21 Cdo 1743/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Z. P., zastoupeného advokátem, proti žalované T. a.s., zastoupené
advokátem, o 824.184,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Kroměříži pod sp. zn. 7 C 155/97 a 7 C 156/97, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2004 č.j. 49 Co
160/2002-242, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Žalobce se domáhal žalobami vedenými u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn.
7 C 155/97 a 7 C 156/97, aby mu žalovaná zaplatila celkem 824.184,- Kč s
příslušenstvím. Žaloby odůvodnil zejména tím, že byl rozhodnutím představenstva
žalované ze dne 25.9.1996 písemně odvolán z funkce asistenta ředitele ke dni
30.9.1996, a protože k tomuto odvolání nedošlo z důvodů, pro něž lze dát
zaměstnanci výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce nebo
okamžitě zrušit pracovní poměr, náleží mu v souladu s čl. II odst. 2
„manažerské smlouvy“ ze dne 31.5.1996 „finanční náhrada ve výši platu jednoho
kalendářního roku“, tedy částka 439.200,- Kč. Vzhledem ke zjištění, že v roce
1996 byl splněn plánovaný zisk žalované i plánovaný objem výroby zboží, náleží
žalobci podle „dodatku číslo 1“ k „manažerské smlouvě“ ze dne 1.6.1996 rovněž
doplatek roční prémie za období výkonu funkce ve výši 384.984,- Kč.
Okresní soud v Kroměříži (poté, co usnesením ze dne 10.11.1997 č.j. 7 C
155/97-51 obě žaloby spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze
dne 13.3.1998 č.j. 7 C 155/97-161 žalobu o zaplacení 824.184,- Kč s
příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1.2.2001 č.j. 21 Co
381/98-179 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že řízení zatížil
vadou ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) a § 212 odst. 2 o.s.ř., neboť
o věci rozhodl v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání,
aniž by byl senát před přijetím rozsudku seznámen s dosavadním průběhem řízení
alespoň postupem uvedeným v ustanovení § 119 odst. 2 o.s.ř.
Okresní soud v Kroměříži (poté, co žalobce vzal zpět žalobu ohledně části
požadovaného doplatku roční prémie ve výši 180.984,- Kč s příslušenstvím a soud
prvního stupně usnesením ze dne 25.1.2002 č.j. 7 C 155/97-212 řízení v tomto
rozsahu zastavil) rozsudkem ze dne 4.2.2002 č.j. 7 C 155/97-216 žalobu o
zaplacení 643.200,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
jmenování žalobce do funkce asistenta ředitele žalované dne 27.5.1996 „odporuje
zákonům“ a je „absolutně“ neplatné, neboť žalobce jednak nebyl jmenován
kompetentním orgánem žalované a jednak nešlo o funkci obsazovanou jmenováním. Z
tohoto důvodu jsou neplatné i „pracovněprávní úkony, které byly učiněny formou
manažerské smlouvy“, a proto „žalobě nelze vyhovět“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.12.2004 č.j. 49 Co
160/2002-242 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. v části, v níž byla
žaloba zamítnuta co do částky 439.200,- Kč s 21% úrokem od 11.10.1996 do
zaplacení“, potvrdil a „ve zbývající části“ tento rozsudek zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil,
že ujednání účastníků o poskytnutí „finanční náhrady ve výši platu jednoho
kalendářního roku“ obsažené v „manažerské smlouvě“ ze dne 31.5.1996
„nepředstavuje sjednání mzdy žalobce“ (tedy plnění, kterým by byl žalobce
odměněn za práci), nýbrž „plnění, které se žalovaná jako zaměstnavatel zavázala
poskytnout v souvislosti s odvoláním žalobce z funkce asistenta ředitele“.
Vzhledem ke kogentní povaze právních předpisů upravujících pracovněprávní
vztahy by takové plnění - jak dále uvedl - „mohlo být žalobci poskytnuto jen
tehdy, jestliže to stanoví právní předpisy“. Protože však pracovněprávní
předpisy v době uzavření „manažerské smlouvy“ poskytnutí plnění označeného jako
„náhrada“ v souvislosti s odvoláním z funkce neumožňovaly, odvolací soud
dovodil, že „smlouva účastníků je v tomto ujednání podle ustanovení § 242 odst.
1 písm. a) a § 242 odst. 3 zák. práce neplatná“ a že proto je žalobcem
uplatněný nárok na zaplacení částky 439.200,- Kč s příslušenstvím „založený na
uvedeném ujednání bez dalšího nedůvodný“. Závěry ohledně nároku na doplatek
roční prémie ve výši 102.000,- Kč s příslušenstvím však odvolací soud shledal
„při dosud zjištěném skutkovém stavu“ jako předčasné; proto „za použití
ustanovení § 221 odst. 1 věty první, odst. 2 písm. a) o.s.ř.“ napadený rozsudek
v této části zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby řízení v naznačeném
směru doplnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci
samé) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že právní názor odvolacího soudu o neplatnosti
ujednání účastníků o poskytnutí „finanční náhrady“ v případě odvolání žalobce z
funkce „vychází z formálního pojetí pracovněprávních vztahů a není v souladu s
účelem a smyslem, které obě smluvní strany uzavřením manažerské smlouvy
sledovaly, a není ani v souladu se zcela vžitou a běžnou praxí“. Podle názoru
dovolatele předmětné ujednání o finanční náhradě – odstupném – pro případ
odvolání z funkce je „ujednáním o mzdových podmínkách“ a nárok vyplývající z
tohoto ujednání je „nárokem mzdovým“. Dovozoval, že, je-li zaměstnanec – tak
jako tomu bylo v případě žalobce - jmenován do funkce, „nedochází k uzavření
pracovní smlouvy a mzdové nároky zaměstnance jsou obsaženy v tzv. manažerské
smlouvě, přičemž mezi tyto mzdové nároky patří také odstupné – finanční
odškodnění – pro případ odvolání z funkce“. V daném případě bylo sporné
ujednání součástí manažerské smlouvy, kterou žalobci předložila k podpisu sama
žalovaná, a dovolateli „je známo, že tato manažerská smlouva byla vypracována v
souladu se vzory manažerským smluv, které byly vypracovány a k použití
předkládány přímo Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR“. Protože k odvolání
žalobce z funkce asistenta ředitele došlo bez důvodů, byly podle jeho názoru
splněny všechny podmínky pro vyplacení „finanční náhrady – odstupného ve výši
platu jednoho kalendářního roku“, tedy částky 439.200,- Kč, jak bylo mezi
účastníky platně ujednáno v manažerské smlouvě. Žalobce navrhl, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek
soudu prvního stupně o věci samé (o zamítnutí žaloby o zaplacení 439.200,- Kč s
příslušenstvím) potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. není v této věci přípustné (oběma rozsudky vydanými v této věci
rozhodl soud prvního stupně stejně – žalobu zamítl), může být přípustnost
dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam;
přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek,
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení (o nároku na „finanční náhradu“ ve
výši 439.200,- Kč s příslušenstvím) bylo v projednávané věci z hlediska
skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu
dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že
od roku 1992 byl žalobce zaměstnán u žalované (její právní předchůdkyně) a že
dopisem, který žalobce převzal dne 27.5.1996, sdělil ředitel žalované žalobci,
že „na základě ustanovení paragrafu 27 ZP a v souladu se Stanovami a.s. T. B.
jej tímto ke dni 1.6.1996 jmenuje asistentem ředitele žalované“. Dne 31.5.1996
účastníci uzavřeli smlouvu označenou jako „manažerská smlouva“, ve které se v
článku II bod 1 žalobci „zaručuje výplata“ základního platu ve výši 36.600,- Kč
měsíčně a v níž bylo v článku II bod 2 dohodnuto, že „dojde-li k odvolání
žalobce z funkce, nebo vzdá-li se žalobce funkce a bude přeřazen do nižší
funkce, přísluší mu finanční náhrada ve výši platu jednoho kalendářního roku“,
s tím, že „toto ustanovení neplatí, dojde-li k odvolání žalobce z funkce z
důvodů, pro něž lze dát zaměstnanci výpověď (podle § 46 odst. 1, písm. f,
zákoníku práce), nebo z důvodů, pro které lze zrušit pracovní poměr (§ 53
zákoníku práce), nebo v případech uvedených v článku V. této smlouvy“ (porušení
„konkurenční úmluvy“). Rozhodnutím představenstva žalované ze dne 25.9.1996 byl
žalobce ke dni 30.9.1996 z funkce asistenta ředitele odvolán (aniž by byla tato
funkce zrušena) a od 1.10.1996 „byl přeřazen do nižší funkce výrobního zástupce
VTN“.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud mimo jiné právní otázku, zda
ujednání účastníků o „finanční náhradě ve výši platu jednoho kalendářního roku“
pro případ odvoláni z funkce obsažené v článku II bod 2 smlouvy je platným
právním úkonem. Touto právní otázkou se dovolací soud již v minulosti zabýval
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.10.1998 sp. zn. 2
Cdon 1280/97, uveřejněný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2000) a dospěl k závěru, že „dohoda, kterou se zaměstnavatel zavázal
poskytnout zaměstnanci plnění v souvislosti s ukončením výkonu funkce, do níž
byl jmenován nebo zvolen, je pro rozpor se zákonem neplatná. Odstupné může být
takovému zaměstnanci poskytnuto jen tehdy, jestliže došlo ke skončení
pracovního poměru výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm.
a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů a jestliže byl z funkce odvolán
v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny“. Právní úvahy o
kogentní povaze právních předpisů upravujících pracovněprávní vztahy, z nichž
uvedený názor vyvěrá, jsou konformní se závěry obsaženými v nálezu Ústavního
soudu I. ÚS 27/96, uveřejněném pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997.
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku –
z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Dovodil-li tedy
odvolací soud, že smlouva účastníků ohledně nároku na „finanční náhradu ve výši
platu jednoho kalendářního roku“ pro případ odvolání žalobce z funkce „je podle
ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) a § 242 odst. 3 zák. práce neplatná“ a že
proto je žalobcem uplatněný nárok „založený na uvedeném ujednání bez dalšího
nedůvodný“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již
ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 439.200,-
Kč s příslušenstvím, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu
není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b
odst. 5 věta první, § 224 odst.1, § 151 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu