plně neplatná a zástavní smlouvy ze dne 29.1.1993,
7.6.1993 a 22.9.1993 jsou neplatné v části, kde žalovaný 2) a žalovaná 3)
zastavují jako zástavci výše specifikovanou rozestavěnou stavbu G.\", a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání
žalované 1) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2.3.2000 č.j. 13 Co 841/99-47
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň - sever poté rozsudkem ze dne 16.8.2000 č.j. 5 C 320/98-148
znovu určil, že \"zástavní smlouvy uzavřené dne 23.10.1992, 29.1.1993, 7.6.1993
a 22.9.1993, jimiž bylo zřízeno zástavní právo k rozestavěné stavbě označené
jako G., nacházející se na pozemku parc. č. 215/1 zapsaném na listu vlastnictví
č. 1360 pro obec K. a katastrální území K. u Katastrálního úřadu P. ve prospěch
žalované 1), jsou neplatné, a to zástavní smlouva ze dne 23.10.1992 je plně
neplatná a zástavní smlouvy ze dne 29.1.1993, 7.6.1993 a 22.9.1993 jsou
neplatné v části, kde žalovaný 2) a žalovaná 3) zastavují jako zástavci výše
specifikovanou rozestavěnou stavbu G.\", a rozhodl, že žalovaní jsou povinni
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11.325,- Kč k rukám advokátky, a
to každý z nich \"jednu třetinu této částky\".
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28.11.2000 č.j. 13
Co 1050/2000-163 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Krajskému
soudu v Plzni jako soudu věcně příslušnému. Odvolací soud dovodil, že k
projednání a rozhodnutí této věci nejsou v prvním stupni věcně příslušné
okresní soudy, ale krajské soudy s působností ve věcech obchodních.
Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 11.1.2002 č.j. 49 Cm 26/2001-184
určil, že \"zástavní smlouvy uzavřené dne 23.10.1992, 29.1.1993, 7.6.1993 a
22.9.1993, jimiž bylo zřízené zástavní právo k rozestavěné stavbě označené jako
G., nacházející se na pozemku parc. č. 215/1 zapsaném na listu vlastnictví č. 1360 pro obec K. a katastrální území K. u Katastrálního úřadu P. ve prospěch
žalované 1), jsou neplatné, a to zástavní smlouva ze dne 23.10.1992 je plně
neplatná a zástavní smlouvy ze dne 29.1.1993, 7.6.1993 a 22.9.1993 jsou
neplatné v části, kde žalovaný 2) a žalovaná 3) zastavují jako zástavci výše
specifikovanou rozestavěnou stavbu G.\", a rozhodl, že žalovaní jsou povinni
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11.325,- Kč k rukám advokátky, a
to každý z nich \"jednu třetinu této částky\". Soud prvního stupně nejprve
dovodil, že jako žalovaná 1) nastoupila do řízení místo I. A P. B., akciové
společnosti, obchodní společnost C. R., a.s., neboť na základě smlouvy o
postoupení pohledávek ze dne 28.12.1999 nabyla pohledávky za obchodní
společností S. spol. s r.o. zajištěné zástavním právem na předmětné nemovitosti
a přešla na ni veškerá práva spojená s postoupenými pohledávkami, tedy \"včetně
zástavních práv ze zástavních smluv, které jsou předmětem tohoto řízení\". Podle názoru soudu prvního stupně má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý
právní zájem, neboť, i když není účastníkem napadených zástavních smluv,
vyhovění žalobě \"může mít příznivý dopad na její právní postavení jako
věřitele pohledávky vůči společnosti S. s.r.o.\". Ve věci samé dospěl k závěru,
že vlastníkem zastavené nemovitosti stavby G. je obchodní společnost S. spol. s
r.o., neboť o tomto vlastnictví bylo rozhodnuto \"i pravomocným rozhodnutím
Okresního soudu Plzeň - sever sp. zn. 5 C 261/94-40 ze dne 27.3.1996\",
žalovaní 2) a 3) \"potvrdili svůj úmysl, že při budování této nemovitosti
zamýšleli, že bude ve vlastnictví S. s.r.o.\", a této obchodní společnosti byly
poskytovány úvěry k financování výstavby G. Protože zástavní smlouvy ze dne
23.10.1992, 29.1.1993, 7.6.1993 a 22.9.1993 se žalovanou 1) uzavřeli žalovaní
2) a 3), kteří nebyli vlastníky zastavované nemovitosti, mohlo k ní na základě
těchto zástavních smluv platně vzniknout ve smyslu ustanovení § 151d odst.1
občanského zákoníku zástavní právo, jen kdyby byla dána do zástavy se souhlasem
vlastníka nebo kdyby žalovaná 1) \"převzala věc\" v dobré víře, že žalovaní 2)
a 3) byli oprávněni nemovitost zastavit. Písemný \"nebo konkludentní\" souhlas
obchodní společnosti S. spol. s r.o. se zastavením nemovitosti žalovanými 2) a
3) nebyl prokázán; i když žalovaný 2) je jednatelem obchodní společnosti S. spol. s r.o. a tato společnost tedy o zastavení nemovitosti \"musela mít
vědomost\", nelze z její nečinnosti (z toho, že proti zastavení nemovitosti nic
nenamítala) \"ani výkladem dospět k závěru, že tato společnost chtěla
konkludentním způsobem projevit vůli a souhlasit se zastavením nemovitosti\".
Protože žalovaná 1) neprokázala ani to, že nemovitost převzal její právní
předchůdce \"v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit\", jsou všechny
zástavní smlouvy pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 občanského
zákoníku \"absolutně neplatné\". Zástavní smlouva ze dne 23.10.1992 je navíc
\"absolutně neplatná pro neurčitost\" ve smyslu ustanovení § 37 odst.1
občanského zákoníku, neboť předmět zástavního práva (zástava) v ní nebyl v
rozporu s ustanovením § 151b odst.4 občanského zákoníku \"řádně označen tak,
aby z něj bylo zřejmé, o jakou nemovitost se jedná, a to pozemkem, na kterém je
postavena (rozestavěna)\", a v této smlouvě \"také nebyl řádně označen zástavní
věřitel tak, jak byl tehdy zapsán v obchodním rejstříku\".
K odvolání žalované 1) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9.9.2002 č.j. 5 Cmo
108/2002-202 rozsudek soudu prvního stupně \"pokud jde o zástavní smlouvu ze
dne 23.10.1992\" potvrdil, \"pokud jde o zástavní smlouvy ze dne 29.1.1993,
7.6.1993 a 22.9.1993\" jej změnil tak, že žalobu na určení jejich neplatnosti
zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního
stupně, že žalobkyně má na určení neplatnosti předmětných zástavních smluv
naléhavý právní zájem, že žalovaní 2) a 3) rozestavěnou stavbu G. zastavili bez
souhlasu jejího vlastníka, kterým je obchodní společnost S. spol. s r.o., a že
zástavní smlouva ze dne 23.10.1992 je neplatná pro neurčitost ve vymezení
zástavy. Při posouzení, zda žalovaná 1) [její právní předchůdce] \"převzal věc
v dobré víře\", na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že podle \"ust. §
151 odst.1 posl. věty o.z. ve znění platném v rozhodné době\" platí \"domněnka
o tom, že zástavní věřitel jednal v dobré víře\". Protože žalobkyně
neprokázala, že žalovaná 1) [její právní předchůdce] nebyla \"při vzniku
zástavního práva v dobré víře, že zástavci byli oprávněni věc, o níž tito v
zástavní smlouvě uvedli, že jsou jejími bezpodílovými spoluvlastníky, a
odkazovali i na stavební povolení, zastavit\", neboť dokazování v tomto směru
nebylo před soudem prvního stupně provedeno (dokazování o této otázce proběhlo
jen před věcně nepříslušným soudem a nebylo opakováno), platí proto domněnka,
že \"zástavní věřitel jednal v dobré víře\". Zástavní smlouvy ze dne 29.1.1993,
7.6.1993 a 22.9.1993 proto nemohou být neplatnými právními úkony.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn, a ve výroku o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně
dovolání. Namítá, že obchodní společnost R., a.s. není \"oprávněna v tomto
řízení vystupovat jako řádný procesní nástupce žalované 1)\", neboť z vyjádření
ze dne 15.5.2000, podaného u Okresního soudu Plzeň - sever, nevyplývá, že by
došlo k postoupení pohledávek z úvěrových a zástavních smluv a jakých; navíc
podle tohoto podání \"zastupuje uvedená advokátní kancelář společnost C. R.,
a.s. při vymáhání pohledávek, zatímco předmětem řízení je určení neplatnosti
zástavních smluv\". Žalobkyně současně vyjadřuje \"podiv\", že při jednání dne
2.3.2000 nevystupoval ještě postupník, ale \"stále ještě sám první žalovaný –
I., a.s.\", a \"pravost této smlouvy v ní vzbuzuje pochybnosti, s největší
pravděpodobností došlo k jejímu antidatování\". Žalobkyně je přesvědčena, že
její žalobě mělo být vyhověno v plném rozsahu také proto, že od 1.1.1993 bylo k
platnému vzniku zástavního práva zapotřebí vkladu zástavního práva do katastru
nemovitostí, přičemž toto právo bylo možné vložit pouze k nemovitostem, které
byly zapsány v katastru nemovitostí; objekt G. byl do katastru nemovitostí
zapsán až v roce 1996, zatímco předmětné zástavní smlouvy byly uzavřeny v roce
1993. Žalovaní 2) a 3) nemohli nemovitost platně zastavit, neboť nikdy nebyli
jejími vlastníky, a žalobkyně nemá \"žádnou pochybnost o tom, že právní
předchůdce žalované 1) při převzetí věci jednal ve zlé víře\". Žalovaná 1) měla
v řízení prokázat, že její právní předchůdce \"jednal v dobré víře\", neboť
žalobkyni \"netížilo důkazní břemeno ohledně negativní skutečnosti neexistence
dobré víry právního předchůdce žalované 1)\". Odvolací soud neměl vycházet z
ustanovení § 151d odst.1 věty poslední občanského zákoníku, neboť \"na straně
žalobkyně žádné pochybnosti nejsou\" a žalovaná 1) neprokázala \"převzetí věci
v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit\". Ve vztahu k výroku
rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení žalobkyně uvedla, že
požaduje, aby všichni žalovaní jí nahradili náklady řízení ve výši 30.750,- Kč.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených
výrocích zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Po podání dovolání dosavadní žalovaný 1) obchodní společnost C. R., a.s., dnem
1.1.2003 zanikl a pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9.6.2003
č.j. 49 Cm 26/2001-231 bylo určeno, že jeho \"procesním nástupcem\" je obchodní
společnost C. F. a.s. Nejvyšší soud České republiky proto s touto společností
pokračoval v řízení na místě žalovaného 1).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Řízení v projednávané věci bylo zahájeno - jak vyplývá z obsahu spisu - dne
30.11.1998. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v době do 31.12.2000 ve
věci nerozhodl, dokončil řízení ve smyslu ustanovení Části dvanácté, Hlavy I,
bodu 1. zákona č. 0/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001. Uvedenou právní úpravou
se proto v projednávané věci řídil postup odvolacího soudu a platí i pro
projednání dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu a pro rozhodnutí
o něm.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením
odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu
rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a
vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve
věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu
rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o
povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v §
338za odst.2 o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla
postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o
vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř.,
o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně
účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle
ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo
potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení
§ 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle
ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92
odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239
odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření
podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přípustnost
dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř.
není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z
ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Vzhledem k
tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002 sp.
zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2003), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti
tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek v tomto výroku ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Otázku platnosti zástavních smluv ze dne 29.1.1993, 7.6.1993 a 22.9.1993 je
třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byly uzavřeny -
především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č.
58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb.,
č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992
Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen
\"obč. zák.).
Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě
písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o
nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez
souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu
věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V
případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba
rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní
způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva
(zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy
vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle
ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru
nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o
jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na
vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
I když byla uzavřena platná smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti a
i když podle ní bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, zástavní
právo nemusí vždy vzniknout. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z
toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen
jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit.
Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti
platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které
měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu ani
zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná a i kdyby podle
ní došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (srov. například
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo
957/2001, uveřejněném pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je
zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili
(jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a
pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je
oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem
zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak
učinit jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné
právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy
do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné
věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná,
neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy
cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné
právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní
právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do
katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní
smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. vyplývá,
že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána
zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc
zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v
dobré víře. Za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. může
zástavní právo vzniknout i tehdy, je-li zástavou nemovitost (srov. například
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21
Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, a v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000,
uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Z uvedeného současně vyplývá, že posouzení, zda k zástavě vzniklo za podmínek
uvedených v ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. zástavní právo, nepředstavuje
zkoumání platnosti zástavní smlouvy. Je-li zástavní smlouva platným právním
úkonem, ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. se při vzniku zástavního práva
neuplatní. V případě, že zástavní smlouva je neplatná proto, že zástavce podle
ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k
věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, nemůže vést případné
zjištění, že za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. podle
ní vzniklo zástavní právo, k závěru, že je platným právním úkonem.
V projednávané věci se žalobkyně nedomáhala určení, že nemovitost označená jako
rozestavěná stavba G., nacházející se na pozemku č. 215/1 zapsaném u
Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 1360 pro obec K. a katastrální
území K. není zatížena ve prospěch žalované 1) zástavním právem, zřízeným na
základě zástavních smluv ze dne 29.1.1993, 7.6.1993 a 22.9.1993, ale pouze
určení neplatnosti zástavních smluv uzavřených mezi žalovanou 1) (jejím právním
předchůdcem) a žalovanými 2) a 3) dne 29.1.1993, 7.6.1993 a 22.9.1993.
Posouzení toho, zda podle těchto smluv vzniklo za podmínek uvedených v
ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. zástavní právo, je - jak vyplývá z výše
uvedeného - pro závěr o platnosti či neplatnosti zástavních smluv bezvýznamný
(nerozhodný). Odvolací soud proto dospěl k nesprávnému právnímu názoru, když
dovodil, že žaloba o určení neplatnosti zástavních smluv uzavřených mezi
žalovanou 1) [jejím právním předchůdcem] a žalovanými 2) a 3) dne 29.1.1993,
7.6.1993 a 22.9.1993 musí být zamítnuta proto, že ve smyslu ustanovení § 151d
odst.1 obč. zák. podle nich vzniklo k rozestavěné stavbě G. zástavní právo.
Takové posouzení věci by mohlo mít význam jen tehdy, kdyby předmětem řízení v
projednávané věci bylo určení, zda tu zástavní právo je či není.
Soudy obou stupňů dovodily, že rozestavěná stavba G. není (a nikdy nebyla) ve
vlastnictví žalovaných 2) a 3), ale obchodní společnosti S. spol. s r.o. se
sídlem v K. č. 84. S tímto závěrem nelze zatím souhlasit.
Výrok pravomocného rozhodnutí soudu o osobním stavu je závazný pro každého.
Výrok jiného pravomocného rozhodnutí soudu je závazný pro účastníky a pro
všechny orgány; pro jiné osoby než účastníky je závazný jen v případech
stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném (srov. § 159 odst.2 občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2002).
Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a ani zákon nestanoví, že by pro něj
bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí - nejde-li o rozhodnutí o
osobním stavu - materiální účinky právní moci rozhodnutí soudu. Skutečnost, že
pravomocné rozhodnutí soudu je závazné pro \"všechny orgány\", neznamená, že by
takový orgán mohl z pravomocného rozhodnutí soudu vždy bez dalšího vycházet.
Pro soudy, správní úřady a jiné \"orgány\" je výrok pravomocného rozhodnutí
soudu závazný - nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí,
které je podle zákona závazné pro každého - jen potud, pokud posuzují (jako
předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem
závaznost rozhodnutí soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně
vyřešeny rozhodnutím soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho
právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí
soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo
pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný \"orgán
\" při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich
bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto.
O tom, že vlastníkem rozestavěné stavby G. je obchodní společnost S. spol. s
r.o., bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze
dne 27.3.1996 č.j. 5 C 261/94-40 v řízení, jehož účastníky byli kromě této
obchodní společnosti jen žalovaní 2) a 3). Protože zákon nestanoví, že by
pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva bylo závazné pro někoho
jiného než pro účastníka řízení [a na tomto závěru nic nemění ani to, že
pravomocné rozhodnutí soudu je způsobilým podkladem pro zápis (záznam)
vlastnického práva do katastru nemovitostí], nebylo možné v projednávané věci
vycházet ve vztahu k žalobkyni a žalované 1) [jejím právním předchůdcům] z
toho, že by pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne
27.3.1996 č.j. 5 C 261/94-40 bylo otázka vlastnictví rozestavěné stavby G.
vyřešena. Objasnění toho, kdo je vlastníkem rozestavěné stavby G., mělo být
proto v projednávané věci provedeno samostatně, tj. bez ohledu na to, jak o
této otázce bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever
ze dne 27.3.1996 č.j. 5 C 261/94-40.
Ke zjištění toho, kdo je vlastníkem rozestavěné stavby G., soud prvního stupně
provedl důkaz - jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 11.1.2002 - kromě
\"obsahem spisu Okresního soudu Plzeň sever zn. 5 C 261/94\" a výpisu z
katastru nemovitostí jen přečtením smlouvy o dílo ze dne 27.7.1992. Z důkazů,
které byly o této skutečnosti provedeny před okresním soudem (tedy dříve, než
byla věc usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28.11.2000 č.j. 13 Co
1050/2000-163 postoupena Krajskému soudu v Plzni jako soudu věcně příslušnému),
soud prvního stupně nemohl vycházet, neboť s tím účastníci nevyslovili souhlas
(srov. § 226 odst.2 o.s.ř.). Řádně provedeným důkazem (smlouvou o dílo ze dne
27.7.1992) nemohla být otázka vlastnictví rozestavěné stavby G. spolehlivě
objasněna. Soud prvního stupně při řešení této otázky - jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozsudku - přihlédl též k tomu, co za řízení před okresním
soudem vypověděli žalovaní 2) a 3); protože z těchto důkazů soud prvního stupně
vycházel v rozporu s ustanovením § 226 odst.2 o.s.ř. a protože odvolací soud
nezjednal nápravu (a z vadných závěrů soudu prvního stupně sám vycházel), je i
řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
S námitkou dovolatelky, že za řízení před soudy nebylo prokázáno, že by práva a
povinnosti, o něž v řízení jde, nepřešla z I. A P. B., akciové společnosti, na
obchodní společnost C. R., a.s. a že se tedy tato obchodní společnost nestala
účastníkem řízení na místě I. A P. B., akciové společnosti, dovolací soud
nesouhlasí. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené mezi I. A P. B.,
akciovou společností, a obchodní společností C. R., a.s. dne 28.12.1999 i podle
názoru dovolacího soudu bez pochybností vyplývá, že pohledávky ze smluv o
úvěru, zajištěné zástavním právem, zřízeným na základě zástavních smluv ze dne
29.1.1993, 7.6.1993 a 22.9.1993, I. A P. B., akciová společnost, postoupila
obchodní společnosti C. R., a.s. Protože s postoupenou pohledávkou přechází
(srov. § 524 odst.2 občanského zákoníku) i všechna práva s ní spojená (a tedy i
zástavní právo) a protože procesní nástupnictví z tohoto důvodu, které nastalo
po zahájení řízení v projednávané věci, bylo u soudu podáním ze dne 26.6.2000
uplatněno, stala se (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31.12.2000) obchodní společnost C. R., a.s. účastníkem tohoto řízení na místě
I. A P. B., akciové společnosti; okolnost, že obchodní společnost C. R., a.s.
neuplatnila u soudu procesní nástupnictví ihned po uzavření smlouvy, ale až s
určitým prodlením, na uvedeném závěru nic nemění. K tvrzení žalobkyně, že
\"pravost této smlouvy v ní vzbuzuje pochybnosti\" a že \"s největší
pravděpodobností došlo k jejímu antidatování\", dovolací soud nepřihlédl, neboť
bylo uplatněno v rozporu s ustanovením § 241a odst.4 o.s.ř. nově až v dovolacím
řízení a zjevně představuje jen ničím nedoložený názor žalobkyně.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn, vychází z nesprávného právního posouzení věci a protože řízení
před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky jej v tomto výroku, jakož i v
akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o
neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 23.10.1992, neboť věc v této části nebyla
předmětem dovolacího řízení) a věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v
Plzni k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu